Ottův slovník naučný/Accensi
Ottův slovník naučný | ||
Accellerando | Accensi | Accenti |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Accensi |
Autor: | Josef Miroslav Pražák |
Zdroj: | Ottův slovník naučný. První díl. Praha : J. Otto, 1888. S. 115–116. Dostupné online. |
Licence: | PD old 70 |
Accensi [akc-] (lat., od ad-censere, tolik jako adtribuere, adscribere, přiděliti), přidělenci čili náhradníci. Slovem tím označovala se u Římanů jedna z 5 centurií, které byly mimo 5 tříd (classes) Serviových, totiž centuria accensorum velatorum. Přídavkem velati označuje se, že tito táhli do pole beze zbroje (srovn. Festus epit. str. 369). V bitvě bylo jich užíváno k tomu, aby vyzbrojíce se zbraní vojínů řádných, z jakékoliv příčiny k boji neschopných, nastoupili na jejich místo k vyplnění mezer. L. Lange vztahuje výraz a. ke čtyřem nižším třídám Serviovým a hlavně k páté, ale mínění to jest v odporu se vším, co o užívání toho slova v pramenech starých se nachází. Jiné jméno těchto a-sů jest také adscriptivi, adscripticii. Ve službě civilní značí a. sluhy úředníkův, od státu placené, jichž bylo užíváno ke službám vedlejším. A-sy mají jen úředníci, kteří mají také liktory, tedy konsulové, prokonsulové, praetoři a propraetoři. A-sa volil si úředník sám, a když odstoupil, přestala i funkce a-sova. Za doby Ciceronovy z pravidla vybíral si úředník a-sa ze svých propuštěncův, kterýž obyčejně býval jeho důvěrným rádcem a osobou velký vliv mající. – Srv. Lange, Röm. Alterthümer, 3. vyd., I. str. 929 sl., Mommsen, Röm. Staatsr., 2. vyd., II. str. 341 sl. Pk.