Abogović, správněji Andělovič Michal, veliký vojvoda srbský za despoty Lazara Brankoviče. Po smrti Jiřího Brankovice, otce Lazarova (1456), nastaly v Srbsku poměry téměř anarchické. Nepatrna byla krátká vláda Ireny, choti Jiřího, a syna Lazara, po jehož smrti (1458) ujala se vlády manželka jeho Helena z rodu Palaiologů. Než bezpochyby jakás rada (veče) neb veliká skupština ustanovila, aby osiřelý despotský trůn doplnil se náměstnictvem, do něhož za starostu pojat Michal A., pak despotice Helena a oslepený Štěpán, jeden ze synů Jiřího, který v Srbsku zůstal, kdežto třetí, též oslepený syn Grgur dlel v Turecku. Ježto věci v Uhrách v neprospěch Srbska se utvářely, a toto musilo s Tureckem v přátelských poměrech žíti, přenesla šlechta srbská úmyslně těžiště vlády na A-e, který měl již vysoké postavení hlavního vojenského starešiny v zemi a byl osobou v Turecku oblíbenou. Podrobnější zprávy o Michalu A-i jsou velmi řídké. N. Nikolajevic v rozpravě »Komnenovke atd.« (Glasnik srp. učen. društva XI. 305, r. 1859) vyslovuje domněnku, není-li Michal A. totožný s Michalem Komnen-Andělovićem, hlavou dvou větví drivostanských šlechticů albánských, z nichž jedna příjmení to podržela; oba tyto rody dle záp. autorů byly spřízněny s Brankovići, kteří jim svěřovali v Zetě náměstnictví. Patrno, že Michalu A-i dávají jméno Abogović a Bogojević jen pozdější přepisovači, doby oné chatrně znalí, a cizinci, jichž následovali i domácí nekritičtí historikové, tak že porušené příjmí přišlo v obecné užívání. Také nečte se jméno Abogović, jak Kosta Popović r. 1863 nalezl, v nápise na obraze Lazara a choti jeho Heleny v malé svatyni, jejíž postavení připisuje se Michalu A-i jako despotovi, kterýž kostelík více kule podobný stojí ve vsi Dolní Kamenici 2 hod. vých. od Kňaževce, na levém břehu trgovišského Timoku. (Miličević: Kneževina Srbija, 835. Letopis Matice srbské, r. 1886 sv. 2. str. 24.) Z vypravování Chalkondilova zřejmo též, že Michal A. byl osobou, která jako člen despotského náměstnictva zajišťovala mírumilovné styky s Turky, ano zdá se, že on ještě za vlády despota Lazara jako veliký vojvoda v Srbsku byl jakousi zárukou dobrých poměrů mezi Lazarem a Tureckem. Volba jeho na prvé místo despotského náměstnictva, v němž Helena a Štěpán pouze figurovali, značila tedy se strany Srbů úplnou roztržku s Uhry a věrnou oddanost k Turecku, jež zkázou politického života Srbsku již hrozilo. Utvoření despot. náměstnictva nedálo se snadno. Lazar † 20. ledna 1458 (dle st. kal.) a Michal A. dostal se k vládě dle jedněch 3., dle jiných 23. února. V době té nalézalo se vojsko turecké v Kruševci, obvyklém to operačním bodu Turků na sever, a při něm byl též slepý Grgur, jenž měl pod záminkou praetendentství na trůn srbský Turkům býti nástrojem ku podrobení Srbska. Kdykoli turecké vojsko na hranici srbské se objevilo, měla v Srbsku převahu strana podrobující se vlivu tureckému, a uherská strana chabla. Již despota Lazar byl nucen učiniti jakés narovnání s Turky 15. ledna 1457 a zřízení náměstnictva, v němž turecký přívrženec, bratr vynikajícího paše, měl převahu, bylo podobným ústupkem politiky srbské. V něm viděli Turci svého důvěrníka, na něhož již dříve jako na vůdce vší vojenské moci srbské značně spoléhali. Jakmile v osobě vojenského velitele a prvého náměstníka dalo Srbsko výraz nejplnější pokory a věrnosti Turecku, vdova po Lazarovi Helena, jež toužila vládu na sebe strhnouti, přidala se ku straně Uherska, aby pomocí jeho dobyla vlády a Michala A-e z postavení jeho vytiskla. Také Štěpán Branković vida, že proud událostí i proti němu se žene a bratr jeho Grgur s Turky se blíží, přidal se k Heleně, která vidouc nebezpečí, nabízela k odstupu Maďarům Smederevo výměnou za jiné dědiny a města v Uhrách. Převahou tureckého vlivu ve Smederevě a hromaděním tureckého vojska na již. hranici srbské Maďaři byvše znepokojeni počali shromažďovati vojsko na uherské straně Dunaje. Jakmile pak v Srbsku se dověděli, že uher. vojsko počtem 8000 m. s gubernátorem královským Michalem Silagyem (Svilojevićem) na hranicích je pohotově, počala se uherská strana v Srbsku zdvihati tím více, ježto Štěpán Branković a despotice Helena odebrali se k uher. vojsku. To dálo se v březnu 1458. Strana uher. vzala převahu tak, že již přistoupilo se k akci proti Michalu A-i, představiteli turecké strany. Katastrofa, o níž různé prameny rozmanité podrobnosti vypravují, udála se 31. břez. 1458. Ze zprávy Chalkondilovy, Lukarićovy, velmi hodnověrné, a listu benátského vyslance v Budíně jde celkem na jevo, že o trůn srbského despoty bojovali pod záštitou tureckou Helena a Štěpán Branković, při čemž A. s jedné a Helena s druhé strany byli ovšem osobami hlavními. Michal A., očekávaje s důvěrou od Turků, kteří mu činili nejkrásnější sliby, že pomocí jejich stane se despotou srbským, sbíral sobě oddané vojsko, jež spolu s četami tureckými vpustil do věrného jemu Smedereva; když však na hlavní tvrzi vztyčili Turci prapor svůj volajíce zdar sultánu, obyvatelstvo chopilo se zbraně a Turky porubalo a vypudilo. Michal A. byl zajat a vržen do vězení; dle jiné zprávy, když Turci, vidouce stranu uherskou opět převládati, odešli ze Srbska, aby nevyzvali pohotové uher. vojsko, despotice Helena pozvala Michala A-e k hostině, jenž přišed byl spoután a poslán do Uher. Tak zůstal na despotském trůně v Srbsku dle jména Štěpán, avšak snacha jeho Helena měla hlavní moc až do dubna 1459. Štěpán Branković konečně vypuzen, Grgur odešel do kláštera, a Helena s jměním svým odebrala se do Uher; když r. 1459 sultán Muhammed po dobytí Smede reva a jiných měst Srbsko přetvořil v pašalik turecký. (St. Novaković: »Poslednji Brankoviči atd.« v Letopise Matice srb. r. 1886 sv. 2. str. 10, 20–34.) Kle.
PD old 70