Ohnice/Odnikud

Ohnice Jiří Orten
Skonávají se slova Jobova	Odnikud	Ztracený voják

Údaje o textu
Titulek:	Odnikud
Autor:	Jiří Orten
Zdroj:	ORTEN, Jiří. Dílo Jiřího Ortena : Poesie. Praha : Václav Petr, 1947. s. 188–190. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

1.

Odnikud, to je ráj,
to čiré blaženství,
kde není ošklivých,
kde ani krásných není,

ta sladká nicota,
to věčné povívání,
ta vrata do světla,
jež neuvidíš ani.

A přece za živa
koluje ve mně cosi,
co potom zahnívá,
co vítr vzhůru nosí

a já, já změněný,
já, ptaní usmířené,
jdu tam, kde nejsou dny,
kde věčnost kola žene.

2.

Ubohý voják tmy
s očima zdivenýma,
ležící na zemi,
jež ho jak pušku třímá.

Odkudsi (odnikud?)
z života raněného
vyvěrá jeho stud,
červená bolest jeho.

To země krvácí
a on ji obtěžkává
podoben milenci,
jejž naplnila sláva,

sláva všech zemřelých,
ta jejich sláva živá,
citlivá jako čich,
jak píseň, jež se zpívá.

3.

Kdo uzdraví nám hruď,
kdo zkrásní ošklivé,
kdo Váhy rozhoupá
do šíleného tance

odkudsi, odnikud,
až konec zakýve,
až budem věčně spát
ve světle bez kahance?

Zeptej se maminky.
Zeptej se chladné vody,
jež rychle uhání,
jež rychle utíká,

žene se na mlýnky
a za chlebem je vodí.
Zeptej se čekání.
Zeptej se básníka.

10. IV. 1940.