Poesie francouzská nové doby/Odpověď A. de Lamartineovi
Poesie francouzská nové doby | ||
Z dramatické básně „Otroci“ | Odpověď A. de Lamartineovi | Ona stůně |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Odpověď A. de Lamartineovi |
Autor: | Jean Reboul |
Zdroj: | Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 273–275. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | Jaroslav Vrchlický |
Licence překlad: | PD old 70 |
Mé jméno, nadšení co v tvojí písni znělo,
hrob ani minulost již zhltit nestačí,
neb všecko neznámé, co lyrou tvojí spělo,
se v nesmrtelnost obláčí.
Ó jest-li píseň má památku zanechává,
sled tklivých myšlenek a tonů dojemných,
můj pěvče, příteli, má k tobě letí sláva,
mé zpěvy zrostly z písní tvých.
Neb tebou zrozena v mé duši naděj září,
že mohu po sobě zde zvěsti zanechat,
a která učí mne budoucna na oltáři
dnem každým zápal rozdmýchat.
Neb ty jsi pro mne byl ten anděl světla, který
se s výše oblohy ku zemi snášívá,
ať na paláce štít neb chatrče krov šerý
svá křídla klade zářivá.
Tys ke mně sklonil se, sfér vychvaloval zřídla,
jich lesk jsi velebil a mystický jich ples,
a rovněž jako ty, já rozchvěl svoje křídla
a již jsme létli do nebes.
Ó jaké nadšení tu bytostí mou chvělo,
co čaruplných dnů před mojím zrakem spělo,
co slyšel jsem tam souzvuků!
v té božské závrati má duše tála v letu,
já byl bych ztracen juž, chtě více poznat světů,
v tom vzal’s mě za ruku.
A ke mně pravil jsi: „Zde další cesty není,
zde zříš se rozplývat vše světlé naše snění,
bůh káže sejít s těchto dráh,
to štěstí nádherné, ten jas, který nás leká,
jen bleskem na zemi se míhá pro člověka,
by v andělů los nezasáh.
Ó tiše čekejme, až vyplní se časy,
až duchu nechá smrt ten pramen čisté krásy,
tu rajskou blaženost;
až pro nás věčných dnů se věčná hvězda zvedne,
až země pod námi jak příšerný sen zbledne
a nebe bude skutečnost!“
A když jsi navrátil mne zase naší zemi,
já cítil ohně proud mně žilami spět všemi,
jejž ztišit nikdo nedoved,
jen lyra nadšená, jež v rukou mých se třese,
a obraz opojný vám toho všeho nese,
co zkusilo mé srdce běd!
Ó zářné paprsky slnící víčka lačná,
jak stopenému v stín a v skutečnosti mračna,
jak nemám vychvalovat vás?
ó božské akkordy nebeské poesie,
jak teď, když nalezl jsem lidské harmonie,
jak neopáčit písní vás?