Obyčejný život/XVII.

Obyčejný život Karel Čapek
XVI.	XVII.	XVIII.

Údaje o textu
Titulek:	XVII.
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 19. vyd. Obyčejného života. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

Nu vida, všechno se časem poddá; čas je přece jen největší síla života. Žena si zvykla a smířila se s tím, co je; už si nedělá naděje na děti, ale zato si nalezla jiné životní poslání. Jako by si řekla: Můj muž má svou práci, a já mám svého muže; on udržuje v pořádku takový kus světa, a já udržuju v pořádku jeho. Vynašla celou spoustu věcí, které mně nevím proč imputovala jako mé zvyky a nároky; toto jí můj rád a toto mu nedělá dobře; chce mít takto, a ne jinak prostřeno, tady mít připravenu vodu a ručník, zde mají stát jeho střevíce; polštář pro něho musí být položen takto a noční košile uchystána takhle a nijak jinak. Můj chce mít všechno po ruce, můj je zvyklý na svůj pořádek a tak dále. A já přicházím domů, a hned mě obklopí pedantní řád mých zvyků; ona je vymyslela, ale já je musím plnit, abych vyhověl její představě, že to tak chci. Nevěda sám jak, zapadám do té soustavy zvyků připravených pro mne; mimovolně se cítím hrozně důležitý a důstojný, neboť to všechno se točí kolem mé osoby; zvedl bych udiveně obočí, kdyby mé střevíce na mě čekaly o coul jinde než obvykle. Uvědomuju si, že se mne má žena zmocňuje skrze mé zvyky a čím dál víc mě jimi ovládá; poddávám se tomu rád, jednak z pohodlí a jednak proto, že to vlastně lichotí mé sebeúctě. A nejspíš i trochu stárnu, neboť se počínám cítit silně a dobře doma ve svých zvycích.

A mou ženu těší, že takto kraluje v prvním patře nádraží za okny plnými bílých petúnií. Každý den má svůj ustálený a skoro posvátný průběh; znám zpaměti všechny ty malé, každodenní, příjemné zvuky; teď potichu vstává žena, obléká si župan a jde po špičkách do kuchyně. Tam už chraptí mlýnek na kávu, šeptem se dávají rozkazy, něčí ruce potichu kladou mé vykartáčované šaty na lenoch židle; já se poslušně tvářím, jako bych ještě spal, až do té chvíle, kdy přijde žena, upravená a pěkná, a vysouká žaluzie. Kdybych otevřel oči o něco dřív, zarmoutila by se a řekla by: „Já jsem tě probudila?“ A tak je to den za dnem, rok za rokem; říká se tomu „můj pořádek“, ale ona jej stvořila a bdí nad ním čilýma očima; ona je tu paní, ale všechno se děje pro mne, - tak je to poctivě manželsky rozděleno. Já jsem v úřední čepici dole, obcházím stanici od hradel k hradlům, to je mé hospodářství; jsem asi mocný a přísný pán, neboť všichni jsou náramně přesní a horliví, když jsem v dohledu; dívat se, to je má hlavní práce. Pak si jdu potřást rukama s vousatými lesmistry; jsou to zkušení lidé, kteří vědí, co je pořádek. Panstvo v zelených kloboucích už pokládá za svou povinnost jít podat ruku přednostovi stanice; teď už náleží k tomu místu tak jako farář nebo místní doktor, pročež se sluší promluvit s ním o zdraví a o počasí. A večer se mimochodem řekne: „Byl tu hrabě ten a ten, špatně vypadá.“ Žena pokývne hlavou a míní, to že dělá věk. „Jakýpak věk,“ protestuju s uraženým pocitem muže, kterému táhne na padesátku, „vždyť mu je teprve šedesát!“ Usměje se a podívá se na mne, jako by říkala: copak ty, ty jsi právě v nejlepší síle; to dělá ten klidný život. A pak je ticho; lampa bzučí, já čtu noviny a žena německý román. Já vím, je to něco tklivého o velké a čisté lásce; čte takové věci ještě pořád nesmírně ráda a nijak jí nevadí, že to v životě vypadá jinak. Manželská láska, to je přece něco docela jiného; náleží to k pořádku a je to zdravé.

Píšu toto, když už je, chudák, dávno pod zemí. Vzpomínám na ni bůhví kolikrát denně; nejmíň na ty měsíce před smrtí, když tak těžko stonala, – tomu se raději vyhýbám; kupodivu málo na naši lásku a na první léta soužití; nejvíc právě na tuto pokojnou a neměnnou dobu na našem nádraží. Mám hodnou hospodyni, která se o mne stará, jak může; ale když hledám třeba jen kapesník nebo lovím pod postelí střevíc, tu teprve vidím, bože, co lásky a pozornosti bylo v tom pořádku a v tom všem, a cítím se hrozně osiřelý, až mi to svírá hrdlo.