O době husitské

Údaje o textu
Titulek:	O době husitské
Podtitulek:	Přednáška, proslovená na slavnosti Husově v Slaném dne 8. července 1900[red 1]
Autor:	Josef Pekař
Zdroj:	PEKAŘ, Josef. Postavy a problémy českých dějin. Praha : Vyšehrad, 1990.
ISBN:	80-7021-057-5
Licence:	PD old 70

Nevím, pokud má přednáška bude se hoditi do rámce vaší slavnosti. Není tak vypočtena na oslavu, velebení, jako na poučení. Mám však za to, že prostý výklad snažící se vystihnouti základy a cíle husitství, bude nejvhodnější oslavou doby, jejímž velkým heslem byla pravda!

Jednou z největších chvil celého hnutí, jež označujeme celkovým názvem hnutí husitského, jednou z takových chvil a okamžiků jeho, jež hluboce dojmou člověka doby naší a jež jsou s to, aby rázem daly mu nahlédnouti v mravní hloubku a myšlenkovou opravdovost veliké doby, jež před půl tisíciletím vedla naši zemi k revoluci, jsou scény z července r. 1412 na Staroměstském náměstí pražském. Bylo to v době, kdy strana reformy církevní, vedená Husem a Jeronýmem Pražským, strana, jež podporována vládou (králem Václavem IV.), již dvakráte byla dobyla triumfu nad arcibiskupem a sílila víc a více rostoucí oblibou v studenstvu i českém obyvatelstvu pražském, zahájila boj proti odpustkům, prodávaným tenkrát po kostelích pražských ve prospěch nehodného papeže Jana XXIII., jenž peněz potřeboval k válce proti protipapeži Řehoři XII. a ochránci jeho králi neapolskému Ladislavu. „Není slušné dávati peněz papeži pro vylévání krve křesťanské“ — kázal Jan Hus, a pochopíme, že toto stanovisko jehož oprávněnost musila býti očividna myslím všech, kteří zlořády církevními byli již bez toho předpojati proti papeži a sesvětštělé církvi jeho, bylo brzo populárním v českém lidu pražském. Lidé počali po kostelích proti kazatelům, hlásajícím odpustky, pokřikovati a tropiti výtržnosti… Král nevystoupil přímo proti Husovi a jeho agitaci, nýbrž zakázal pouze odmlouvati v kostele kazatelům a bulám papežským pod trestem smrti. Dne 10. července staroměstská rada zachovala se podle rozkazu: zajala tři mladé lidi, kteří v kostelích pokřikovali, a dala je hned stínati na náměstí. A tu počínají se scény, o nichž chci se zmíniti…

Lidé sbíhají se na náměstí k místu popravy, volají rozhořčeně, že stala se křivda, že sami stejně smýšlejí jako popravení mladíci a že chtějí stejně trpěti. Dávají se vskutku zatýkati od biřiců a odváděti do rathouzu — co zatím k tělům popravených přikračují ženy a zavinují je v bílá prostěradla. Rynk je již pln lidí, a z něho se zcela spontánně seřazuje velký průvod, jenž v čele nesa těla sťatých jako v slavném průvodu pohřebním ubírá se k Husově kapli české, k Betlému, zpívaje velkým hlasem píseň, jež zpívá se o svatých mučednících: „Isti sunt sancti“. (Tito jsou svatí). A konšelé, zmateni a polekáni, nevědí zatím, co počíti s vězni, již přivedeni byli do rathouzu, propouštějí je, ale ti nechtějí odejíti, chtějí býti vedeni na popraviště — bičů a lstí musí býti užito, aby z radnice byli odstraněni! A nedosti na tom: několik dní po 10. červenci přichází mnoho set lidí na rynk, volajících konšelům do oken: „Chceme také umříti pro pravdu!…“

Umříti pro pravdu — tu můžeme poznati ten z všedních starostí a cílů vyrůstající hluboký zájem celého hnutí, jeho elán mravní i myšlenkový! Hus potom v kázání velebil popravené mládence jako mučedníky boží, a Štěpán Páleč, dřív druh a tenkrát již protivník jeho, kázal proti nim, nemoha se ubrániti přece dojmu celé události: „Tak osládlé“, pravil, „jsou mnohým spisy kacířů, že jest jim sladko, jíti pro ně na smrt; jakož jste viděli, kterak jsou někteří sladce a směle sklonili hlavy své pod meč. A toť jest velké znamení kacířství…“

V tom, v čem Štěpán Páleč viděl velké znamení heresie, v ochotě jíti na smrt pro pravdu, ať již objektivní či subjektivní, skutečnou nebo domnělou, musíme dnes viděti hlubokou, nadšenou, až zoufalou opravdovost celého hnutí reformního a musíme konstatovati v nelíčeném podivu, že tímto svatým zápalem proniknuti byli ne pouze dva tři jednotlivci, vůdcové hnutí, ale především masy, především lid. Odkud tento zápal, tato oddaná horoucnost, upomínající na doby první církve s jejími hrdiny, již toužili po mučednictví? Nevyvolal jí ovšem Hus sám — budili ji již jeho předchůdci, tak zejména Milíč z Kroměříže,, budil ji spisy svými kanovník pražský M. Matěj z Janova, působilo na ni dosti rozšířené v Čechách sektářství, působilo též rostoucí vzdělání, pronikající do městského obyvatelstva a živící se čtením písem svatých, ale zvláště budil ji rostoucí mezi laiky odpor proti světáckému životu kněžstva a proti sesvětačení církve. Lid potřeboval náboženství a byl nakloněn povahou svou k tomu, chápati je vroucně a hluboce, a tato tendence rostla v něm bezděky rozhořčením a ošklivostí nad tím, pozoroval-li, jak hierarchii tehdejší, mocné a bohaté, je náboženství zpravidla jen předmětem obchodu, stav kněžský jen prostředkem k panování neb neřestnému životu a zahálce. Odpor sesilován byl tím, že tehdejší vláda česká, dvůr Václava IV., žila ve stálé válce a pravidlem v osobní nenávisti s arcibiskupem a dvorem jeho, jako naopak náboženský smysl toho lidu byl sesilován otcem Václavovým Karlem IV., jehož vroucí zbožnost naplnila Prahu kostely a kaplemi, kostely a kaple svatými ostatky, hrad pražský podivuhodným množstvím kněží, jež z Prahy chtěla učiniti druhý Řím, můžeme říci město svaté. Tak sílil náboženský zápal v českém lidu tím více, čím více přibývalo neřestí a nepořádků v církvi, kde proti sobě stáli tenkrát dva až tři papežové a čím více přibývalo také mezi vzdělaným kněžstvem, zejména na pražské universitě, mužů, kteří této náladě dovedli dáti nepokrytý výraz, kteří se stali hlasateli reformy a karateli zlořádů, kteří nespokojovali se již učenou kritikou, ale vstoupili na kazatelny, aby hnali lid k odporu proti stavu dosavadnímu. Z takových byl předním M. Jan Hus, jenž, silen oblibou v lidu i přízní dvora, nespokojil se brzo žádostmi o reformy, ale, bojovný karatel a neúnavný agitátor, šířil svou kritiku na celé zřízení církevní, zejména na postavení papeže a i na články učení katolického. Pramenem v tom byl mu anglický reformátor, církví odsouzený kacíř Wiclif, — celá léta bojů Husových v Praze jsou bojem za Wiclifa. O podrobnostech těchto theologických sporů a hádek, jež tenkráte mocně zajímaly každého vzdělanějšího laika a svědomí jeho způsobovaly úzkosti a trapné rozpaky — je to také důkaz intensivního náboženského cítění té doby — my, kteří máme málo smyslu pro ty jemné rozdíly v učení, zajímati se nebudeme; stačí jen říci: Ani předchůdci reformy v Čechách, jako např. Matěj z Janova, ani Wiclif a s ním Hus nechtěli založiti nového náboženství, chtěli pouze, aby svět vrátil se ku starému náboženství katolickému, jak bylo v prvých dobách po Kristu, v dobách své ryzosti. Oni chtěli býti pouze lepšími katolíky — než byli katolíci jejich let, a věřili, že jsou lepšími, pravými katolíky — proto tolik rozčilovala Husa a následovníky jeho výtka kacířství! Ta církev, jak je, tak uvažovali, ta církev s nehodným papežem v čele, ta církev se zkaženou hierarchií, toužící je po bohatství a světském panství, ta církev znesvěcená a pokleslá nemůže přece býti pravou církví Kristovou. „Všichni sice vydávají se za přátele Ježíše Krista řečí a jazykem, ale skutkem a životem jsou všichni jeho nepřáteli, všichni jsou členy církve tělem, ale skoro všichni cizinci skutkem a láskou. Kdo by chtěl v pravdě v této společnosti hledati Ježíše ukřižovaného, odešel by pohaněn a popliván a skutkem by pocítil ten největší smutek a nejtrpčí trpkost všech věrných v Pánu Ježíši…“ Tak psal Matěj z Janova a podobně Wiclif: Tato zkažená církev papežova, viditelný, vyloučila se sama z církve pravé, to jsou svatí a vyvolení, kteří tvoří jednotu v Kristu Ježíši, ti, kteří duchem jeho oplývají. A to je pravá církev Kristova, sbor vyvolených, mystické tělo Kristovo, církev, jež se řídí jen zákonem božím, písmem svatým a ne zákony a výmysly lidskými. Tak tito reformátoři postavili proti církvi své doby ideální církev svých snů a představ, čistou a ryzí, jak si ji představovali v době prvých křesťanů, a za hlavní pravidlo její zvykli si považovati pouze písmo svaté, jež u nás již Matěj z Janova velebil v dojemné zpovědi své lásky k němu, Matěj z Janova, jenž zove bibli svou nevěstou, svou nejdražší: „a ona vždy vyšla mi vstříc jako ctihodná mateř a přijala mne jako žena panna a podle množství bolestí mých v srdce mém útěchy její rozradostňovaly duši mou… O jak sladce krmila mne všude chlebem života a poznání a rozptýlivši mrákoty, v nichž jsem se potácel, jak užitečně napájela mne vodou spásné moudrosti! Když jsem viděl, jak nosí mnozí vždy a všude s sebou ostatky a kosti svatých na obranu svou a ze zvláštní oddanosti, já vyvolil si bibli za vyvolenou svou, za družku putovaní svého…“

Tolik o náboženském rázu a zápalu hnutí — bude vám, velectění, zřejmo asi tak patrně jako mně, že my, děti 19. století, jimž více neb méně je cizí tento svatý zápal, máme velmi málo práva oslavovati po této stránce Husa a dobu jeho. Hus, kdyby dnes z hrobu vstal, nechtěl by znáti nás, národ odvrátivší se od jeho nejhlubších, nejvroucněji cítěných ideálů. V tom smyslu tedy národem Husovým nejsme a nebudeme. Co bylo, nevrátí se více…

Také národ Husův, národ století 15., nešel jednou cestou. Vyvinul se v něm směr radikálnější a umírněnější, Táboři a Pražané. První byl zničen Čechy samými, Husovými následovníky. Co zbylo, čtyři kompaktáta pražská, bylo dosti málo… Hnutí učinilo s církví kompromis, slevivši mnoho. Ale jeho světodějný význam je v tom, že přesvědčení svého dovedlo hájiti proti všemocné církvi a vojskům cizím ozbrojenou silou národa a že ho uhájilo. Ostatně nezmizely ty myšlenky jeho, jež šly dále na cestě emancipace od autority církevní, na cestě od církve pokleslé k církvi prvotní, cele: vyšel z nich Chelčický a Jednota bratrská.

V popředí hnutí husitského za života Husova je stránka náboženská, ale již tenkrát dere se na povrch druhá stránka jeho, stránka národní — husitství je zároveň boj za emacipaci českého živlu z nadvlády nebo spoluvlády německé, hrozný zápas, jenž je, jak uslyšíme, zároveň zápasem hospodářským. Zápas ten počíná již v 13. století, kdy tato země stala se de facto zemí dvojjazyčnou, zemí obývanou již dvěma národy. Byla to německá kolonisace, jež za posledních králů z rodu Přemyslova zaplavila celou říši — nejen pohraniční, lesem pokryté kraje byly jí vydány v moc, ale i ostatek země poset byl velkými a malými městy a městečky, tu a tam i vesnicemi, kde jádro obyvatelstva bylo německé. Nebylo jednoho města v Čechách té doby, kde by nebylo Němců jako pánů. Tím založen ovšem městský stav, společnost česká diferencována jako na západě, ale zároveň založen takřka stát ve státě, v českém státě stát německý, svobodné, privilegiemi nadané německé obyvatelstvo, jehož svobody a blahobyt byly brzo trnem v očích domácí šlechtě, tj. národu českému. Dalimil je mluvčím této nenávisti, jež již po r. 1278 vzplanula v boj, a jež potrvala pak po celé 14. století. Co způsobili čeští Přemyslovci, počali napravovati francouzsko-němečtí Lucemburkové. Za Karla IV. patrny jsou již známky, že Čechové budou hlásiti se o první místo v zemi, jako národ domácí, a vláda, pokud možno, je podporou těmto aspiracím. Ku konci 14. století vidíme již boj planout na universitě, kde česká minorita snaží se dobýti si postavení čestnějšího (Čechů bylo zde v době největšího rozkvětu učení jedna pětina až i jedna šestina, vlastně ještě o něco méně, neboť k českému národu byli počítáni i Němci čeští — universita tedy, jejímž jazykem byla ovšem latina a jež založena byla především pro Čechy, byla velkou převahou německou). A z těchto bojů národnostních, jež jsou boji o moc, úřady a koleje, vyvíjí se teprve, lze říci, boj o Wiclifa. Hus je na universitě neméně straníkem českým než straníkem Wiclifovým proti Němcům, kteří jsou jeho odpůrci: Husovy reformní snahy jistě jsou silně zbarveny nacionálně, netkví-li v národnostních rozporech na universitě původem svým vůbec. Husova a Jeronýmova to především byla zásluha, že král r. 1409 vydal dekret Kutnohorský, kde národu německému je pověděno, že nemá práva obyvatelského v zemi, a národ český jmenován spravedlivým dědicem této země, iustus heres, tj. pravým majetníkem, pánem, a jímž dána universita v moc menšiny české. To bylo veliké vítězství Husovo, jež mu také v cizině, v říši vzbudilo největší nenávist. — Hus tam byl nenáviděn nejen jako kacíř, ale i jako „ničitel učení pražského.“ jako v Praze na universitě, tak asi vřela v českém obyvatelstvu měst pražských nespokojenost proti panujícím Němcům. — Praha byla tenkráte alespoň v lepším a bohatším měšťanstvu svém převahou německá — a zde také pojila se brzo nespokojenost nacionální s agitací reformní. Němci byli proti reformě, Čechové pro ni, Čech stal se „božím bojovníkem“, Němec „nepřítelem zákona božího.“ A podobně tomu bylo snad ve všech větších městech královských i soukromých po celé zemi; skoro všude stály proti sobě dvě strany, panující minorita německá a bezprávná většina česká, v níž však rostlo sebevědomí národní a s ním horoucí žádost obratu, třeba násilného. A to provedla a to hrozným částečně způsobem bouře válek husitských; v ní druhá, národní část programu (lze říci) husitského byla dokonale provedena: česká města byla počeštěna. V Praze Němci, pokud nebyli pobiti (pobito něco konšelů), prchli, a již v dubnu 1421 usnesla se velká obec na tom, že Němci napříště mohou míti v Praze jen právo hostů, ne tedy rovnoprávných měšťanů. Praha, poprvé od svého trvání co město, dostala se tak do rukou českých. Podobně vyvinuly se asi poměry v jiných městech. Ta města, jež musila býti mocí dobývána, ztratila své německé mužské obyvatelstvo tu a tam i v hrozném vraždění (Prachatice, Beroun). Na Moravě podobný obrat provésti se nepodařilo, města tam zůstala německými až do našich dnů. Velikého dosahu fakta tohoto, tohoto někdy hrubě násilného počeštění měst našich, vydání stavu městského v české ruce nelze ani dost oceniti pro naši budoucnost — kdož ví, jak bychom byli s německými městy v těle národním uhájili svou existenci. V městech počeštěných, kde řemeslníci a drobní měšťané stali se najednou majiteli gruntů dříve německých, mělo potom táborství hlavní pramen svého blouznivého radikalismu; o Praze chvílemi se zdálo, že založí městskou republiku v zemi, jež bude vévoditi svému státu jako vlašské Benátky. I potom, po dobouření, jsou města předním nositelem národní myšlenky. To je tedy druhý, a z dnešního stanoviska pozorováno, nejcennější výsledek hnutí husitského. Co ozvalo se zde nadšení národního, jak utuženo sebevědomí české vítězstvím nad stotisícovými vojsky nepřátel, Němců, jak síleno sbratřováním s Poláky a i myšlenkami všeslovanskými, jak znělo hrdě a nebojácně v ohnivých manifestech Pražanů a v heslech „Proti všem Němcům!“, jak působilo na rozšíření českého jazyka v literatuře, úřadech, v celém životě, — to vše také nedá se oceniti, třebas mnohé z toho ozvalo se jen na chvíli, aby zas zaniklo. Ale vzpomínka toho všeho měla přece mohutnou sílu akční a byla to především tato vzpomínka, jíž burcován byl např. v tomto století náš národ k novému životu.

Také k této stránce hnutí vrací se naše doba — proč, je cele pochopitelno: stojíme dnes, ač půl tisíciletí nás dělí od doby líčené, na téže posici, týž rozčilený zápas národní chví touto zemí jako tenkráte… Ale ani k jeho způsobu boje nesmíme se dnes vraceti, ani k jeho logice. Tenkráte byl konečně pochopitelný a nikterak šovinistický požadavek: „národ český má vládnouti v království Českém národům cizím, jim vévoditi a trpěti je jako sluhy obyvatel domácích…“ Dnes je postavení Němců v zemi zcela jiné, mají tu již historické právo obyvatelské, také postavení Čech ve střední Evropě je jiné: dnes v Němcích není nespočet států a zemiček, prostých národního vědomí, ale velký stát, s nímž by ani Žižka jistě nic nepořídil!

Velké hnutí, o němž mluvíme, má příčiny a tendence ještě jiné povahy, rázu materielního, příčiny hospodářské a sociální; spolupůsobí tu mocně nespokojenost hospodářská, nenávist chudých nebo chudnoucích proti bohatým a přebohatým. Po této stránce je hnutí dosud velmi málo prostudováno, ale již z toho, co jsme slyšeli o bojích na universitě a o velkém převratu v městech, kde statky a dvory nejlepší dostaly se do rukou chudších vrstev, můžeme si učiniti představu o dosahu změn, jež v poměrech hmotných bouří nastaly. Tato nespokojenost sociální nalezla ovšem brzo spojení s hnutím náboženským: proti kleru bylo hnutí obráceno především, a jeho bohaté statky, jež pokrývaly třetinu země, byly především předmětem touhy. Že kněží nemají vládnouti světským statkem, bylo velkým a sympatickým heslem hnutí reformního; bouře provedla radikálním způsobem v praxi to, co theoretisujíce žádali reformátoři z kateder universitních. Statek církevní byl rozchvácen a s ním trpěly ovšem i statky těch šlechticů, kteří přidali se na stranu církve. Jak rozsáhlé toto rozchvácení bylo, poznáme např. z jediného případu: Město Tábor, dítě revoluce, najednou vládlo statkem, jenž obsahoval několik čtverečních mil! Zmizely statky biskupské, statky klášterní, jen nepatrný zbytek zachráněn. O kořist se dělili s velkými pány malí, drobná šlechta, jež byla v čele revoluce (z ní Žižka) a jež sociálně a hospodářsky byla trpěla nejvíce. Malí měšťané proti velkým, drobná šlechta proti bohatým klášterům a biskupům a proti bohatým magnátům — tak lze ze stanoviska sociálního vykládati motivy a cíle bouře. I tu je to boj ryze českých živlů proti německým nebo částečně nemeckým. Po této stránce výsledky hnutí mnoho chváliti nelze. Města si jimi pomohla poněkud, ale konečně pomohla si nejvíce velká šlechta, jíž při dělení kořisti drobní zemané, jichž ostatně mnoho ve válkách zahynulo, musili ustupovati. Král Zikmund pak musil všecku kořist potvrditi… A s mohutněním šlechty, se vznikem velkých statků šlechtických počíná se horšiti stav sedláků. Dívati se na bouře husitské jako na bouři po výtce selskou, není totiž, jak jsem přesvědčen, správno. Sedlák tu jen trpěl, ač ve vojštích táborských zaujímal důležité místo. V ohledu sociálně-politickém neznamenala doba to tolik, kolik se v ni vkládá. Ideje socialistické nebo demokratické ozvaly se sice mezi Tábory, ale zanikly, nemajíce síly; hnutí husitské nedovedlo se tak emancipovati od středověkého myšlení, aby neznalo rozdílu stavů: i jemu je sedlák nesvobodným člověkem a jen objektem výdělku. U Lipan nebyla poražena česká demokracie. Velká myšlenka občanské rovnosti všech lidí, konec středověkého rozdělování národů v členy svobodné a nesvobodné – vše to náleží teprve době nedávné, století 18. a francouzské revoluci. Tak daleko se tedy velká česká revoluce století 15. nedostala; a bylo by také bláhovo žádati od našich předků před 500 lety vše to, co podařilo se teprve mnohem většímu národu, jenž od staletí stál v čele pokroku, co se mu podařilo teprve před stoletím.

Ale co se podařilo zde, na naší půdě, a ještě více, co se tu chtělo, a pak podivuhodný způsob, jak za ty ideje a snahy stál v boji a vítězil celý národ, je zjevem v celé minulosti středoevropské svého druhu jediným, velkolepou podívanou, které lze vskutku jen revoluci francouzskou postaviti po bok. U nás před pěti sty lety, tak lze to říci krátce, ozvaly se — poprvé tím způsobem ve středověku — myšlenky náboženské a politické svobody, k nimž Evropa ostatní dospěla mnohem později, částečně reformací století 16., částečně však teprve v 18. století. Nám v tom ohledu náleží prvenství, malý národ náš vydobyl si svou prací myšlenkovou doby husitské velké místo v dějinách lidského pokroku. My zakrváceli se ovšem konečně vítězstvím vlastním: nad zemí vypálenou a vyloupenou t v době vítězství Žižkových a Prokopových nesl se triumf národa odváživšího se postaviti se proti Římu, proti moci církevní i světské, a jíti svými, svobodně volenými cestami. Po dvou stech letech splatil nám katolický svět hrozným způsobem svou porážku ze století 15., zničil nás takřka úplně. Ale přece nebojovali a nežili husité nadarmo. „Je to tragický osud mnohých národů, že vybojovali hrozné zápasy ku prospěchu všeho lidstva, ale za oběť plné síly a rozkvětu svého. Husitský bojovník boží dobýval vítězství za vítězstvím, ne však konečně pro osvobození a velikost svého národa, ale pro osvobození a probuzení svých nenáviděných nepřátel, především Němců.“ To pověděl Němec, prof. F. Bezold, jeden z těch, kteří psali o husitstvu s příchylnost a vzácným porozuměním. Můžeme přijmouti tento soud, s tím však omezením, že i pro osvobození a velikost vlastního národa neslo úsilí husitské ovoce. Z něho čerpal a čerpá národ náš sílu v snažení svém a nadějích svých v těžkém svém postavení. A zde lze nalézti to velké stanovisko, na němž všichni Čechové mohou se spojiti v oslavě a vděčnosti k době husitské.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Přednáška vyšla tiskem jako samostatná knížka v roce 1900 ve Slaném nákladem redakce „Svobodného občana“.