Sborník historický vydaný na oslavu desítiletého trvání Klubu historického v Praze/O bouři pražské r. 1483

Sborník historický vydaný na oslavu desítiletého trvání Klubu historického v Praze
Anéžka z Rozemberka	O bouři pražské r. 1483	Přehled historiografie Čech, Moravy a Slezska v letech 1871—1881

Údaje o textu
Titulek:	O bouři pražské r. 1483
Autor:	Jan Burda
Zdroj:	Sborník historický vydaný na oslavu desítiletého trvání Klubu historického v Praze. Praha: J. Otto, 1883. s. 119–129. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Vladislav Jagellonský

Ku konci prvého desítiletí panování Vladislava II. (r. 1471—1516) zmohly se v Čechách spory a třenice náboženské měrou netušenou. Král Vladislav II. jsa smýšlením ryzí katolík nevalně se staral — ač to byl slavně a svatě slíbil — aby správně plněna byla kompaktata a zápis císaře Sigmunda. Ba naopak pilně dbal zájmů katolických, ač dálo se to na úkor většiny národa, která hlásila se ku straně pod obojí; doufal, že získá si tím přízně a uznání za krále, jehož mu stolice papežská dosud odpírala. — Katolicismus rozšířil se za panování jeho značně, přispívalo k tomu dvořanstvo královo národnosti polské, přistěhovalci z říše německé a lidé domácí přestoupivší k víře katolické.

Od památného sněmu svatováclavského r. 1479, kde král Vladislav II., plně ustanovení osudného sjezdu olomúckého, okázale se smířil s pány katolickými, dotud stranníky krále uherského Matyáše, spoléhal se úplně na stranu katolickou, která nyní nabyla rozhodné převahy při jeho dvoře. Jí ovládán jal se Vladislav II. přísně, jak dosud nikdy, nastupovati proti straně pod obojí. Páni katoličtí, jakož i města královská téhož vyznání, nedovolovali poddaným svým přijímati pod obojí způsobou. V obou předních městech království, v Praze totiž a Hoře Kutné, sadil král konšely, kteří sice na oko přiznávali se ku kališníkům, ale vskutku byli pouhými loutkami vůle královské. Strana pod obojí vidouc výboje strany dvorské, t. j. katolické, pomýšlela na odboj a chutě starala se o pevné scelení kališníkův.

Stavové pod obojí, zapomenuvše na čas sporů sněmovních, úzce se spřátelili s městy a vytrvale stáli s nimi ve věcech náboženských za jedno. Již před sjezdem olomúckým zvolili kališníci r. 1478 v koleji Karlově stálý výbor skládající se ze dvanácti osob, totiž čtyř duchovních a osmi světských, jehož povinností bylo, stříci zájmů své strany a dbáti, by král slibům svým dostál. Stížnosti množily se den ode dne a poměry po sjezdu olomúckém, jež jsme svrchu vylíčili, nepřispívaly valně k tomu, aby mysli pobouřené se utišily.

Král Vladislav II. chtěje mocí zjednati klid, dal zjímati některé čelní měšťany pražské a čtyři přední kazatele tamže v srpnu r. 1480, protože prý pobuřují lid kážíce o příkořích, jež jest snášeti straně pod obojí od krále. Zajatí uvězněni byli dílem na Starém městě pražském, dílem na Křivoklátě, kde brzy potom zemřel kněz Michal, rodilý Polák, miláček Pražanův a nejznamenitější tehdy kazatel ve městech pražských. Stálý výbor ihned svolal stranu pod obojí ku sjezdu do kolleje Karlovy, aby tam jednali o vyproštění žalařovaných souvěrců. Než marně sjezd nabízel králi výkupné a rukojmí, teprve přímluva vyslance Matyášova. Jana Filipce, biskupa varadínského, otevřela vězňům žalář. Osobní svobodu sice dostali, ale Prahy a statků svých zůstali zbaveni do vůle královské. Ostatních stížností strany pod obojí král opět nedbal.

Milý a vzácný host zavítal na jaře roku 1482 do Čech. Byl to Augustin Lucian, biskup sanktuarienský, který opustiv pohostinný krb hraběte Galeazza v Mirandole (v Modensku) nikým nevolán odešel do Čech, by zde postavil se v čelo církve pod obojí nemající dosud žádného biskupa. Byloť Čechům snášeti veliký nedostatek kněží řádné svěcených, neboť biskup olomúcký, který dle kompaktat měl je světiti, zdráhal se; arcibiskupství pražské a biskupství litomyšlské bylo od bouří husitských opuštěno. Čekatelé kněžského úřadu chodili z Čech do Italie, kde některý chudý biskup za peníze je vysvětil. Příchodem biskupa Augustina učiněno rázem potřebám kališníků zadosť.

Kališníci měli svého biskupa, po němž tak dlouho, ale marně toužili, proto byl Augustin Lucian tak radostně a slavně přijat všude, kamkoli přišel: v Písku, v Táboře, na Lipnici u pánů Trčkův a jinde. Kde dlel, tam konal povinnosti a práva biskupského svého úřadu: světil kněží a biřmoval. Král Vladislav II. netajil se biskupovi svým překvapením a nelibostí, čehož však on valně nedbal. Z Lipnice dovedl ho silný sbor ozbrojených kališníků do Hradce Králové, kde se na ten čas usadil. Náčelníci strany pod obojí svolali stranu svou k valnému sjezdu do Nymburka, kde biskup Augustin jednomyslně přijat byl ode všech za církevní hlavu strany pod obojí a zaopatřen mu byl slušný byt. Poslové pražští a kutnohorští odvolávajíce se na krále nepřistoupili k obecnému usnesení. Nový sjezd odbýván byl ve Slaném dne 28. října r. 1482.

Zde přidali se ku Pražanům a Kutnohorským ze známé již příčiny Litoměřičtí, Kouřimští a Mělničtí. Král docílil skrze kancléře Jana ze Šellenberka, že strana pod obojí zvolila deset osob, které rokovati měly s desíti katolíky o narovnání. Rokování dvacíti odbývalo se v Praze v lednu roku 1483. Král marně prostředkoval mezi stranami. Katolíci vymlouvajíce se poslušností k papeži nechtěli přistoupiti k výminkám kališníkův, nabízeli pouze mír na osm let a slibovali, že společně s kališníky půjdou k papeži prosit, aby stvrdil kompaktata a obsadil stolec arcibiskupský v Praze. Pod obojí rozhodně odmítli, pravíce, že kompaktata stvrzení papežského nepotřebují, jsouce potvrzena konciliem basilejským, které jest zajisté vyšší moc než papež. Strany se rozešly, nedohodnuvše se ni v nejmenším. Strana pod obojí sněmovala pak ještě v Nymburce a v Českém Brodě.

Další sněmování překazil zhoubný mor zjevivší se v červnu téhož roku v Praze. Král Vladislav II. ujel boje se nákazy do Plzně; ale když i zde černá smrť jala vybírati si oběti z dvořanstva králova, odejel na Moravu do Třebíče.

Po odjezdu králově vypukla krvavá bouře v Praze. Již svrchu bylo řečeno, že král Vladislav II. sadil v Praze konšely smýšlení katolického, kteří spoléhajíce se na přízeň královskou, nejen že lid pražský tiskli od víry, ale dopouštěli se i přemnohých nezákonitých skutků, jimiž obyvatelstvo valně na sebe popudili. Výslech uvězněných po bouři konšelů^[1] dokazuje nejlépe, jak pravdivá jsou slova ta. Z něho jest patrno, jací nešlechetníci oni konšelé byli. Významná jsou slova Matouše služebníka, který, ač sám viny prost nebyl, o svých pánech pravil: „Kdyby takovú nepravosť páni jinde činili, kázali by je zvěsiti.“ Konšelé nejhůře nakládali s kšafty, které padělali, rušili^[2] a p. Odkazy pro sirotky nechávali sobě. Když chodívali k sousedům na kšafty, pobrali tam hotové peníze, které pak mezi sebe rozdělovali; leckdy se však kšaftující uzdravil, a když žádal peněz svých zpět, marně se vždy namáhal. Písařům, které s sebou mívali, přikazovali, aby hotové peníze, které byly na rozkaz umírajícího do závěti vepsali, v radě opět vymazali. Dluhy zemřelých občanů vyupomínali pro sebe. Co se ostatního jejich úřadování týče, lze bez obalu říci, že byli nestoudně úplatni. „Žádný kšaft nemohl vydán býti buď spravedlivě tvrzený aneb jinak, aby nemusil uplacen býti.“ Za peníze dávali léta sirotkům proti právu. Komukoli bylo jednati s nimi v záležitostech právních, musil platiti. Soudíce, přijímali konšelé úplatky od obou stran, ovšem že při rozhodli ve prospěch té strany, která více dala. Králi Vladislavu II. pak napsali prosbu, žádajíce od něho, by jim daroval dům jakéhos Jiránka, kde prý se dle slov sousedův a kněží nepravosti páší (toto i onen výrok dovolávaný byl lživý), jako odměnu za namáhání v úřadě!? — Druhý hlavní pramen obecného rozčilení byla bouřlivá kázání mnichů,^[3] zejména Bosáků^[4] proti přijímání pod obojí, kdož tak činí, že zatraceni budou. Přední z oněch kazatelů byli: M. Valentin Vlk, kanovník Hradský a Martin Puška, „doktor z Chrudimě“, člen řádu…? na Karlově; oba docházeli do jiných kostelů pražských a zde kázávali velmi ostře a bouřlivě proti pod obojím, takže téměř současná zpráva,^[5] trvám, že o Puškovi, dí: „forte non legerat sanctum Augustinum docentem: quod cum multitudine peccante non aspere sed leniter agendum sit“. — Kázáními povzbuzeni katolíci osnovali výtržnosti, jimž konšelé nijak přítrž nečinili, ba naopak sami je podporovali.^[6] Bylo totiž obnoveno nařízení arcibiskupa Konrada z Vechty (1413—31), aby posvícení se odbývalo ve všech kostelích pražských týž den. Za bouří husitských a po nich nedbáno více tohoto předpisu a posvícení slavilo se zase při každém kostele zvláště. Když pak M. Duchek, farář u sv. Jiljí na Starém městě, slavil posvícení v obvyklý čas, neřídě se rozkazem — v čemž ostatně roveň byl všem farářům pod obojí — katolíci a chátra vrazili do kostela, odbyli slavnosť svým řádem, potom uvedli kněze své na faru na hody „a žádný jim nesměl odepříti, protože se s rathouzem srovnali, a kněží té fary musili se tomu dívati.^[7] Podobně přihodilo se M. Vrbenskému, faráři u sv. Apolináříše, jemuž jako Duchkovi konšelé klíče od kostela vzali a sami vládli.^[8] Násilné skutky konšelů rozbouřili beztoho již neklidnou mysl obyvatelstva pražského, zvyklého kráčeti vždy v čele českých měst, jednati vždy tak samostatně, jak na hlavu království sluší; jeho příkladem řídila se všecka města království jako rozkazem. Ale od té doby, kdy zmínění konšelé byli dosazeni, byla Praha přinucena proti vůli svého obyvatelstva z vůle však, konšelů vésti si jako poslední z českých měst, což ovšem hrdosť její nemálo uráželo. Na sjezdu v Nymburce a ve Slaném stála totiž proti usnesení celého národa, řídíc se vůlí královskou.

Obecné jitření mysli nebylo konšelů tajno. Obávajíce se pak zpoury proti svému nenáviděnému panství, užívali důrazně všech možných prostředků: „kázali klásti řetězy po ulicích, sepsali všechny zbrojené měšťany, jimž rozkázali, aby se zbraní pohotově byli a na znamení zvonem dané sběhli se k radnici“,^[9] aby hrozící bouři hned v zárodku utlumili. Soused bál se se sousedem veřejně promluviti. Do vináren a hostinců posýlali vyzvědače, kteří „počínali nejprv sami leccos mluviti a přimísil-li se kdo a pověděl co takového, ježto nebylo libo konšelům, i zavazovali je a sázeli a druhdy i mučili a tak své šibalstvo konali“.^[10]

V Praze vládl klid, děsný klid před bouří, který v lůně svém ukrýval krvavou záhubu. Mezi lidem proskakovaly temné pověsti, že král v Třebíči morovou ranou stížen umírá, konšelé pak všech tří měst pražských že spojili se s katolickými pány,^[11] kteří jim slíbili pomoc, aby mohli všecky pod obojí, duchovní i světské pobiti a z města vyhnati. I den prý byl již určen: ten čtvrtek před sv. Václavem.^[12]

Konšelé staroměstští svářili se sice na oko s novoměstskými, ale pod rouškou nepřátelství kuli pikle proti straně protivné. V radě jednalo se o to, aby kněží a mistři byli vyhnáni, světští však počtem as osmdesáti pobiti.^[13] Prokop Publik, konšel staroměstský, byl u krále v Třebíči a přivezl odtamtud schválení konšelských záměrů.^[14] Soused šeptal sousedu tyto zprávy,^[15] které vyzradil těžce nemocný Hanuš z Kolovrat, kapitulní probošt a správce arcibiskupství. Vědomí těch věcí tolik prý ho tížilo, že nemohl zemříti.^[16]

Konšelé určili heslo: Pán Bůh s námi, světlo mezi námi, naši věrní bez hac.^[17] Tím říditi a spravovati se bylo jejich věrným, aby v noční vřavě snadno bylo rozeznati tyto od protivníkův.^[18] Velmi nesnadno jest věci tuto vypravované rozřešiti dle pravdy. Vypravování starých letopisů neshoduje se s udáním Bartoše Písaře. Starý letopisec nezmiňuje se nikde o svrchu jmenovaném hesle; počet těch, kteří hlavu ztratiti měli, udává na osmdesát.^[19] Trvám, že udání Starého letopisce jest pravdě podobnější než Bartošovo, který dí, „nepodobnou lesť na ně vymyslili, pravíce, že sou měli některý počet katův, aby všecky stínali v hacech nalezené. A tak několik osob mělo několik tisícův mordovati“. Bylo by velice zpozdilé jednání se strany konšelův, kteří obecně byli nenáviděni, a mohli jen v málo přátel spoléhati, kdyby se byli odhodlali vybiti všecky své odpůrce, jimiž — lze právem říci — bylo všechno obyvatelstvo Pražské.

Zdaž nezamlouvá se lépe mínění, že se konšelé chtěli násilím zbaviti čelných měšťanů, čímž, tuším, doufali zastrašiti své protivníky, kteří zbaveni vůdců, neodváží se potom žádného odboje?

Taktéž nelze na ten čas zcela určitě říci, která událosť urychlila vypuknutí bouře. Starý letopisec vypravuje, že vyznání Hanuše z Kolovrat bouři uspíšilo.^[20] Bartoš však uvádí jako příčinu výtržnosť u sv. Jiljí, když tam slaveno bylo posvícení.^[21] Strana konšelům protivná začala bouři.^[22]

Ve středu dne 28. září o 8. hodině ranní dali u P. Marie před Týnem poplašné znamení zvonem, kteréž ihned opětováno bylo v ostatních kostelích. Té chvíle byli konšelé shromážděni v radnicích. Nevědouce, co se děje, spěchali staroměstští konšelé k oknům radnice, smějíce se vespolek. Jeden z nich byl vyslán do Týna, by se podíval, kdo to zvoní; jakýsi kněz pod obojí bil tam na poplach. Na poplašné znamení sbíhali se odevšad ozbrojení měšťané k radnici,^[23] takže poslanec konšelů nebyl s to doběhnouti do Týna. Obrátiv se chvátal na radnici zpět, ale dav, vzrůstající každým okamžikem, ubil ho do smrti. Lid volaje „zabij, zabij“ hnal se do radnice, v jejíž vratech stál purkmistr Jan Klobouk. I tázal se davu, čeho si přeje? Odpověděli jemu, že sešli se dle rozkazu konšelův. Purkmistr netuše nic kalého poděkoval se lidu za ochotu a přikázal, by zde počkali. Domluviv, chtěl pak rychle vrata zavříti, ale rozvášněný dav vrhl se na něho, že jen stěží unikl a skryl se v radnici.

Dravým proudem hnal se lid za ním, zajal ho i všecky konšely, jimž přikázali, by nevycházeli z radní síně. Purkmistr neposlechnuv odcházel, ale jeden z měšťanů probodl mu sudlicí nohu.

Jan Klobouk chtě se dalšího trýznění zbaviti tvářil se mrtvým a klesl na zem. Ti pak domnívajíce se, že jest skutečně mrtev, chtěli mrtvolu jeho vyhoditi oknem; purkmistr láskou k životu puzen, zachytil se rukou okna a nechtěl se pustiti, až mu ji odtloukli. Spadl na ulici, kde ležel jen ve spodním oděvu, krváceje z mnohých ran. Konšel Publik byl taktéž raněn oštěpem u domu Gebhartova od Jana Krejčího od „Bílého páva“,^[24] když hleděl se útěkem spasiti. Prosil za milosť, slibuje, že divné věci poví,^[25] i byl odveden s druhými do vězení. Ti z konšelů, kteří byli horliví pod obojí, vyvázli bez úhony.^[26]

Zatím svolával poplašný zvon na radnici kovovým jazykem obyvatelstvo staroměstské. „Tuž nejprv,“ vypravuje starý letopisec, „co živo běží k radnici a Němci někteří, kteří o té zradě věděli, rychle také k radnici na pomoc konšelům běželi.“ Ale marně, bylo již pozdě. Něco bylo jich zjímáno, ostatní se rozprchli.

Daleko zuřivěji vedli si Novoměstští. První obětí byl písař městský, který se jim na odpor postavil, bráně vchodu do radní síně. Vtrhnuvše tam posekali sedm konšelů, kteří v síni právě meškali.^[27]

Potom metali je okny ven. Někteří z raněných konšelů dopadnuvše na zemi ještě žili; útrpní lidé zvedli je a odnesli do nejbližších domův, ale vzbouřený lid zakázal pod hrdlem a statkem, aby nikdo raněných ani neobvazoval, ani neléčil.^[28]

Z této příčiny ranění za nedlouho skonali. Dva konšelé, Martin Nedoruště a Boreš nožíř, prchajíce před pomstou lidu spadli s pavlače a zabili se.

Primas Nového města, Václav Páral, kožišník, utekl a skryl se u souseda v loži. Ale běda! brzy ho našli a vedli zpět na radnici. Cítě bezpochyby, že konec života se blíží, velice naříkal a volal: „Ó milý králi!“ Rozvášněný lid, zvláště pak chudina, nečekajíc soudu, usmrtila Párala přečetnými ranami střelnými, sečnými i bodnými.^[29]

Primas Václav Páral, dokud živ byl, utiskoval nad míru chudé a sirotky vyzdvihuje a nechávaje si jejich peníze. Ba ani tehdy hněv lidu se neutišil, když viděl nenáviděného trýznitele mrtvého, „i stříleli k němu, a sekajíce ho říkali „„Toť mých deset kop““ a jiní „„Toť mých pět kop““ a on byl již bez duše dávno“.^[30] Potom hodili mrtvé tělo jeho k oněm, jež okny smetali.

Na Malé straně nenabyla bouře tak velikých rozměrů jako na pravém břehu Vltavy.

Lid schladiv svou nenávisť životy neoblíbených konšelův udeřil na Židy, jichž obydlí tak vydrancoval, že prý nezůstal ani hřeb ve zdi.^[31] Pobrali jim skvosty, klenoty, drahá roucha a jiných věcí mnoho.^[32]

Jiní lidé, zejména šlechtici, kteří mnoho měli tam v zástavě, utrpěli značnou škodu. Obecná zloba obrátila se nyní na kláštery, v nichž loupili kalichy, monstrance, mešní roucha atd. Ženy pod obojí počínaly si velmi statečně, vlastně loupeživě. Nejhůře dařilo se Bosákům u sv. Ambrože na Novém městě. Klášter jejich byl vyvrácen a sbořen, takže nezůstal kámen na kameni.

Zdivo a trámy roznesla si chudina a stavěla si domy z toho. Městiště v trosky obráceného kláštera bylo tak pusté a holé, jakoby zde klášter nebyl nikdy stál.^[33] Mnichům Bosákům dařilo se poněkud lépe než jejich obydlí. Guardianu byla nejsvětější svátosť oltářní po třikráte z rukou vyražena, ale neohrožený kněz nedav se nikým zastrašiti opět ji vždy zdvihl.

Usnesli se na tom, že Bosáky z města vyženou a úmysl bez meškání ve skutek uvedli.

Divný věru průvod ubíral se ulicemi pražskými; z předu nesen byl kříž, za ním kráčeli Bosáci, obklíčeni davy pod obojích, kteří zpívali posměšné písničky, jménu Ježíš = Jesus se rouhali volajíce, křičíce a prozpěvujíce: „Jez hus.“ Bosáci opustivše Prahu vrátili se do Němec,^[34] odkud je byl, tuším, Vladislav II. do Prahy povolal.^[35]

Bývalý představený téhož kláštera byl zajat od pod obojích a velice mučen, aby vyznal, kde skryty jsou klášterní poklady; když nechtěl aneb nemohl vyznati, byl sťat. Prve než byl ortelován, zaříkal se, aby Bůh nebyl duši jeho milostiv, ví-li o pokladech, na které se táží, a že hotov jest, prohlašoval, slova svá krví zpečetiti — což se také stalo.

Mnozí z pod obojích pohnuti jeho slovy a jednáním říkali, že zajisté byl popraven nevinně. Opat u sv. Markéty na Vyšehradě byl chycen a utopen. Dominikáni z kláštera sv. Klimenta u kamenného mostu skrývali se po pět dní a byli by hladem zahynuli, kdyby milosrdné a neohrožené ženy katolické nebyly je přese všecka nebezpečí opatřovaly potravou.

Němců zjímáno bylo na půltřetího sta. Byli uvězněni a ve vězení krmeni chlebem a vodou, leč tak skrovně, že několik z nich zemřelo hladem. Kdo byl ochoten přijímati pod obojí způsobou, tomu vrácena svoboda. Kdo však nesvolil, byl zbaven svého majetku a vyhnán z města. Cizincům, kteří za bouře v Praze dleli, nebyl ani vlas na hlavě skřiven, než nesměli na ten čas ani prodávati, ani kupovati ve městech pražských.

Po bouři klid a rozvaha opanovaly jednání občanstva pražského. Především osadili radnice a hned volili nové hejtmany, aby řád a kázeň zavítaly opět do města krvavou bouří rozvášněného. Silné hlídky zbrojnošů měly za úkol pečovati o to, aby pokoj za tmy noční nebyl porušen a bouře se neopakovaly. Ještě téhož dne „starší a obce všech tří měst pražských“ mnoho listů se zprávami o bouři rozeslali všem stranníkům pánům i městům. Ale i sousedním knížatům poslali zprávy omlouvajíce se útrapami, jež jim po mnoho let bylo snášeti, a uvalujíce všecku vinu na konšely. V listu ku králi Vladislavovi píší Pražané, že jednali puzeni sebeobranou, a slavně ujišťují krále svou nezlomnou věrností i slibují, že všechny škody bouří způsobené nahradí a věrněji a lépe králi sloužiti budou než předešlí konšelé.^[36] Správu obcí pražských vedli obecní starší, jimž pečeti obecné na důkaz moci odevzdány byly.

V pátek dne 26. září vypravili se Pražané pod Matějem Mýtným válečně proti hradu svatého Václava, kterýž jim byl vydán smlouvou. Poznal bezpochyby velitel hradský, pan Oldřich Medek z Valdeka, že nemožno se ubrániti přesile, a proto moudře se vyhnul zbytečnému prolévání krve tím, že hrad sv. Václava vzdal. Pražané ujali se i hradu sv. Václava a správcem jmenovali tam Valentu Růženého, muže mírného a opatrného, „k němuž páni preláti měli velikou lásku i potom po všecky časy“.^[37]

Pražanům vrátivším se z nekrvavého tažení uchystáno bylo na staroměstském náměstí divadlo krvavé — poprava uvězněných konšelů. V bouři zajatí konšelé uvězněni byli dílem na Šmerhově,^[38] dílem jinde. K soudu nad nimi pozvali Pražané všechny pány a rytíře, kteří tou dobou v Praze meškali, jako svědky. Konšelé, byvše vyslýcháni útrpným právem, přiznali se ku věcem, jež jim za vinu kladeny byly.^[39] I byli odsouzeni ku ztrátě hrdla a ještě téhož dne ortelováni. Na náměstí staroměstském pod pranýřem byli popraveni: obecní (starší?) Tomáš od Oremusu,^[40] po něm konšelé: Prokop Publík, Václav Chanický a Jan Stodola. Naposled přiklekl k okrouhlému kameni, jehož se tehdy při popravách místo špalku užívalo, purkmistr staroměstský, Jan Klobouk. Dva holomci katovi přinesli tohoto ubožáka v nosítkách na popraviště; bylť si zlámal nohy, když ho shodili s oken radnice. Poslední slova Klobouková byla: „Nic dobrého nemyslil jsem o obci této.“ Po té poklonil se mu mistr popravní jménem Matěj a již písek zabarvil se krví nešťastného purkmistra. Mistr Matěj od té chvíle, kdy bylo mu popravovati vlastní vrchnosť, zanechal krvavého řemesla svého a nuzně se živil dlaždičstvím a dovážením vody na fary a soukromníkům.^[41]

Na Novém městě byli popraveni: Šimon měšečník, purkmistr, a konšelé Truhlička a Kahoun.^[42] Na Malé straně purkmistr Piprnášek pověsti velmi nechvalné a konšel Tomek, krejčí. Popraveným konšelům nedostalo se ani řádného pohřbu. Těla jejich ležela na popravišti po celou noc a v sobotu odvezli je na káře ke svatému Klimentu, kde hodili je do společného hrobu, takže právem stěžuje si pisatel „Utrpení Pražanů“: „Alsz weren sie hunde.“^[43]

V těch dnech pilně vypovídáni byli protivníci, přijímáni pod obojí z měst pražských, zvláště pak ti, kteří byli od víry odpadli.

Pražané vítězství své slavívali pokaždé „památným a slavným triumfem“. Zpíván byl vždy chvalozpěv latinský: „Grates nunc reddamus Domino deo, qui sua benignitate nos liberavit ab haereticorum pravitate“ anebo: „ab inimicorum potestate“.^[44] Dne 6. října zapsali se na náměstí staroměstském vespolek „starší obecní a všechna obec Starého, Nového a purkmistr, rada i obec Menšího měst pražských“. Smlouvy slavně zpečetili a ctí a věrou na vzájem se zavázali, že státi budou ve všech článcích této smlouvy svorné a pevně za jedno.^[45] Na památku znamenité této události postaveny byly na náměstí staroměstském čtyři sloupy, na nichž upevněny byly barevné praporce. Teprve po dvou neb více letech byly ony sloupy odstraněny.^[46]

Hned po bouři poslali Pražané pro biskupa Augustina sanktuarienského do Hradce Králové, kde byl tehdy bytem, a zapsavše se s jinými městy, že věrně při něm trvati a jeho chrániti budou, přivedli ho do Prahy ve slavném a četném průvodu dne 20. října a vykázali mu byt na velikém náměstí v domě „u bílého jednorožce“.^[47]

Pověsť o bouřlivých událostech pražských rozlétla se bleskem po sousedních zemích a za hranicemi obávali se, aby nebyl to začátek nových válek husitských. Pražané v listech obranných, zaslaných pánům a zemanům, žádali na nich pomoci vojenské.^[48]

Krále Vladislava II. dojala zpráva velmi nemile; vidělť ovoce kolikaleté úsilné práce jednodenní bouří rázem v niveč obráceno. Konšelé, kteří věrně jemu a snahám jeho sloužili, odpykali věrnosť svou potupnou smrtí na popravišti.^[49] I sbíral hned vojsko, by Pražany válkou strestal. Mimo to dopsal o pomoc sestřenci (svatu?) svému Jiřímu vévodě bavorskému, Matyáši králi uherskému a otci svému, Kazimíru polskému, a jiným knížatům.^[50] Předním strůjcem válečné zahraničně výpravy proti Čechům byl papež Sixt IV., neustávaje na sousední Čechům knížata doléhati, by zdvihli kříž a potřeli odboj kacířů ještě v zárodku. Ale marnou byla snaha jeho. Knížata dílem utkáni vzájemným bojem, dílem toužíce po potřebném klidu a míru nedali se pohnouti ku zbytečné válce. Zatím král Vladislav II. s vojskem dosti četným (kolem 8000 mužů) přitáhl ke Kutné Hoře, již hodlal osaditi. Bálť se zde podobných výtržností jako v Praze, ale Kutnohorští uzavřeli se v pevném městě a chystali se k důraznému odporu. Král cítě se slabým k dobývání města, uznal za dobré uchýliti se s vojskem do blízké Čáslavě, kam svolal ku dni 23. října zemský sněm, by obžaloval Pražany.

Po některém marném vyjednávání přijeli Pražané do Kutné Hory na sněm hromniční r. 1484, když jim prve král bezpečný glejt poslal. Poslové přinesli výminky, pod nimiž obce pražské byly hotovy s ním se smířiti. Než král jich nepřijal.^[51] Teprve po několika sjezdech a sněmování smířil se král s Pražany na památném sněmu kutnohorském dne 24. září r. 1484 pod těmito výminkami:^[52]

„Král odpustí Pražanům a potvrdí všechna jejich privilegia. Biskupu Augustinovi dá list bezpečný, by mohl všude volně úřad svůj konati.^[53] Mniši nebudou do Prahy uvedeni, leč se svolením Pražanův a stavů. Cizincům a katolíkům, kterým bylo Prahu za bouře opustiti, bude dána náhrada dle městských práv pražských. Věci uloupené Židům a klášterům budou jim zpět vráceny. Král dosadí konšely z těch, které mu dají obce napsané dle obvyklého řádu. Jakmile král do Prahy přijede, bude mu ještě téhož dne hrad pražský postoupen.“

Král Vladislav II. přijel po dokonaných úmluvách dne 29. září do Prahy, kde byl velmi slavně uvítán, a ubytoval se v Králově dvoře. S ním zároveň vrátilo se mnoho vypovězenců, z čehož vznikly v Praze opět třenice a vády, k nimž valně přispívaly ženy popravených konšelův, i byly vyhnány z města, aby pokoj nebyl porušen. Při tom přihodilo se,^[54] že za shluknutí namířil jakýs novoměstský soused svůj samostříl na krále pohlížejícího z okna na vřavu. Tím postrašen odebral se Vladislav II. v noci tajně na hrad pražský, kdež od té doby trvale sídlel; bylť posledním z králů českých, který dlel pod střechou Králova dvora.

---

1. Palacký: Staří letopisové, III. 510—515. Vyznání vězňů po bouřce pražské.
2. I. c. přehojné doklady jak ku těmto tak ku všem následujícím přečinům konšelů.
3. Staří letop. III. 233.; Mon. hist. univ. Prgs. lib. dec. II. 149.; J. B. Menken: Chronicon terrae Misnensis II. 371.
4. Bosáci měli klášter u sv. Ambrože na Novém městě pražském (nyní č. 1037. proti Prašné věži). Hájek: Kron. česká. V. V. Tomek: Zákl. st. místop. pražsk.
5. Menken II. 371.
6. Neznámý dosud rukopis Bartoše z knihovny strahovské má o této bouři zvláštní hlavu.
7. Rukop. Bart. pís. strahovského.
8. Staří letop. III. 233.
9. I. c. III. 233.
10. Ibidem.
11. I. c. 232. a Vyz. věz. 512., 513.
12. Ondřej Kahoun vyznal, že jest přítomen byl, když sú se puntovali s pány staroměstskými a s pády odpornými kalicha božieho a na to sú pečeť přitiskli městskú bez vuole obce. Vyz. věz. 512. 513. — Svátek sv. Václava připadl tehdy na neděli.
13. Purkmistr Nového města pražského a konšel Truhlička vypovídali že Eliáš (konšel) pravil před nimi, že do sv. Václava má býti půtka a mord, pravě, že by to pranostiky ukazovaly a to mluvil nějakú chtivostí. Vyz. věz. 512. It. vuoči mluvil Truhlička Matúšovi, že jest přicházeje do rady mluvil, dokudž některých nestináte a nevyženete, dotud mezi vámi jednoty nebude. Ibidem 513.
14. Staří letop. 235₃.
15. Pozdější kronikáři, nevědouce snad dobře, jak se věci měly, vypravují, že „konšelé všecky, kteříž pod obojí způsobou tělo a krev Krista Pána přijímali, mordovati měli, ženám prsy a dětem pysky řezati“. Martin Kuthen. Tato poslední zpráva, žen a dětí se týkající, zdá se z pouhého domyslu přidána. V současných pramenech není o tom ani zmínky, za to však ve všech pozdějších kronikách: v Hájkově, v historickém kalendáři Veleslavínově a jinde. Kuthen sám pevně v to nevěřil, an dí: „ale pravda-li jest, já to vše jiným k dostatečnějšímu vyhledání poroučím“. Ostatní kronikáři přijali onu zprávu bez jakékoliv ohrady.
16. Staří letop. III. 233.
17. Hace = spodní oděv, nohavice.
18. Bartoš Písař R. Strh.
19. Staří letopisové 235₃.: Ten Prokop Publik byl nedávno přijel od krále, a co jest tam způsobil to jest vyznal, že kněží a mistry měli vyhnati, a mnoho měšťanů, kterýchž měli popsáno jakožto 80, mělo stínáno býti.
20. „I věříce Pánu Bohu, že jich neráčí opustiti i nečekavše noci, v níž sou měli sousedy jímati a katovati se s nimi, i předešli je ten den prve.“ Staří letopisové III. 234.
21. Tehdáž někteří před tou samou bouřkou z Římanů a výtržných lidí pražských, doufajíce již v svá nevěrná spiknutí, dali byli k té bouřce příčinu dobývajíce se do kostela sv. Jiljí etc. Bartoš Písař. R. Strh. — Václav Hájek z Libočan shoduje se s Bartošem mimo datum, které klade na první neděli po slavnosti velikonoční (6. dubna t. r.); sv. Jiljí je však 1. září. Ed. Herold: „Malebné cesty po Praze“, uvádí z pramene nedosti známého sobotu před Povýšením sv. kříže, což bylo 13. září. Viz str. 365.
22. Zprávy o ní vážil jsem z následujících pramenů: Ze Starých letop. III. 234. et ss. z Bartoše Písaře R. Strh., a ze článku dra. A. Bachmana „Zur Geschichte des Aufstandes der Prager im Jahre 1483. Mittheilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen 19. Jahrgang.“ Uveřejnil v něm souvěkou zprávu sepsanou jazykem německým: „Passio Pragensium“.
23. Nejprve přiběhl statečný a vážený měšťan Bohuslav Legát od Ráje, který udeřil oštěpem tak silně v práh radnice, až tam uvázl. Staří letop. III. 234.
24. V Železné ulici, nyní č. 490.
25. Staří letop. ibid.
26. Pass. Prag.
27. Že krve bylo ve světnici na některý žbeřík. St. let. III. 235.
28. Pass. Prag.
29. Staří letop. III. 236.
30. Ibid.
31. Pass. Prag.
32. Staří letop. III. 236.
33. Pass. Prag.
34. Alzo sint die monche wider mit hilfe Gottis nad Deutschlandt gezogen. Pass. Prag.
35. Viz pozn. 4.
36. Obšírnější zprávy viz v Palackém V. 228. etc. — Psaní obrana Pražanů viz v Archivu českém VI. 196—8.
37. Staří letop. III. 236. — Hrad sv. Václava = Hradčany.
38. Šmerhov, dům pod č. 938. na Staroměstském náměstí vedle někdejší staré radnice, se kterou a s jinými domy zároveň byl sbořen, by se nabylo místa pro novou radnici. J. Malý: Histor. slovník. Tomek: Základy st. mistop. pražsk.
39. a) jediný výslech novoměstských konšelů se zachoval a uveřejněn byl Palackým; ostatně viz pozn. 1. b) Darnach am dornstag marterten sie dye anderen hern, die sie gesclagen unde gefangen heten, als diebe un(de) obilteter offenberlich uf dem rathausz. Pass. Prag.
40. Oremus, někdejší nárožní dům zazděné již sv. Michalské uličky, nyní č. 461. na náměstí.
41. St. letop. 237.
42. Martin Kuthen a Adam z Veleslavína jmenují ještě jiné konšely novoměstské, kteří za bouře život ztratili, bezpochyby při útoku na radnici. Jsou to: Jan Rathouzský, Hladký, sladovník z Poříčí. Mařík Pivce, pak Matouš Kavrle, služebník a j.
43. Passio Prag. vypravuje velmi drasticky o příbězích po popravě staroměstské: „un(de) liesz sie obir nacht lygen alsz die hunde uf dem steinwege oder uf dem plahen“ (= Plan). Jak se věci měly na Novém městě a na Malé straně, nevíme.
44. Bartoš Pís. Ruk. Strah.
45. Některé prameny o bouři pražské r. 1483—4 vydal dr. Jaroslav Goll ve Zprávách zasedacích král. české spol. nauk 1878. Str. 1—7.
46. Bart. Pís. Ruk. Strah.: „na kteréž jsem já, když jsem byl pacholíkem hubeným, často se díval a to stálo za dvě léta nebo více“.
47. Biskup Augustin žil v tomto domě až do své smrti r. 1493. Dům ten má nyní čís. pop. 603. Herold: Maleb. cesty str. 183.
48. „…a nám radni a pomocni, jisté lidi k naší potřebě vyšlíce, abychom Prahu před nepřáteli mohli zachovati“. Archiv český VI. 197.
49. Václav Hájek z Libočan vypravuje, že král uslyšev zprávu plakal a pak přísahal, že chce seč bude moci, neslušného toho skutku pomstiti. List. 452. Zaručiti zprávu tuto ovšem nelze.
50. F. M. Majer: Analecten zur österr. Geschichte im 15. Jahrhdte. Zeitschrift für österr. Gymnasien 1880. „Serenissimos principes nn. pro subsidio et auxilio si nobis opus foret, requisimus et hortati sumus.“
51. Výminky Pražanův i odpověď královu na ně viz v publikaci dra. Golla (pozn. 44. na str. 7—9.).
52. Doslovné znění smírné smlouvy viz tamtéž na str. 9—12.
53. Na sněmu nymburském stav panský a rytířský pro opatření biskupa Augustina svolil čtvrtý díl úroku svatojirského. Městům na vůli dáno, aby podle možnosti své učinily. Daniel Adam z Veleslavína: Kalendář historický.
54. St. letop. III. 242.