Moderní básníci francouzští/Nimrod

Moderní básníci francouzští
Zvon a kovadlina	Nimrod	Otázky

Údaje o textu
Titulek:	Nimrod
Autor:	Victor Hugo
Zdroj:	Moderní básníci francouzští. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1893. s. 225–229. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

(Nimrod chtěje dostihnouti Boha a válčiti s ním, sestrojí si ze zbytku archy Noemovy větrný člun, nabodne na čtyři tyče v rohu archy čtyři zabité lvy, pod které uváže čtyři orly; tito chtějíce dosáhnouti lvy, již v letu před nimi stále unikaji, unášejí Nimroda se sluhou jeho Zaimem v prostor.)

I.

A nekonečnosť nechala se strkat jako vrata.
Tak minul první den a povoz dále chvátá,
a orli stoupají.
                             Tu Nimrod cítil, v tváře
jak cosi dýchá mu, to večer vstává v páře,
noc tiše otvírá svou hrobku, děsem hrozí.
Sní Nimrod, ruce má na kolenách jak bozi,
a k eunuchovi dí:
                             — Ty sovo na mé pěsti,
co dole děje se, tvář země jaká jesti?

Ten padák otevřel a mluvil tato slova:

Zem žlutě skvrnitá jak kůže pantherova
kol prostor obsáhá a v něm se míhá hbitě,
a řeky na ní zřím jak stříbrné plát nitě,
po vršcích zelených náš proudí stín a běží,
na pláni mrtvoly tvých vrahů, králi, leží
jak sžaté obilí jich hora stíhá horu
a města hořeti kol vidím na obzoru;
ó králi, velký jsi, a svět ti neodolá!

— Jsme blíže nebesům? dí Nimrod.

                                                   Otrok z dola
se dívá na horu řka: Nebe modré svítí!

II.

A orli stoupají.
                            Za křídly jejich řítí
se prostor ohromný, bez centra dál se valí
v stín, v kterém planety jen drobné jiskry plály,
se hrouží tento vůz se svými taji všemi.
Když eunuch hlad měl, jed’ a pil, kdy žíznil. Němý
naň Nimrod díval se, jak černoch hltá chleba,
jak propichuje měch a pije, když to třeba;
on lovec pekelný, jenž s Bohem v boj šel, v líném
snu trval zhrdaje kukuřicí i vínem,
on jed’, pil pýchu svou vtom domnění jsa blažen,
že orly ku hvězdám je v troskách archy tažen.

Tak oba mlčeli bez pohnutí a slova,
až týden minul, král se eunucha ptal znova:

— Hleď, zem jak vypadá?

                                A černoch děl: To šerá
pod námi v propasti je obrovitá sfera,
je bledá, páry jen jsou nad ní, v jejich síti
se kmitnou roviny a velké řeky svítí.

A nebe? Nimrod děl.

                               Zaim: Nebe, králi spurný,
je modré posavad.

III.

                              Vál v stíny vítr chmurný,
a orli stoupají.
                            A Nimrod čeká stále.
Za měsíc k otroku pak praví nenadále:
Zas padák otevři a rci, čím jesti země?
A odpovídá Zaim, hlas jeho chví se temně:
Zem zrnko prosa je a malým, černým bodem.
Tu Nimrod zajásal:

                            — Jdem’ k cíli rychlým svodem,
ted pohled na nebe, to jistě blíže kyne!
Zaim padák nazvedl a děl: To v dálku vine
se modré jako dřív.

IV.

                                  A vítr smutný hýkal.
Dál orli stoupají.
                             Král v čekání se zvykal,
bez dechu seděl tu a tři měsíce čekal,
pak zahřměl: Bídný pse, který jsi ženy lekal,
jdi podívat se zas, co asi země dělá?

A černoch odvětil: Ta zmizela nám zcela,
ó králi, v hlubině nic nelze rozeznati,

A Nimrod na to di: Mne sotva hrůza schvátí,
co země ztracená? Jen k nebi když jdem’ dále,
tam padák otevři!

                             Zaim: To je modré stále.

V.

Dul vítr pod nimi.

                              Chřtán obraceje lačný
hýk’ orel: Já mám hlad, ó hrozný muži mračný!
A Nimrod eunucha jim hodil ku pospasu,
a orli stoupali.

                            A v prostoru a času
ruch nebyl života, loď jela, král se vztekal
a v stínu utajen ten hrozný obr čekal
rok celý, sleduje, jak orli křídly tlukou,
měsíce počítal na prstech svojich rukou.

A chmurný satrap, ten, když rok se sklonil k cíli,
juž sluhy nemaje sám nad padák se chýlí,
a slunce plná zář mu v oči šlehne, bolem
se zachví, nebe zří a to je modré kolem.

VI.

Tu v ruce svojí luk ten velký člověk děsný
ven vyšel opustiv své klece prostor těsný
se vztýčil k obloze a vykřik’: Juž jsem přišel!
A v prázno naslouchal, zda odpověd by slyšel,
pak skřížil ruce své a k nebi zvedl čelo,
jež klidné zůstalo a nic se nesvraštělo,
šíp z toulce vyňal ven, jej vložil do tetivy,
co orlů z dola zrak jej stíhal úzkostlivý
a nazvedl svůj luk a proti nebi čelil;
bouř zněla z tetivy, když strunu spustiv střelil,
a jako hbitý blesk, co oči přivřeš, zmizí,
šíp znikl ve mžiku v záhybech mlžné řízy.
A země slyšela pak dlouhé, děsné hřmění.

VII.

Za měsíc pastýř kmet, jenž bloudil v zamyšleni
na pláni, zavražděn kde Kainem kdys byl Abel,
kde v dálce mračí se příšerným čelem Babel,
zřel padat s oblohy, která se celá stměla,
zjev děsný, podobu jenž měl jak Archanděla,
to mrtvý Nimrod byl.

VIII.

                                 Na pláni ležel, čelem
obrácen k obloze a hlava v sklonu smělém,
jíž nezkrušilo nic, ta stále zřela vzhůru,
šíp ležel u něho, jejž vyslal do azuru,
pad zpátky za ním v sled a kapka krve mnohá
na hrotu chvěla se. —

                                 Což poranil přec Boha?