Naše písně

Údaje o textu
Titulek:	Naše písně
Autor:	trad. (melodie a text) Antonín Vorel (hudební úprava, poznámky)
Krátký popis:	sbírka lidových písní v úpravě pro zpěv s doprovodem houslí
Zdroj:	VOREL, Antonín. Naše písně. Brno : Besední dům, 1912.
Licence:	PD traditional PD old 70

Naše Písně

Upravil a vlastním nákladem vydal
Antonín Vorel.

Kreslila
Zdenka Vorlová Vlčková.

Brno 1912

V chaloupce na břehu řeky Oslavy žil chudobný otec, jenž měl svého jediného synka velmi rád. Nikdy o tom nemluvíval, protože prý nebývá dobře, dětem příliš mnoho lásky ukazovati, ale vynasnažoval se co mohl, aby svému synu připravil lehčí živobtí, než bylo jeho vlastní. Že sám byl hudebníkem a milovníkem všeho krásna, dal i chlapce učiti hře na housle a vytrvalostí, důsledností a neblomnou trpělivostí docílil toho, že se trochu hráti naučil. A to byl první začátek těchto
Našich písní.

$\relative a' { \key e \minor \time 2/4 \autoBeamOff a8 a e' e d d b c d d d b a4. b8 e4. e8 d d d b a4. fis8 g4 e \bar "|." } \addlyrics { Ne -- u -- hod -- ne, a -- by há -- dal, ne -- u -- hod -- ne, a -- by há -- dal, kdo tu -- to pís -- nič -- ku sklá -- dal. }$

Tak jako kvítí na lukách a a na polích, jako krystaly z kamenné hmoty ve hlubinách zemských, tak povstaly naše písně ze života lidu obecného. Co život ten rázovitého a významného kdy obsahoval, čím a jak se vyvíjel a jak běžel, to všechno vtělilo se a vyhranilo v umělecký útvar písně dle povahy a dle osobitých vlastností jednotlivých kmenů národa a dle věkovitých zákonů o tvorbě krásna. Na otázku, kdo kterou tu píseň skládal, odpovídá hned druhá sloha písně svrchu uvedené:

„Skládali ji dva mládenci
u rychtářů na lavici,“

a podobně v písni „Zpěvánky, kde jste se vy vzaly“:

„S nebe jsme nespadly, v háji jsme nerostly,
ale nás mládenci a dívčice našly.“

Tedy mládenci a panny, rovněž pak jiní vynikající jednotlivci našeho lidu skládali a skládají podnes naše písně nic jinak, než jako jednotliví skladatelé a básníci umělci skládají svá díla umělecká. Rozdíl jest ten, že při těchto skladbách poznáváte ihned Smetanu, Dvořáka, Svatopluka Čecha neb jiného známého a při neznámých že tážete se hned: Kdo pak to složil?, kdežto při naší písni po jméně skladatelově nikdo se netáže, nanejvýše že na nedlouhou chvíli zůstává povědomo, kdo píseň poprvé zahrál či zazpíval, nic více. Naproti tomu píseň sama přináší si ssebou nezrušitelně vtisknutou pečeť své příslušnosti, totiž že jest „naše“ a tou už potom navždy zůstane.

Básník umělec nemůže neuplatňovati ve svém díle své osobní individuality, kdežto skladatel naturalista vtěluje v ně jen ajen individualitu kulturního celku, jehož jest členem a spolučinitelem.Osobnost jeho v tom celku se ztrácí a rozplývá, ano není ničeho, co by ji tomu celku odcizovalo.

Proto jest naše píseň jasným zrcadlem, v němž ušlechtilé stránky duše našeho lidu, duše celého národa věrně se obrážejí. Kdokoli chceš tu duši poznati, do tohoto zrcadla hodně hluboko se zadívej a čím bedlivěji budeš hleděti, tím větší bude tvůj úžas nad bystrostí a krásou, pravdivostí a něhou té duše a nad ušlechtilou prostotou života našeho lidu obecného. Ve svém údivu a v povznášejícím pocitu vlastní příslušnosti k celku estheticky a ethicky tak vysoce vyspělému konečně sama sebe zapomeneš.Tehdypoznášlépe než z historie o světodějných událostech válečných, jak sladký je cit národní hrdosti.

Že přes to naše písně přišly v zapomenutí, a bohaté jich sbírky že zůstávaly herbářem mrtvého kvítí, toho příčinu pověděli krátkými slovi naši „šohajé“, když při jisté příležitosti byli požádáni, aby některé písně zazpívali. Začali, ale brzy toho nechali. „Nu tož, jen dále!“ „„A co, bez hudců nedobre sa zpívá.““ Ano, bez hudce jest naše píseň smutným kvítkem bez listí, tudíž bez života. Bylitě hudci od jakživa předními tvůrci písní a jejich šiřiteli nad jiné povolanými a odborně kvalifikovanými. Na poddajné své nástroje gajdy (dudy) a hlavně na housle ne tak hrávali, jako zpívali své písně s pochopením zajisté nemenším, ba vyspělejším než zpívající chasa sama, na nich brzy jásali, brzy lkali až srdce se rozpalovala nebo rozplývala a oči jiskřily, nebo se zalévaly. Zdá se, jakoby v naší písni dvě stejnorodé dušičky v jedno byly spojeny: Zpěv lidský a zpěv houslový. Přišly hrubé a těžké plechy od vojenských kapel, jednu udusili a druhá již potom sama uhynula; ale kde zachovaly se husličky, tam podnes žije a kvete, zpívá i skládá se krásná naše píseň, tak jak druhdy bývalo. A k novému životu vzkříšena jest všudy, kde ve školách ne více osamělou, než s průvody houslovými ji zpívají. Tam žáci nemohou zpěvu ani dost se nabažiti a i kolemjdoucí zastavují se pod okny, aby krásnými koncerty školními se potěšili.

Naše písně jsou vzácné drahokamy ceny tak veliké, že zasluhují toho plnou měrou, aby pečlivě byly vybroušeny a vsazeny do obrub zlatých a stříbrných; jsou krásné vonné květy, jež nežádají soběš ničeho jiného, než aby vrátilo se jim svěží oživvující listí a aby vily se z nich půvabné věnečky.

Nuže přilétejte tedy již, vy včelky zpěvné, nalaďte vysoko své zlaté strunky, přilétejte i vy motýlové malovaní v pestrých svých krojích, zulíbejte ty vnadné naše kvítky, chutnejte jejich med i vůni sladkou a zúrodňujte je, aby stále na novo se rozkvétaly a rozvíjely.

Naučte mládež zpívati s porozuměním naše krásné písně a budou z nich dobří vlastenci a dobří lidé!

Obsah editovat

Úprava a zpracování „Našich písní“