Národu národní kulturu/Antonín Klášterský

Údaje o textu
Titulek: Národu národní kulturu
Autor: Antonín Klášterský
Zdroj: Národní listy, roč. 76. č. 353. str. 18
Národní knihovna České republiky
Vydáno: 25. 12. 1936
Licence: PD old 70
Odpověď vybrané osobnosti na anketní otázku od redakce Národních listů.

Náš ministr zahraničí nestačí brániti nás proti nesmyslným pomluvám, že prý máme u nás sovětské vojsko a sovětská letiště. Hůř se však bude vyvracet domněnka, že jsme vlastně bolševiky. To prý je hlavní příčina, jak mi svěřil milý přítel a velký polonofil dr. Svítil-Karník, že se od nás odvrací Polsko. Na štěstí není ještě celý náš národ bolševický, ale jisto je, že jsme si komunismus nechali přerůst přes hlavu. Máme komunistickou stranu, komunistické žurnály, strany, které s komunisty koketuji a je chrání, máme komunisty v parlamentě, v obcích, okresích, zem. zastupitelstvech, máme je (třeba neorganisované) ve školách, v učitelstvu, na universitě mezi posluchači i profesory, máme je i v divadlech, uměl. sdruženích i v literatuře. U českého spisovatele bývalo samozřejmé, že je oddaným národovcem. Ale dnes bychom se již neshodli jako při památném spisovatelském manifestu. Jedna čelná spisovatelka česká má na svém stolku bustu Leninovu a jiná dala se pro komunistický zápal i zavříti. Čeští a němečtí herci s čsl. obcí spisovatelskou (!) a jinými českými a německými kulturními korporacemi oslavují společně vítězství bolševismu v Rusku, a v těchto dnech vydaly tři významné osoby (dva spisovatelé a jeden skladatel) za české spisovatele, skladatele a jiné kulturní pracovníky (!) hold Pablu Casalsovi, ne za jeho umění, ale, že v době, kdy jeho národ podniká zápas za svobodu a kulturu (!), zůstal věren těmto ideálům. Jména podepsaných svědčí o tom, že nejde o poctu za sympatie s komunistickým režimem španělským. I zcela mladičtí a ještě neznámí literáti, jak víme ze soutěží, oslavují ve svých básnických pokusech Lenina a hrozí nám revolucí. Komunismus rozlézá, se nám po těle jako ošklivý lišej, bude vlažnost v nár. cítění, neli lhostejnost a přímo pohrdání pro věci národa. Jak tomu čeliti? Jistě by byly nasnadě radikální prostředky, ale k těm se odhodlati nemáme již síly. A tak nezbývá, než naděje, že jinak zdravé tělo národa pomůže si samo a vyloučí ze své krve tu morovou nákazu. Pro literaturu je pozoruhodným úkazem naší doby, že někteří dárci a mecenáši činí již svá věnování na cesty a podpory s výslovnou výhradou, že ze soutěže mají býti vyloučeni spisovatelé smýšlení komunistického nebo že ceny a podpory může se dostati jen spisovateli směru národního cítění i ducha.