Moderní pohádky/Pohádka o roztříštěných stromech
| Moderní pohádky Teréza Nováková | ||
| Pohádka o Kráse | Pohádka o roztříštěných stromech | Pohádka o čarovné zahradě/I |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Pohádka o roztříštěných stromech |
| Autor: | Teréza Nováková |
| Zdroj: | NOVÁKOVÁ, Teréza. Moderní pohádky. Praha: Jos. R. Vilímek, rok neuveden. s. 113–129. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Psáno r. 1895. Poprvé otištěno v „Pracovně“ 1895. | |
Nedaleko malého města, jehož čistotné domky a domy obtáčejí úpatí rozsáhlého, dosti fantastického rokokového zámku, stál uprostřed lučin jako brčál zelených, úhledný mlýn. Vesele klapalo jeho složení, rychle velikými koly otáčejíc, vesele vzhlížela k lesnatým stráním nová červená jeho střecha, jakoby sousedním šedým šindelům a omšelým dochům na chlévech a kolnách říci chtěla: „Hleďte, rdím se jako růže!“ Vesele blýskalo se čisté sklo průhledných oken, jež naplněna byla šťavnatými a pestrými květinami, veselý a proudící byl i život ve stavení, neutuchává ani za skličujících veder letních. Bylť pěkný mlýn postaven pří stoku dvou potoků, z nichž jeden přichází kyprými lukami od městečka, druhý cestu si sem prorazil velikolepými skalnatými roklemi; i neozývá se nikdy v dřevěných kolech sten, že by malebná potoků roklina neměla dostatek šumivé vody.
Celé stavení se svou zahrádkou, se svým světlým, prostranným dvorkem a obkličujícími je květnatými lučinami, bylo jako vtělený úsměv, oblévající tento kout ponuré podhorské přírody, kde se vysoké, jedlemi a smrky porostlé stráně střídají se šedými, sráznými skalními útesy, kde vedle lesních paloučků, vroubících hluboké studánky, šklebí se černý balvan rozštěpenými ústy a stem příšerných očních důlků.
Blízko nade stokem obou potoků vypínala se stráň, na úpatí mladičkým lesem, výše pak pouhým křovím porostlá, k níž vedly mezi květnatými údoly bílé písčité stezičky. S její neveliké planinky byl daleký rozhled: městečko s malebným svým zámkem a zříceninou hradu, jenž dříve osadě panoval, okolní, bližší i vzdálenější vesnice, hluboké, táhlé údolí, jímž vinul se v četných zatáčkách spojený proud, sousední vysoké a lesnaté chlumy, mnohdy pro sráz svůj téměř nepřístupné — to vše, podobno jsouc rozmanitému, pestrému obrazu, jevilo se s planinky.
Přímo pod ní, jako bílá, do růžova se měnící chudobka, vyhlédal ze zeleně přívětivý mlýn, a mlází stráně dívalo se mu do blýskavých oken; kdo však navzájem podíval se ve clony muškátu, resedky a růží na protější planinku, uzřel nejprve z neurčitého, zeleného koberce vypínati se několik vysokých, šedých, téměř bezlistých kmenů.
Byly všecky téže barvy mrtvé, hnědošedé, ale tvarů nejrůznějších. Jeden byl rovný, hladce oloupnutý, náhle jakoby tesem širočiny šikmo uříznutý, druhý rozštěpen byl ve dvě žalostné půle, jiný křivě stáčel své nebohé údy, ještě jiný, rozťat jsa středem, na jedné straně zachoval i skromnou korunu, z níž namáhavě vyráží, poslední zbylou silou životní, chudé listí, kdežto polovice druhá pouhým je pahýlem.
Byl-li veselý mlýn v lučinách jasným úsměvem nádherné podhorské krajiny, byly tyto pně šedé, holé, porouchané, s listím deroucím se tu a tam z míst méně chorých, kalnými jejími slzami, slzami plnými výčitek, zoufalosti.
Byly to slzy ojedinělé, neboť jinak na stráni i její planince bylo z blízka dosti pestro a útulno. Na půdě pod nebohými stromy bujně rostl mech, borůvčí, drobounké borovičky, jedličky a smrčí; lesklé boučí, a mezi nimi strakatily se květy třezalky, jahodníku, čičorky a tolice. Bělavou stráň ve vrstvy se drolící obrůstaly nekonečně dlouhé, trnité úponky ostružinčí a malé keříky malin, jež velice záhy bílé svoje květy zaměňovaly plody černými a rudými, neobyčejné velikosti a chuti; vysílaloť slunce na stráň tu, ze všad volnou, téměř neustále ohnivé svoje paprsky.
Opodál pod strání temnila se úžlabina, čipernou stružkou protékaná, jež „slaný důl“ se nazývala, a kde z bělavého mechu při praménku hojně rostlo pomněnek v bohatých trsech,
Nejen květů a vůně, i šustu, cvrkotu a zpěvu bylo na stráni a její planince. Černí, žlutě skvrnití mloci líně prolézali mezí větvemi pichlavého ostružinčí, zahanbeni jsouce rychlým šustem zelených, hbitých ještěrek a šedých slepýšů; po stezkách pobíhali střevlíci barvy fialové, měděné, modré neb zelené, do všech odstínů duhových se měnící; květy z mechu vyrůstající, obletovány byly neustále čtveračivými bělásky a drobnými modrásky, ba i paví oko neb štíhlé šídlo se tu zakmitlo, Na jedlích „slaného dolu“ houpaly se veverky, a bylo-li zcela ticho a bezpečno, odvažovaly se i na pahýlovité větve vysokých, šedých stromů; každou chvíli zafičela z křoví malá tlupa koroptví, neb se jím zakmitl štíhlý ušák-zajíc. A ptáčků bylo na stráni nečítaných; v trávě, v mlází, v dutinách stromů měli svá hnízda bezpečná, cvrlikali a pěli všemi toninami od svítání do slunce západu. Oni byli nejvěrnějšími společníky a navštěvovateli zohavených pňů, na jejichž povrchu, nic se nelekajíc trhlin, mrtvé kůry a bizarních tvarů zohýbaných větví, poskakovali a tančili do sytosti.
I lidmi bývala stráň hojně navštěvována. Děti z městečka a z nejbližších skromných vesnic těšily se vespolek: „Vezmeme džbánečky a půjdeme na ostružiny a maliny k roztříštěným stromům; nikde jich tolik není, a veliké jsou tam jako slívy.“ Stařenky tvrdily: „U roztříštěných stromů najdeme vždycky nejvíce hub; v „dole“ je vlhko, nahoře slunečno a půda je pěkně písčitá, tam rády hříbky rostou.“
Myslivec a jeho mládenec, jdouce na čekání, libovali sobě: „U roztříštěných stromů i večer jasno; poslední paprsky slunce vždycky tam prodlévají.“
Každý, každičký přezdíval krásné planince „u roztříštěných stromů“; ne květy a svěží mlází, ne bujný život zvířeny, — ale tito ubozí velikáni dodávali místu rázu a jména, jež nebylo sice vyslovováno s příhanou — ale tak přece jen znělo…
Drobným zvířátkům, jichž byla stráň sídlem, neušly tyto hovory lidské; veverky opatrně sice se houpaly na nejvyšších, nedostižných vrcholcích, ptáčkové ukrývali se v hustých ratolestech smrčích neb jedlových, mloci a střevlíci zalézali do otvorů mechovité půdy, ale všichni naslouchali napiatě štěbetání dětí i volnému hovoření žen a pamatovali sobě slova o „roztříštěných stromech“. Všímali si jejich velikosti, tvaru a barvy pozorně a uvažujíce o řečech lidí, měli je za jakési podivné, neobyčejné panovníky svého bydliště, krásné stráně a planinky nade mlýnem.
Byl jasný den, hluboko již v měsících letních. Od časného rána pražilo slunce nejžhavějšími paprsky do země zpola zprahlé; stráň, oblitá jeho září, byla podobna veliké, světlé výhni, v níž květy skvělých barev jevily se jako jednotlivé pronikavější jiskry. Všecky stromy, i ty ve „slaném dole“ stály tiše, bez hnutí; ani drobnym křovím nezatřásl vánek, ostružinčí plazilo se mdle po rozpukané, drolící se půdě, a keříky malinové do žluta vadly v úpalu.
Veverka neobyčejně dlouho dnes seděla na jedné větvi a zamyšleně hrála si s objemnou šiškou smrkovou, s níž vždy po dlouhé chvíli spadlo několik šupinek. Ptáci, nevšímajíce si štíhlých vrcholů, zdržovali se skoro výhradně v mlází i na ratolestech zemi blízkých a štěbetali jen tu a tam zcela volně. Motýlů zmocnila se neobvyklá stálost, netěkali od kalicha ke kalichu, nýbrž vyseděli, sotva pestrými křídly hýbajíce, celé hodiny pří jediné květině. Velicí skvrnití mloci leželi roztaženi na stezkách; bylo jim líno se hýbati, a jich příkladu následovali kovoví střevlíci, již dlouhými nožkami zaryli se mezi jemná písková zrnka. Však nebylo ani černožlutým mlokům, ani plochým broučkům se báti, že je vyruší, poraní lidská noha: po celém lese nebylo človíčka. Rolníci dodělávali žně a kdo za prací ze stavení nemusil, v úpalu tom nešel.
Již slunce dostoupilo největší své výše, obloha byla dosud skvěle čista, jen na západ nad nejstrmějším, téměř nepřístupným chlumem, vyhoupl se malý, bílý mráček.
V roztříštěných stromech na rozžhavené planince to chvílemi pronikavě a dunivě zapraskalo. Veverka vyskočila o několik větví výše, ptáci zdvihli se letem z křoví, v motýlech a mlocích přemohlo leknutí lenost i hnuli se se svých míst. Avšak záhy poznali, že rušivý zvuk nepochází ani od člověka, ani od některého jejich dravého nepřítele, leč z útrob podivných panovníků stráně nad mlýnem.
Důvěrně přiskočili k šedohnědým kmenům i ptáci, i veveřice, i plachý zajíc, mloci a brouci přiblížili se a motýli, šídla a vážky obletovali a obsazovali kostrbatou jich kůru. Rozpustilý konipásek, jenž mezi družinou hezkých sýkorek neustále ocáskem třepetal, zeptal se konečně všetečně: „Aj, proč vzdycháte tak těžce srdcelomně? Až strach nás z praskotu vašeho pojímá!“
„Ach, ano,“ cvrlikali ostatní ptáčkové, „zní to tak neobvykle, cize!“
„A smutně,“ dodala něžná pěnice, jejíž hnízdečko ukryto bylo právě na úpatí šedého kmene.
„Ba že smutně,“ odpovídal jeden z roztříštěných stromů, onen, jehož vrchol useknut byl šikmo jako širočinou. „Jest to ohlas naší písně pohřební, vzpomínka na strašný den záhuby a zmrzačení, a v některém z nás i předtucha pádu budoucího… Jako je dnes, tak naladěna byla příroda tehdy, když dopadla na nás rána smrti, po níž následovala temná doba bolu a malomoci.“
„Jako dnes?“ hádala se čiperná veveřice, očkama blýskajíc a dovednými skoky ode pni ke pni šedému těkajíc: „Což není dnes den rozkošný? Pravda, trochu nás horko a dusno unavuje, — ale jen se, milé, vážné stromy, podívejte na pomněnkovou oblohu a na usměvavé, zářící slunéčko! To přece nijak smrt a záhubu nepřipomíná!“
„Nezůstane obloha takovou, i s ní brzy zmizí slunce“ — vzdychl trpce strom, nejžalostněji zkřivený. — „Viz tam mráček nad lesnatým chlumem nejvyšším; záhy příjemná jeho běl sesedne, rozšíří se po klenbě celé v ohromnou hradbu, ta slunce zakryje a posléze zčerná. S hradby mraků černavých a zelenavých sběhne vichřice ukrutná, za děsnou clonou zaduní rozhněvaný hrom, a snese se vraždící, klikatý blesk!“
„A zlý, žáru plný blesk,“ pokračoval strom ve dví rozpoltěný, „zlobný vichr přiblíží se nejdříve k těm, jež jsou jim nejbližší; vichr bez milosti přeláme jim zdravé paže, blesk utne jim témě aneb zaboří se jim do útrob a zdusí v nich všechen život. Tak stalo se mně, jenž, žalostný pahýl, stojím tu uprostřed kvetoucího okolí, tak zmrzačeni bratří, — jednomu koruna, druhému paže vzaty, — i nejšťastnější z nás pouhá troska své někdejší síly a slávy na pasece živoří a horečně se namáhá, by znovu podstatu svoji vzpružil. Ó, proč nás lidé raději nevykopají a do plamenů neuvrhnou, aby utrpením ohně posledním skončena byla všecka naše bída, aby jím ztráveno bylo konečně vědomí, že jsme byli velící, krásní, slavní, a že nyní jsme všem jen k politování, k úsměšku.“
Drobná zvířena, kolem „roztříštěných stromů“ shromážděná, patrně dojata byla zoufalými stesky a žaluplným vypravováním zmrzačených velikánů; nikdo z nich nedutal, až konečně něžná pěnice zašveholila: „Ach, proč právě vás stíhá osud tak krutý? Pln je milý náš les stromů rovněž mohutných a vysokých, a nikdy neškodila jim zlá bouře svým vichrem, hromem a bleskem. Jen do „slaného dolu“ se podívejte, stižen-li tam jediný vrcholek jako koruny vaše ubohé?“
„Zapomínáš, ptáčku soucitný, že ostatní naši druhové spojili se v silné sbory; k těmto šikům, v nichž všichni jsou za jedno, nemá krutá bouře tak značné moci. Leč my čněli, vysocí a mohutní, nad slabým mlázím a drobnou květenou, my tyčili za ně čela k slunci i ku mračnům, my, sami úpalem světla přílišného jsouce žeháni, skýtali chráněncům svým stín a kořeny svými silnými, hluboko zemi proplétajícími, upevňovali půdu, aby odolala nenadálým záplavám. Věz, že vše, co osaměle vyniká nad úroveň obvyklou, ohroženo jest bouřemi hněvivými a blesky závistnými.“
„Avšak“, namítala veveřice, jež velice pozorně byla naslouchala, zapomenuvši i šišku dále rozdrobovati, „proč podrobujete se nebezpečí tak hroznému? Jest zbytečno, ba přímo hříšno záhuby vyhledávati! Já před nástrahou lidskou zaskočím na nedostižný vrchol, dravcům a živlům ukryji se v děrách a hnízdech bezpečných. Proč trčíte vy osamělí v nesourodém, jak pravíte, okolí, proč nesdružíte se se stromy ostatními, abyste méně přístupnými staly se zlobě?“
„Takový osud náš!“ odpovídal bolestně strom s vrcholkem šikmo seťatým. „Do této půdy byli jsme vsazeni, v ní jsme se zakořenili, s ní souzeno nám snášeti vše, i zlo. Nechať zima přísná na naše ramena nasype břímě sněhu přílišné, nechať úpal žíhá nás, vichřice nás podvracuje neb konečně blesk bouře nás ničí, — není odvolání… Naše místo i osudem naším!“
„Ó, jak jsem tomu rád, že v půdě zakořeněn nejsem!“ radoval se konipásek, bujně poskakuje, a pestrá sýkorka horlivě mu přisvědčovala: „Před bouří ukryji se v hnízdečku.“
„A před zimou i jejími sněhy uletíme do teplých krajů, a přenecháme zasmušilý les posupným vichřicím, ty ať v něm zpívají!“ smál se sedmihlásek.
„My zakuklíme se v pevnou síť a teprve za jasu a tepla vyletíme zase k novému životu,“ libovali si motýlové. „Ach, milí stromové, jste velmi, velmi ubozí, že musíte kořeny svými upevňovati půdu.“
„A tyčit své hlavy k závratným výškám, k slunci, k blesku,“ připojil největší ze skvrnitých mloků. „Na zemi jest také teplo a zároveň útulno, bezpečno.“
Horlívý rozhovor zvířátek se stromy byl náhle přerušen zahučením hromu a zaburácením větru, v němž šedé kmeny hlasitěji a bolestněji zakvílely. Nepovšímliť sobě hovořící, že skutečně, jak strom zkřivený předpověděl, mráček nad lesnatým chlumem se rozšířil v ohromnou, šedavou stěnu, že slunce nadobro za ní zmizelo, a že dusné parno ustupovalo nárazům chladného vichru. Za nedlouho zohýbala se pod bezohlednou jeho mocí každá větev a ratolest, na planince zavládlo temno, a v kotlině „slaného dolu“ neproniknutelná noc. Ustrašené veverky i bázliví ušáčkové prchli do hnízd a děr, ptáčkové zaměnili vzdušné sídlo své na ratolestech místem tmavým, ale bezpečným; mloci, slepýši, a střevlíci zalezli do země a motýlci schoulili se do uzavírajících se květných kalichů neb vespod velikých, nepromokavých listů. Všecky drobné bylinky, traviny, mechy, útlé květy i spanilé mlází jedlové a smrkové chvěly a třepetaly se bázlivě; ryk téměř zoufalý dral se nyní z útrob „roztříštěných stromů“.
Vždy temněji bylo na planince; hradba mraků vznášela se nad ní téměř černá, a hučení hromu i svist vichřice spojovaly se ve zvuky děsné. Jednotlivé veliké kapky padaly na chvějící se byliny, jež pod jejich tíhou k zemi se prohnuly; vždy, když rachot hromu zněl nejzřetelněji, objevovaly se fialové a žluté blesky, a dvakráte, třikráte dopadla na planince silná rána.
Ponenáhlu, ojedinělé kapky deště proměňovaly se v proudy vody, svist vichru utichl a nahrazen byl šuměním vod, černá barva mračen přecházela v jednotvárnou šeď. Chlumy i klikaté údolí téměř mizely v dešti, dole ve mlýně zaplápolala z jasných oken hromnička, a druhé červenavé světélko zablýsklo se v chudé hájence, zrušené to pile, jež ukrývala se téměř ve stínech velikých buků pod holým jedním chlumem.
Mraků šeď měnila se v běl, clona se trhala, znova objevilo se slunce, proudy deště ustávaly, bylo po bouři. Voda s luk zvolna stékala v rozvlněné oba potoky; na stráni nad „slaným dolem“ drobné bylinky nadzdvihovaly své hlavinky a střásaly kapky vody. Motýli opět vyletěli z kalichů a kolébali se v záři slunce, jemuž vzala bouře úpal, veveřice se houpaly znova na stromech, zajíci v houští pobíhali, a jakmile půda poněkud oschla, plížili se zase po ní žlutočerní mloci a kovoví brouci-střevlíci. Ptáci plnými plícemi vpíjeli lahodný vzduch a z plných také plic cvrlikali a klokotali jásavou píseň života.
Zalétnuvše z křoví a mlází poblíž „roztříštěných stromů“ — co spatřili? Skrovná polovina koruny, která zbyla pochroumanému kmeni, uťata byla mocí blesku, a vše svěží listí, tak namáhavě z chorého těla vypučevší, bylo sežehnuto a zničeno nadobro. Již neměly stromy bratru nejšťastnějšímu čeho záviděti!
A na blízku, na pokraji sousedního lesíka přibyl soudruh do smutného sboru „roztříštěných stromů“: krásný, košatý a vysoký buk, jenž pýchou byl planinky přecházející v les, dotčen byl zlým prstem blesku, jeho kůra, byvši sežehnuta, zčernala, — záhy svadne i třepetavé listí svěžího dosud obra!
Z pahýlů již neozýval se bolestný ryk, aniž kvílel v nich ohlas písně pohřební. Stály němy; smutně vyhlížela jejich tlející šeď z osvěženého, jásajícího okolí. Avšak i drobná zvířena a květena pohlížela jaksi plaše a bázlivě k „roztříštěným stromům“. Litovali jich více méně útrpně, ale přece zlý, neodvratný osud ubohých velikánů vzbuzoval v malých tvorech jakousi hrůzu.
Znovu libovali si ptáčci, létajíce kolem rozštěpených pahýlů a silných vrásčitých jich kořenů, že jim přána křídla, aby mohli odletěti před závějemi a skrýti se před zuřivým řáděním blesku; znova pochvalovala si svou opatrnost chytrá a uštěpačná veveřice. Pohodlní mloci ještě více ošklivili si závrať, která povstává tyčením čel k slunci i mrakům; motýli i brouci šeptali květům a mlází, jak jsou tomu rádi, že jsou maličcí a skrovní a že tudíž nepřipadá jím povinnost kohosi chrániti, — a bylíny navzájem se jim svěřovaly, že cítí s nimi zcela stejně, nebezpečno a trudno že jest, za úpal přijatý jiným poskytovati stínu!
Tak dlouho uvažovalo a mudrovalo drobné tvorstvo stráně a planinky nad mlýnem o osudu „roztříštěných stromů“, — až došlo mínění, že děsná kletba, zastihnuvší bývalé velikány a stíhající vše, co osaměle vyniká nad úroveň obvyklou, jest snad způsobena jakousi hroznou, neznámou, neodpykanou vinou!
Byl to jizlivý bodlák, hojně mezi ostružinčím rostoucí, jenž vytasil se, zprvu opatrně, motýlům-modráčkům a otakárkům jej navštěvujícím, s touto novinkou, která rozšířila se po celé stráni; žlutá třezalka a tolice vážně nad ní pokyvovaly hlavami, konipásek s labužnickým uspokojením sýkorkám o ní vypravoval a čiperní střevlíci roznášeli ji po celém lese, tak že nebylo ani zvířátka, ani byliny, jež by nevěděla o tajemné, děsné vině nebohých kmenů.
Pichlavý, každému ubližující bodlák pochodil velice dobře se svou zlomyslnou smyšlenkou; uvěřil jí ponenáhlu všecken les a nejupřímněji věřili v ni ti, jimž „roztříštěné stromy“ poskytovaly přístřeší neb stínu, jimž upevňovaly pudu, za něž v létě k slunci a mrakům čela týčily, v zimě pak těžká břemena sněhová na svou šíji braly…
„A vida!“ — pravilo jednoho dne trnité, plazivé ostružinčí, „vždycky se nad nás vynašely jako ozdoba a pýcha lesa, a nyní je na jevě, že příslušelo jim, viníkům, nejhlouběji vrcholy kloniti! Není třeba velikosti, aby byl tvor krásný, i my zajisté jsme sličny, líbezně kveteme a užitečné plody vydáváme, ač žijeme při samé zemi a podajně si vedeme. Ba, ba, — skromnost vždy je zneuznávána, i když zdárně působí!“ — dodaly úponky a zježily všecky své trny.
„Ne, nevěříme tomu,“ ozvala se libohlasá pěnice, „že by ty kmeny, jež tak laskavě poskytovaly nám útulku a jež dle vypravování prarodičů našich byly tak spanilé a mohutné, ba spanilejší než ostatní stromy v našem lese, obtíženy byly nějakou skrytou vinou! Ó, věřte, přátelé, jsou jen nešťastny, velmi nešťastny!“
„Nu, není-li pohroma jejich trestem za hrozný hřích, je jistě zasloužena za jejich hrdost,“ připouštěli mloci milostivě. „Ta stálá láska a touha po výšinách, slunci, obloze, toť věru nepřirozené, přemrštěné, ba přímo hloupé! Povídáme to stále: i na zemi, v prachu je pěkně a teploučko. A na zemi je obživa, toho buďme všichni pamětlivi a nezhrdejme jí pro všeliké nedostižné a nebezpečné výše.“
Moudrá a opatrná řeč líných mloků došla všeobecného uznání, i pohlíženo nyní na těžce stižené kmeny nejen jako na vinníky, ale i jako na pošetilé a hloupé přemrštěnce, jež si svůj bědný osud měrou vrchovatou zasloužili. Vyhýbali se jich šedé kůře i motýlci i střevlíci, konipásek, sýkorky a sedmihlásci nesedali již nikdy na zkomolené jich větve, veveřice dařila je zjevným pohrdáním; jen útlocitná pěnice neodstěhovala své hnízdo z šeré jich blízkosti.
Velmi osaměly „roztříštěné stromy“ na stráni nade mlýnem, a nikdo nepřicházel, by je vykopal, do plamenů uvrhl a tak zahladil, aby zhynulo v nich vědomí, že jednou byly mohutny a krásny, ale nyní žalostnými pahýly, terčem úšklebkům a příčinou bázně…