Mladé bolesti/Balada o ztroskotaném Titanovi

Mladé bolesti Antonín Sova
Vrak	Balada o ztroskotaném Titanovi	Tíseň

Údaje o textu
Titulek:	Balada o ztroskotaném Titanovi
Autor:	Antonín Sova
Zdroj:	Sova, Antonín, Dílo Antonína Sovy svazek II. - Vybouřené smutky, vydal Dr. Ot. Štorch-Marien, Praha, 1922
Vydáno:	1898
Licence:	PD old 70

Vrak zakolísal… A on klel
jak starý námořník.
Hm… Ženu s sebou a děti měl.
A ještě ten hloupý psík.

Teď celou prací: Ve chvatu
ucpávat tisíc děr.
Ucpána jedna. Druhá tu.
A dávno je ztracen směr.

Vylévat vodu lopatou:
tím čas si jen ukrádal.
Den ze dne, věčně, holahou.
Toho se nenadál.

Tam k těm chtěl břehům, slunovrat
kde v květy rozpuká.
A tragických kde není ztrát.
Ni návrat, rozluka.

Chtěl cestou lidstvo připravit
na změny v královstvích.
Umět si najít boha… Chtít.
Mít zcela nový smích.

Mít zcela nový, mocný pláč
před lidství zrozením.
Své opovržení mít… Nač?
Za vše, co chátrá s ním.

Chtěl o bezvládí divochům,
chtěl vlnám a ptákům pět.
Být kazatelem proti zlům,
jež rodí starý svět.

Chtěl zpívat uschlému rákosí
o stříbrných polibcích mlh.
A travám o rozkoších za rosy,
když palouk do tmy vlh’.

Chtěl dubům pět o rakvích vonících,
jichž míza chladivá.
Pět vinným o Svědomí zvonicích,
když zvonů zní kladiva.

A teď… ten děravý, sliznatý vrak
se nehne ze stojatých míst. -
A žena se nehýbá také tak.
A dětem se hrozně chce jíst.

A žena má hluboké oči ty,
jak děsné propasti.
Vrak pluje dávno rozbitý
do jiných oblastí.

To ví se… Ale ten lopaty ruch?
Šum vody vylité?
Dál doufat v cosi dráždí sluch.
Dál… Možno-li? - Nevíte? -