Manžel obuvník

Údaje o textu
Titulek:	Manžel obuvník
Podtitulek:	(Před čtyřčlenným soudem.)
Autor:	Ignát Herrmann (jako —on)
Zdroj:	Národní listy, roč. 28, č. 171. s. 6 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	21. 06. 1888
Licence:	PD old 70

Není tomu dávno, co jsme přinesli ze soudní síně referát, počínající známou na Rakovnicku písničkou:

»Rozzlobil se švec
pro mizernou věc…«

a již opět jest nám referovati o »rozčileném obuvníku.« Před čtyřčlenný soud, jemuž předsedal rada z. s. p. dr. Filip Müller, předveden je slaboučký muž, sotva 23letý, obuvnický tovaryš. Bylo o letošním masopustě, kdy se zahleděl a zamiloval do příjemné dcerušky dělníka z Vršovic. Láska Josefa Jelínka mohutněla od minuty k minutě, a než masopust se vydováděl, vedl obuvník mladou žínku do nové domácnosti. Ale neštastné — tchyně! Kdykoli se v domácnosti strhla nějaká hádka a to se stávalo častěji — utíkala mladá žena k matce své, kteráž pak proti zeti rázně »zakročila«, někdy sama, někdy musil pomoci i manžel její. Bylo-li dříve dost mrzutostí, bylo jich tím více, když po jaru došla Jelínkovi práce a on dostal výpověď z díla. Dle výpovědi předvolané svědkyně Rákosníkové staral se sice Jelínek o práci, ale prý marně; onou dobou bylo o ni zle.

Paní tchyně po čas zahálky Jelínkovy, kteráž dle tvrzení obžalovaného trvala jen asi čtrnáct dní, nepojmenovala zetě svého jinak, než lenochem a možno, že i jinak, méně šetrně. Mrzutosti se hromadily, mladá panička byla znenáhla více u rodičů, než u manžela doma. Jelínek používal rozličných prostředků, aby ženu připoutal k vlastnímu krbu, ale nic naplat. Když nepomohly domluvy, počal nadávat, a to prý důkladně. Marně. Když nepomohly nadávky, sliboval ženě bití, což ji tím méně těšilo. Konečně došlo ke skutku a Jelínek sáhl na ženu — ale ani to nepomohlo. I počal hrozit, že ji zabije talířem — ani tím nevzbudil v ženě větší příchylnost k sobě. koupil tedy za 1 zl. 20 krejcarů dvouhlavňovou bambitku a hrozil nyní, že ženu zastřelí. Nu teď teprv manželka uprchla na dobro, všecka ustrašená. Aby donutil ženu k návratu, poslal pro ni policajta. Policajt ji nepřivedl, ale rodiče ženiny dali Jelínka zatknouti, poněvadž vyhrožoval ženě zastřelením a Jelínek octl se na lavici obžalovaných pro zločin veřejného násilí. Obviněného obuvníka hájil p. dr. Jul. Nejedlý, kterýž během líčení se tázal klienta svého:

Vy jste tedy koupil pistoli; zdali pak jste měl též nějakou munici, prach, broky, nebo něco podobného?

Obžalovaný: Ale, milostpane, kde pak, vždyť já jí chtěl jen pohrozit a ne opravdu zastřelit! Já neměl a nemám nic takového!

Svědkyně Rákosníková líčí Jelínka jako prchlivého, prudkého člověka: Inu, milostpáni, praví — vždyť je to, prosím, švec!

Obhájce dr. Nejedlý ujal se obžalovaného velmi horlivě a s výsledkem, neboť po skončeném líčení a po úradě senátu vynesen rozsudek, jimž se obžalovaný z obžaloby propouští a za nevinna prohlašuje. Bambitka vydána osvobozenému.

Obžalovaný, který průběhem líčení mnohdy až usedavě plakal, běžel k předsedovi soudu a chtěl mu líbat ruku, k čemuž ovšem nedošlo. Když vyšel obžalovaný ze síně, vstoupila tam jeho mladá žena v prostých, avšak čistě vypraných a žehlených růžových šatech se slovy, že jde milostpánům co nejuctivěji děkovat, »že ten její není tak zlý, ale že rodiče…« a při tom dala se do pláče. V ruce držela bambitku, která byla její mužovi navrácena.

»Tu pistol, která vám tolik nepříjemností spůsoila, prodejte«, řekl jí předseda, »a žijte spolu v míru!«

A žena děkujíc a vzlykajíc, opouštěla soudní síň.