Malý Robinson/IV. Nemoc

Malý Robinson Pavel J. Šulc
III. Přípravy na zimu	IV. Nemoc	V. Návštěva na lodi

Údaje o textu
Titulek:	IV. Nemoc
Autor:	Pavel J. Šulc podle Daniela Defoea
Zdroj:	ŠULC, Pavel J. Malý Robinson. Praha : Alois Hynek, asi 1882. s. 10–16. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Robinson Crusoe

Druhého dne jal se dávati na chlév střechu. Šlo to pomalu a pracně. Ačkoli střecha ta nebyla příliš pevná, přece chránila před větrem, sluncem a deštěm. Zvíře uvázané zatím zkrotlo a dalo se dovésti do nového obydlí a žralo záhy z ruky Robinsonovy, z čehož on měl velikou radost.

Potom zabýval se upravováním vláken, maje v úmyslu zhotoviti síť, by si mohl nachytati ryb, jež chtěl usušit a nasolit, k čemuž sůl nabýti hodlal z mořské vody.

Trvalo to několik dní ovšem, než byla síť poněkud obstojná hotova, a s tou pak šel k místu, o němž věděl, že tam ryb bývá v hojnosti.

Netrvalo to dlouho, měl ryb co potřeboval a jal se je připravovati. Vyňal vnitřnosti z nich a vložil tam sůl, ryby pak složil na sebe a polil je mořskou vodou.

Za několik dní shledal, že ryby ty chutnají výborně i velebil Boha za to, že mu poskytnul tento nový dar.

Robinson pozoroval, že jeho šat hyne víc a více. Nemaje do čeho se převleknouti, nosil šaty své ve dne v noci, a časem je vypral ve vodě a zatím než uschly, koupal se.

Jednou při tom byla by ho postihla nehoda. Odvážil se trochu dále a spatřil, že se k němu blíží podivný předmět. Rychle ploval ku břehu a podařilo se mu ujíti záhubě, neboť ohlédna se spatřil sotva pět loket za sebou ohromného žraloka, jenž chtivě naň zíral.

Na štěstí byla v tom místě mělčina, tak že nemohl veliký žralok za ním dále, i počal vztekem zuřivě mlátit ohonem svým, až konečně se vrátil zase do moře.

Robinson děkoval Bohu za své zachránění, oblekl šat svůj a při tom si umínil, že budoucně se neodváží tak daleko od břehu.

Aby si opatřil oděv, vydal se na lov, by chytil zase nějakou lámu. Podařilo se mu chytit starou, za níž následovalo mládě a když Robinson odvedl starou a zavedl ji do chléva, šlo mládě také za ní; tak měl tři zvířata.

Pokračoval v lovení a měl záhy celé stádo; dvě zvířata pak zabil a z kůže jich udělal si oděv hrubý sice a prostý, ale přece užitečný tím, že ho chránil před zimou a větrem.

Když shlížel se v potůčku v tomto svém novém oděvu, musil se smáti, neboť podobal se spíše medvědu nežli člověku.

Poněvadž již meškal dle počtu svého několik měsíců na ostrově, domníval se, že brzo nastane zima, avšak nemálo se podivil, když se to nestalo. Za to nastalo počasí deštivé, pršelo, jen se lilo a Robinson nemohl delší čas ani z jeskyně. Nudil se proto velmi, stýskalo se mu, trápil se a konečně se roznemohl.

Pustiv na svobodu zvířata svoje, připravil si k loži velikou škebli s vodou a pak si lehl.

Zachvátila ho prudká horečka, tak že myslil, že musí zemříti. Myšlénka ta ho neděsila; přál si smrt, poněvadž život na tom ostrově zdál se mu býti hrozným. „Ach, kéž mohl bych požádati rodiče své za odpuštění,“ vzdychl, „potom bych milerád zemřel.“

Konečně byl zemdlen tak, že ležel na svém loži úplně bez vědomí.

Lámy zvědavě nahlížely do jeskyně, by viděly co dělá, neboť zkrotly a zvykly mu a nevzdálily se od jeskyně.

Konečně procitnul Robinson z mdloby své. Pociťoval hroznou žízeň a s tíží jen mohl přindat k ústům škebli s vodou. Napil se notně, načež opět usnul.

Trvalo to tři dny, než se posilnil v té míře, že mohl dolézti k pramenu, by tam uhasil svoji žízeň.

Déšť zatím přestal, za to však burácela hrozná vichřice. Robinson leže v jeskyni své naslouchal, jak venku vítr hučel a burácel strašlivě.

Pojednou zaslechl silnou ránu.

Poslouchal ještě bedlivěji a slyšel nové houknutí rány dělové.

Poznal z toho, že loď jest na blízku. „Bože všemohoucí, smiluj se nad nimi i nade mnou!“

Ještě jedna rána zahoukla. Robinson nahlížel ven z jeskyně své, avšak tma byla hrozná i poznal, že mu nelze učiniti něco ve prospěch lodi.

Nemohl ani usnouti a záhy z rána, když bouře se utišila, spěchal na břeh, by pátral po lodi. Ale neuzřel nic.

„Ach, snad zahynula se vším všudy,“ vzdychl si, „a moje naděje, že budu vysvobozen odtud, byla marná.“

Zarmoucen kráčel nazpět i zdálo se mu, že vidí čníti stožáry nad vrcholky skal. Asi půl hodiny od ostrova byla uvázla loď na úskalí.

Divná věc! Na lodi se nic nehýbalo.

„Kapitán a lidé z korábu zachránili se na mém ostrově,“ myslil si Robinson. „Budu konečně vysvobozen.“

I vylezl na blízký vrch, odkud přehledl více než polovici ostrova, avšak nikde nespatřil nikoho.

Nabyl přesvědčení, že lidé z lodi buď utonuli, nebo byli od bouře zahnáni na širé moře.

Zarmoucen ubíral se k domovu, přemýšleje, kterak by se mohl dostati na loď. Bylo by mu to arci bývalo snadným, doplavati tam, ale bál se žraloků. I napadlo mu, že na břehu viděl kusy dřev, větve i kmeny.

„Což abych z nich svázal vor,“ pomyslil si Robinson.

Myšlénku tu záhy uvedl ve skutek a svázal několik silných dřev, tak že mohl se na nich odvážiti na vodu.

Potom chybělo mu ještě veslo, by plavidlo svoje mohl říditi a ku předu hnáti. Nalezl kousek prkna, nejspíš zbytek lodi nějaké, který se mu výborně hodil k tomu účelu.

Zatím bylo odpoledne a než pustil se na loď, chtěl se posilnit jídlem a pitím. Spěchal tedy do své jeskyně, požil něco ovoce a vypil trochu mléka, načež přikročil k provedení svého úmyslu.