Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888/Dívka, čekající svého miláčka

Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888
Česká píseň	Dívka, čekající svého miláčka	Jak se líčily staročeské panny a paní

Údaje o textu
Titulek:	Dívka, čekající svého miláčka
Autor:	Antonín Jaroslav Klose
Zdroj:	Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888. Praha : nákladem Umělecké Besedy, 1888. S. 92. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Dlouhým, toužným, teskným časem
na ten den tak čekala jsem,
až pak z růží záře stkáno
přilétlo to milé ráno,
      které neslo ke mně vás.

Paprsek plál laškující
na oknech mi ve ložnici —
a já jako hravá, malá,
v radosť jsem si zatleskala:
      dnes už, dnes už přijdete!

A když jsem své černé vlasy
do vrkočů splétala si,
v oné písni, již jste chtíval,
srdce, ret i dech můj splýval —
      za chvíli vás uvidím!

Nejkrasší jsem vzala šaty,
náramek, kdys vámi spjatý,
na bok pás a onu sponku,
v niž jste vplétal květy zvonků —
      o dnes zas ji zapnete!

A má prsa s květem růže
v spěch se dmula šiř a úže,
a ten květ mi voněl na nich
jak při prvních zulíbánich —
      jistě jste juž před domem!

Okna jsem už zotvírala,
kolem v dáli nazírala;
pak že chvěje se mi zdálo
ruka má, ač jen tak málo —
      moh’ jste přec už tady být!

Sedla jsem si. Čtla zas maní,
jak jste psal: „Nuž na shledání!
Jako k jaru tažní ptáci
miláček se dnes k vám vrací“ —
      O já tomu věřím tak!

Řekla jsem si: Teď tu bude! —
A mé oči byly rudé,
jak z nich toužné jiskry plály
po všech cestách v blízko, dáli:
      nestihly však nikde vás!

Rty mé prahly jako pely
květů po líbání včely,
vzpínaly se touhou ruce
objati vás mocně, prudce —
      vy tak dlouho nejdete!

Náhle však jsem vzpomněla si:
To ne dnes, to zítra asi.
Leč to datum, vaše jméno,
modrou stužkou obloženo:
      mělo, má to být už dnes!

V polednách už slunce stálo.
Přišel večer. Mně se zdálo:
známý hlas mne dolů láká —
byl to šum jen, křídlo ptáka,
      kolem byla pouhá noc…

V noc tu žhavou, mraznou, temnou,
nevím, co se dělo se mnou.
Až po čase s bledou lící
poprvé jsem mohla říci,
      zda jste dosud nepřišel?

Sníh už roztál, cesta sjeta,
čekám rok a čekám leta:
Píseň ztichá, květy hynou,
hodina jde za hodinou —
      ale vy jste nepřišel…