Lehké a těžké kroky (1938)/Sen noci říjnové
| Lehké a těžké kroky (1938) | ||
| Hořké sloky | Sen noci říjnové | Ukolébavka |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Sen noci říjnové |
| Autor: | Viktor Dyk |
| Zdroj: | DYK, Viktor. Lehké a těžké kroky [1909-1915]; Anebo : [1912-1915: Válečné tetralogie sv. 1. a 2]. Praha: Fr. Borový, 1938. s. 75- Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Příroda smutná, jako my,
poletují kol fantomy,
fantomy nocí, mlhy, snu.
Na vůně myslíš dávných dnů,
na dobu květu, rozpuku.
A sen tě vede za ruku.
Přes širé jdete planiny,
přes močály a bažiny
a přes hor pyšné temeno.
Mlhami všechno zastřeno.
Mlhami kryta celá zem’,
mlhy jdou myšlenkou i snem.
Chvílemi v tichu slyšet tón:
chraplavě zazní gramofon,
do sféry noci, tmy a běd
přináší valčík z operet.
A sen tě vede. Zakývne
zdaleka světlo podivné,
zakývne z dálky bludička.
A už tě obraz zahýčká:
Sirénu zříš co obludu.
Bonhomní město bez studu.
Ohromné a přece necelé.
Kruté jak všechno zbabělé.
Bez včerejška a paměti,
bez zítřka, jenž se rozletí.
A sen tě vede městem tím,
hlučícím, rušným, hýřícím.
A kde se vzal, palác se vzal:
poradní vidět náhle sál.
V něm lidé jsou a jsou jak stín,
stínem je slovo, stínem čin.
Pohnou se, ale bez hlesu.
Otřesou se a bez děsu.
Usmívají se bez smíchu.
Vše podivně tak potichu.
A jenom sen a jenom sen
oživí tobě obraz ten,
a jenom sen ti napoví,
co výjev značí stínový.
Mé smiřovačky! Každý kamínek,
na který pad’ jsem, pln je vzpomínek.
Mé smiřovačky! Vím to, slzy roně,
já všecko možné učinil jsem pro ně
a všecko ještě pro ně učiním.
Jsouť pro můj národ blahem jediným.
Já předu, předu, předu přejemně.
(náhle vzrušen objevením se Hohenburgerovým)
Obhroublý muži! Odstup ode mne!
Mé srdce náhle tolik truchlivo.
Tvé hrubé ruce zničí předivo!
Doktore, dlouhou mluvíte už dobu!
Než my jsme přišli sepsat obžalobu.
Tak krásně šlo to, ruka byla v ruce.
Ne císařský muž, muž jsi revoluce!
Pryč s lotrasem, jenž škůdcem mého díla!
Poslední tvoje chvíle udeřila.
Jsme sytí tebe, znaveni tvou zlobou!
Souhlasí doktor tedy s obžalobou?
Oh, ano, ano! Muž ten bouří vášně.
A nechápe, že doba vážná strašně.
Jak cestu správnou vůbec možno najít’,
když šlape zákon, který měl by hájit?
když právo jím je zpupně pohozeno?
Ó, křivdo, Hohenburger je tvé jméno.
Pan doktor tedy soudí —?
ze sebe dělat už si nenecháme,
kus hrdosti my, chvála Bohu, máme
podáme rázně
Snad Hohenburger laskavě nám poví,
že jeho výnos smysl má kýs’ nový,
o kterém se nám nechce ani zdát,
ba, který neznal ani Fremdenblatt,
snad ještě jednou vyloží nám,
ne na nás mířil, někam jinam.
Snad Stürgkh to řekne, ne-li on,
pro názor náš snad najde vřelý tón,
tón, který polahodí všem,
vždyť podle mého náhledu
řeč ministerských předsedů
se nesetkává s příkrým odporem.
A protož, kdo je Čech, ne zrádce
na Hohenburgra! V boj!
Kujeme skvělou zbroj!
Naše heslo: Interpelace.
Kdo je Čech, ne zrádce.
Smysl nový.
Stürgkh to poví,
Bojujme jen, bojujme,
mužně interpelujme!
Že shodli jste se, vítám, páni, tuze!
Ukončena schůze!
Příroda smutná jako my,
poletují kol fantomy.
Fantomy děsí mnoho dní.
Na jaro myslíš národní,
na dobu kvetu, rozpuku.
A sen tě vede za ruku.
Sál tmavý je, a poznovu
mizeti vidíš budovu,
ulice mizí, město též.
A za Vídní se ocitneš.
Sirénu necháš, obludu,
bonhomní město bez studu
a po horách a po pláni
sen s tebou v závod uhání.
Mlhami všecko zastřeno,
mlhami všecko tlumeno,
jen časem zazní v tichu tón.
Chraplavě zvučí gramofon,
jenž nezardí se, opáče
řeč vervnou bratra Klofáče.
Letíme noci mlhami.
A Praha leží před námi.
Kdys’ smutek jakýs’ tragický
ji zahaloval na vždycky.
Dnes její smutky dozněly
ve vulgaritě veselí.
Občané meditující
dlí v zakouřené pivnici
a opakují: „Jižní brat.“
A připijí si: „Lozengrad.“
Svým neodbytným veden snem,
smích z daleka až slyším sem,
přes hory, lesy, nížiny,
přes močály a bažiny,
smích, přípitky jenž překoná,
Hohenburgra, ne Gerona.
Občané meditující
dlí v zakouřené pivnici,
na mapě sledují válečné děje.
A Hohenburger směje se a směje!