Lešetínský kovář/XVI.

Lešetínský kovář Svatopluk Čech
XV.	XVI.

Údaje o textu
Titulek:	XVI.
Autor:	Svatopluk Čech
Zdroj:	ČECH, Svatopluk. Lešetínský kovář a menší básně. 4. vyd. V Praze : F. Topič. (Sebrané spisy Svatopluka Čecha; sv. díl 2). Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Leží kovář, zůstaven již skonu,
v kovárně pod výhní plápolavou,
o kovadla podnož opřen hlavou
jako král o pelesť svého trónu.
V dílně své, kde dlíval nejraději,
v záři veselé z dob slávy její
přál si zemřít — vůli jemu dali;
měkké mu jen lože podestlali.

Kolem prsou mohutných se vine
šírý obvazek; jej slza smáčí,
která z oček Lidunčiných řine
k němu bez ustání v hořkém pláči.
Časem dívka usedavě štkajíc,
k šíjí mroucího svou tulí ruku
a líc k jeho prsům, naslouchajíc
v posled srdce laskavého tluku.

Stranou Brázda s pochýlenou hlavou
mžiká oček řasou třepetavou,
z nížto chvilkou krůpěj vláhy třpytné
sprchne na kožich a tam se kmitne
lemu kosmatinou řídkou, plavou
jako perla rosy suchou travou.

Slyš! tu kroky — zaskřípnuly dvéře — —

„Václav!“

K ňadru příštím okamžikem
tulila mu hlavu s tichým vzlykem,
a on dívku líbal na kadeře.

Takto chvilku dleli. K loži pak
děva klekla zas; po druhé straně
Václav klesl; kovář matný zrak
upjal naň a zdvihal těžké dlaně
k vítání; leč Václav zlíbal vřele
ruce chladnoucí, a srdce celé
zachvělo se v žalném jeho hlase:
„Mistře, tak — tak spatřujem’ se zase!“

Mistr slabě usmál se i vece:
„Zdráv buď, hochu! Hle! přec tebe mohu
vítat — ve své kovárně — dík bohu! —
krev to stálo — ale jsem tu přece.“

„Ach, vím všechno!“ Václav pravil s bolem.
„Ve vsi slyšel jsem, ký strastí roj
za ni podnik’ jste, jak těžký boj!
Viděl jsem, jak v poutech vedli kolem
Prokopa i jiné vzpoury vůdce,
Józu viděl jsem, jenž klesl v půtce —
strašně pomstiv dívku milovanou!
Mrtev zpupný svůdce. — Jeho syn
nevzkřísí ruch zašlý ze ssutin,
rozloučí se navždy s touto stranou,
rozprodá prý dědictví to celé.
Zeman blízký kupcem poloviny,
z naší krve, k lidu lnoucí vřele —
Tak tu brzy život zkvete jiný!
A já — zdatné práce usilovné
ovoce si nesu, jmění skrovné;
koupím tuto kovárnu i s chatou —
krví svou jste posvětil tu půdu,
zlatem vzpomínek s mým srdcem spjatou.
S Liduškou zde v lásce žíti budu
a zdar bohdá ruce přičinlivé
pokvete — — Proč nepřišel jsem dříve?!“

Ještě jednou zasvit’ mistrův zor,
skráň se vzpjala hynoucí už silou:
„Hle, přec uchoval jsem naposled
svému rodu tuto půdu milou! —
Však ne sám — tvá práce, drahý synu,
zásluhy má lepší polovinu.
Spoj to dvoje: Pracuj statně dál
a stůj pevně, jako já jsem stál!
A teď, milé dítky, spojte dlaně
na mých prsou, přichylte se níže —
oh! mé ruce! — železná v nich tíže! —
jak jim daleko na vaše skráně! —
Tak — mé požehnání na vás plyne,
drazí! A k mým rukám jiných dvé
neviditelných se tajně vine.
Cítím blízkost drahé Anny své —
dobré oko hvězdou v šeru kyne —
za chvilku s ní navždy duch můj splyne!
Buďte požehnány, hlavy drahé!
Pod tím krovem, jenž boj spatřil můj,
v tiché práci plyňte vám dni blahé,
a duch lásky vždy vás obletuj!
Ó! — vše zaniká mi v pustém víru —
vidím slunce jen — tam vzchází rudě —
a já hasnu navždy — hasnu v míru —
neb kde žil jsem, na té zmírám půdě!“