Lara/Zpěv prvý

Lara George Gordon Byron
Úvod	Zpěv prvý	Zpěv druhý

Údaje o textu
Titulek:	Lara
Podtitulek:	Zpěv prvý
Autor:	George Gordon Byron
Původní titulek:	Lara. Canto the First
Zdroj:	BYRON. Lara. Praha: J Otto, asi 1909. s. 13–38.
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Tropp
Licence překlad:	PD old 70

I.

Ples panstvím Larovým se rozléhal,
jak poddaný by jha jen zpola dbal:
Pán domu, marně ždaný drahně let,
sám vyhostiv se kdys, se vrátil zpět.
Jas na tvářích a v síních čilý spěch,
po stolech číše, prapor na valech;
svítajíc okny, pestrou malbou skla,
v dům hosty zve zář krbu nezvyklá;
ti kol se druží hlučným skupením, —
jich hovor ryčný, zrak plá nadšením.

II.

Pán Lary domů navrátil se zas;
Proč před tím skřížil vlny modro jas?
Na sebe odkázán, když osiřel,
byl sám si pánem, — sobě vládnout měl;
kdo smutný odkaz ten kdy nastoupil,
vždy vlastní srdce o klid oloupil! —
Byl bez rádce a špatně značena
proň cesta byla, jež zlo znamená,
v ten čas, kdy nejvíc třeba kázně nám
ved mladý Lara muže zralé sám.
Nemožno dnes i trapno stopovat
po bludných cestách původ jeho vad;
byl krátký běh, jímž na sráz puzen byl,
dost dlouhý však, by půl jej zahubil.

III.

A Lara opustil svých předků zem;
co posledním jí kynul pozdravem,
zvěst každá o něm víc se ztrácela,
až z obzoru všem zmizel docela.
Že pán je pryč, man jeho mohl říc’,
neb věděl jen, že doma není víc:
stich naprosto — až z temna představy
chlad povstal k němu, stín rost obavy.
Zní zřídka síní jeho jméno teď,
rám zvolna schází, obraz jeho zbled,
nevěsta se mu s jiným zadala,
vymřeli staří, mláď ho neznala.
„Přec stále žije,“ — zlobně dědic děl,
že záhy příliš smutek nosit chtěl.
Sto erbů chmurných v lesku kovovém
skví v útulku se Larů hrobovém:
po jednom ptá se ještě mrtvých rod —
ten gotické té klenbě byl by vhod.

IV.

Tu posléz domů náhle zavítal,
říc těžko proč a odkud se tu vzal;
po shledání však každý zvědět chtiv,
ne že tu jest, než proč nepřišel dřív.
Průvodu neměl, — jiný nešel s ním,
než panoš mladý, cizý vzezřením.
Čas pílí rázem, léta prchají
všem mimo dům i kdož v něm meškají, —
že o Larovi zpráv však scházelo,
i křídlo času v letu zemdlelo.
Každý jej zná a vítá, přes to jen
mu nevěří, — všem minulost jak sen.
Jeť Lara v mužném věku, žití trud
i čas jej změnily — jen poněkud;
nechť dřív snad vady jakékoliv měl,
pro jeho los svět na ně zapomněl,
nic zlého o něm známo nebylo
a jméno rodu všem zaň ručilo;
byl v mládí hrd a všechen jeho hřích,
že liboval si v činech odvážných, —
ty však, v neřest-li čas je nezvrátí,
se bez slz, trudu z mysle vytratí.

V.

A že se ztratily, lze dobře říc,
čím Lara býval dřív, tím není víc.
Skráň jeho, čelo, vráskou rozryty,
že těžké boje — měl již odbyty.
Pych, bez někdejší vášně, žáru prost,
chlad upjatý, k vší chvále lhostejnost,
vzlet ducha, důvtip, jenž se v lidech znal
a rázem v ledví jejich pronikal,
sarkasmus řečí lehce vržených,
msta duší to ve světě zrazených,
jenž zdánlivě si s druhým pohrává,
než zraňuje víc, než sok přiznává,
toť zvláštnost jeho, — ale nad to vloh
měl víc než řeč, neb pohled zjevit moh.
Čest, láska, sláva, — meta zářivá —
jež každý chce, než zřídka nabývá,
víc v srdce jeho nevtínaly spár,
však znát, že plál kdys v něm jich živý žár
a člověk marně cit ten znát by chtěl,
jenž tvář mu časem jak blesk přeletěl.

VI.

Rád dotaz na minulost neslyšel,
o divech mlčel, pouštích, kudy spěl,
o zemích dalekých, jež cestou stih
a stejně jak on světu neznámých.
Měl bystrý zrak a mysl pátravou
i neminul se cílem výpravou; —
co zřel však, nelíčil jak záhodno,
že cizých mysli neměl za hodno
a víc-li dotazů se hlásilo,
tvář náhle svraštil, — slov mu ubylo.

VII.

V radosti nad tím, že se shledali,
jej doma všichni vřele vítali;
jsa urozený, skvěle vychován,
znal s velmoži se země jsa k nim zván.
Vhod přicházel mu zábav šum a kvas,
kde v smíchu jim i v nudě plynul čas,
však jako divák, stoje opodál,
shon druhých nesdílel, jím pohrdal,
byl cizím tomu, co je poutalo,
bez víry v štěstí, jež mu selhalo,
necenil zisk, v čest stejně nevěře
jak v přízeň žen, neb trýzeň soupeře.
V kruh tajemný klad si jej smyslů klam
kde bráně jiným vstoupit, — byl jen sám;
jak výčitkou zrak jeho zarážel
a svévoli i vtipu překážel.
Kdo z bázlivějších byl mu na očích,
buď strachem šeptal jen, neb zcela ztich,
těm druhým však, — byť málu, — naopak
se Lara lepším zdál než jeho zrak.

VIII.

Věc divná, — v mládí činů žádostiv,
prah’ po zápasu, rozkoše byl chtiv,
boj, ženy, moře, vše co vnadilo
jej požitkem, či smrtí hrozilo,
byl jeho cíl. Co měl, vše v sázku dal,
by strast neb radost za to vyzískal, —
ne středního cos. Hodlalť námahou.
svých citů stišit vřavu neblahou:
Vír jeho srdce snes jen s odporem,
co slabších živlů bylo výtvorem
a v smělém letu ptal se jeho duch,
zda za oblohou vyšší kdos než bůh.
Rab vášní, pudů svých od dávných dnů,
jak vystřízlivěl z divokého snu?
Žel! — Neřek, to! — než klnul na osud,
že jemu srdce dosud bije v hruď!

IX.

Dřív zdrojem vědy byl mu širý svět,
tím víc jej poutal obsah knihy teď;
jsa lidí vzdálen, oběť chmurných snů,
v svých síních tráví den, noc nejednu.
Kdo přec měl styk s ním, přiznal později,
že dlouho v noc zvuk jeho šlépějí
zněl chodbou, kde sbor předků mračných čel
z gotických rámů přísně vyhlížel.
Pak hlas prý šeptal: „To se nesmí říc —“
ne jeho však, zdál nadzemským se víc.
Žert stranou! I víc lidí vidělo,
co nelze říc, než co být nemělo.
Proč na leb zří? K ní odpor nechová?
jen zvrhlý člověk vzal ji z hřbitova;
tu před sebou má, vedle svazků knih
ne k hrůze své, než pro strach ostatních.
Proč, když svět usnul, klid si nechtěl přát?
Proč nezval hosty, hudbu nemá rád?
Tu vada kdes! — Než z čeho sestává?
To zvěst by byla — příliš zdlouhavá.
I těch je dost, jichž choulostivý cit
co znal, se zdráhal víc než naznačit.
„Chtít vše jen říc!“ Tak o svém pánovi
při stolu mluví sluzi Larovi.

X.

Noc! Hvězdami plá Lary jasný brod,
jež svitem paprsků se noří z vod;
proud je tak tichý, bez hnutí se zdál
a přece prchá jako štěstí dál,
zrcadle v hloubi v kráse zázračné
nesmrtná světla, výše oblačné:
Jest stromy vrouben vnadný jeho břeh
a včela vznáší se tu po květech,
z nichž věnec vila Dianina cnost
a lásce nabízí je Nevinnost.
Toť na břehu — a v stromů úpatí
se řeka jak had leskne, klikatí.
Vše vůkol ticho, mír vlá z niv a lad,
že netřeba se cestou duchů bát,
neb nezlákala žádnou moc by zlou,
procházka v záři té, v noc takovou!
Je chvíle taká pro dobrého jen:
Tak Lara řek si, nijak rozrušen
a mlčky ubíral se v zámek zpět;
výjevů takých nesnes jeho hled,
vzpomínkou byly na jiný mu čas,
na nebe krasší, hlubší luny jas,
na kratší noci, srdce, po nichž stesk —
ne! — ať skráň jakkoli mu tříští blesk,
proň taká noc, noc krásy byla z těch,
jímž jeho srdce bylo na posměch.

XI.

V svou osamělou síň se navracel,
stín jeho vysoký se po zdi chvěl:
Znát na ní malby, — vše co z neřesti
neb cností zbylo, kromě pověsti,
již neurčité, mimo klenby chlad,
kde předků prach skryt s množstvím jejich vad,
krom mála řádků slávy líčené
v kronice místní, po věk šířené,
jíž chválí pak neb haní dějiny,
kde lže se pravdou, lže však z většiny.
Co zamyšlený v komnatě své stál
a mřížemi luny svit dopadal,
v síň na dlažbu, po vetchém štítu střech,
na svaté, kteří v malbě na oknech
se modlili a rostli soumrakem
jak v žití, — byť ne všedním — před zrakem:
Plášť sobolí, mrak v očích, po líci
a péro nad hlavou mu vlající
jej v přízrak měnily, jímž obléká
strach, rovu hrůzu, děse člověka.

XII.

Jest půlnoc, — vše spí; sporý lampy svit
jak by se zdráhal tmu kol osvětlit.
Z Larovy síně v tom hluk zaleh v noc —
křik zoufalý, volání o pomoc!!
Pak táhlý skřek — a ticho! — Zda ten křik
všem ledví srdce v spánku nepronik?
Jsou vzhůru již a s chvějnou odvahou
se řítí tam, kde na pomoc se zvou,
s oharkem v ruce, každý zděšený,
zbraň pouze nahou strhnuv se stěny.

XIII.

Jak mramor dlažby, chladný, bez citu
tu Lara ležel v luny úsvitu
zsinale bled a zpola vytasen
meč jeho stranou, v křeči odhozen.
Přec mužným jest, či do té chvíle byl,
nechť vzdor mu stínem tvář byl zakalil,
znát na ústech, že přání odvety
byť s hrůzou smíseno chví jeho rty,
jest blesk to hrozby zpola vyřčené
cos s klatby duše, v pychu zraněné.
Zrak jeho přivřen, než i v mdlobě své
v boj pohledem jak gladiator zve,
tím pohledem, jenž sám již porážel,
leč pod řasou teď v hrozném klidu tkvěl.
I zvedli ho! Hle! mluví, vydech v ráz
a jeho tvář se snědě barví zas,
rty zrudly, zrak, ač matný doposud,
kol divě krouží, v činnost každý úd
se zvolna vrací, — avšak rodná zem
se nezdá znít slov jeho výrazem.
Všem stačilo, co právě slyšeli,
by jeho řeč za vlastní neměli.
A cizí byla! — Tou s kýms hovor ved,
jenž vzdálen, nemoh dát mu odpověď.

XIV.

Jen panoš jeho, který poblíž stál,
slov oněch smysl chápati se zdál;
že znát však pánu v tváři, na očích,
jak za těžko mu přiznat význam jich,
hoch mlčel též, — divě se všemu míň
než ostatní, jež vůkol plní síň.
Pak Laru zved a nad něj skloněný
ved v řeči své s ním hovor stlumený;
i vnímá Lara její sladký zvuk,
jenž zvolna sprostil ho snu těžkých muk, —
snem-li, co srdce hloub mu proniklo,
jež zdánlivým jen bolům nezvyklo.

XV.

Vše zamkl v hruď, ať pravda to či sen,
jenž v paměti-li, měl být pohroben;
den příští opět jako jiný byl
a skrušenému nových dodal sil.
K lékaři, knězi jsa pln odporu,
nechtěl jich rad a v skutcích, hovoru
se nezměnil, čas trávě tak jak spíš,
míň nesmál se a skráň nevěsil níž
dle návyku — a neviděl-li rád,
když nocí stín se zvolna na zem klad,
to nepřiznal svým sluhům zdiveným,
dle chvění — zdá se — víc jen zděšeným.
Ti po dvou plíží se a síně prah,
ten osudný, v nich z dálky budí strach.
Vlající prapor, náraz veřeje,
šust koberců a v chodbě kročeje,
nejasný stín, jenž splýval po stromech,
let netopýra, nočních větrů dech, —
co zří neb slyší, vše je děsilo,
když na valech se na noc zšeřilo.

XVI.

Marně! — Ta chvíle nevrátí se víc,
či Lara předstírá jen klidnou líc,
že lidé hrůzou jati před časem
teď ustrnuli stejně úžasem —
či s vědomím lze paměť utratit?
Proč hnutím neprojevil pán svůj cit
a třeba z dálky byl jen připomněl,
že neblahý den onen v mysli měl?
Byl jeho hlas to, jenž se ozýval
tak hrozně kdys? Kdo na pomoc je zval
ze sna? — Čí srdce v tluku ustalo,
že ve své mdlobě je tak zlekalo?
Zda zapomenout moh, kdo trpěl tak,
když svědkům zmínkou již se kalil zrak?
Či klid ten důkazem, že na dně tkví,
zhrdajíc slovy, duše tajemství,
jež vtínajíc spár v prsou hlubinu,
účinek jeví, — ne však příčinu?
Nic z toho v něm! Skryl obé v prsou svých
a nevnik nikdo z lidí smrtelných
v myšlénky jeho, cizé lidským rtům:
vzdalť slov se každý, kde nestačil um.

XVII.

Dvé povah divných v něm: Byl zbožňován
a stejně nenáviděn, zlehčován,
že neznámo, kde před tím cestoval
je slyšet o něm hanu — vedle chval.
Řeč, hovor množí pouze jeho chlad,
neb každý chtěl by jeho osud znát;
čím? kde dřív býval neznámý muž ten,
jenž ve středu jich, znám dle rodu jen.
Ký morous? — Přec však mnozí věděli,
že s veselými býval veselý.
Než dodal též, kdo Larův smích znal blíž,
že bez vlídnosti, pošklebkem byl spíš,
chvělť pouze rty a nepřeletěl tvář,
a nikdy nevzplála jím oka zář.
Přec pohled jeho zračí upřímnost
a časem srdce též, ne bezcitnost.
Leč přistihnuv se, káral hned svůj hřích,
jak snížen by byl jeho ducha pych
a schladl, s duší studem skrušenou,
že zápasit chtěl o čest ztracenou,
za výtek nitra, jež se bouřilo,
že oddaností klidu pozbylo,
rván bolem, jenž jej k nenávisti štval,
za to, že kdysi — příliš miloval.

XVIII.

Vším pohrdal, co v žití kolem zřel,
jak za sebou by nejhorší byl měl,
zdál ve světě si býti cizincem,
jak duch, jenž z jiných končin zbloudil sem,
byl škarohlíd, jenž znovu žít se zdál
ta nebezpečí, jež kdys překonal,
jimž neunik však, — ve vzpomínkách svých
v ples propukaje, žal dob minulých;
byl láskou prodchnut víc, než každý z těch,
jež nadala zem nejvíc v tvůrčích snech,
tak vzácného byl o ní ponětí,
že hořkost měl, klam mládí v zápětí,
po letech honbou za sny strávených,
za zmaru sil, pro dobro ztracených,
když vášní plamen jej byl zachvátil
a v poušť vše kolem něho obrátil,
když lepší cit se k odporu v něm zved
a s úžasem zřel na tu bouři zpět.
Jsa dalek toho, by se káral sám,
klad lidem za vinu svou hanbu, klam,
na hmotu těla všechno svaloval,
jíž, červů stravou, duch se zdržoval,
až posléz dobro od zla nerůznil,
nevěda — co sám, co los zavinil.
Hrd příliš, byl s to, nelituje ztrát,
se někdy zisku v cizí prospěch vzdát,
ne z lásky však, či že v tom shledal ctnost,
než pro svých pojmů divnou zvrácenost,
jíž, puzen pychem, k činům svést se dal,
k nimž zřídka se jen někdo odhodlal
a stejně štván jí ve zlou hodinu
duch jeho nelek se — ni zločinu;
tak vysoko se nad svět povznesl,
či pod běžný los lidí poklesl,
že v dobru, zlém se od těch oddělil,
k nimž smrtelným svým koncem poután byl.
Svět sobě zhnusil kdesi mimo zem
v myšlénkách trůnil v kraji oblačném:
Zře dolů lhostejně na každý zjev
zdál vychladlou se mít teď v těle krev.
Kéž zlem nebyla nikdy vzplanula
neb chladně tak vždy byla kanula!
Dle pravdy cestou svou jak jiní šel
a jak ti stejně jednal, vyprávěl,
hněv jeho v hádku nikdy nevypuk,
neb nebyl um to, jenž jej srdci vnuk
a zřídka v jeho činech, řeči znát,
co druhý urážkou by byl moh zvát.

XIX.

Byť tvář to záhadou svou jevila,
že pozornost mu lidí nemilá,
tím uměním vlád — vlohou též je zvou —
že srdcím doved vtisknout pamět svou.
Ne láska to, ni zášť, či jiný cit,
by dal se pojem řečí vyjádřit:
Kdo poznal jej, ne nadarmo ho zřel
a setkav se s ním, zas ho vidět chtěl,
řeč běžná jen, byť význam neměla
těm, k nimž ji prones v mysli ulpěla.
Než zvěděl kdo a důvod toho stih,
měl v moci mysl posluchačů svých,
v kruh známých pojat, byl tu zakotven
v nenávisti či lásce, nechť pak jen
těch citů pouto krátce trvalo,
všem jeho jméno nitro zajalo.
V něj nelze vniknout, bezděky však sám
cit zraňuje a v duši vniká vám;
již okem strašil, vynucuje jím,
by každý uvnitř zabýval se s ním.
Ký boj, chtít myšlének síť protrhnout?
Nelze přec Laru z duší vyvrhnout!

XX.

Jest slavnost, na níž v skvělém pořadí
své dámy rytířů sbor uvádí,
květ panstva tu i rodů vznešenost —
též Lara přišel v Othův hrad jak host.
Sál velký chví se stopen v světel jas,
neb ples v něm rozléhá se, šumí kvas
a tanec ryčný v krásy průvodu
zde spojen v šťastnou vděků lahodu.
Nechť jsou ta srdce, ruce žehnány,
jež ve šťastný zde svazek spoutány!
Tím pohledem na zjevy souladné
zrak vyjasní se, stáří omládne,
a mládí zdá se, ráj že skrývá zem,
tak mysl nadšena tím obrazem.

XXI.

A Lara v tichém veselí zří kol, —
lhal pohled jeho, předstíral-li bol;
po krásy zjevech patří v tance ruch‚
jichž lehkým krokem sotva zvířen vzduch;
stál u sloupu a oň se opíral,
v kříž ruce složiv, k předu pozíral.
Než nestih zrak, jenž na něm pevně tkvěl,
ten pohled ostrý byl by nestrpěl, —
až zočil přec neznámý obličej,
jenž, jak se zdálo, hledal pouze jej:
Tvář chmurná, břitká, cizí docela,
ta úkosem naň z dálky hleděla.
A posléze jich obou zrak se střet:
V tom příkrost znát, klid v onom na pohled.
Než s rozechvěním Larův úžas rost,
jak v cizince by neměl víry dost,
a zrakem cizince v tom blýsklo víc,
než člověk může pochopit a říc.

XXII.

„Toť on!“ vzkřik cizinec; kdo poblíž stál
slov oněch ohlas šeptem šířil dál.
„Toť on!“ — „Kdo, kdo?“ — se tázal druha druh,
až hovor hlučnější vnik v Larův sluch.
Ten výstup sotva komu byl by vhod,
neb úžas číhal zde, — tam očí hrot:
Než Lara nepohnut týž jeví chlad,
jsa prost již překvapení, které znát
dřív na něm bylo. Křik jím nezachvěl,
nechť cizincův zrak stále na něm lpěl.
Ten přistoupiv, děl k němu s úšklebkem:
„Toť on!“ — „Co chce zde — a jak přišel sem?“

XXIII.

Ten nový dotaz příliš ostře zněl,
by Lara mlčky ho jen přejít směl,
zrak v soka vhloubiv, s klidem mrazivým
spíš mírným však, než hlasem hrozivým
na výzvu onu takto odvětil:
„Mé jméno Lara, kdybys znám mi byl,
věř, splatil bych ti nešetrnost tvou
cti muže, rytíře cti nehodnou.
Jsem Lara! — Taž se, chceš-li zvědět víc,
mně dotaz vhod, nehalím maskou líc.“
„Že dotaz vhod ti? Neuvážils hned,
že nerad vyslech bys, nač odpověď
ti srdce dalo dřív již. — Přemýšlej!
Měls paměť dobrou, znáš můj obličej?!
Dluh paměti své z duše nesmažeš —
to věčnost zapovídá, — pak-li lžeš!“
Co v Larovu tvář, všech byl upřen zrak,
lesk hrál mu v očích; nedočet se však
z nich nikdo toho, co by rád byl znal;
víc neřekl, jen hlavou přitakal
a k odchodu se měl již v myšlénkách,
když cizinec v tom zastoupil mu práh.
„Stůj! Odpověz!“ děl — „tobě rovným jsem,
ač jsi-li jak já, stejně šlechticem;
než, tím jímž’s býval, — nebuď žehravým
na omyl snad, ten slovem opravím, —
i tím, jímž’s právě, — tebou pohrdám,
mně’s lhostejný, hrozeb se nelekám.
Tos ty? Jenž činy!“ —
                               „Nechť jsem kdokoli,
tvou žalobu i slov tvých svévoli
dál slyšet nechci, ať ty oblaží,
jimž cennou a z nichž sotva odváží
se odporu kdo; — těm přej zvěsti vděk,
jíž dal’s tak dvorně slibný počátek.
Dál přátelstvím se těš tu Othovým,
dík, — náhled svůj mu za to vyslovím.“
Tu do řeči se vložil hostitel:
„Nechť jakýkoliv důvod spor váš měl,
zde není čas ni místo vhodné dost,
by slavnost rušila slov řevnivost;
pak-li ty, pane Ezzeline snad,
máš na srdci, co Lara měl by znát,
buď zítra tu neb kde vám bude vhod,
s ním můžeš dojednat si tento bod.
Chci ručit za tebe, neb třebas znám,
přec z ciziny, jak Lara přišel s k nám
a ujmout se tě za povinnost mám.
O Larovi pak vím dle původu,
že statečnost a čest má po rodu, —
ten neodepře z úcty k předkům svým,
co zachovat je vázán šlechtictvím.“
„Nuž zítra,“ — Ezzelin děl, — „zítra již
spor o vzájemnou čest zbraň rozhodniž,
dám v sázku spásu duše za svou řeč,
všem pravdu její dokáže můj meč.“
Co Lara na to? Duchem mimo ples
sám v sebe vnořen, na dno duše kles;
řeč mnohého tu z hostů a zrak všech
jak tíhou padaly naň v pohledech,
než oko jeho, — to klid jevilo
a bůh ví, kde a kudy bloudilo…
Ta nevšímavost svědčila jen, — žel!
že příliš v hloubi ve vzpomínkách tkvěl.

XXIV.

„Nuž zítra! — buďsi zítra!“ Krom slov těch
z úst Larových víc nikdo nezaslech;
vzdor, rozechvění nejevila líc,
blesk hněvu neplál z jeho zřítelnic, —
přec v klidu tom znát jakous rozhodnost
a pevný záměr, — byť ne zřejmý dost.
Jen hlavou pokynul a plášť svůj jav
kol Ezzelina prošel hostí dav;
jda kol však, po sokově zraku zlém
jak bezděčně se ohled s úsměvem;
nebyl v něm smír ni bojovný kýs cit,
jejž by byl chtěl, než nemoh potlačit;
přec zjevna jistota v něm člověka,
jenž to, co chce, se provést neleká!
Byl klid to snad, jenž chrání nevinu?
Neb smělost, dospělá až k zločinu?!
Žel! Příliš shodné znaky obou jsou,
by řeč neb pohled moh být zárukou,
neb o čin lze jen opřít pravdy soud!
a v slzách srdci jest jí přivyknout.

XXV.

A s pážetem svým Lara odešel —
hoch zrak i sluch pro rozkaz jeho měl;
sám jen jej provodil z těch končin sem,
kde nadšen duch hvězd krasších blankytem.
Pro Laru mlád se otčiny své zřek,
jsa trpěliv a klidný na svůj věk
a pánovi jak oddán s věrností, —
toť nad stav jeho, řídké v mladosti.
Byť znal se v řeči země Larovy,
přec málokdy jej pán v ní osloví,
hoch skočí však a vešel ozve se,
když rodnou řečí pán cos pronese.
Zvuk její, drahý mu jak otců zem,
zní v jeho sluch hor dalných ohlasem,
hlas rodičů i známých kouzlí zpět,
jichž vzdal se pro Laru — jenž vším mu teď.
Má za vůdce jej v světě, žití sloup, —
ký div, že od boku mu neodstoup.

XXVI.

Byl lepý zjevem, obličeje vděk
mu temně zbarvil slunce paprsek;
byť z jihu byl, přec nezkazil mu pleť,
jíž časem v tváři ruměnec mu zkvet,
ne ruměnec však, jenž v líc vstupuje,
když rozkoš srdce se v něm zjevuje,
mělť choroby znak, z tajné strasti vznik,
a tváří chvěl mu vždy jen okamžik.
Jak z nadsvětí zrak jeho v žáru svém
plál elektrických jisker odleskem,
ač nejednou ve stínu dlouhých řas
zrak onen tmavý v truchlém svitu has. —
Víc z pychu však než z bolu byl ten svit,
byl-li to bol, že nesměl promluvit.
Nehledal zábav ve svém okolí,
neměl rád hry, ni pážat svévoli,
jen na Laru zrak časem upíral,
v němž celou duší svou se tratit zdál;
jsa mimo něj, sám toulával se rád,
na slova skrblý, nechtěje se ptát,
v les utíkal se, číst měl ve zvyku,
blíž potoka si hově v trávníku;
jak jeho pán prost potřeb, žádostí,
žil bez vnad oka, srdce radostí,
jsa bez přátel a k světu poután jen
tím trpkým losem, — že byl narozen.

XXVII.

Měl jedině rád Laru; jevil však
to v činech pouze, v úctě jeho zrak,
dřív ještě než pán přání vyslovil,
již s pozorností jemu vyhovil.
Ctí nezadal si, by v ní nepokles,
neb hlubší duch jsa, výtky těžko nes.
Dbal služby víc nad běžnou sluhů ctnost,
čin znaje jen — a rozkaz, povinnost,
jak měl by na ní zájem přednější,
než Lara sám — a plat byl vedlejší.
Jen drobné práce pánu konat měl,
by v třmen mu pomoh, meč mu podržel,
hrál na loutnu, čet ze starých mu knih,
o dávných časech, krajích vzdálených.
Nijakých styků s davem nehledal;
prost úcty k němu, sic jím nezhrdal,
než zůstávaje stranou, mimo proud,
nezdál se valně k nižším vrstvám lnout.
Nechť jakkoli — byl oddán srdcem vším
sic Larovi, než nesnížil se k nim.
Cos vyššího byl, lepších zažil dob,
neb ruka prosta hrubých práce stop
jest bílá, budíc s tváři představy,
že jiného hoch rodu, pohlaví,
ač podle šatu, lesku zřítelnic,
jichž prudším žehem nevzplá ženy líc,
se zdá, že na povrch jen jihu žár
víc pronik, než snes’ těla něžný tvar;
sic v řeči žár ten znát dost nebylo,
vše druhé však již k soudu stačilo.
Měl jméno Kaled, jinak zván však byl
než hornatý břeh vlasti opustil;
neb někdy nechtěl k jménu znát se hned
a opět volán, nedal odpověď,
až vzpamatoval se pak zaleknut,
jak vzbuzen ze sna, upomínkou hnut,
ač-li jej nevolal sám Larův hlas,
jenž v srdce vniknuv, probudil ho v ráz.

XXVIII.

Spor sleduje, zřel v osvětlený sál,
v němž každý pří se zabývat mu zdál,
než slyše ty, již blíž se kupili,
jak Larovu se klidu divili,
že smělost onu, útok vydržel,
jenž při cizinci dvakrát zarážel, —
hned barvu měnil, rty mu zblednuly,
neb novým žárem zas mu vzplanuly.
Pot na čele měl jak led studený,
jenž rosí skráň, když člověk sklíčený,
když myšlénka hruď tíží děsivá,
jíž odvahu duch rázem pozbývá.
Než, — myšlénky jsou, skutky lze je zvát,
jež bezděky, hned třeba vykonat:
Ty, cokoli snad Kaled osnuje,
byť mlčel sám, zrak jeho zjevuje.
Tak z ostra ve tvář Ezzelínu zřel,
až Lara na soka, když mimo šel,
s úsměvem vzhlédl. Ten když Kaled stih,
hned vstříc mu vyšel ve vzpomínkách svých,
na známý zjev ten dav si odpověď,
již jiný z něho vyčíst nedoved.
Vpřed vyrazil, — v tom! oba pryč již jdou,
síň celá se vším v ní jim lhostejnou.
Tak okem každý na Larovi lpěl,
jak zájem vlastní na sporu by měl,
a sotva Larův stín jen přešel práh
za pochodní zanik v temnotách,
všem volněj hned, strach z hrudi zapuzen,
jak z těžkých snů když člověk probuzen,
byť v žití o tom měl i pochybnost,
an nejhorším snům nejblíž skutečnost…
Sál opuštěn — zbyl Ezzelín v něm sám,
hrd stoje stranou, oddán myšlénkám;
Než za krátko se s Othem rozloučil —
před hodinou i jej plášť noci skryl.

XXIX.

Dav odešel, spáč pozdní naposled;
hostitel dvorný s hostem svým se zved,
by denní útulek si vyhledal,
v němž radost chlácholí a tichne žal,
kde člověk žití bojem umdlený
jak v šťastném klidu pro mžik blažený;
strast lásky sní tu tak jak žárlivost,
zde ctižádost spí, závist, prchlivost,
nepaměť nad vším křídlo rozpíná,
zde nešťastník jak v hrobě usíná.
Jak vhodněj nazván spánek měl by být?
Hrob noci, jenž všem stejný skýtá byt,
kde slabost, síla, — obě spoutány
a cnosť jak neřesť, stejně bezbranny;
než pro vše hruď jen krátce bezcitná:
Ždáť člověka smrt ještě nezbytná,
jež leká svět, — byť zlo jen rostlo v něm! —
žeť nejkrasším, — leč posledním je snem.