Lara/Poznámky

Lara George Gordon Byron, František Tropp
Zpěv druhý	Poznámky

Údaje o textu
Titulek:	Lara
Podtitulek:	Poznámky
Autor:	František Tropp
Zdroj:	BYRON. Lara. Praha: J Otto, asi 1909. s. 64–68.
Licence:	PD old 70

K názvu básně vůbec dlužno poznamenat, že jméno Lara jest španělské a že místní neb vývojový popis, vztahující se k ději neb hrdinovi básně, nemá za předmět ani určitou zem, ani jakýs určitý věk.

Lara slouží zde za jméno rodu i panství dle zvyku ve středověku, který časem obojí stotožňoval, zejména v době strannických bojů.

Lord Byron ostatně kdesi poznamenává, že si pod Larou představoval velmože, jehož moci podléhala větší neb menší část Moree (Pelloponesu); představa ta by aspoň odpovídala nedostatku ústřední vlády a úplnému téměř rozvratu vnitřních poměrů v Řecku po celý středověk.

K zpěvu prvnímu čís. I.:

Slovem originálu „serfs“, „slavery“, jež přesně značí otroky půdy, — raby, — nevolníky, nevyrozumívá se ona pod lidskou důstojnost stlačená třída lidí ve Španělsku, jak by se dle názvu zdáti mohlo, neboť nevolníků v našem slova smyslu ve Španělsku nikdy nebylo.

Nicméně užil básník významu toho k vytknutí odvislosti od smyšleného reka básně a proto překládám — „poddaný“.

K zpěvu druhému čís. XXIV.:

Událost, v tomto oddílu líčená, byla básníku vnuknuta popisem smrti, či spíše pohřbu vévody z Gandie. Zpráva, již o tomto zajímavém a zvláštním případu podává Burchart, jest v podstatě následující:

Osmého dne měsíce června kardinál z Valenzy a vévoda z Gandie, oba syni papežovi, večeřeli pospolu u své matky Vanozzy poblíž chrámu sv. Petra ad vincula (v Římě); zároveň s nimi účastnilo se i několik jiných osob hostiny.

Pozdě v noci, když byl kardinál bratru připomněl, že jest na čase, aby se navrátili domů, do apoštolského paláce, oba vystoupili na koně neb muly s malým průvodem a jeli pohromadě až k paláci kardinála Ascania Sporzy; tu se vévoda ke kardinálovi vyslovil, že zamýšlí před návratem domů dopřát si ještě někde návštěvy pro zábavu. Propustil proto celou svou družinu mimo svého štolbu či komorníka a jakousi osobu v škrabošce, jež se k němu přidružila mezi hostinou a která v předchozí době víc než celý jeden měsíc skoro denně jej v apoštolském paláci navštěvovala; vyzdvihnuv tuto osobu před sebe na mula, jel s ní směrem k židovské ulici, kde se odloučil od svého sluhy, nařídiv mu, aby tu na něho do určité hodiny čekal s tím, že se sluha, kdyby se nevrátil, může do paláce apoštolského navrátit i bez něho.

Na to vévoda umístil člověka s maskou za sebe, odjížděje, aniž bych věděl kam. Než této noci právě byl zavražděn a hozen do řeky.

Sluha jeho po odchodu pánově byl rovněž napaden a smrtelně zraněn, a stav jeho, přes veškerou péči, jíž se se mu dostalo, byl takový, že nebyl s to srozumitelně vyprávěti, co se pánovi jeho přihodilo.

Následkem toho, že se vévoda do paláce nevrátil, byli sluhové jeho ráno valně znepokojeni a jeden z nich vzhledem k tomu učinil papeži sdělení o večerní vycházce jeho syna doloživ, že vévoda až dosud není doma.

Papeže zpráva ta nemálo poděsila, než týž se zároveň vyslovil, že má za to, že vévoda, zlákán byv nějakou nevěstkou, by u ní strávil noc, nechce patrně za jasného dne opustit její dům a vyčkává k návratu až večer. Vida se však večer ve svém očekávání zklamán, byl velice sklíčen a počal se různých osob vyptávati, nařídiv jim, aby se k němu za tím účelem dostavili. Mezi těmito osobami byl jakýs muž s příjmím Giorgio Schiavoni, který složiv dříví z bárky na břeh, vytrval přes noc na palubě, hlídaje svou loď.

Tázán, zdali nespozoroval, že předešlé noci byl někdo shozen do řeky, odvětil, že viděl dva pěší lidi, jak vyšli z ulice a opatrně se rozhlíželi, není-li někoho na blízku. Nepozorujíce nikoho, vrátili se a krátce na to přišli jiní dva a jali se ohlížeti opět týmže způsobem jako oni první; neshledavše nic podezřelého, dali znamení svým společníkům a v tom se k nim přiblížil již muž, sedící na bílém koni, který měl za sebou mrtvolu, jejíž hlava a ruce splývaly po jedné straně koně, kdežto nohy po druhé straně jeho. Ti dva první muži mrtvolu podpírali, aby zabránili její spadnutí.

Tak došli k místu, kde kal z města se vpouští do řeky, načež oni dva, obrátivše koně ohonem k vodě, chopili se mrtvoly za nohy a ruce a vší silou jí mrštili do řeky. — Muž na koni se jich ptal na to, zdali mrtvého vhodili do řeky, načež odvětili: Ano, pane (Signor si). On se na to podíval po řece a spozorovav plovoucí plášť na povrchu její, tázal se, co se to černá na vodě, načež oni mu dali za odpověď, že to jest plášť a jeden z nich hodil po něm kamenem, následkem čehož plášť se potopil.

Úředníci papežovi pak se ptali Giorgia, proč to neoznámil guvernéru města; na to týž odvětil, že viděl za svého života více než sto mrtvol na témž místě vrhnout do řeky, aniž by se byl kdo po nich sháněl, a že proto věci této nepřikládal žádné důležitosti.

Na to vyzváni rybáři a námořníci, aby propátrali řeku; ti následujícího večera našli v řece tělo vévodovo v úplném oděvu s třiceti dukáty v měšci. Byl proklán devíti ranami, z nichž jedna šla krkem, ostatní byly na hlavě, po těle a údech.

Když byl na to papež zpraven o smrti svého syna a dozvědě se, že byl týž jako nečistota vržen do řeky, odal se nepokrytě svému bolu, uzavřel se do pokoje a hořce plakal. Teprve po mnohých poradách a domluvách podařilo se kardinálu ze Segovie, který se ještě s jinými dvořany papežovými za dvéře síně jeho dostavil, přiměti papeže, aby je k sobě připustil.

Od středy na večer až do následující soboty papež ničeho nepojedl a nespal od čtvrtku ráno do téže doby následujícího dne. Na konec pak přece, vyhovuje prosbám svých dvořanů, počal se ve svém žalu ovládati, maje na zřeteli pohromu, již by jeho vlastní zdraví utrpěti moklo, kdyby i nadále se oddával smutku.

Roscoe Lev X., sv. I., str. 265—268.