Labyrint světa a ráj srdce/XXXIV. Šalomoun oklamán a sveden
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | XXXIV. Šalomoun oklamán a sveden |
Autor: | Jan Amos Komenský |
Zdroj: | James Naughton’s Pages |
Vydáno: | 1663 |
Licence: | PD old 70 |
ŠALOMOUN DŠTÍ MOUDROSTÍ. Já vida to, prosím vůdců svých, že bych také rád na to, co tam bude, se podíval. Všudybud povolil hned a šel; tlumočník také. I přijdeme a najdeme Šalomouna s houfy jeho v ulici Učených, an s podivením všech vypravuje o přirození stromů, počna od cedru, kterýž jest na Libánu, až do mchu, kterýž roste na zdi; též o hovadech a ptácích a zeměplazích a rybách; a o podstatě světa a moci živlů, a o spořádání hvězd, a o přemyšlování lidském etc. I přicházeli ze všech národů poslouchati moudrosti jeho. Tím zveleben byv nadmíru, počal se sám sobě zalibovati: zvláště když Přívětivost a Ulisnost, přitočíce se opatrně, před oblíčejem všech lidí chvály jeho vyvyšovati začaly.
VYMÝŠLÍ UMĚNÍ ŘEMESLNÁ. Odkudž on zdvihna se, šel jiných světa stran prohlédati: a vkročiv do stavu řemeslníků, dívati se a kochati začal v rozličném umění jejich, i sám jim vysokým vtipem svým neobyčejné věci vymýšleje, k strojení umělému zahrad a štěpnic a rybníků a k stavení domů a měst a vzdělávání všelikých rozkoší synů lidských přináležející.
V STAVU MANŽELSKÉM SE ZAPLETL. Až pak, když do ulice Manželské vcházel, tu jemu Rozkoš lstivá všecky nejkrásnější mladice, co nejšperkovněji ustrojené s muzikou všelijakou libě znějící, vstříc vedla a skrze některé výtečnější slavně vítati dala, jej světlem lidského pokolení, korunou národu izraelského, ozdobou světa nazývajíc: a že jakož stavu učených a tolikéž stavu řemeslníků od přítomnosti záře jeho rozumnosti a osvícení nemálo přibylo, tak že i stav manželský od přítomnosti jeho slávy zvelebení čeká. Šalomoun, poděkování uctivé učině, ohlásil se, že stav ten přiučastněním se k němu poctiti sobě umínil: protož vybrav sobě z celého mladic zástupu, co se mu nejpodobnějšího zdálo, zvážiti se s ní a ukovati dal (dcerou faraonovou ji jmenovali), a tu při sobě maje, její milostí jat jsa, více vzhlédání na ní a zabývek než moudrosti své hleděl. Nýbrž (čehož bych se byl nikoli nenadál) po houfu plésajících mladic oči pouštěje (když mu jich lstivá Rozkoš vždy víc a víc na oči vodila), jímán jsa krásou a spanilostí jedné za druhou, co se jen výtečného namanulo, žádné již ani sobě odvážiti nedav, k sobě povolával: takže jich v krátké chvíli sedm set s sebou spatřil a mimo to tři sta svobodných okolo sebe měl; za slávu sobě, aby i v té věci všecky, kteříž před nim byli i po něm budou, převýšil, pokládaje. A tuť již nic viděti nebylo než laškování rozličná: nad čímž vlastní jeho lidé trouditi se a vzdychati počali.
V STAVU PAK NÁBOŽNÍKŮ DOKONCE KLESL. On pak přejda ulici tu, ubíral se s houfem svým dále, a vstoupiv do ulice Nábožníků, kam jej to spřipínané nešťastné tovaryšstvo táhlo, tam se vtáhnouti dal mezi zvířata a zeměplazy, draky a žížaly jedovaté, a s těmi sobě smutnou kratochvíl začal.