Labyrint světa a ráj srdce/XXIV. Poutník způsob boháčů prohlédá
Labyrint světa a ráj srdce Jan Amos Komenský | ||
XXIII. Poutník prohlédá hrad Fortúny; a nejprv přístup k němu | XXIV. Poutník způsob boháčů prohlédá | XXV. Způsob rozkošných světa |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | XXIV. Poutník způsob boháčů prohlédá |
Autor: | Jan Amos Komenský |
Zdroj: | James Naughton’s Pages |
Vydáno: | 1663 |
Licence: | PD old 70 |
Řekl sem pak vůdci svému: „Nu, již bych také, co tam nahoře jest, jak paní Fortůna své hostě ctí, rád spatřil.“ „Dobře,“ řekl on a vznesl se, než sem zvěděl, se mnou zhůru; kdež paní Fortůna, na kouli stojeci, koruny, sceptra, regimenty, řetězy, zápony, měšce, titule a jména, medy a cukry rozdávala, a teprv dále zhůru pouštěla. I pohledím na stavení hradu, kteréž o trojím ponebí bylo; a spatřím, že některé do dolních, jiné do prostředních, jiné do vrchních pokojíků uvozují. I dí mi tlumočník: „Zde dole přebývají, které paní Fortůna penězi a zbožím poctila; v prostředních pokojích ti, které rozkošemi krmí; v horních pak palácích, které slávou přiodívá, aby od jiných spatřováni, chváleni a ctěni býti museli. Některým dvojího spolu neb i všeho trojího přeje; a ti se, kam chtí, procházeti mohou. Vidíš, jak šťastná věc jest, komu se sem dostati dostane.“
BOHATSTVÍ POUTA A BŘEMENA. „Poďmež tedy,“ řekl sem, „mezi tyto třebas nejprv.“ Takž vejdeme do dolních sklepů, a aj, tam tma a neveselo, takže sem nic teměř neviděl ponejprv, jen že sem břiňkání jakés slyšel, a puch stuchliny zarážel mne ze všech koutů. Vtom, když se mi trošku zrak probere, vidím plno ze všelijakých stavů lidí, ani tu chodí, stojí, sedí, leží a každý má poutami zpjaté nohy a ruce svázané řetězem, někteří přitom i na krku řetěz a na hřbetě břímě nějaké. I zděsil sem se a řekl: „Což pak toto, pro krále, do žaláře sme nějakého přišli?“ Odpověděl mi, směje se, tlumočník: „Jakýs ty nerozum? Však toto darové jsou paní Fortůny, kterýmiž ona milé syny své obkládá.“ A já, ohleduje jednomu, i druhému, i třetímu těch jeho darů, vidím ocelivá pouta, železné řetěze, olověnnou neb hliněnnou nůši. „A jacíž to darové?“ dím. „O tyť bych já nestal.“ „Ale, bloude, zle ty hledíš,“ dí mi tlumočník; „však pak zlato jest všecko to.“ I hledím znovu ještě pilněji a povídám mu, že já předce nevidím než železo a hlinu. „Ej, nemudruj tak příliš,“ dí on; „věř jiným více než sobě: pohleď, jak oni sobě toho váží.“
MÁMENÍ BOHÁČŮ. I hledím a spatřím svůj div, jak se oni převelice v tom opoutání svém kochali. Tento sobě počítal kroužky řetězu svého; jiný je rozbíral a zase skládal; jiný řetězu sobě rukou potěžkával; jiný ho na pídi měřil; jiný k ustům bera líbal; jiný ho před mrázem, horkem a urazem chráně, šátkem obvinoval. Někteří dva neb tří se sstoupíc měřili je sobě a potěžkávali jeden proti druhému; kdo svůj lehčejší znamenal, kormoutil se a bližnímu záviděl; kdo větší a těžší měl, chodil vůkol, dul se, honosil a chlubil. Ač mezi těmi opět někteří tiše v koutě sedíc, v velikosti řetězů a pout svých tajně se kochali, nestojíc o to, aby jiní viděli: závisti, za to mám, a krádeže se bojíce. Jiní zase plné truhly měli hrudí a kamení, kteréž sem i tam překládali, odmykali a zamykali: nikam odtud, aby o to nepřišli, nesmějíce, ani nespějíce. Někteří ještě ani truhlám nevěřili, navázali a navěšeli toho okolo sebe tak mnoho, že ani choditi, ani státi s tím nemohli, než leželi toliko, dychtíce a chroptíce. Což já vida řekl sem: „Ale toto-liž mají, pro všecky svaté, šťastní lidé slouti! an sem dole, práce a kvaltování lidská prohlédaje, nic bídnějšího nespatřil, jako toto štěstí jest.“ Všezvěd řekl: „Pravda jest sic (což tajiti?), že míti toliko tyto Fortůny dary a jich neužívati větší starost jest než rozkoš.“ „Ale tím paní Fortůna vinna není,“ dí tlumočník, „že někdo darů jejich užívati neumí. Ona se s svým neskoupí; než ti někteří stuchlíci, ani sobě ani jiným ku pohodlí toho obrátiti neumějící. Ač naposledy, dělej ty z toho, co dělej, předceť jest to veliké štěstí, míti.“ „Já o takové štěstí, jaké tu vidím, nestojím,“ řekl sem.