Labyrint světa a ráj srdce/XXI. Stav rytířský

Labyrint světa a ráj srdce Jan Amos Komenský
XX. Stav soldátský	XXI. Stav rytířský	XXII. Poutník mezi novináře trefil

Údaje o textu
Titulek:	XXI. Stav rytířský
Autor:	Jan Amos Komenský
Zdroj:	James Naughton’s Pages
Vydáno:	1663
Licence:	PD old 70

ŠLECHETSTVÍ A ERBY ZAČ SE DÁVAJÍ. „Podívej se aspoň,“ dí tlumočník, „jaká počestnost, kdo se tu hrdinsky chová a skrze meče, oštípy, šípy a koule probije.“ Takž mne vedou na jakýs palác, kdež uzřím sedícího pod majestátem a některých, ježto sobě zmužileji počínali, před sebe povolávajícího. I přicházeli mnozí, nesouce s sebou leby, hnáty, žebra, pěsti, měšce a vačky, nepřátelům zodtínané a zodjímané, což jim chváleno bylo, a ten pod majestátem dával jim za to cosi malovaného a zvláštní jakési před jinými svobody; což oni na žerď nastrčíce, tak na odivu všechněm nosili.

JINÝCH TAKÉ SE DO TOHO STAVU TŘENÍ. To vidouce jiní, nejen z bojovníků, jako před časy, ale nejedni i z řemesel a od knih, také přistupovali; a nemajíc jako onino šrámů aneb nepřátelům zodjímaných nábytků, kteréž by ukazovali, vytahovali a předstírali své vlastní měšce aneb štrichy, kterých nadělali v knihách. I dávala se jim také taková jako oněm, a obyčejně nádhernější znamení, a pouštíni byli na vyšší síň.

OZDOBY RYTÍŘŮ. Za nimiž já vejda, spatřím jich hromady se procházeti s podpéřenými hlavami, zaostřenými patami a přiocelenými boky. I nesměl sem blízko přistoupiti, a udělal sem dobře. Nebo sem hned uhlédal, jak se jiným mezi ně pletoucím ne všechněm švárně vedlo. Někteří zajisté příliš se jim blízko k boku plichtíce, někteří dosti v stranu nevyhýbajíce, někteří dosti nízce kolen neohybujíce, někteří titulů dosti pořádně vyřikovati neumějíce, s pěstmi se potkávali. Čehož i já se boje, prosil sem, abychom odtud šli. Ale Všezvěd řekl: „Podívej se ještě lépe, jen opatrně.“

RYTÍŘSKÉ ČINY. Hledím tedy sobě zdaleka, jací by činové jejich byli: a spatřím, že práce jejich (podlé svobod stavu toho, jakž pravili) jest šlapati dlážku; převěšovati dvě nohy přes koně; honiti chrty, zajíce a vlky; zavoditi sedláky do robot; sázeti je do věží a pouštěti zase; užívati dlouhých, rozličnými misami vysazovaných tabulí a pod nimi co nejdél nohy držívati; uměti šoustati nohama a líbati prsty; přebírati řemeslně vrhcáby a kostky; tlampati bez studu o věcech slzkých a plzkých; a těm podobné. Měli pak to svobodami stvrzené, jakž pravili, aby cokoli činí, šlechtictvím sloulo, a žádný k nim, kromě poctivý člověk, aby se nemísil. Někteří sobě vespolek štíty měřili, jedny s druhými rovnajíc; a čím který vetšejší a zašlejší byl, tím byl víc vážen; kdo nový nosil, za tím jiní hlavami mrdali. Více sem tu i jiného ledcos uhlédal, což se mi divné a nemotorné zdálo; ale všeho praviti nesmím. Toto jen povím, že nadívaje se já dosti na ty marnosti jejich, znovu sem průvodčí svých, abychom šli, prosil a obdržel.

CESTA K HRADU FORTŮNY. Když jdeme, dí mi tlumočník: „Nu, jižs prohlédl práce a kvaltování lidská, a nezlíbiloť se nic; protože se snad domníváš, že mimo práci lidé ti nic nemají. Ale věz, že všecky ty práce k odpočinutí jsou cesta, k němuž naposledy všickni, kdo sebe v prácech nelitovali, přicházejí: že totiž, když statku a zboží, aneb slávy a poctivosti, aneb pohodlí a rozkoší dosáhnou, mysl jejich dosti se v čem kochati má. Protož již tě ale k hradu Potěšení povedeme, aby se, jaký cíl jest prací lidských, podíval.“ Čemuž sem se zradoval, tam sobě jisté mysli odpočinutí a potěchu slibuje.