Láska básníkova/3.
| Láska básníkova Josef Kajetán Tyl | ||
| 2. | 3. | 4. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | 3. |
| Autor: | Josef Kajetán Tyl |
| Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek prvý. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 138–141. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Čestmír. Liběny se odříkej! Činohra |
Il Dolce a Vilém přijeli do Vídně. Onen měl v residencí hojné známosti již z předešlých let, a uvedl nyní přítele do skvostných besed.
Ale co jste, skvostnosti vznešených spolků, co rozkoše bohatého města? Vás Vilém nehledal. Vy jste pro něj hvězdy bez lesku, kvítí uvadlé, harfy nenaladěné. On viděl Mínu; i zabřesklo se před očima jeho, a veškerý svět zaplanul v nevídané kráse. Ňádra jeho se dmou, opět ouží — buďte se, buďte a vylítejte z nich zpěvy! — pán a mistr váš posýlá vás do světa. Mína se usmála!
Viděli jste kdy jindy Viléma mezi davem a řadami krasavic? Chladně sbíhalo oko jeho s tváře na tvář, ústa chválila zrůst, divila se chůzi — byltě chladný, ledový pozorovatel spanilosti; nebylať se mu ještě panna v andělské nádheře zjevila. Nyní však otevřela se před ním nebesa — vidí věčný lesk a slávu jejich — z kůrův andělů dotknul se jeden prsou jeho, a med vytéká z palčivé rány.
Vilém miluje. Sladké jesti to tajemství; ale srdce jeho je jím tak sklíčeno, že je musí setřásati — prsa před přítelem odhaliti.
Il Dolce podivil se planoucím zrakům jeho; celá bytost Vilémova byla se změnila — setřásla obal pozemský a přioděla se paprskem nebeským.
„Příteli!“ zajásal Vilém, umělci okolo krku se vrhnuv — „miluji Mínu!“
„Co pravíš?“ poděsil se Il Dolce a vyvinul se z přítelova náručí. „Že miluješ Mínu? — Mínu? — ty? — Ó pak běda nám! Já ji miluji také!“
Tak zvolal, a rukama tváře zakryv, žalostně sebou na sedadlo vrhnul. Vilém zbledl jako Kararský mramor.
„Ne — ne! — Ty ji nemiluješ!“ zkřikl pak hlasem pronikavým, a každá slabika padla mu ze rtů jako těžké břemeno. „Bratře, ty mě jenom škádlíš — ty ji nemiluješ!“
Nastalo ticho. Bylo jen těžké, prudké povzdechy a tlukot srdce slyšeti. Il Dolce pozvedl hlavu — tvář jeho byla mrtvá — slza se leskla ve sklenném oku. I vzchopil se.
„Viléme — Viléme! upusť od ní!“ začal tichým, prosebným hlasem… ach, vždyť věděl, jak veliká, jak nelidská žádost jeho byla — a předce musel prositi!… „Upusť od ní!“ — začal, a slza mu ukápla z mroucího oka — „já ji miluji!“
„Mlč, mlč!“ zakřikl ho Vilém, a tvář jeho zarděla se do tmava. Byloť mu, jakoby již již ruka loupežná po blaženosti jeho sahala. I odvrátil se. — „Já to nemohu věřiti! Ty nevíš — nemůžeš věděti, co to jest: Já ji miluji! — Tvá krev je tichá, mysl jemná — ty neznáš plameny, ježto prsa moje sežírají! Neboť kdybys je znal, nemohl bys tak chladným jazykem říci: Upusť od ní! Já bych se musil dříve všech citů a myšlének zbaviti, než bych samovolně od lásky své upustil. A tobě není lásky ani potřebí! Tebe zahřívá zpomenutí na vlast — tvé Čechy jsou i tvou milenkou — mojí nejsou. V duši mé zbudily se teprva láskou k dívce tóny, o nichžto jsem dříve tušení nemíval — láskou otevřely se mi oči u pohledu na daleký svět! Nyní teprva rozumím tajnému jazyku přírody — nyní slyším hvězdy zpívati a hlubiny mořské rozmlouvati. Bez lásky nemohu se do života navrátit!“
„Nemůžeš?“ opětoval Il Dolce s vážnou tichostí, ačkoli srdce jeho pukalo. — „A myslíš ty, že moje umění slunce zahřívajícího nepotřebuje? — slunce, ježto smrtelník ústy nesvěcenými láskou nazývá? Myslíš ty, že se jen v tobě netušené hlasy ozvaly — a prsa moje máš za dutou, prázdnou nádobu? — Nikoli! — nikoli! — nikoli! — I moje duše zahřála se milostí k Míně, a má-li se kdy věnec oslavy čela mého dotknouti, musí jej uvinouti Mína!“
Nastalo zase ticho. Oba přátelé těkali za myšlénkami, a myšlénky před oběma prchaly.
„A miluje tebe Mína?“ jal se konečně Vilém temným hlasem zpytovati, a tvář zamračenou k zemi skloniv, nedůvěřoval si očí k příteli pozdvihnouti. — „Miluje tebe? — Odpověz mi na spasení duše své!“
„Mohl bych sebe i tebe klamati, mohl bych říci, že mi oko, že mi úsměv — že mi hnutí veškeré bytosti její praví: Tys milován! — ale přiznávám se: ústa naše o tom ještě nemluvila.“
„Nuže tedy, ať Mína mezi náma sama rozhodne!“ řekl Vilém prudce. „Také mně se zdává, jakobych v oku jejím blaho své čítati — jakobych v dotknutí ruky její věčný ouvazek srdcí našich vyhledávati mohl — avšak ústa moje se posud ještě netázala — posud ještě nezjevila, co proudem ze srdce vystřeliti hrozí. Otevřemež tedy knihu tajemství svých před zrakem jejím, a srdce její ať pronese nad námi soud!“
„A myslíš ty opravdu, že to Mína učiní?“ ptal se Il Dolce mírně. „Bylo posud přátelství naše tak špatně vymyšlená bajka, že jí dívka nevěří? Bude ona milostná trní do prsou našich bodati? — A což kdyby to jen hnutí pouhého přátelství, dívčí nevinné náklonnosti — jakási úcta našeho umění byla, co my za lásku vykládati se osmělujeme? Což kdyby žádného z nás nevyvolila?“
„Pak… pak bych musil zoufati!“ zašeptal Vilém s očima sklopenýma.
„A což — kdyby zvolila mne?“ doložil přítel, a oko spočinulo zpytavě na žalostném básníku.
„Ne — ne! to neučiní!“ překvapil se tento v hrozné ouzkosti. „To nečiní!“
„A proč by neučinila?“ tázal se Il Dolce, a jasný plamen zasvítil z jemných tváří jeho. „Jsem já horší nežli ty, před očima milostné panny, před soudem šlechetného srdce a jasného rozumu? Bohatství tvoje nepůjde na váhu — neboť i já mohu družce života svého bezpečnou, bezstarostnou dráhu slíbiti. Mluv, proč by mne tedy nemohla Mína zvoliti? Jsi-liž ty hodnější lásky její?“
Ale Vilém neodpovídal. Bouře v prsou jím zmítala; prudce přecházel po pokoji. Ruce měl před sebou křížem přeloženy; do rtů zatínal zuby.
„Nuže, nemáš-li smělosti, abys na otázku mou odpověděl — nechť tedy svět rozhodne!“ ozval se konečně Il Dolce. „Nejhodnější tak veliké ceny a drahé odměny ať se pak o srdce Mínino zasadí! Avšak nic podle činů, které jsme posud vyvedli — při těch nelesknul se před náma cíl, po němžto oba nyní toužíme. Vykonejmež něco nového — ustanovme čas — a kdo se do té doby na vyšší stupeň pověsti a oslavy zasloužené povznese — tomu nechť se pak i chrám lásky otevře! Jsi mého mínění?“
„Jsem!“ odpověděl Vilém po nějaké chvíli temným a pevným hlasem, příteli ruku podávaje. „Půjdu s tebou v zápas nevídaný, ač — bojím se — nestejný, a operutím duši k letu odvážlivému.“
„Nuže tedy — po dvou letech…“
„Dvě dlouhá leta mám s bolestí svou bojovati? — A což jestli se mezi tím Mína k jinému láskou nakloní?“
„Pak bylo i dnešní doufání naše marné; neboť by ani dnes žádného z nás nevyvolila. Avšak ona svou milost jinde nezadá, to mi praví srdce hlasem prorockým!“ zvolal Il Dolce s neobyčejným nadšením; náhle však bolestně zasténav, sáhl si k srdci. Náramné píchnutí bylo mu zarazilo dech, a teprv po dlouhém zamlčení — zhluboka si oddechnuv — doložil tichým, smutným hlasem: „Mne ale sotva láska její oblaží!“