Květiny malé Růženky

Údaje o textu
Titulek: Květiny malé Růženky
Autor: Hans Christian Andersen
Původní titulek: Den lille Idas blomster
Zdroj: Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena. Praha: I. L. Kober, 1872. s. 96–103.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Bohuš Kober
Licence překlad: PD old 70
Související: Květiny Boženčiny – Peškův/Mikuláše Boleslavského překlad

„Ubohé mé květiny uvadly,“ pravila Růženka. „Včera k večeru byly tak hezké a nyní visí všechny listy uvadlé! Proč asi?“ tázala se študenta, sedícího v pohovce, vidouc ho ráda, poněvadž jí povídal nejkrásnější povídky, vystřihával rozličné obveselující obrázky, jako: srdce s tančícími pannami, květiny a velké zámky, jichž dvéře bylo lze otevříti; bylť to veselý hoch!

„Proč jsou dnes květiny tak bídný?“ tázala se ho opět, ukazujíc mu svadlou kytici.

„Nevíš, co jim schází?“ tázal se študent, „byly dnes v noci na plesu, kde se unavily, tak že jim hlavinky visí.“

„Vždyť netančí malé ty květinky,“ namítala Růženka.

„Ba,“ odpověděl, „když se setmí a my spíme, pak poskakují vesele po síni, ba každou noc mají ples.“

„Nemohou žádné děti do toho plesu?“

„Ovšem, nejmenší sedmikrásky a zvonky dostavují se též.“

„Kde tančí nejkrásnější květinky?“ tázala se malá Růženka.

„Nebylas již často za branou u velkého zámku, kde bydlí král v letě, kde jest překrásná velká zahrada s mnohými květinami? Tys viděla labutě k sobě plovoucí, když jsi jim dávala drobty chleba. Věř mi, tam venku mají ples.“

„Byla jsem včera s matkou v zahradě,“ pravila Růženka, „ale nebylo na všech stromech listí, a všechny květiny zmizely. — Kde byly? V letě jich bylo přece tolik?“

„Jsouť v zámku!“ dokládal študent, „věz, jakmile král a jeho dvůr do města vjíždějí, tu vyběhnou všechny květiny na jeho zámek a radují se. To máš vidět: Dvé nejhezčích rozkvetlých růží se posadí na trůn, představujíce krále a královnu, všechny červené kokrhely se postaví jim po boku jim se klaníce. Toť jsou dvořenínové. — Pak přijdou všechny nejhezčí květiny na ples, a modré fialky jsou námořníci, tančíce s hyacintami a pochodenkami, jež jsou slečnami. Tulipáni a velké ohnivé lilie jsou starými paničkami, pozor dávajícími, by se hezky tančilo, a nikdo meze nepřekročil.“

„Ale,“ tázala se malá Růženka, „není zde nikoho, jenž by květinkám uškodil, poněvadž tančí v zámku královském?“

„Vlastně nikdo o tom neví,“ odpověděl študent. „Někdy arci přijde v noci starý správce zámku, který tam venku má dáti pozor, má velký svazek klíčů s sebou, ale jakmile květinky uslyší klíče rachotiti, utichnou, schovajíce se za dlouhé záclony a vystrkujíce pouze hlavinky své. Starý správce cítí arci vůni, nevidí ale květinky.“

„Toť jest roztomilé,“ zvolala malá Růženka, tleskajíc ručičkama, „ale já bych je též neviděla?“

„Ano, vzpomeň si jen, až si opět vyjdeš, aby ses dívala oknem, pak je uvidíš. Dnes jsem tak učinil, a dlouhá žlutá lilie hověla si v pohovce, bylať to dvorná dáma.“

„Vyjdou také květiny z botanické zahrady?“ tázala se Růženka, „mohou tak dalekou cestu konati?“

„Ovšem,“ odvětil študent, „kdyby chtěly, mohly by letěti. Což’s ještě neviděla hezké motýly s červenýma, žlutýma, bílýma křídloma? ti jsou skoro tak jako květiny, a byli jimi dříve také. Odlítli vysoko do vzduchu od lodyhy, pohybujíce lístky jako křídélky, čímž letěli, a poněvadž se dobře chovali, obdrželi dovolení, že mohou též ve dne poletovati a nemusí nyní doma na lodyze seděti, zkrátka lístky se jim proměnily v křídélka. To jsi viděla sama. Může ale také býti, že květinky z botanické zahrady ještě nikdy v královském zámku nebyly, nebo že neví, co se tam v noci děje. Proto ti něco řeknu, čemu se podiví profesor botaniky, jenž bydlí vedle nás, vždyť ho znáš? Až půjdeš do jeho zahrady, vypravuj některé květince, že venku v zámku jest velký ples, ta to řekne druhým, a ty odletí, když se profesor vrátí do zahrady, nebude moci ani pochopiti, kam se poděly všechny květiny, a neuvidí ani jedné.“

„Což může to jedna květina druhé vypravovati? vždyť nemohou mluviti?“

„To arci nemohou!“ pravil študent, „ale dělají posuňky. Jistěs viděla, že při nejmenším zavání větru květiny se k sobě kloní a všechny zelené listy se pohybujou — tak spolu rozmlouvají!“

„A rozumí profesor těm posuňkům?“ tázala se Růženka.

„Arci; nebo přišed jednoho rána do své zahrady, uviděl velkou kopřivu, jež dělala posuňky krásnému červenému karafiátovi; kopřiva pravila: „Ty jsi tak hezký a já jsem ti dobrá, to nevidí rád profesor,“ a uhodil hned kopřivu na listy zastávající místo prstů, ale tu se spálil, a od té doby nechává kopřivy na pokoji!“

„To jest veselé,“ pravila malá Růženka, smějíc se.

„Jak si jen můžeš takovému dítěti něco vymysliti?“ pravil soudní kancelářský rada, sedící na pohovce; nemohl študenta vystáti a reptal vždy, když ho viděl, jak obrazy vystřihuje, brzo to byl muž visící na šibenici, drže v rukou srdce, brzo byla to čarodějnice, jezdící na koštěti, majíc na nose muže svého; a vždy, kdykoliv takového něco kancelářský rada viděl, pravil jak nyní: „Jak si jen můžeš takovému dítěti něco vymysliti? Toť jest hloupá smyšlenka.“

Malé Růžence se to ale velmi líbilo, co jí študent vypravoval, a pořád o tom přemýšlela. Květiny nechaly hlavinky viseti, jsouce těžce nemocny. Proto šla s nimi k jiným hračkám, stojícím na malém hezkém stolku, jehož šuplík byl naplněn nejhezčími věcmi. V postýlce ležela panenka jmenem Žofie a spala. Růženka ale k ní pravila: „Musíš vstáti, ubohé květinky se musí tam položiti, snad se tím obveselí.“

Pak vzala panenku, která byla mrzuta, neb se jí to nelíbilo, že nemohla zůstati v posteli.

Růženka pak položivši květiny do postýlky panenčiny stáhla přes ně přikrývku, pravíc, by zde tiše ležely, ona jim uvaří čaje, aby opět okřály a zítra vstáti mohly. Tím stáhla opony těsně kol postýlky, aby ani jediný paprsek slunečný k nim vniknouti nemohl.

Po celý večer nebyla s to, aby nemyslila na všechno to, co jí byl študent vypravoval, a než se položila sama na lůžko, navštívila ještě květinky matčiny, nalézající se za záclonami na okně. Byly to tulipány, hyacinty a jiné hezké květinky, a k těmto pravila nyní Růženka: „Já již vím, vy máte této noci jíti na ples;“ ale květinky se tvářily, jakoby ničema nerozuměly, nehýbajíce lístkem, malá Růženka ale věděla přece to, co věděla. Položivši se na lůžko ležela dlouho, nespějíc a přemýšlejíc, jak hezké to asi jest, viděti malé květinky venku v zámku královském tančiti. „Zda též moje květinky vskutku tam byly?“ Potom ale brzy usnula. V noci se probudila, když se jí zdálo o květinách a študentu, na něhož kancelářský rada huboval, řka, jak může dítěti takové věci vypravovati. Bylo zcela ticho v spárně, kde Růženka ležela, a svítilna hořela na stolku, vedle něhož rodičové spali. „Zda květinky mé ještě v postýlce mé Žofinky leží?“ sama k sobě pravila, „jak ráda bych to věděla!“

Pozvednuvši se trochu, pohlédla na přivřené dvéře, za kterými byl pokoj, v němž květiny stály.

Poslouchající zdálo se, jakoby slyšela někoho v světnici hráti na libozněnu, ale tak hezky a jemně, jak to ještě nikdy neslyšela.

„Jistě tančí nyní uvnitř všechny květiny,“ pravila, květiny ale nepřicházely, a hudba hrála dále tak hezky, že Růženka nevydržela v postýlce, tak to bylo překrásné. Proto vylezši z postýlky, kradla se po špičkách k dveřím a dívala se tam. Bylo to překrásné, co tu spatřila.

Ve světnici nebylo svítilny, předce ale bylo tam jasno, neboť měsíček svítil oknem na podlahu, na níž hyacinty a tulipány ve dvou dlouhých řadách stály, všechny hrnce květinové byly prázdny, a všechny květiny tančily v kole na podlaze, držíce se zelenými listy. U libozněny ale seděla žlutá lilie, kterou již viděla Růženka v letě a nyní se na ni upamatovala, nebo přítomný tehdáž študent řekl, že se podobá slečně Linince. Arciť se tebdáž všickni smáli, nyní spozorovala ale Růženka, že tato žlutá lilie má spůsoby, jako slečna Lininka. Při hře na libozněnu právě tak se tvářila, ohýbala, natahovala, jako ona slečna. Nikdo ale neviděl malou Růženku. Nyní ale viděla hezkou modrou pochodenku, jenž u prostřed stolu skákala, blížilať se postýlce, na které ležely nemocné květiny! Tyto také na pokyn pochodenky vyskočily úplně zdrávy, a tančily tak hezky s druhými, že kaditel se jim klonil.

Nyní podobalo se, jakoby něco se stolu spadlo, a Růženka spatřila na zemi metličku s červenou páskou, skákající nyní vesele na podlaze mezi ostatními květinami. Byla velmi hezká a na ni seděla vosková panenka s kloboučkem, jaký nosil kancelářský rada. Metlička skákala o svých třech nožkách, a to tak dupala, nebo tančila mazurku a tu neuměly ostatní květiny, jsouce lehké, tak dupati.

Vosková panenka nabyvši na metličce pojednou velikosti a délky a točíc se nad květinami, zvolala: „Jak jen můžete mysl dětskou takovými věcmi stížiti?“ a při tom vyhlížela jako kancelářský rada. Květiny papírové ale uhodily ji na tenké nožičky a tu scvrknouc se, stala se malou voskovou panenkou. Byla to rozmilá podívaná, že malá Růženka se nemohla smíchy udržeti. Metlička dále tančila, a kancelářský rada musel také tančiti, nepomohlo mu nic, ať se udělal velkým neb malým, zůstalť malou voskovou panenkou s velkým černým kloboukem. Tu za něj prosily jiné květinky, zvláště ony, které ležely v postýlce, a tu pak přestala metlička. V tom hlasitě zaklepáno v šuplíku, v kterém panenka Růženčina Žofie ležela, a kaditel běže až na konec skříně, položil se na břicho a počal šuplík vytahovati. Tu pozvedši se Žofie, ohlížela se, se divíc, kol sebe. „Zde jest snad ples?“ tázala se, „proč mi to nikdo neřekl?“

„Chceš snad se mnou tančiti?“ tázal se kaditel. „Nu tys ten pravý k tanci,“ odvětila mu Žofie, obrátíc se k němu zády. Pak se posadila na skříň, doufajíc, že ji malá květinka vyzve, ale žádná nepřicházela, a proto kašlala: hm, hm, hm, ale nikdo pro ni nepřišel, a kaditel tančil sám.

Protože žádná květinka si jí nevšímala, spustila se Žofie na zemi tak, že z toho povstal rámus, všechny květinky se sběhly, tázajíce se, zdali si neublížila, a všechny byly k ní tak zdvořilé, zvláště ony, které v její postýlce ležely. Žofinka si ale pranic neuškodila, a květinky se ji poděkovaly, že jim dovolila, ležeti v její postýlce, pak vzavše ji do středu svého, tančily s ní v světle měsíčném. Z toho se tak Žofie radovala, že pravila ku květinkám, by zůstaly v její postýlce, ona že bude ráda spáti v šuplíku. —

Květinky ale pravily: „Srdečně ti děkujeme, my již dlouho nebudeme žíti! zítra už umřeme, ale ty řekni malé Růžence, aby nás venku v zahradě vedle pohřbeného kanárka pochovala, pak příštího roku opět vyrosteme a budeme mnohem krásnějšími!“ „Nikoliv, vy nesmíte umříti!“ pravila Žofie, líbajíc je, ale tu se otevřely dvéře, jimiž vešlo mnoho hezkých tancechtivých květin. Růženka ani nemohla pochopiti, odkud přišly, bylyť to jistě všechny květiny venku ze zámku královského. — Napřed kráčely dvě nádherné růže, nesouce malé zlaté korunky na hlavě, ty byly: král a královna; je následovaly nejněžnější blednivky a karafiátky, pozdravujíce na všechny strany.

Měly hudbu, velké makovice a pivoňky, troubily na lusky, tak že jim krev do obličeje vstoupala. Modré hyacinty, bílé sněhovky zvonily právě jakoby měly zvonky. Byla to přepodivná hudba. Pak přišlo ještě mnoho květin též tančících pospolu, modré fialky s červenými sedmikráskami a chudobkami a konvalinkami. A naposledy se všechny květiny líbaly, to bylo to nejhezčí. —

Pak si daly dobrou noc, načež také malá Růženka se kradla k postýlce, kde viděla vše ve snách.

Druhého dne rychle běžela k stolku, aby se přesvědčila, zdali tam jsou ještě květinky, a odtáhnuvši záclony, viděla všechny svadlé, více než včera. Žofie ležela tam, kam ji položila, a vypadala velmi ospale.

„Nevíš, co mi máš zkázati?“ tázala se Růženka. Žofie ale neodpovídajíc, vyhlížela velmi hloupě.

„Ty nejsi ani trochu dobra,“ pravila Růženka „a předce všechny s tebou tančily.“ Pak vzavši hezkou škatulku ptáčky pomalovanou dala do ní květinky, pravíc: „Toto nechť jest vaše rakev, a až moji dva bratranci přijdou, budou přítomni vašemu pohřbu, pak v letě opět vyrostete v zahradě a stanete se krásnějšími.“

Její dva bratranci byli dva veselí hošíci a jmenovali se Jonáš a Adolf. Otec jim dal dvé nových luků, které s sebou vzali, aby je Růžence ukázali. Když jim Růženka vše vypravovala a k pohřbu dovolení obdrželi, šli oba hoši s luky napřed, za nimi Růženka s odumřelými květinami v hezké škatulce, pak je položili do hrobu, Růženka je políbila, a Adolf a Jonáš stříleli z luků, nemajíce ručnic ani děl.