Patery knihy plodů básnických/Krásy vlasti

Patery knihy plodů básnických
Strom fíkový a vinař	Krásy vlasti	Zvonili nám umíráčkem!

Údaje o textu
Titulek:	Krásy vlasti
Autor:	Václav Svatopluk Štulc (jako Václav Štulc)
Zdroj:	Patery knihy plodů básnických Online na Internet Archive
Vydáno:	Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 120 – 122.
Licence:	PD old 70

Kdo mi barev dá, bych tvoje líčil vděky,
vlasti drahá, Bohem za matku mi dána?
Hory, doly, bory, nivy, luhy tvé a řeky
krásou přioděla ruka nebes Pána;
na kvetoucí tváři tvojí
půvaby se valem rojí,
vesnou mládne ráj;
ve tvém lůně na okole
krásou vnadí niva, pole,
květný sad i háj;
jasné květy tvého nebe
věncem pnou se kolem tebe,
pnou se nad tebou,
a tvých dcer a synův líce
i zrak ozařujíce
šatí velebou. —

A co krásy v jemné duši české dřímá,
životem se jeví, srdce čilé jímá,
kouzlí ráje živé na zemi,
a tu barev čary, tamo písní zvuky,
zde zas květy, plody blahotvorné ruky
v ideálů poutá zájemy:
kde vzít barev, bych vše líčil vděky tvoje,
Bohem daná, vlasti drahá, máti moje?!

Odkud čarodějný prut, kde moc tu vzíti,
abych zotvíral tvé lůno, drahá země,
a klenoty vše ty snes', jež sluncem svítí,
jimiž králů tvých se čelo skví a témě? —
Vlasti má, tys plodným rájem:
zlaté klasy širým krajem,
kynou na polích,
květnic tvých a sadů plody,
živné hvozdy, rybné vody
v horách, v údolích;
zlatem, stříbrem, kamy, kovy,
složenými v tajné rovy,
tvá oplývá prohlubeň;
z temna lůna hor i bání
pokladové nepřebraní
na jasný se derou den;
na dni jasném luhy, líchy
hemží se tu živočichy,
bují, zvučí sad i les;
zvěře, ptactva, skotů, bravu
znějí tobě na oslavu
řev i zpěv i huk i ples.

A co s bystrým umem ruka usilovná
tvoří, plodí, mnozí, upravuje, rovná:
aj, kdo sečte dav těch pokladů?
Nechať s tebou soci váží se a měří:
vlasti má, ty závodění se soupeři
neboj se ni lichých úkladů;
jedno zotvírej si lůno plodné země
a ve skvostech bude zářit se tve témě!

Kde slov nabrati, by jasno bylo světu,
nač jsi, drahá vlasti moje, povolána?
kterak odhaliti velebnou tu metu,
naznačenou tobě láskou nebes Pána? —

Opuštěná druhdy vdova,
z pohrom povstala jsi znova,
k úpadku ač hnal tě sok;
po traplivé po sirobě
život nový kyne tobě,
ač vrah klad' ti smrti rok.
V potupě a nepaměti
s tebou hynuly tve děti,
a co tvého, brala zášť:
než hle, nové slunce svítí,
a svět vidí to a cítí,
Bůh že pod svůj vzal tě plášť.
On sám oblek' tebe rouchy vnady,
ostožil tve hory, nivy, sady,
a tvým synům sílu dal i um;
z něho tobě život nový plyne,
a hlas lásky rodu tvému kyne
k slavným, věkověkým úkolům.

Slyš to, vlasti, važ to, máti dvojích rodů,
oživená, utvořená na svobodu
po pravdě a lásce od Boha;
hleď, by na každé dvou kmenů ratolesti
v světle pravdy blaho lásky mohlo kvésti:
toť tvá velká, svatá úloha! —
Kde slov nabrati, by jevno bylo světu,
jakou Bůh ti, vlasti moje, vytknul metu?!

(Z Českých dum.)