Králevic Marko/Založení hradu Skadru
Králevic Marko Karel Jaromír Erben | ||
Marko ví, co se dívce hodí | Založení hradu Skadru | Smrt Štěpána Dušana |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Králevic Marko |
Autor: | Karel Jaromír Erben |
Zdroj: | citanka.cz |
Licence: | PD old 70 |
Stavěli jsou hrad tři rodní bratři,
bratři vlastní tři Mrlavčeviči:
jeden jich byl král Vukašín jmenem,
druhý pak byl Ugleša vojvoda,
a a třetí byl Mrlavčevič Gojko;
stavěli hrad Skadar na Bojaně,
stavěli hrad celičká tři léta,
tři léta a tři sta mistrů k tomu,
i nemohli základu vložiti,
tím méně pak vystavěti hradu:
co zedníci za den vystavěli,
to vše za noc rozbořila víla.
Když pak léto nastávalo čtvrté,
zavolala víla s chlumu hlasem:
„Nesužuj se, Vukašíne králi,
nesužuj se i nemrhej peněz:
nelze tobě základu vložiti,
tím méně pak vystavěti hradu,
pokud stejná dvě nenajdeš jmena,
stejná jmena Stoju a Stojana,
to však aby bratr byl a sestra,
a nezazdíš do základu věže;
neb jen takto základu dosáhneš,
i takto hrad můžeš vystavěti.“
Když uslyšel toto král Vukašín,
zavolal si sluhu Desimíra:
„Desimíre, moje dítě drahé!
potud byl jsi mi jen věrným sluhou,
však od dneška budeš drahým synem;
vezmi, synu, u kočárů koně,
a vezmi též i šest vaků zlata,
a jdi, synu, do šírého světa,
i hledej v něm dvoje stejná jmena,
hledej, synu, Stoju i Stojana,
to však aby bratr byl a sestra;
i vezmi je, nebo kup je zlatem,
a do Skadru na Bojaně doveď,
bychom zazdili je do základu,
zda bychom tak dali základ věži,
a zda bychom i hrad vystavěli.“
Když uslyšel Desimír ta slova,
spěšně vzaltě u kočárů koně
a vzal také i šest vaků zlata,
i odešel do šírého světa,
aby hledal dvoje stejná jmena.
Hledá sluha Stoju i Stojana, i hledá je tři celičká léta;
však nenašel nikde dvou jmen stejných,
nenašeltě Stoje a Stojana.
Pak se vrátil zase zpět do Skadru,
vrátil králi kočáry a koně,
i vrátil mu těch šest vaků zlata:
„Tu máš, králi, kočáry a koně,
a tu máš i svých šest vaků zlata,
nenašel jsem nikde dvou jmen stejných,
nenašel jsem Stoje i Stojana.“
Když uslyšel toto král Vukašín,
i zavolal Rada stavitele,
Rad zavolal na tři sta zedníků,
a král staví Skadar na Bojaně;
co král staví, víla rozbuřuje,
nedá víla základu vložiti,
tím méně pak vystavěti hradu.
Konečně pak volá s chlumu víla:
„Slyšíš-li, ty Vukašíne králi!
nesužuj se i nemrhej peněz;
avšak jste vy tu tři bratři rodní,
a každý z vás má po věrné ženě:
která zejtra přijde na Bojanu
i přinese snídaní zedníkům,
zazdite ji do základu věže;
takto možné položiti základ,
tak můžete týž hrad vystavěti.“
Když uslyšel toto král Vukašín,
i zavolal na dva rodné bratry:
„Slyšíte-li, moji drazí bratři!
ejhle z chlumu ozvala se víla,
nic to platné, že mrháme zlato,
nedá víla položiti základ,
tím méně pak týž hrad vystavěti,
nébrž praví dále víla z chlumu;
však že my jsme tu tři bratři rodní,
a každý z nás má po věrné ženě:
která zejtra přijde na Bojanu
i přinese snídaní zedníkům,
by zazděna byla v základ věže;
tak že možné položiti základ,
tak že můžem týž hrad vystavěti.
Zdržíte-li, bratři, slovo bohem,
aby nikdo nepravil své ženě,
než na štěstí ať jim zanecháme,
která zejtra na Bojanu přijde?“
A tu sobě bohem dali slovo,
aby nikdo nepravil své ženě.
Zatím pak se noc již přiblížila,
i odešli do svých bílých dvorů;
večeřeli večer panskou stravu,
a šli všickni do ložnice s ženou.
Avšak ejhle veliké tu divy!
král Vukašín zrušil dané slovo,
a on první pověděl své ženě:
„O varuj se; moje věrná ženo!
nechoď zejtra na Bojanu řeku,
ani nenos snídaní zedníkům,
sic jinak bys o svou hlavu přišla,
zazdili by tebe v základ věže.“
I Ugleša zrušil dané slovo,
i on také pověděl své ženě:
„Nezklamej se, věrná moje ženo!
nechoď zejtra na Bojanu řeku,
ani nenos snídaní zedníkům,
sic jinak bys mladá zahynula,
zazdili by tebe v základ věže.“
Mladý Gojko slova neporušil,
on sám ženě své nic neprozradil.
A když zejtra jitro zavítalo,
přivstali si tři Mrlavčeviči,
i odešli k hradu na Bojaně.
Přišel čas, kdy snídaní se nosí,
pořádek byl na králové paní;
i jde tato ke své ke švakrové,
ke švakrové, ženě Uglešově:
„Poslyš ty mne, moje švakřičková!
nějak jest mne rozbolela hlava,
zdráva budiž! nechce mi být lépe;
dones za mne snídaní zedníkům.“
Odpoví jí žena Uglešova:
„O švakřičko má, králová paní!
nějak jest mne rozbolela ruka,
zdráva budiž! nechce mi být lépe,
ale řekni mladé švakřičkové:
I jde ona ke švakrové mladé:
„Švakřičková, mladičká Gojková!
nějak jest mne rozbolela hlava,
zdráva budiž! nechce mi být lépe;
dones za mne snídaní zedníkům.“
I odpoví mladá Gojkovice:
„Poslyš, matko, o králová paní!
ráda bych já tebe uposlechla,
mám však malé dítě nekoupané,
a své bílé plátno nevyprané.“
I odpoví jí králová paní:
„Jdi jen,“ vece, „moje švakřičková,
a dones to snídaní zedníkům,
a já za tě vyperu tvé plátno,
a švakrová děťátko vykoupá.“
I svolila mladá Gojkovice,
a zedníkům to snídaní nesla.
Když pak byla u Bojany vody,
uhlédal ji Mrlavčevič Gojko;
jonáku se rozželilo srdce,
líto bylo jemu ženy věrné,
líto mu i dítěte v kolébce,
jemuž bylo věku čtyři týdni,
až jej slzy polily po tváři.
Spatřila to štíhlá jeho choti,
zvolna kráčí, nežli k němu přijde,
zvolna kráčí, zticha k němu praví:
„Co je ti, můj dobrý milý pane!
že ti slzy po tváři se lijí?“
I odpoví Mrlavčevič Gojko:
„Zle je, moje drahá věrná ženo!
měl jsem jabko od zlata ryzího,
a tu mi dnes padlo do Bojany,
proto pláču, oželet nemohu.“
Nerozumí tomu štíhlá choti,
ale praví dále k pánu svému:
„Pros boha jen za své stálé zdraví,
a oželíš i lepšího jabka.“
Tu bylo žel jonákovi velmi,
i obrátil od ní hlavu stranou,
aby ani již neviděl ženy.
A tu přišli dva Mrlavčeviči,
dva švakrové mladé Gojkovice,
a vzali ji za běloučké ruce
a vedli ji do hradu ji zazdit;
zavolali stavitele Rada,
Rad zavolal na tři sta zedníků.
I směje se tomu štíhlá choti,
myslíť ona, že to jenom žertem.
Pak do hradu k zazdění ji vrhli,
tři sta mistrů chopilo se práce,
přivalili dříví i kamení
a zazdili ji až po kolena.
I ještě se směje štíhlá choti,
ještě myslí, že to jenom žertem.
I mělo se tři sta mistrů k práci,
přivalili dříví a kamení,
a zazdili ji tak až do pásu.
Tu ji tlačí dříví a kamení,
a již vidí, že se jí zle vede;
zasykala jako líté hádě,
a lítostně prosí milé švakry:
„Nedejte mne, pro boha živého!
nedejte mne zazditi mladičkou.“
Takto prosí, však nic není platné,
švakrové se ani neohlédnou:
tuť viděti jich hanbu a mrzkost.
Potom též i prosí svého pána:
„Nedej-mne, můj dobrý milý pane!
nedej mladou do hradu zazditi,
ale pošli k matce mé stařičké:
moje matka dosti má bohatství,
ať ti koupí otroka neb děvku,
tu zazdite do základu věže.“
Takto prosí, však nic není platné.
A když vidí outličká nevěsta,
že jí prosba žádná nezpomůže,
i prosí tu stavitele Rada:
„Bohem bratře, Rade staviteli!
zanech mi jen okno před prsama,
v nech mi venku moje prsa bílá,
když přijde mé nemluvňátko Jovo,
když přijde, by požil ještě prsou.“
I učinil Rad tak za bratrovství,
zanechal jí okno před prsama,
i nechal jí venku prsa bílá,
když by přišlo nemluvňátko Jovo,
když by přiělo, by požilo prsou.
Dále ještě prosí ve své smrti:
„Bohem.bratře, Rade staviteli!
nech mi ještě okno před očima,
bych viděla ke dvoru bílému,
když mi budou Jova přinášeti,
a ke dvoru zase odnášeti.“
I k tomu Rad za bratrovství svolil,
zanechal jí okno před očima,
by viděla ke dvoru bílému,
když jí budou Jova přinášeti,
i ke dvoru zase odnášeti.
A takto ji zazdili do hradu.
Pak přinesli dítko na kolébce:
kojila je ten celičký týden,
a po témdni pozbyla již hlasu;
však dítěti pokrm teče stále,
i kojí je celé jedno léto.
Tak to bylo, tak to vždy zůstalo:
podnes ještě tamo pokrm teče
k vůli divu, pak i k vůli léku,
která žena má úbytí v mléku.