Knihy veršů/Žena

Knihy veršů Jan Neruda
Nestálí druhové	Žena	V zemi Mokha

Údaje o textu
Titulek:	Žena
Podtitulek:	Legenda indická
Autor:	Jan Neruda
Zdroj:	NERUDA, Jan. Knihy veršů. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha, Grégr & Dattel 1873. s. 77 - 79.
Licence:	PD old 70

I.

Zabloudil kdys Ráma. Noc se kvapně blíží,
Ráma hledá nocleh v brahminově chýži.
Brahmin statný muž je, žena pouhé dítko:
v stínu statna dubu na proutečku kvítko.
Dobře pohostili, sprovodili k loži
z lotosových listů, z měkké tygří koži.
A když ráno vstává, spatří hospodáře
ženu bijícího v mladé, krásné tváře.
„Čím se provinila hospodyně moje,
proč ji biješ, vždyť to předce žena tvoje!“
„„Mladá žena, pane, dcerou svého muže,
s ní jak s dítětem svým manžel jednat může,
s ní jak otec jednat s přísnou láskou musí, —
proviní-li se mu, ať to trestem zkusí.
Rozbila mně jednu ze tří nádob svatých,
zděděných po otcích, upomínkou spjatých,
a že zkazila mně památku mou trojí,
za to, pane, trestám ženu dceru svoji!""

II.

Uplynula léta do věčnosti klína,
vzpomněl sobě Räma zase na brahmina.
Na cestu se vybral. — Noc se kvapně blíží,
Ráma zavítá zas v brahminově chýži.
Brahmin statný muž je, žena matka zdatná,
vedlé statečného dubu lípa statná.
Dobře pohostili, sprovodili k loži
z lotosových listů, z měkké tygří koži.
A když ráno vstává, vidí hospodáře
v prosbě hladícího ženy pěkné tváře.
„Odpusť, ženo, odpusť laskavě již činu,
jenom překvapení má v tom činu vinu,
jenom překvapení z náhlého tak bolu,
odpusť činu, žijme dále svorně spolu.“ —
„„Čím se provinila hospodyně moje?
a proč prosíš, vždyť to jenom žena tvoje?““ —
„Matka dětí mých je sestrou svého muže,
s ní jak se sestrou svou manžel jednat může,
s ní jak bratr jednat v přímé lásce musí,
proviní-li se mu, ať jen slovem zkusí.
Rozbila mně jednu ze dvou nádob svatých,
sděděných po otci, upomínkou spjatých,
rozhorlil jsem se a mrštil po ní růží —
neslušno bít sestru rozumnému muži.“

III.

Po dlouhých pak létech opět bohův synu
připadlo zajíti sobě ku brahminu.
Na cestu se vybral. Noc se kvapně blíží,
Rama již zavítá v brahminovu chýži.
Muž i žena k zemi staré hlavy sklání,
jak když přede větrem vrba vrbu chrání.
Dobře pohostili, sprovodili k loži
z lotosových listů, z měkké tygří koži.
A když ráno vstává, slyší oba lkáti.
„Co vás, drazí moji, mohlo rozplakati?“
„„Neštěstí zastihlo ženu moji zlatou,
rozbila poslední nádobu mou svatou!""
„A proč nekáráš zas přísným slovem vinu?“
„„Stáří činí, pane, velký rozdíl v činu!
Starému je muži žena matkou pravou,
cítí jejím srdcem, myslí její hlavou.
A kdo na matku by zbujnou rukou sáhnul,
zasluhuje, v poušti aby žízní zpráhnul!""