Ruch (almanach 1870)/Kletba poslání

Údaje o textu
Titulek: Kletba poslání
Autor: Josef Dürich
Zdroj: ČAPEK, Antonín; DÜRICH, Josef. Ruch : almanah omladiny českoslovanské. Ročník druhý. Praha : I. L. Kober, 1870. s. 40–44.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Jak mladé slunce chrámu Apollina,
lesní dostoupil stráně statný jun
a zlatou lýru do svého vzav klína,
pochvatem něžným sáhl v stříbro strun.
Však jako uštknut zpátky trhl rámě, —
na místo lýry žhoucí cítil kov
a shlédnuv níže, meč zřel skvít se v plamě, —
na místo strun — tré krví psaných slov.

„Což ďábel na mne z pekla kouzla dýmá?“
a zděšen meč chce z ruky odvrci,
než ruka přimrazena jílec třímá,
a pěsť jej vřele tiskne ku srdci.
Stmí se. Hlas zazní, jak kdy Cyklop ková:
„Již dospěj k vznešené své úrodě!
Meč úděl tvůj. Tvým heslem jeho slova —
čti!“ — „„Zpěvem k činu, činem k svobodě!““

„Zpěv ovil ti již skráně kvítím vnadným
a v srdce vštěpil růží vonný zdroj,
však nezryl ještě ňadra vrahům zrádným,
a k činům nerozchvěl oteckou zbroj.
Nuž ještě jednou chop se lýry svojí
a k bratřím zapěj písní Záboje,
pak pomni meče — slov krvavém v znoji
a s nimi svatého spěj do boje!“

Však dobýti-li chcete hradu pevna,
kde utýraná volnosť v poutech lká,
vás jedna vediž mysl stejná, zjevná,
jen ta vám ku vítězství požehná.
Než jako s ní i nebes dobudete,
a vzdory nést celému lze vám století,
tak proti ní hřích blesky do vás vmete,
a k smrti sprovodí vás jeho prokletí!“

A hrom si k tomu svoje zapěl Amen
a blesk zapáliv širou temnotu
ve srdci mládce zažeh’ mocný plamen,
jenž ze snění jej zbudil k životu.
A protřev zrak zas držel v ruce lýru,
z jejíž se ňader bolný vydral sten,
a duše v pěnivém vzkypěla víru,
sna z květů pučel jasný, parný den.

A sivý sokol se skály se vznesl
nad mládcem mířil v nebes slnotrůn,
jakoby boje opověď tam nesl,
vždy výš a výš, už nezřel víc ho jun.
I mávnuv jako mečem lýrou, pádí
pryč z chrámu svaté, tiché milosti,
víc nezřelo ho nebe jeho mládí…
kdož ví, ký dům ho nyní uhostí.

 * 

Zapadlo slunko v tůni zkrvavenou,
černým se pláštěm země zastřela,
v divokém štěku feny lesem ženou,
co umrlčina krajem začpěla.
Pěvcova pláně holá, osamělá,
tajeným bolem často povzdychá,
kdy černá bouře, v dáli rozdunělá,
zde zmírajícím echem utichá.

Jak kouzlo nebes pěvce požehnání
kochaným veždy dýše bydlištěm,
mír z vlasti vypuzen tam hlavu sklání,
kdy proudy krve jinde myjou zem.
Jen ve snách lesík divné mívá zření,
jak orel slavíka by hrdlem pěl,
a slavík hlas svůj v rachot hromu mění,
jak v závod s třeskem mečů, s hřměním děl.

Ba s hřměním děl, jež mládec svatým heslem
jak Titánům by kyna vyvolal,
by pozatřásl krále — kata křeslem
svobody zlatých stékaje lid skal.
Již ohňokruhem duch se vzpoury šířil,
a jeden zemí šlehal spásy žár,
lid mstící tyranu již k srdci mířil,
jen krok — a dravci utnut skles’ by spár.

Jen krok… a národ zajásal by v slávě,
svůj prapor vetknuv na královský hrad,
jen krok… a v purpurovém hávě
volnosti kněžka šla by žertvy žhát.
Jen krok… avšak druh černý kata — krále
znal v srdce lidu vhřížit símě zlé:
tu ten, tam onen nechce sloužit dále,
a červ již konal zhoubné dílo své…….

 * 

Nad horou černou káně poletuje,
v smutečný nebe obleklo se šat,
v noc divé vítr melodie duje,
a na divný to měsíc svítí sad:
tesané stromky, ovoce jich z masa,
a tam — jak poslední by pomsty vzlyk —
protknuta mečem lýra bezehlasá,
a nad ní v houpu — pěvec — bojovník…