Otevřít hlavní menu

Poesie sociální/Když vládla Duše

Údaje o textu
Titulek: Když vládla Duše
Autor: Antonín Sova
Zdroj: online na Internet Archive
Vydáno: In: Poesie sociální. Praha, 1902. Tiskové družstvo českoslovanské strany sociálně demokratické (časopis »Zář«). s. 142–144.
Licence: PD old 70
Ke zveřejnění vybral Antonín Macek

Z cyklu: Údolí nového království.

  ... A když přijde jednou doba,
  kde o všech těch uznaných nábožen-
  stvích již ani pověsti nebude, bude
  tu ještě státi náboženství humanity...
  Dr. Aug. Smetana.

V té době, kdy vládla již Duše v údolí Nového království,
tam na Severu kdes bezmocní, národy opuštění,
tam zmírali nevšímáni a zapomenutí dávno
ti poslední dědiční králové kdysi slavených rodů.

Jich obrovských vojsk již nebylo, neb nebylo poddaných životem
a nebylo dvořanů lstivých, neb nikdo se zakoupit nedal,
a nebylo velkněží, kteří by planoucí zhasili světla
na horách, by v zášeří dole pásli svá krotká stáda . . .

A sláva ponurých tyranů dávno se nerodila,
neb nebylo pošetilostí v národech doutnajících,
ni svatých a světic nebylo, neb nebylo znesvěcení
a pustých nebylo davů a zvířecích nebylo vášní . . .

Neb Ona začala kralovat, veliká Duše a mocná,
trůn její z trosek Věků v zažehlém zlatě planul,
vše v přísvitu plavém radostně hořelo oddychujíc,
den vznesl vítězné Slunce na štítu triumfálném.

A rytmicky v každém srdci a ve věcích hovořila
své akkordy doplňujíc a zpívajíc v paprsku každém,
a svobodně v každé vlně zčeřené tryskala krve
zdar každému tvoru již přinesši jeho při zrození.

Snad byli bídní, — leč ona v čas přišla, by dlouho ještě
si při přeslicích a písních, jež zvučely zasněnou jizbou,
by vzpomínali si dlouho, jak úsměvy její hřály,
a ze štědré ruky jí kanuly mince z Nového království.

A zoufalé zadržela a visící nad propastí
v čas našla a hasnoucí křísila, utiskovatelů zlobu
hned v zárodku stírala krví potřísněnými prsty.
A byla všude, ve tmách i ve světlech, ve všech vteřinách.

Neb ona začala královat, veliká Duše a mocná
jak vůlí Nadčlověka zdvižená nad všední davy
a jako obrovská Lampa světlem myšlénky planoucí,
jasná jen silou největších Srdcí a Rozumem největších lidí.

Též nepocítila Nudy ze síly svojí jak Nero
a nebála se jak Herodes příchodu nových králů,
ni nestála pod člověkem — a nestála nad člověkem,
leč hořela v něm a hořela stejně v člověku každém.

I ve všech věcech zpívala a z každého stromu se shýbala
a z každého jara kývala a z každého prahu se dívala,
hvězd sferickou písní zářila, hukotem moře stříkala
a žíháním stínů hasnoucích pod hvězdami dřímala.

A pod jejím trůnem lidé, ti nabyli nové ceny,
ne tím, čím dosud jsou, čím mohli by ještě býti,
na hořících Vrcholech ve slunci, v Městech tam na Pohoří
a v rovinách dlouhých, kde obilí ve zlatých vlnách teče . . .

(Ještě jednou se vrátíme . . .)