Máj (almanach 1859)/Karel Jaromír Erben

Máj (almanach 1859)
Přádelna	Karel Jaromír Erben	Zlatovláska

Údaje o textu
Titulek:	Karel Jaromír Erben
Autor:	Václav Zelený
Zdroj:	Máj : Jarní almanah na rok 1859. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1859. s. 95–112. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karel Jaromír Erben, Kytice z pověstí národních
Související na Wikidatech: [[d:Q352914|Karel Jaromír Erben]]

Básník „Kytice“ narodil se na klassické půdě básnictví českého, po které se již před šesti stoletími rozléhaly žalostné zvuky „Zarmoucené“ — v Miletíně nedaleko Dvoru Králové dne 7. listopadu 1811. Rodičové ve skrovných okolnostech žijící určili bedlivého syna k učitelství a dali jej za let školních učiti zvláště hudbě; leč úmysl jejich potkal se s náhlým obratem. Ve škole otčiny své obrátil k sobě chlapec nevšedními schopnostmi zřetel tehdejšího faráře miletínského, pát. Arnolda, nyní na odpočinku v Praze žijícího. Jsa horlivě pečliv o mládež sobě svěřenou, připravoval p. Arnold bystřejší žáky své ke studiím gymnasijním, nehledaje při tom jiné odměny, než prospěchu jejich. Mezi těmito chlapci, z nichžto se mnozí výborně vydařili, byl i Erben. Rodičové jeho lekali se sice dlouhé cesty, na kterou se syn vydati hodlal, ale vidouce neodolatelnou touhu jeho po vyšším vzdělání, neodporovali mu, a tak se dostal r. 1825 na gymnasium královéhradecké. Ač jeho známosť němčiny byla dost chatrná a poměry vnější velmi těsné, an si výživy sám — zvláště vyučováním hudbě — dobývati musil, postavil se přece hned v první třídě mezi přední žáky, mezi nimiž pak se udržel po celý čas studií gymnasijních. Více než vlastní učitelé působil v ustanovení směru ducha jeho šlechetný professor Chrmela, jenž shromáždíval kolem sebe bystřejší mladíky, snaže se, aby je přivedl k lepšímu poznání a ocenění jazyka mateřského na školách tehdy docela zanedbávaného. Tak se vzňala v útlém srdci mladíkově ta tichá, ale upřímná, vroucí láska k jazyku a národu, kteráž se stala hvězdou jeho života. Již tehdy začal se cvičiti u veršování českém, a první tištěný plod ducha jeho jest básnička „Řevnivý“ vyšlá v Čechoslavu 1831. Téhož roku po ukončení studií gymnasijních přešel do Prahy do filosofie. Velebná matička Praha chovala tehdy v lůně svém nevelký sice, ale nadšený hlouček přátel jazyka českého, nejvíce ještě mladíkův, do jejichžto kruhu vstoupil nyní dvacetiletý Erben, nalézaje v něm útěchy a posily po tuhém namáhání, kterým si prostředkův k výživě dobývati musil. Ale i sama tato příkrá práce nabyla příjemnosti a užitečnosti, když uveden jest k slovutnému dějepisci našemu Palackému, jemuž pak po několik let opisoval čásť velikého díla Pavla Skály ze Zhoře, týkající se dějin českých. Čítaje po dlouhý čas ryzý sloh český kněh Skálových naučil se důkladně jazyku zlaté doby, zároveň pak přivykaje nečitelnému písmu rukopisu, naučil se čísti staré listiny. Toutéž dobou, již za studií filosofických, chodívaje na prázdniny s přítelem svým Havlíkem do Žebráka, počal tam horlivě sbírati písně a pověsti národní, v čemž pak pokračoval i doma v Miletíně, jsa při tom nemálo podporován vědomostmi hudebními již doma nabytými. Kochaje se takto v živém, jasném proudu jazyka národního, s druhé pak strany ve vybroušeném slohu doby Veleslavínovy, osvojil si již tehdy mluvu naši v té míře, v jaké sotva který jiný ze spisovatelův souvěkých. Za let študentských, filosofických i právnických v Praze dal tisknouti jenom několik básniček, sepsal však veselohru „Sládci“, dávanou r. 1837 na divadle ochotnickém v Žebráce. — Odbyv 1837 studia právnická, přistoupil v listopadu t. r. co praktikant k úřadu hrdelnímu v Praze, po roce pak k úřadu fiskálnímu, při kterémž pak zůstal až do dubna 1843. Týmž časem odbyl i zkoušky potřebné k dosažení soudnictví, tehdy appellatoria nazvané. Konaje pak co úřad kázal bedlivě a študuje práva s nevšední pilností nezapomínal předce oblíbených prací literárních, zvláště pak sbírání písní a báchorek národních, a již 1842 vydal I., r. 1843 II. a 1845 III. svazek sebraných od něho písní. Také studií historických hleděl si stále, a 1838 pomáhal Palackému rovnati zpustlý archiv stavovský, Svatovácslavským nazvaný. Touto a jinými pracemi získal si známosť mužův učených, a tak se stalo, že 1842 vyvolen od král. české společnosti nauk za aktuára s platem 20 zl. měsíčně, čímž teprve nabyl stálých příjmů, an úřední povinnosti své konal posud zdarma. V sále učené společnosti trávil pak denně několik hodin, a nemaje tam mnoho práce pokračoval tam v studiích historických, z nichžto pak vzrostla „Regesta“. Ještě příznivějšího obratu okolností svých dočkal se r. 1844. Vešloť právě tehdy několik osvícených mužů z vysoké šlechty české ve spolek, jehož účelem bylo podporovati bádání v dějinách našich k tomu konci, aby se mohl vydati český diplomatář.

Od těchto spanilomyslných pánů dána jest peněžitá podpora českému museum, aby mohlo vyslati učence starých písem znalého, který by prohledávaje všecky archivy klášterní, panské i městské po Čechách, opisoval vše, co by bylo důležitějšího. Tento úkol pak vznešen od výboru společnosti českého museum dne 29. května 1844 po návrhu tehdejšího jednatele Palackého na Erbena. I vydal se hned na cesty, opatřen byv otevřeným listem od presidenta vlády zemské hraběte Salma, kterýmžto byly vyzývány úřady císařské i vrchnostenské, aby mu v jeho bádání všelikým způsobem pomocni byli. Tak prohledal letního času 1844 a 1845 archivy v jižních, 1846 a 1847 v severních Čechách, v zimě pak opisoval v Praze z desk zemských, a tak učinil během čtyr let opisy asi 3000 starých listin. Horlivé služby jeho došly uznání výboru musejního, a 23. února 1846 vyvolen jest po návrhu jednatele Palackého za stálého assistenta českého nár. museum, zvláště při sbírce listin, k jejímuž rozmnožení sám platně přispěl. Tehdy také (1846) podal v časopise musejním první znamenitou ukázku ze svých studií historických: Ondřej Puklice ze Wstuh, měštěnín Budějovický, živý obraz života veřejného z doby největšího rozkvětu měst českých; potom následovalo r. 1847 důkladné pojednání v témž čas. mus. „Rukopis musejní letopisů Kosmasových a jeho pokračovatelů“. Vědeckými těmito pracemi svými dobyl si uznání znalců v té míře, že 12. března 1848 vyvolen jest od král. české společnosti nauk za úda mimořádného a následujícího roku 1849 4. března za úda řádného. V bouřlivých dobách r. 1848 a 1849 osvědčil Erben onu mírnosť a zároveň pevnosť povahy své, kterou si již před tím zjednal vážnosť všech, kdož jej znali; obdržel pak zároveň nejedny důkazy důvěry obecné. Již 17. dubna 1848 jmenovala jej tehdy právě vyvolená rada městská čestným dozorcem nad knihovnou a archivem měst pražských; v květnu poslán jest od tehdejšího Výboru Národního v Praze do Záhřebu, aby dával Chorvatům zprávy o tom, co se dělo v Čechách, a zároveň dopisoval do Prahy o všech důležitějších událostech mezi Jihoslovany. Vrátiv se do Prahy na konci června přejal v červenci redakci Pražských Novin, kterouž již v březnu 1849 složil. Touž dobou měl, pro výtečnou známosť starého jazyka právního jsa vůbec na slovo vzat, účastenství ve všech podniknutích směřujících k tornu, aby sloh náš úřední vyčištěn byl od těch směšných nestvůr, kterými jej nevědomosť poslední doby zanesla. Na podzim 1848 jmenován jest od p. barona Mecséryho, tehdy místopředsedy vlády zemské, translatorem, aby všecky důležitější zákony a nařízení překládal na jazyk český; v listopadu t. r. přidružen jest kommissi, sestavené k tomu konci, aby se zákony věrně a přesně překládaly; v červenci 1849 pozván od ministra Bacha, aby se učinil účastným prací kommisse, ze všech zemí rakouskoslovanských do Vídně svolané, aby sestavila terminologii právní ve všech nářečích slovanských; i přispěl znamenitě k výtečnému vyvedení české části díla toho, z niž pak i Rusíni, Slovinci, Chorváti a Srbové nemalý užitek vzali. V červnu 1851 zřízena v Praze od ministra veřejného vyučování p. hraběte Lva Thuna kommisse, ježto vědeckou terminologii českou probrati a posavadní v tom ohledu libovůli přítrž učiniti a terminologii pevnou stanoviti měla zvláště ve prospěch gymnasií a škol reálních, do nichžto tehdy jazyk náš opět uveden byl. I ve pracích této kommisse, slovéútným Šafaříkem řízené, měl nemalé účastenství. Neméně prospěl jazyku našemu právnímu výtečnými překlady zákonů, od r. 1847 až do 1850 společně s jinými výtečnými znalci předsevzatými. Již r. 1847 přeložil s drem. Fričem a Neubaurem „Řád soudní a konkursní“, r. 1848 vydaný; r. 1849 a 1850 přeložil s Neubaurem, a částečně i s Jirečkem a Grünwaldem Zákonník občanský, dílo v každém ohledu výtečné, posud však nevytištěné; r. 1850 přeložil s Neubaurem Zákonník trestní, menších zákonů ani nepřipomínaje. R. 1850 zlepšeno též jeho postavení při národním museum, an jej výbor za předsedy p. rytíře z Neuberka dne 18. listopadu, uznávaje jeho zásluhy opisováním starých listin a vzorným uspořádáním archivu dobyté, vyvolil za sekretáře a archiváře důležitého toho ústavu se 400 zl. stř. služného. Ale nedlouho trval v tomto postavení; již 29. července 1851 vyvolen jest v sezení velké rady měst pražských za archiváře s ročním důchodem 1000 zl. stř. Tak postaven konečně důvěrou spoluobčanů svých na místo čestné, studiím a náklonnostem jeho nejlépe přiměřené.

Nyní teprvé po mnohých letech v lopotné práci ztrávených měl pochvilí, aby uspořádal své ballady, z nichžto „Poklad“ vytištěný již r. 1838 v almanachu Vesně obecné obdivení zbudil a od šlechetného přítele literatury české Roćciszewského z Rościszewa na jazyk polský přeložen byl; vyšla konečně r. 1853 „Kytice z pověstí národních“ a postavila jedním rázem původce svého do první řady básníkův našich. Jakož pak přivítána jest srdečným pozdravem celého národa, dostalo se jí i vzácného vyznamenání, že přijata jest do příruční biblioteky J. V. císařovny Eližběty. R. 1854 vyvolen jest, jsa toho času ředitelem král. české společnosti nauk, za úda dopisujícího společnosti:„Société Linnéenne de Lyon“ a říšského ústavu geologického. R. 1855 podniknut časopis literární „Obzor“, jehož účelem bylo s jedné strany všímati si upřímně všeho, co by se v literatuře naší objevilo, s druhé pak strany podávati zprávy o nejdůležitějších úkazech za hranicemi. Podniku tohoto v základech svých zajisté dobrého ujal se Erben velmi horlivě; leč nehrubě příznivé začátky odstrašily nakladatele od dalšího vydávání. S osudem mnohem skvělejším potkalo se týmž rokem vydané dílo dlouhé píle jeho: „Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae“, obsahující významná místa ze všech listin týkajících se dějin českomoravských od nejstarších dob až do r. 1253. Rozšířiv učeným tímto dílem pověsť svou vyvolen jest od cís. biblioteky v Petrohradě za úda čestného. R. 1856 vyzván jest od purkmistra pražského p. dra. Vácslava Vaňky, aby sepsal dějiny pražské za časů primatorů, z čehož povstalo: „Die Primatoren der k. Altstadt Prag 1858“, zahrnující osudy hlavního města od času Ferdinanda I. až do Josefa II., spis důkladný a zajímavý, za nějž velká rada měst pražských přiřkla spisovateli odměnu 500 zl. stř. O podobné monografii pracuje Erben opět, vyzván byv od purkmistra, aby sepsal příběhy pražského sboru ostrostřelcův na oslavení pětistyletého jeho trvání. Mimo to připravuje však již od mnoha let sbírku báchorek slovanských ve všech nářečích, a slovanské bájesloví, o jichžto ceně lze souditi ze zlomků v čas. musejním podaných.

Vypočítávajíce díla Erbenova musíme se konečně zmíniti o výtečných vydáních spisův některých znamenitých ze starší literatury české, jeho péčí obstaraných. Tak vydal ctihodného filosofa našeho Tomáše ze Štítného „Knížky šestery o obecných věcech křesťanských“ nákladem university Pražské na památku jejího založení před 500 lety, opatřiv je životopisem Štítného a vysvětlením slov a věcí (1852); podobně vydal slohem i obsahem veledůležitou „Bartošovu kroniku Pražskou od léta Páně 1524 až do konce léta 1530“, přidav i k ní důkladně sestavený životopis Bartošův (1851); spravuje taktéž vydávání díla pro poznání staré literatury naší předůležitého „Výboru z literatury české“, vycházejícího nákladem Matice české. —

Toť krátký nástin života Erbenova. Budiž nám dovoleno, pověděti ještě něco o postavení jeho v literatuře naší, jmenovitě básnické.

Máme před sebou „Kytici z pověstí národních“, knihu na pohled nevelikou, a přece v sobě zavírající slávu velikého básníka. Nerovná se sice Erben množstvím plodův svých básnických ani pěvci „Slávy dcery“ ani mistru od Otavy ani líbeznému lyrikovi a vykladači moudrosti otcovské, a přece ho stavíme směle podlé nich. Však třeba se šíře rozhlédnouti po nivách básnictví našeho, bychom porozuměli zásluhám těch, kteří je pěstovali.

Když na sklonku minulého století několik mužův pevné vůle a bystrého rozumu se začalo zasazovati o vzkříšení literatury domácí, tehdy ve snářích, kalendářích a písničkách si libující, tu byl jazyk náš tak zpustlý a zmrzačený, že zrovna tak vystačil k vyjádření všedních věcí; vyšší prosou neuměl tehdy psáti téměř nikdo, a jal-li se někdo natahovati češtinu na skřipce veršovnické, tu bylo jenom pozorovati, jak veliká jest hojnost ostí a ání u nás, že však jazyk Svato-Vácslavský neumí se již pohybovati v tom divném brnění. Nebyloť tehdy snadno, řeč zanedbanou narychlo opět tak vzdělati a vybrousiti, aby uměla vyjadřovati vzlet básnický. Nesnadné dílo toto vykonali, zdá se mi, přede všemi dva mužové — Jaroslav Puchmajer a Josef Jungmann. Puchmajer, obdařený čilou obrazností a nevšedním důvtipem, psal své básně jazykem nehrubě od prosy se lišícím, ale živým, pružným, nad jiné obratným — jeho bajky jsou namnoze výborně vypravovány. Stejnou dobou vzděláván jazyk náš básnický směrem vyšším — Jungmann zápase v překladech svých s nejvybroušenějšími řečmi naší doby, s angličinou, němčinou, frančinou, snažil se jazyk náš vznésti na stejnou výši — a zápasil šťastně. Ztracený ráj jest jako základním kamenem vyššího jazyka básnického u nás. Nezdá se mi, že by byl posud kdo se pokusil o to, aby bylo oceněno obrovské to dílo Jungmannovo — překlad Ztraceného ráje, nejvznešenější epopéje všech dob jazykem českým, jakým byl před Jungmannem! Jedním rázem stál tu jazyk náš podlé hrdého Angličana, divě se tomu jaksi sám, že se náhle octnul v tak vzácné společnosti! Díla dvou těchto vůdcův doplňují se pak vzájemně: čilý, v lidu a s lidem žijící Puchmajer dal řeči básnické ohebnosť, živosť, která se jen ze života proudí, kdežto vážný učenec Jungmann dodal mu vznešenosti, velebnosti.

Tak bylo, když se objevil rukopis Králodvorský. Tu byl jazyk prostý a vznešený, lehký a svěží a přece důstojný, jazyk v každém ohledu tak výtečný, že by žádný z tehdejších básníků nebyl dovedl tak psáti. Rukopis Králodvorský zbudil pak čarovnými zvuky svými duch básnický po vlastech českoslovanských, a z četných pěvců tehdy povstalých byli dva vyvolení — jeden nad Dunajem, druhý nad Vltavou, oba hlasatelé nové doby na Parnase českém! Velikosť Kollárova se zakládá v tom, že byl proniknut mocnou ideí národnosti. Jeho celé srdce bylo národu věnováno, vše ostatní, mu bylo věcí poboční; ano nevěříme ani jemu samému pravícímu, že půl srdce dává Míně — vždyť neměl čeho rozdávati — národ opanoval celou bytosť jeho! Kdekoli kráčí, po ladné Italii nebo po hrozných horách tyrolských, všude vidí jen Slovany; všecky zvuky na světě připomínají mu slovanštinu! V této jednostrannosti jest význam Kollárův. Hlas jeho vychází vždy z plného srdce, a proto tak mocně dojímá! Kdykoli cit jeho národní nějakou křivdou uražen, zahřímá píseň jeho hrozně jako hněv Boží v oblacích; opěvuje-li pak své naděje v lepší budoucnosť národu svého, tu nabývá slovo jeho jako moci nadpřirozené a uchvátí všeliké srdce schopné k víře a lásce! Podlé této velebné postavy zdá se, jakoby Čelakovský byl o něco nižší. Čelakovský jest všestranný, ale proto právě v jednotlivých účincích ne tak velkolepý jako pěvec podunajský. Čelakovský jest mistrem té lehké, laškující písně, ježto se zakládá v povaze české; vládne obratně hravým vtipem, po němž u Kollára nikde stopy, jest nebezpečný satyrik a výtečný epik, jest i hluboký mudřec ve své „Růži stolisté“. — Jazyk jeho jest ryzý, živý, tu hravý a usmívavý, tam zas vážný, vznešený. Čelakovský spojuje přednosti jazyka obou předchůdců svých — Puchmajera a Jungmanna, a tím dodává oběma vyšší ceny.

S Čelakovským má pak Erben mnoho podobného. Oba mají kořeny své v básnictví národním, oba se pohřížili v hlubiny písní lidu obecného a přinesli odstín pravé perly básnické, oba jsou mistři jazyka. Ale jsou mezi nimi i patrné, veliké rozdíly. Čelakovský napodobil i tajemné zpěvy ruské, i žertovné písně české, i napsal mnoho ostrých epigrammů, satyr, a zase výtečné ballady. Mnohostranností touto předčí pak ovšem znamenitě Erbena, od něhož však zase jest přemožen tím druhem, jemuž Erben věnoval všecku sílu svou — v balladě. Hluboký důmysl a vážná obraznosť vedly Erbena do těch tajných, hrůzyplných oborů, ve kterých člověk co slabý tvor se světem jiným, mocným se stýká, jehož smysly svými nepojímá, jehož však pevným ramenem bývá zastižen a rozdrcen, jak medle se spustí cesty přímé, cesty světla. V tom záleží hluboký dojem, podobnými pověstmi způsobený. Křehkosť lidská zachvěje se, vidouc před sebou hrozné následky provinění tak snadného. Umění básníkovo viděti tu přede vším v tom, aby tu tajemnou sílu, ono rámě neviditelné, kterým vinník v samém okamžení zpáchaného činu uchvácen bývá, co nejdůrazněji vylíčil, aby každý cítil tu neodolatelnou moc vyšší a jí se kořil. V ohledu tomto vynikají ballady Erbenovy nad mnohé z nejvýtečnějších cizích, v nichžto vládne slepé fatum, drtící člověka i bez viny jeho. Proč hyne dítě ve slavné balladě Goethe’ově „der Erlkönig“, an se ani otec ani dítě neprovinili? Ballady Erbenovy se zakládají na vůli člověka, vinou svou činí se člověk otrokem mocí černých; ale i když se již provinilec octnul v drápech jejich, bývá probuzenou lítostí z nich vysvobozen. Tak potrestána v „Pokladě“ lakotná matka, které zlato bylo nad dítě, tím, že jí dítě odňato a zlato se ve hlínu proměnilo; ale pykajíc své lakoty nalézá opět dítě své a v klíně jeho zlato, ježto mu tam před rokem chtíc je uchlácholiti vhodila. Tak i ve Svatební kosili, tak i v ostatních jest všude vina pramenem trestu. Klademe pak na tuto shodu básnictví se základy mravnosti lidské váhu velikou, an básník nám jest a zůstává věštcem, jenž má sice předně baviti ale i povznášeti z kalu všedního — úkol, jemuž sice za našich dnů ne všude jsou věrni, jemuž však s největšími básníky všech věkův pěvec Kytice všude věren zůstává.

Než popatřme již blíže na některou z květin tu svitých. Těžko sice voliti, kde tolik krásy kyne — vytkneme Svatební košili ne proto, že bychom snad jiné za méně výtečné pokládali, ale že jest na snadě přirovnávati ji k jedné z nejznamenitějších ballad německých, Bürgerově Lenoře, z čehož pak vysoká cena Erbenovy legendy tím jasněji se objeví. — Bürger nám líčí pannu milence svého po uzavřeném míru toužebně domů čekající; když pak jest zklamána v naději své, laje Boží prozřetelnosti, rve si vlasy a rouhá se slovům matčiným, těšícím ji. Erben nám uvádí dívku, ana se v noci v tiché komůrce své modlí k rodičce Boží, aby jí navrátila milého, již příliš dlouho se nevracejícího; i doráží smělou prosbou na Světici:

„Milého z ciziny mi vrať,
Aneb život můj náhle zkrať“ —

a touto rouhavou prosbou upadá v moc svého zatím zemřelého milence. Viděti tu velmi útlé svědomí národní, kterémuž tento přestupek již tak těžkým býti se viděl, kdežto Lenora dlouho se rouhá, než jest zastižena pokutou. Značný rozdíl jest též v úvodu obou básní. Bürger začínaje pověsť svou vypravuje nám, že král pruský s císařovnou učinil mír, načež se vojíni vracejí domů — staví nás tu tedy na pevnou, světlou půdu historickou. Tohoto historického pozadí Erben nemá, a jest to patrně předností básně jeho — tajemné tyto pověsti nemají býti stavěny na světlo historické, jim svědčí nejlépe noc. Lenora jest v osudné noci s matkou svou, kteráž ji těší a mysl její k Bohu se obrátiti snaží — česká panna jest sama modlíc se. Tato osamělosť o půlnoci sama sebou mocněji dojímá obraznosti — a duchové nemilují svědků. To cítě Bürger nezmiňuje se v osudném okamžiku o matce, ač divno, kam se poděla. — Noční cestu milenců líčí nám básník český opět jinak než německý. Lenora začínajíc rozmluvu ptá se:

„Sag’ an, wo ist dein Kämmerlein?
Wo? wie dein Hochzeitbettchen?“

ana dívka česká mnohem stydlivěji se táže:

„Pověz, můj milý, řekni přec,
Živ-li a zdráv je tvůj otec?“

a potom:

„Pověz, můj milý, řekni jen,
Jak je tvůj domek upraven?
Čistá světnička? veselá?
A zdali blízko kostela?“

Značíť tyto otázky důležitý rozdíl v povaze obou panen, jakož toho dotknul již kritik (p. Mezník v Obzoru str. 204).

Velmi důvtipně líčí báseň česká hrnoucí se jižjiž záhubu tím, že milenec věci posvátné, knížky modlicí, růženec, křížek na krku nevěstině snésti nemoha pryč je zahazuje, čímž zbožná panna má býti zbavena vší pomoci v osudné chvíli. Po tom pak dokládá básník:

„Knížky jí vzal a zahodil,
A byli skokem deset mil“ —

a podobně při růženci a křížku. Krásného momentu tohoto nemá Lenora docela. — I to jest důležitý rozdíl, že Lenora na otázku milencovu, zdali se nebojí, odpovídá jenom, že ne, kdežto dívka česká pokaždé odvětí:

„Což bych se bála? tys se mnou
A ruka Páně nade mnou.“

Byl s některých stran vytknut i jiný rozdíl cesty noční — němečtí milenci jedou na koni, čeští jdou pěšky. Zdálo se mnohým, že by bylo lépe bývalo, kdyby byl český básník na rychlou tuto pouť milence své koněm opatřil. Kritik v Obzoru hájí jej proti této námitce, pravě že jest panna česká patrné chudá a tudíž i milenec její, který ostatně není vojákem, jako německý; potom pak, že to pověsť česká učinila snad z ohledu na menší rozsáhlosť země české. S těmito důvody se nemůžeme srovnati. Že milenec český není vojákem, jest pravda, ale kdyby bylo básni prospěšněji, aby vojákem byl, byl by se básník dopustil poklesku, neučiniv ho tím. Jest však dost patrno, že sama povaha básně celé básníka k tomu vedla.

Panna česká znikne záhuby, kdežto Lenora jest zachvácena. Tím, že jdou chvatem pěšky, že si rozedřela nohy, že duch slábnul, byla ochlazena nesmírná vášeň její a vráceno jí tolik chladné rozvahy, aby porozuměla příšerné cestě své. Bylať patrně již cestou pohledem na rouhavé zahazování věcí posvátných důvěra její v milence rozviklána a pak pohledem na jeho „sad“ — hřbitov úplně zničena. Proto také nemohu přisvědčiti mínění p. M., že by z tohoto místa vysvítala jasně „podřízenost lásky“ ve slovanských písních a pověstech. Ze se to zhusta naskytuje, pravda ovšem; zde však nikoli. Láska je tu opravdu vroucí, ač ovšem čistě slovansky tichá; milující dívka se modlí do půl noci za miláčka svého a žádá si raději zahynouti nežli žíti bez něho. Ale příšerná ta cesta, cit její zbožný, uražený počínáním milencovým, a strasti samé cesty vzbudily v srdci jejím pochybnosti, kteréž pak při spatření hřbitova najednou jí otevrou zrak nad propastí před ní se šklebící. Tak jest zachráněna zbožností od záhuby, do které ji vášnivá láska uvrhnouti hrozila. Báseň naše se pak končí strachem, kterým panna nalezši úkryt v kostnici potrestána za své provinění, načež básník končí vážnými verši:

„Dobře se’s, panno, radila,
Na Boha že jsi myslila,
A druha zlého odbyla!
Bys byla jinak jednala,
Zle bysi byla skonala!
Tvé tělo bílé, spanilé
Bylo by co ty košile!“

Bylo by ovšem nad míru zanímavé, pohlédnouti blíže i na ostatní ballady — ale nechť každý čte sám — nebo vlastně každý je již četl a jich užil k rozkoši své. A což kdybychom teprve krásy jazyka rozebírati měli! Však jest vůbec uznáno, že nikdo posud u nás neuměl tak malovati slovem, jako Erben! v mistrovství tomto vyniká Erben patrně nad samého Čelakovského, jenž píše jadrně, plynně, jehož rhythmus však místem kulhá. — Tak dovedl Erben jeden druh básnictví k nejvyššímu vrcholi dokonalosti, ukázav zároveň cestu, po které básnictví naše nejjistěji dojde původního květu a zároveň uznání cizího.

Neméně výtečný jest však pěvec „Kytice“ v prose. Báchorky a pověsti národní porůznu v časopisech vytištěné předčí jadrným a prostým slohem vše, co se u nás v tom oboru vykonalo. I nesklameť nás naděje naše, že sbírka báchorek jeho bude nám i v ohledu jazyka tím, čím jest Grimmova Němcům! Bohdejž by již byla v rukou našich!