Otevřít hlavní menu
Údaje o textu
Titulek: Kanárek
Autor: Jan Krejčí
Zdroj: BARTOŠ, František. Česká čítanka pro druhou třídu škol středních. Brno: Winiker, 1883. s. 31–33.
Licence: PD old 70

Milým společníkem jest kanárek, jejž rovnou láskou chová boháč ve stkvostné síni i řemeslník v hlučné dílně.

Z čeledi pěnkav jsa rodem a původně na blažených ostrovech Kanárských domovem, předčí nad všecky příbuzné největšími vlohami, a jako by se ještě více zalíbiti chtěl, mění u nás svůj špinavě zelený oděv v krásně žlutý nebo zelenavě zažloutlý.

Povahou svou kanárek jest podivuhodný; rozumný jest jako čáp, zlostný jako husa a učelivý jako psík. V malém očku jeho jeví se čtveračivosť a dobrota; hlavička jeho jest útlá, postava těla slušná, všecko chování jeho příjemné. Výborně vyvinuty jsou všecky smysly jeho; paměť, obrazivosť a zvláště hudebnosť nenalézají se u žádného ptáčka tou měrou spolu sloučeny jako u kanárka.

Kanárek k hudbo jest zrozen. Avšak jenom samci provozují toto umění; samičky starají se pouze o domácí hospodářství. Již v útlém mládí kanárek učí se zpěvu od starého. Pozorně poslouchaje, namáhá se hlas jeho napodobovati; ba i cizí hlasy, zpěv slavíkův, skřivanův, hvízdot svého pána a písničku kolovrátkovou podrží v paměti a po čase ji dokonale opakuje.

Velmi rád zpívá ve společnosti jiných ptákův, ač nezpívají-li tito lépe nebo hlasitěji než on. Uslyší-li jiného ptáka zpívati, honem mu odpovídá. Pověsíme-li do pokoje klec s jiným ptákem, hned se po něm ohlíží a neustále hlavičkou po něm kroutí. Ozve-li se nový příchozí, nedlí mu odpověděti; začne-li zpívati, zpívá také, a to vždy hlasitěji nežli soused. Zpívá-li druhý ještě hlasitěji, namáhá všecky sily své; nižádným způsobem se nechce poddati. Dva kanárci, jsou-li dobří zpěváci, nesmějí ani klece vedle sebe míti; sice rozhněvá se jeden, jakmile druhého zpívati zaslechne. Jizlivě naměřují pak proti sobě zobáky a jsouce k boji odhodláni, rozevírají proti sobě křídla. Mluví-li lidé v pokoji na hlas, ihned se dají do zpěvu, a to pořád hlasitějšího, tak že vlastního slova slyšeti nebývá. Jsou-li zakřiknuti, zamlčí se sice na okamžení, ale za chvilku počne opět hlasitý jásot jejich.

Všelikým, často k víře nepodobným kouskům naučí se tento ptáček. Nejsnadněji přivyknu vodu k pití v malém okovu sobě vytahovati. Uchopí zobákem niť, zdržuje ji jednou nožičkou, i opětuje to tak často, až je okůvek nahoru vytažen a žízeň uhašena. Vždy jej však náhle dolů pouští, nemysle na to, žeby se niť mohla přetrhnouti. Ale ještě divnější jest vystřelování z malého děla, které žhoucí hubkou na dřívku přivázanou zapaluje. Proti své přirozenosti musí tu přivykati silnému a náhlému výbuchu. Naučí se jednotlivá písmena poznávati; na nepatrné pokynutí pánovo oznamuje ve společnosti, která z osob jest nejsilnější, která nejstarší. Ba, jak jsme nedávno v Praze viděli, naučil se jeden kanárek i na kytaře po jistých strunách poskakovati a tak zahrávati. K rozkazu pána svého tahá vozíček a svléká se pak ku konci sám ze svých pochev. Mimo to provozuje tisícero jiných kouskův, jichžto ukazováním celé rodiny chléb sobě vydělávají. Ovšem bývá kanárek někdy také svéhlavý a u prostřed hry nechce dále; ale malým potrestáním, na př. stisknutím rukou, ještě snadněji pak dobrým slovem lze jej opět příměti k poslušenství. Též jenom trpělivostí a dobrotou dá se cvičiti takořka hravě, nikoliv nucením. Že kanárci sny mívají a ze sna zpívati počínají, je věc známá a velmi zajímavá. Neboť málo zvířat na rovném stupni s kanárkem má tolik paměti a obrazivosti, aby sníti mohla.

Kanárek v skutku má citlivou mysl. Snadno přilne ke člověku, svému příteli; některý se mu však v duši protiví.

V podivném odporu jest nečitelnosť k lahodám samostatnosti, kterou kanárek záhy v mládí jeví. O svobodě skřivana poletujícího nad vlajícím polem, slavíka klokotajícího v temné houšti nemá ani zdání. Též ve vlasti své, na krásném ostroví Kanárském, drží se rád obydlí lidských, skoro jako náš vrabec, a velikými hejny je obletuje.

Zato však jeví jistou odhodlanosť, ba i odvážlivosť. Bojovně staví se proti psu, ale též se s ním spřátelí a rád si s ním zahrává.

Podivuhodno jest, jak rychle kanárek z leknutí se zpamatuje. Spadne-li klec jeho náhodou dolů na zem, omráčí se leknutím a leží natažen jako mrtev; ale brzo se vzkřísí a zpívá i skáče zase, jakoby se nic nebylo přihodilo. Kočka může ho již více zastrašiti; též rána střelná. S touto jeho povahou srovnává se též, že okamžením znamenitě rozzlobiti se může. Když r. 1836. ve Švýcarsku zemětřesením v noci se zatřásla klec, v níž dva kanárci byli: jeden z nich bezpochyby myslil, že od druhého ze spaní byl probuzen. Zuřivě ho přepad, vytahal mu všecka péra z ocasu, ba oškubal ho tak, že nevinný druh zůstal z části holý.

Horalé tyrolští, důmyslní a přívětiví ke zvířatům jako všickni obyvatelé hor, již ode dávna obírají se cvičením kanárků zvláště ve zpěvu, učí je velikému množstvu písní a rozesýlají je pak po veškeré Evropě až do Petrohradu a Cařihradu. Jimi hlavně rozšířili se po našem díle světa, jimi seznámili jsme se s příjemnými vlohami tohoto ptáčka.

Kanárek přes svou útlosť dožiti může znamenitého věku; máme příklady, že až dvacet let žil. Maje svůj zpěvný bezúhonný život dokonati, umírá velmi krásně. Krátce před smrtí zdá se býti docela zdráv; náhle pak po trudné mysli jeho pozorovati, že onemocněl. Zdá se, jako by tušil smrť, právě jako labuť; vydávať jemný polohlasný zvuk, krčí se, složí hlavičku pod křídla, mlčky spadne dolů, natáhne se ještě jednou — a již vyhasl život jeho.