Kalendář Zlaté Prahy/1894/Umíráček
Kalendář Zlaté Prahy 1894 | ||
Není Boha! | Umíráček | Při chudém kotlíku |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Umíráček |
Autor: | Josef Leopold Hrdina |
Zdroj: | Kalendář Zlaté Prahy. Praha : J. Otto, 1894. s. 73–74. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
„Nejezdi ještě dnes domů!“
„A co jsem tu platen? Vidím, že jste všickni zdrávi, co jsme měli na srdci, pověděli jsme si, tedy zase zpět ku Praze…“
„Vždycky přijíždíš na jediný den.“
„Ale tatínku — —“
„Jeď tedy nočním vlakem!“ žadonila matka, „a svlékni si ten kabát, pořád se mi zdá, že od nás utíkáš. Počkej, za chvíli tu bude Pondělíček. Vzkázala jsem mu, že jsi tady, — aby přišel. Ale než on se přišourá — —“
„Co pak zase Pondělíček?“
„O něčem ti bude vyprávět, ale to já už vím napřed, že tomu zas nebudeš věřit.“
Odložil jsem kabát na důkaz, že nespěchám ku vlaku, jenž za půl hodiny měl tudy jeti ku Praze, usedl jsem za starodávným stolem v rodné útulné světnici, a oči stařičkých rodičů byly hned jasnější, spokojenější. Usedli vedle mne a povídali jsme si o Pondělíčkovi. Byl to starý havíř z uhelny „Marty“. Přes osmdesát let bylo tomu člověku a dosud den co den chodil do uhelny, vzdálené hodinu cesty. Jediný tu zbyl z havířů „Kajetánky“, první to šachty v našem podlesí, jež již přes třicet let v ssutinách. A jediným havířem z oné povedené party, již nebožtík hrabě na svém dolu seřadil. V partě té bylo sedm nejstarších, nejzkušenějších havířů. Měli právo, poslední sestupovat do šachty a první vyjížděti nahoru. Říkali jim „týdeňáci“. Uhodnete, proč. Jmenovali se: Pondělíček, Outerský, Středa, Čtvrtník, Pátek, Sobotka a Neděla. Jediný Pondělíček z nich zbyl.
Za chvilku někdo klepal na dvéře.
No, jen dál.
Pondělíček. Vstoupil, hodil čepici u dveří na starou lavici, přistoupil ke stolu a podal ruku jednomu po druhém. A usedl proti mně.
„Tak jak to bylo s tím umíráčkem, Pondělíčku?“ vyzval jej otec.
„Není to zvláštní. Snad pověra, snad předtucha, znamení — —“
„Jen povídejte!“
„Ale to řeknu a dokážu hned, že to znamení bylo správné. Pracuji v hlubinách šachty „Marty“. Tenkrát to bylo v pondělí a já byl napsán pro odpolední šichtu. Sotva shodím hadry se sebe, udělám kříž a „zabodnu“, slyším pronikavý zvuk, jejž sem zanášel podzemní vítr od zasypané šachty Kajetánky. Nezapomeňte: byli jsme pod zemí, — byl pondělek, — a bylo asi po druhé hodině odpoledne. A já zaslechl ten smutný, pronikavý zvuk směrem od Kajetánky. Byl to umíráček. Jako by volal o pomoc, o slitování, aspoň o modlitbu na poslední cestu — — —“
„Což na Kajetánce je zvonek, jímž vyzvánějí hodinku?“
„Není, a nikdy nebýval. Ten umíráček — bůh milý ví, co to je. Snad skutečný zvonek, ale dle všeho bloudí v podsvětí, aneb nějaký strážný duch nosí jej s sebou. Jen považte: před dvaceti lety zněl jeho hlas od severní strany — snad jste slyšeli o tehdejším neštěstí v Jáchymovských dolech! V tě chvíli ozve se náš umíráček, kdy smrť na své pouti po zemi zabloudí do „hor“. Podruhé jsem slyšel umíráček zníti se strany východní a soudil jsem na neštěstí na Kladně. Už k večeru jsme se dověděli, co se stalo na Kladně. A před tím ještě: přiletěl hlas umíráčku ze západu, od lesů. A tak dlouho zněl. Jdu ke kamarádům a povídám, co slyším. Naslouchají, vrtí hlavou, neslyší nic, ale věří mi. Umíráček nikdy neoklame mne a já nikdy neklamu havířů. Tenkrát sesula se šachta „Napoleon“ u Rakovníka. Kdo tam zůstal, spí tam posud. Po neštěstí přišla voda a bylo po všem… Až zase v onen pondělek, jak jsem říkal. Od Kajetánky, s jižní strany zněl hlas umíráčku. Oznámím to soudruhům, mlčky se sestoupíme a každý v duchu se modlí za známé či neznámé kamarády. A pokud já se nehnu, nejdou kamarádi k dílu. —
Už jsou tři hodiny a umíráčku znění neochabuje, spíše se zdá, že zvuk se blíží. Zvuk jasný, pronikavý jako nikdy dosud; — to musí být hlas zvonu, jenž ulit z čistého stříbra. Není pomoci, — soudruhové se rozešli po práci. Jen já stál a naslouchal jasným zvukům umíráčku. Už byly čtyry hodiny, — pět — —
„Hoši, snad už se zvoní taky nám, — toho nepamatuji, aby umíráček havířů zněl tak dlouho, tak zoufale. To bude něco nezvyklého. A zvuk stále jest silnější, jasnější — jako by se blížil — — co myslíte?“
„Jste nejstarší, — poraďte!“
„Pojďme ze šachty!“
Sám jsem dal znamení, že všickni chceme vystoupit. Za chvíli jsme stáli nahoře. Přišel správce a zle se durdil, že k vůli pověře jsme přerušili práci a že havíři více poslouchají nedoslýchavého dědka Pondělíčka než předpisů. A hnal nás dolů. Nikdo nešel. Všem uložena pokuta — mně jako původci dvojnásobná.
Nazejtří odpoledne správce byl jak beránek.
„Hoši, ta včerejší pokuta se smaže. Pondělíček nelže. Slyšel hlas umíráčku, — slyšel, a směr katastrofy přesně označen. Bylo to k jihu odtud. Ráno přišel telegram. Víte, co se stalo na Březových Horách? — V stříbrných dolech tamějších vypukl oheň a v podzemním ohni zahynulo několik set havířů — — —“
Už tak ze zvyku starý Pondělíček mě prosil, abych jeho povídačce se nesmál.