K výročí tolerančního patentu

Údaje o textu
Titulek:	K výročí tolerančního patentu[red 1]
Autor:	Josef Pekař
Zdroj:	Postavy a problémy českých dějin
Vydáno:	Praha : nakladatelství Vyšehrad, 1990
ISBN:	80-7021-057-5
Licence:	PD old 70
Související:	Toleranční patent

V těchto dnech slaví evangelíci našich zemí (a s nimi všichni Čechové dobré vůle) stopadesáté výročí tolerančního patentu. Jím dostalo se v státech domu Rakouského vyznavačům konfese luterské a reformované (i nesjednoceným pravoslavným) týchž občanských práv jako katolíkům; jím bylo evangelíkům povoleno žíti svým náboženským životem, organisovati se v sbory, stavěti si modlitebny i školy — vše s jistými, dílem tíživými omezeními, jež měla zdůrazniti, že náboženství katolické je panující a vyznání evangelické pouze tolerované, tj. trpěné. Na prvý pohled zdá se, že tu šlo jen o ústup od protireformačního násilí, které považovalo kacíře za zločince proti státu, ústup ve chvíli, kdy velký úkol byl celkem se zdarem dokonán a kdy bylo zejména potřebí čeliti záludné politice pruského nepřítele, jenž lákal tajné nekatolíky české k útěku do svých zemí a v ostatních si vychovával přátele a spojence. Přihlédneme-li blíže k myšlenkové základně, z níž vyrostl osvobozovací skutek Josefův, poznáme, že šlo vskutku o více, o vítězství nové, od minula se vědomě odvracející doby, o smělý útok novověku na přesvědčení středověku. Proto také byl odpor starého světa tak houževnatý a vítězství zásady, že násilí ve věcech svědomí je zavržitelné, tak nesnadné. Pohled na ten boj dvou věků a kultur, z něhož zrodil se patent toleranční, je proto poučnější než cokoliv jiného.

Kdyby byl Josef mohl jednati svobodně, byl by již v době, kdy byl spoluvládcem své matky v jejích královstvích a zemích, vyhlásil náboženskou svobodu. „Mou zásadou je,“ psal matce (r. 1777), „úplná svoboda vyznání; potom bude jen jedno jediné náboženství, jež záleží v tom, aby všichni byli vychováváni k prospěchu státního celku. Nechci polovičatosti: buď je třeba úplné svobody kultu, anebo musíte ze svých zemí vyhnati všechny, kteří nevěří zrovna tak, jako Vy. Je možné vyháněti výborné pracovníky a dobré poddané, poroučeti jejich svědomí, zachraňovati lidi proti jejich vůli, aby nebyly zatraceny duše zemřelých a zbavovati se všech prospěchů, jež by bylo lze dosáhnout od živoucích? Je-li opatřena služba státu, zákon přírody a společnosti, dostává-li se Nejvyšší bytosti úcty a modliteb, není důvodu, abyste se Vy, dočasní vládcové, míchali do jiných věcí. To je moje smýšlení; Vaše Veličenstvo je zná; bojím se, že je nezměním nikdy!“ Všimněme si slov o zákonu přírody a společnosti, snad i slov „Etre suprème“ (listy jsou psány francouzsky), abychom postřehli duchovní základy té zpovědi.

„Vy tvrdíte,“ odpovídala synu císaři královna matka, „že svoboda vyznání je zásada, od níž neustoupíte nikdy. Doufám přece a nepřestanu se modliti, aby Vás Bůh vystříhal tohoto nebezpečí, největšího, jež by kdy stihlo monarchii. Věře, že státu zachováte dělné pracovníky, uvrhnete vskutku stát do záhuby a budete vinen zkázou tolika duší. Pravím, ne jako křesťanka, ale v politickém smyslu: ničeho není tolik potřebí jako náboženství. Chcete, aby si je každý přizpůsobil podle své vlastní fantasie? Jak veliké je mé utrpení, postihuji-li Vás v takovém omylu! Nechci pronásledování, ale ještě méně lhostejnost nebo toleranci. Při tom, jak doufám, vytrvám do smrti. A přeji si pouze žíti tak dlouho, pokud mohu doufati, že sestoupím k svým předkům s útěchou, že syn můj bude stejně veliký a stejně náboženský jako jeho předkové, že se vzdá svých mylných názorů a těch špatných knih, jejichž autoři dávají zářiti lesku ducha svého na úkor toho, co je nejsvětější na světě, kteří chtějí přivoditi domnělou svobodu, jež nikdy nemůže státi se skutkem, ale zvrhne se v bezvládí a naprostý převrat…“

To vše bylo psáno přes to, že Josef zatím ujišťoval, že není nikterak nepřítelem náboženství a zejména ne katolického, že by byl nejšťastnější, kdyby všichni jeho poddaní byli věrnými katolíky atd. — Marie Terezie chtěla zas jednou vypořádat se s duchem nové doby, jenž vtělen v jejího vlastního syna chystal se uchvátit její dědictví. Je pravda, že Marie Terezie dovedla přes to, co jsme slyšeli, vyjíti nové době i na poli církevně náboženském v mnohém vstříc a uzákoniti tu mnohou změnu, jež by byla neslýchána dříve. A ke konci r. 1777, po opětné srážce s Josefem, rozčileným násilným postupem proti tajným evangelíkům na moravském Valašsku (ti byli živeni duchovně od souvěrců ze Slovenska), podepsala dokonce na nátlak Kounicův dekret obsahu přímo josefinského: nechť se bludařství jejich přehlíží, jen když nebudou provokovati veřejným osvědčováním svého náboženství! „Poznání pravé víry je dar boží a nedá se vnější mocí vynutiti.“ To je vlastně již vítězství ducha tolerančního patentu!

Patent Josefův šel ovšem dále a rozšířil na všechny protestanty, co Marie Terezie povolila výjimečně v jediném případě. Ale i Josef měl se záhy přesvědčiti, jaký rozdíl je mezi svobodou myšlenky a mezi pokusem vštípiti ji v tvrdé pole života. Sotvaže (v červnu 1781) zrušil dosud platné náboženské patenty z časů protireformace, jež nekatolíkům zabraňovaly nejen nabytí majetku, zaměstnání a práce, ale i vstoupiti v sňatek a nalezení protestantské knihy trestaly vězením, po případě káznicí a u zatvrzelců deportací do Sedmihrad (to byl po předchozím zrušení inkvisičních náboženských komisí prvý zvlášť významný úvod k tolerančnímu patentu), vystoupila proti panovníku s široce odůvodněným memoriálem dvorská kancelář (tj. vlastně české státní ministerstvo ve Vídni, spojené již v jedno s kanceláří pro země alpské). Smiřovala se sice s tím, aby nekatolíkům se povolilo soukromé vykonávání náboženství, ale žádala, aby nadále zůstalo zákonem, že nemohou státi se měšťany nebo úředníky, kupovati statky atd. Kultu od Boha za pravý a svatý označenému, vykládala, nelze tou měrou činiti újmu, není dovoleno duše na scestí sváděti! Povolí-li se, dovozovala, plná rovnoprávnost, bude za rok v českých a rakouských zemích 60—70 tisíc nekatolíků (lze poznamenat, že ten odhad celkem potvrdila skutečnost) a to fanatických. A bude jich přibývati, protože protestantství je lidu pohodlnější než katolicismus (obšírně rozvedeno proč). Nové náboženství v zemi má vždy tu povahu, že nezná, jde-li o jeho rozšíření, věrnosti k panovníku ani vlasti. Byli to nekatolíci, kteří prvně v Čechách a v německé říši obrátili pod zástěrou náboženství všechno na ruby, pohrdli světským i božským právem a spojili se s cizími mocnostmi. I Vídeň byla toho účastna a nechybělo mnoho, aby rebelující Čechové, srozuměni s Vídní, nezmocnili se osoby císaře Ferdinanda II.

Cíl a smysl těchto výstrah nepotřebuje výkladu. O odmítavém dobrém zdání kanceláře bylo se vysloviti státní radě. Tam měli většinu osvícenci, v čele se starým kn. Kounicem, osvícenci víc praktického než filosofického ražení; myslili především na to, co je prospěšno státnímu životu, zejména po stránce národohospodářské. Tam těžce nesli, že persekuce tajných nekatolíků vhání stále poddané k útěku za hranice, že tím způsobem ztratily země české v posledním půlstoletí aspoň na 60.000 obyvatel, jež posílily Prusko a Sasko, že zcela podobně byla před lety vylidněna země arcibiskupa solnohradského. Všechen ten nelítostný boj proti nekatolíkům jevil se jim tím nelogičtějším, že v Sedmihradech a v jisté míře i v ostatních zemích uherských byli evangelíci dosud chráněni platnými zákony a privilegiemi, podobně jako v českém zbytku Slezska státními smlouvami, že Ašsko (teprv r. 1771 s Čechami správně spojené) bylo skoro cele luteránské, beze vší překážky, nemluvě o pravoslavných, nemluvě o tom, že v armádě již dávno nečinil se (ani u důstojnictva) rozdíl mezi konfesemi a že židé byli tolerováni v zemích dědičných od nepaměti. Pronásledováním nekatolíků, pravila státní rada, posiluje se jen nepřítel, především Prusko. Vězením, bitím a deportacemi se k lásce k vlasti nikdo nevychová.

Stanovisko státní rady, podporované také přímými, již nebojácnými žádostmi z některých obcí moravských, otevřelo jaksi úředně cestu k císařskému rozhodnutí z 13. září 1781, jež zavíralo v sobě známé zásady tolerančního patentu. To znamenalo tedy odmítnutí výstrah dvorské kanceláře, ale přece ne ještě odmítnutí naprosté: obavy kanceláře byly respektovány do té míry, že se stanovilo, že rozhodnutí z 13. září nemá býti veřejně publikováno, nýbrž intimováno pouze úřadům a to v tom smyslu, že se sic nemění nic na platných zákonech o výhradnosti katolického náboženství, ale že úřady mají od případu k případu udíleti dispens od nich. Tedy povolení tolerance náboženské takřka v tajnosti! — takový byl osud myšlenky Josefovy po prvé úpravě její ústředními úřady! Ale ani to ještě dvorské kanceláři (v čele její byl tou dobou hr. Blümegen, zvlášť oblíbený ministr Marie Terezie) nestačilo: žádala mimo jiné, aby se úřadům sdělilo výslovně, že co panovník dovolil, dovolil z pouhé milosti, že pro budoucnost si ius reformandi vyhrazuje neobmezeně. Je prý třeba uzdy, také z politické opatrnosti, aby poddaní byli odvráceni od nových žádostí ve věcech náboženství. Tu teprv Josef, podrážděn odporem kanceláře, vzchopil se k zásadnímu odporu: dne13. října oznámil dvorské kanceláři, že se rozhodl akt z 13. září publikovati, aby každý byl dobře zpraven o jeho úmyslech. V dnech nejblíže následujících byl toleranční patent (s datem 13. října) publikován ve Wiener Zeitung a rozeslán do zemí — ač vlastně i tenkrát ne v obvyklé formě královského patentu, nýbrž v podobě úředního oběžníku o rozhodnutí panovníkově. Zvláštním dekretem z těch dnů oznámeno zároveň, že všichni, kdož opustili zemi pro náboženství, mohou se vrátiti.

Prosazovala-li vůle Josefova revolučnost svého podnětu tak těžce ve Vídni, nedivno, že přihlásil se odpor i ze zemí, především z Čech. Odtamtud již v říjnu poslal rada při guberniu hr. Rottenhan (týž, jenž po 10 letech jako nejvyšší purkrabí vítal v Praze krále Leopolda okázalou řečí českou a i v sněmu vystoupil proti žádostem stavu duchovního, směřujícím k omezení tolerančního patentu) císaři memorandum, v němž varoval před neomezenou tolerancí, chtěje dovoliti soukromé exercitium evangelíkům jen na hranicích proti Prusku a dále v zemi jen se zvláštním svolením gubernia. V duchu dvorské kanceláře vykládal, že v Čechách a na Moravě je hojně táboritů, lépe řečeno lidí bez určitého vyznání; ti všichni budou luterskými misionáři odcizeni katolické církvi. Atd. A nejvyšší purkrabí v království českém kn. Egon z Fürstenberka zdráhal se z podobných důvodů (mluvil také o husitech) publikovati patent Josefův i v českém jazyku. Vůči rozčilení královu měl pohotově výmluvu přímo útočnou: že měl za to, že se patent týká jen cizozemců v Čechách — že mu ani na mysl přijíti nemohlo, že by mezi českými katolíky byli někteří, kteří by byli katolíky jen podle zdání. Připomínky o husitech vedly přece k vydání dvorského dekretu z března 1782, jímž k tolerovaným vyznáním připočteni i husité — ale protože se od katolíků věroučně mnoho neliší, měli buď býti přivedeni k učení katolickému anebo pod jménem luteránů býti účastni mlčky tolerance. Ze všeho vysvítá s dostatek, s jak nedokonalou přípravou a znalostí situace ujala se státní moc reformy tak dalekosáhlé.

Vůči zásadnímu odporu úředních instancí přímo překvapuje, že v českém episkopátu dostalo se myšlence Josefově celkem laskavého přijetí v Litoměřicích u biskupa hr. Valdštejna, a opravdu nadšené pochvaly u nového biskupa hradeckého Jana L. Haye. Marie Terezie jmenovala ho biskupem v diecési nábožensky nejvíc ohrožené právě proto, že osvědčil se dříve v náboženské pacifikaci Valašska. Okružní list, jejž vydal Hay duchovenstvu své diecése, aby je poučil o obsahu nového patentu a podmínkách a potřebách jeho provádění, je ryze osvícenskou hymno na zásady lidskosti, snášenlivosti, lásky a odpuštění v chování k jinověrcům, na svobodu svědomí, na klid a občanskou svornost v obci. Pochopíme tento vroucí tón u ušlechtilého duchovního pastýře lépe, víme-li, že Hay byl švakrem Jos. Sonnenfelsa, prvého velkého vídeňského žurnalisty a kulturního pracovníka židovského původu, předního bojovníka za myšlenky osvícenské. Na jedno však Hay v své instrukci zapomněl: že bude hojně nekatolíků, kteří nebudou chtíti přiznati se k žádné z obou tolerovaných konfesí: právě v hradecké diecési dovolával se po prohlášení patentu svobody svědomí vedle více nebo méně uvědomělých evangelíků nemalý počet bludařů a blouznivců náboženských všeho druhu, jejichž vyznání nebylo lze naprosto srovnati se zásadami patentu. Bylo by dlouho psáti o tom, jak svízelný byl zápas církve a státu s těmito blouznivci, většinou dotčenými myšlenkami německého pietismu. Třeba zde přestati na větě, že nakonec nevěděl ani Josef nic lepšího než vrátiti se k starým methodám vězení, karabáče nebo i deportací; teprve po letech (blouznivci zaměstnávali úřady ještě v 1. polovině 19. století) nabyla převahy methoda nechat je v pokoji.

Zbývá otázka, jak se choval k tolerančnímu patentu český lid selský, v němž najednou nabylo svobody tisíce tajných nekatolíků (v městech našich již nikde jich nebylo). Odpověď bude zníti, že většinou nevraživě: lid byl vychováván od víc než sta let k nedůvěře ke kacířům a sektářům a právě v krajích, kde se s nimi stýkal, byl tvrdě, místy náruživě katolický. Paměti Vavákovy jsou svědectvím opravdové duševní krise, jíž se bylo probojovati učenému a vlasteneckému sedlákovi, u něhož češství spojeno bylo již nerozlučně s katolictvím, v těch létech, kdy nenávidění „Perlínčané“ (tj. straníci krále pruského) nabyli náboženské svobody a další patenty josefinské začaly bourati bezohledně některé starodávné kusy církevního života, tak drahé Vavákovi. Je na výsost jímavé sledovat v díle jeho, jak snažil se to „dopuštění nepochopitelného soudu božího“ srovnat se svou loyalitou ke královskému majestátu, jak se učil snésti je nezlomen, opřen o své argumentace historické i náboženské. Po několika letech rozčilení uklidnil se i on a osobní poměr jeho k „odpadlíkům“ v Milčicích zlepšil se patrně. A i nedůvěru k císaři přemohlo konečně vědomí, že jde vskutku o krále osvoboditele, aspoň osvoboditele stavu selského. Tak vznikla i Vavákova píseň o robotě, v níž ten podivuhodný sedlák, jenž tolik trpěl josefinismem, apostrofuje císaře:

„

Ty jsi sám lítostně strnul nad množstvím českých bíd, pod svůj plášť milostně shrnul náš všecken český lid…

“

Kdykoli přednáším o císaři Josefovi, lituji znovu, že česká veřejnost nenašla dosud cesty k spravedlivému hodnocení jeho. Rozhoduje okolnost, že oslav jeho se okázale účastní naši Němci. I my Čechové máme důvody k oslavám jeho a tuším podstatnější než Němci. Ale to thema vyžadovalo by výkladu obšírnějšího, než dovoluje cíl a rozměr tohoto článku.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Článek vyšel v Národních listech 11. října 1931.