Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893/Josef Mánes
| Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893 | ||
| Výlet do mladosti | Josef Mánes | Miroslav Tyrš ve styku s českou produkcí výtvarnou |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Josef Mánes |
| Autor: | Eduard Herold |
| Zdroj: | Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893. Praha : nákladem Umělecké besedy, 1893. S. 143–147. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Josef Mánes |
 Související na Wikidatech: [[d:Q955415|Josef Mánes]] |
|
Viz stranu 28.[red 1]
Jistě nebylo v Praze člověka, aby neznal toho velkého mladého muže s plavými, jako hedvábí jemnými vlasy, s velkýma modrýma očima, jež obracely se tak důvěřivě ke každému! Vždyť elegantně, byť i neobyčejně ustrojen kráčel každodenně ulicemi do Klementina, kde se tehdá nalézala akademie malířská.
Bylo to v letech čtyřicátých, tedy v době, kdy starý, dobrý ústav náš, který utvořili Bergler, Waldherr a Tkadlík, přišel do správy Rubena, malíře z Triéru, kterým byl také nově zřízen. Mezi jiným slíbeno žákům, budou-li pilni, že obrazy jejich budou umění milovným Pražanům nabízeny a koupě obstarány. To bylo něco nového, což se všeobecně líbilo.
Josef Mánes pracoval tehdy o prvém velikém svém obraze, ku kterému konal pilná studia. Řiditel Ruben, který byl žákem akademie mnichovské, shledal, že mladý umělec provádí obraz svůj velice přísně a dle náhledu jeho i s velikou ztrátou času. Mánes byl však chovancem Tkadlíkovým, který v ústavu k tomu přihlížel, aby žáci jeho studovali anatomii a věnovali pozornost i péči největší tělu lidskému.
Vědomostí těch Ruben naprosto neměl, a záhy bylo patrno, že v tom směru učeň vyniká nad mistra. Samo sebou se rozumí, že tím žárlivost Rubenova lehce se vzbudila a vzrostla až i v odpor k mladému umělci, který prý se dokonce i opovážil vytýkati vady na práci svého učitele. Spory obou oznámeny jednateli „Společnosti vlasteneckých přátel umění“ hraběti Františku Thunovi, který byl mužem velice umění milovným, ale také povahy lehce vznětné, cholerické. Řiditel Ruben přičinil se ovšem ze všech sil, aby zkalil dobré mínění Thunovo o vynikajícím chovanci ústavu svého, a tak povstaly vážné nesnáze pro mladého umělce…
Tyto poměry, jakož i mnohá nekolegialnost mezi tehdejšími žáky, kteří se chtěli Rubenovi zavděčiti, vypudily Mánesa z Prahy do Mnichova, kde s láskou a pílí pracoval dále. Ale až sem pronásledovala jej nepřízeň pánů z akademie pražské… Nechtěje déle snášeti takových ústrků, Mánes se vrátil raději do Prahy, odkudž činil vycházky do kraje a navštěvoval staré, věrné šlechtické přátely nebožtíka otce. Ale tu již počaly se na něm jeviti první stopy jisté zádumčivosti, kterou svět a jeho lidé vtiskli mu hluboko do srdce. Bylť Mánes povahy velice jemnocitné, něžný jako citlivka ve stínu lesním. Každé slovo jen poněkud břitké ranilo duši jeho, každé ublížení dotklo se ho těžce. Třeba i nedal na sobě znáti, co zkouší a snáší, přece trpěl již tehda a trpěl mnoho, neboť příroda nepropůjčila jemnému jeho ústrojí tolik síly, aby s prospěchem mohl vzdorovati bouřím života. Hledal tedy útěchu ve své domácnosti.
Vládcem domácnosti té byla sestra Amalie, jako žena umělkyně znamenitá, ale srdce poněkud tvrdého, povahy nervosní. Druhý bratr Quido, rovněž umělec a genrista výborný, měl dobré srdce, ale byl flegmatický až do krajnosti. Starost o hmotný úspěch jeho obrazů byla mu velice odporná, jakož vůbec všední snahy po vykořistění jeho talentu. Vzhledem k těmto vlastnostem Quidonovým a známé měkkosti povahy Josefovy zůstavena starost o domácnost po smrti rodičů výhradně sestře Amalii. Byla to dáma ducha pronikavého, energického a praktického, takže záhy vládla oběma mužům. Rozumí se samo sebou, že ideálnost jich povah a bezměrná šlechetnost srazily se často s praktickým duchem sestřiným. Někdy přivodily výstupy zrovna komické, jindy vážné.
Všem současníkům známo jest, jaké péči a lásce těšila se v rodině Mánesově zvířena. Zabiti myšku pokládáno u nich zrovna za zločin. Když pak jednou chytili takovou nešťastnici v ateliéru, nevěděli dlouho, co s ní učiniti. Konečně Quido ji uschoval do velkého kornoutu a chtěl ji pustiti na svobodu u uzenáře, kde jí kynuly přec jen lepší kulinářské požitky než u malíře. Ale nevděčné zvířátko nesvolilo k této změně a prodralo se kornoutem z kapsy spodního kabátu do rukávu zimníku, kdež vytrvale zůstalo seděti, až do návratu do svého starého domova, kdež puštěno zase na svobodu… Jindy zase koupila Amalie na trhu dva roztomilé ptáčky a nezbednou veverku. Z toho velké pohoršení! Jak možno ptáčky zbavovati svobody a těšiti se ze zajetí veverky? Proto Quido vzal pod svou ochranu ptáčky, veverku zas Josef, a donesli je do Krčského háje, kdež jim s největší radostí vrátili ztracenou svobodu.
Zdálo se, že tichý život v rodině umělců potrvá ve shodě a lásce bratrské až do dnů posledních. Bohužel nestalo se tak! Z čista jasna přivalila se bouře a s ní blesky, které rozvrátily šťastný život rodinný!
A jaká toho byla příčina?
Věru těžko zde vysloviti slovo — láska. Ano, poměr k dívce hodné a šlechetné, kterou si oblíbil Josef Mánes, byl příčinou bojů a zápasů, které skončily způsobem nejtragičtějším. Osoby dosud žijí a není proto možno věci blíže se dotýkati; ale jisto jest, že by se byl Mánes stal nejšťastnějším mužem, že by byl snad dosud mezi námi, kdyby jeho sestra Amalie nebyla kladla houževnatý odpor proti vzoru známého obrazu — sv. Máří Magdaleny. Ale praktická tato žena záhy postřehla, že odchodem Josefovým při passivnosti Quidonově hrozí domácnosti záhuba a — nepovolila! Nezalekla ji ani ztracená čest, ani úplné rozrušení bratra, který již tehda asi tušil, jakou obětí vykoupil svoji svobodu. Předmět jeho horoucích tužeb zmizel z Prahy a s ním i štěstí umělcovo, temný stín vrhl se na jeho postavu… Duše a mysl sevřeny byly po několik let mukami Tantalovými, jen hvězda naděje svítila do té rozervanosti; jinak byl by býval všemu již dříve konec. Mánes neustal, až uzřel matku i dítě po dlouhé době zase. Již zdálo se, že duha míru překlene jeho rozháraný život, ale odpor sestřin zvítězil i tentokrát.
Jemného, dobrého srdce jeho zmocnila se nyní těžkomyslnost. Umění stávalo se mu odporným, jen skupiny dětské dosud maloval… Ale jaké to byly hlavičky! Jsou dosud předmětem obdivu jeho geniálnosti. Společnosti se vyhýbal a byl nejraději mezi dítkami. Já sám často jsem ho viděl, když sedával v mém bytu u obou mých dítek. Byl neutěšen, zadumán, rozbolestněn a nezřídka měl oči plné hořkých slz.
Umělecká společnost z let šedesátých znala částečně příčiny celého neštěstí Mánesova a strachem trnula, obávajíc se, že tento stav nezůstane bez následků pro celou jeho uměleckou produkci. Vždyť nechuť k práci zmáhala se u něho postupem času. Sestra domnívajíc se, že nepracuje jen za tou příčinou, poněvadž mu zkazila jeho domnělé štěstí, činila mu trpké výčitky, ovšem bez výsledku. Ale nitro jeho bylo tím ještě více pobouřeno. Spánek jej pojednou opouštěl, na lůžku trávil bezsenné noci a ráno zmořen netěšil se z nového dne. Svému příteli, mladému Karlu Purkyni, stěžoval si na tento svůj stav, načež Purkyně se mu svěřil, že také otec jeho, slavný fysiolog, trpí bezsenností a že si pomáhá vždy dávkou opia. Mánes tedy požádal za tento nebezpečný prostředek, a když jej obdržel, užíval ho nemírně, čehož následky dostavily se záhy.
Nejlepším ještě lékem proti trudnomyslnosti jeho byl venkov. Činil tedy časté vycházky do kraje a když se bezúčelně opět vracel a byl tázán, co dělal, odpovídal všem stejně: „Hledal jsem žlutou růži!“ Takové odpovědi polekaly jeho okolí ještě více a proto hledána pomoc nejusilovněji. Jedni tvrdili, že Mánes jest uzavřen, truchliv a těžkomyslný jen proto, že nepracuje, a vskutku také umělec náš nevydělal po mnoho měsíců ani krejcaru. Mělo se mu tedy zaopatřiti zaměstnání. Jiní zase radili k přesídlení; navrhovali podnebí italské, pravlast všeho umění, krajiny nad Tiberou, nesmrtelný Řím!
K oněm náležel tehdejší starosta obce Karlínské, Josef Götzl, který požádal Mánesa, aby komponoval 12 hlav apoštolů pro basreliefy na věže karlínského kostela sv. Cyrilla a Methoděje. Chorý umělec sice pracoval, ale stopy jeho tehdejší porušenosti jeví se až podnes na hlavách světců apoštolských.
Více útěchy nalézal u mecenáše uměleckého Vojtěcha rytíře Lanny, jehož salony byly stále otevřeny Mánesově rodině. Zde Mánes illustroval české národní písně, komponoval své rozkošné skupiny dítek a probíraje se v bohatých, uměleckých sbírkách Lannových, zapomínal poněkud na vlastní duševní stav. Kéž by mu byla jeho umělecká hrdost dovolila, aby tomuto muži otevřel své srdce! Vše mohlo se napraviti, Amalie mohla býti zbavena svých starostí hospodářských, Josefovi mohlo se vrátiti zdraví, ano i to, po čem tak horoucně toužil — mohlo se uskutečniti. Kolikráte již začal, ale slova mu umírala na rtech. Stud, odkryti před tímto mužem zdroj svých muk, zadržel mu slova v hrdle a Lanna neměl stále ani tušení, co se děje v nitru jeho. Teprve, když choroba i zevně vystupovala a lékaři věstili afekci mozkovou, tu teprve odhodlal se pronésti přání, že by rád jednou v životě uviděl Řím…
Ochotně a okamžitě vyhověl Lanna jeho žádosti. Zásobil ho bohatě, tak že Mánes mohl pracovati v Italii bezstarostně mnoho měsíců. Zároveň s ním také Quido odebral se do Düsseldorfu, takže jen sestra Amalie zůstala v Praze, malovala doma a učila malbě v domech šlechtických.
Dopisy, které jí bratr posýlal z Říma, byly krátké a vzácné. Končily obyčejně větou: „Řím je krásný, ale květin nemá.“
Také zde Mánes hledal svou „žlutou růži“.
Minulo mnoho neděl a od Mánesa nepřicházela žádná zpráva. Pojednou dojde telegram od jednoho z přátel Mánesových z Říma, aby si sestra okamžitě pro něho dojela.
Amalie nemyslila jinak, než že se její nešťastný bratr rozžehnal už s tímto světem. Ale nebylo tomu tak, bylo mnohem hůře! Amalie připravila se na dlouhou tuto cestu za několik hodin a když dojela ku Tibeře, co spatřila?
Bratr její Josef seděl na stupních schodů u dveří chrámových uprostřed hrajících si dětí, kalné oči své obracel brzo k nim, brzo zas do nedozírného prostoru světového — byl šílený!
Následovala scéna, která se nedá vylíčiti. Sestra vrhla se k němu, jindy tak elegantnímu krásnému muži, nyní rozedranému zde cizinci a volala ho jménem. Poznal ji, ale nedivil se nikterak jejímu příchodu. „Řím nemá růží,“ šeptal sestře, když ho odváděla od stupňů kostelních.
Co mám ještě vypravovati o svém nešťastném příteli? Po tolika letech srdce se mně chvěje ještě dnes a hořké slzy derou se do mých starých očí… Podnebí italské stalo se mu osudným a podeťalo vetchý kořen jeho života zúplna.
Za nedlouhou dobu na to doprovodili jsme ho k věčnému odpočinku. V posledním voze seděla jeho dcera… Mánes za svého života nenalezl ani jí ani vytoužené žluté růže!
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.