Jana Kollára dílo básnické
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Jana Kollára dílo básnické |
Podtitulek: | O slavnostní schůzi výroční České Akademie 3. prosince 1893 proslovil Jaroslav Vrchlický |
Autor: | Jaroslav Vrchlický |
Zdroj: | Lumír, roč. 22. č. 8. s. 85–90 Ústav pro českou literaturu AV ČR |
Vydáno: | 10. 12. 1893 |
Licence: | PD old 70 |
Související: | Autor:Ján Kollár |
„Vždy zdálo se mi, že je dvojí druh poesie, jedna plna klidu a olympické jasnosti, poesie všech dob, nepatřící výlučně žádné zemi; druhá vášnivější, mající své kořeny v otčině, ve stínu rodné zvonice, na dvoře domu mateřského, první poesie Homera, Virgila, Torquata Tassa, druhá poesie proroků starozákonních, Danta, Shakespeara, Byrona.“
Tak praví Aleardo Aleardi v předmluvě ku vlastním básním. Výměr ten není v jádru ničím jiným než opisem volnějším starých definic o poesii objektivní a subjektivní. Ještě příkladů by mohlo býti a případnějších po mém soudě. Do první řady zařadil bych na příklad ještě Ariosta, Goetha, Shelleye a Puškina, do druhé ještě Schillera, Mickiewicze a Lermontova. A z našich velkých mrtvých básníků do první Čelakovského, do druhé Jana Kollára.
Věta vyžaduje však ještě jakéhosi ohraničení. Nekladl bych ani tak hlavní váhu na to, obzírá-li autor celý svět, anebo jen úzký kout otčiny, jako spíš na to, jak co objímá, na jeho temperament. A tu i při nebezpečí starého pořekadla „omnis claudicat comparatio“ neváhal bych označiti první kategorii básníků jménem umělců, druhou pak jménem věštců. Řekl bych i proroků, kdyby příliš slavnostní zvuk tohoto slova nedělal dojmu posy a nebyl snad jinak vykládán. Jedno jest jisté. U prvních převládá klid a jas při tvoření, vcházíte v ona „templa serena“, o nichž mluví starý básník, u druhých je živlem bouř, vášeň, záchvat, vše, co se připisovalo starým prorokům či věštcům. Stačí položiti vedle nebo proti sobě Homera a Danta, Goetha a Mickiewicze aneb zůstaňme juž na půdě domácí: Čelakovského a Kollára. S jakým objektivním klidem tvořil jistě Čelakovský slokové tvary svých nedostižných „Ohlasů“ a s jakou takřka živelní bouří dralo se z nitra Kollárova, co víří a vře v jeho lepších sonetech!
Oba druhy poesie teprve dohromady podávají básnického člověka celého, myslím v jeho celé mohutnosti poetické. Důkazem pro to se mi zdá, že přírodou samou jaksi je k tomu pracováno, že se v každé skoro literatuře oba druhy doplňují představujíce takto poesii toho kterého národa. Vedle Goetha postaven Schiller, vedle Danta Ariosto, vedle Homera Aischylos. V menších ovšem rozměrech u nás vedle Čelakovského Kollár.
Maje promluviti o tom, co tvoří hlavní podstať a hlavní jádro poesie Kollárovy, nastavil jsem se vždy u tohoto prvního poznatku. Zdá se mi základním tonem celé jeho povahy. Vyslovím to ještě jinak. Kollár pracoval víc fantasií a srdcem, aspoň poměrně víc než kdokoliv z jeho současníků, na českém Parnasse. Něco živelného bylo v něm, co hraničí s démoničností, něco, co se vznáší nad meze tohoto světa a skutečnosti a hledá si pokračování lidské epopeje v končinách, o nichž střízlivý rozum pochybuje. I on si sklenul své „Peklo“ a svůj „Ráj“, kam promítnul další sny svoje, které pojmouti juž naše pozemská hrouda nestačila.
Své nejlepší věci psal jistě vždy jako ve varu a víru; nedovedu si představiti, že by „Předzpěv“ aneb některá čísla lepších sonetů mohla povstati chladnou kombinací, uměleckým rozpočtem. Psal, když naň sletl ten apokalyptický pták, kterému říkáme, nadšení, a tam psal ohněm a slzami. Kde psal jinak, z rozmyslu a shledávání učených údajů, jiných a jiných drobnůstek, nerozehřál se sám více, jen pracně shledával rýmy k vyvolenému jednou schematu — důkazem toho nejlepším dvě poslední části jeho veledíla.
Básníci takoví jsou více méně improvisatoři. Slovo trochu z mody neb s příhanou vyslovované, ale nevím pro okamžik lepšího. Ani Mickiewicz se zaň nestyděl nadepsav nejkrásnější skvost svých Dzíadů, velkolepý monolog Konrádův, improvisací. A je známo z jeho životopisu, jak jej napsal jedním tryskem, jak vyšlehl z jeho duše s celým napjetím všech sil duševních a fysických. Neznám — ovšem v jiných poměrech obsahu i formy — druhé větší improvisace, než jakou je právě Předzpěv Kollárův.
Jsou velcí mistři, kteří i v největším vzruchu vášnivého tvoření dovedou zachovati klid Olympanů a dívati se takřka sobě samým přes rameno, aniž jich to uráží — a při tom dovedou tvořiti dlouho, stejnoměrně po celý život. Jsou jiní, kteří se stejným, neochabujícím zápalem a posvěcením uměleckým kladou kamínek ke kamínku do své mosaiky a scelí ji klidně, že nerozezná oko nezasvěcence ono skládání a tmelení, nýbrž vidí jednotný krásný, života plný obraz. Jsou konečně jiní, kteří jen vybuchnou jako zázračný květ aloe a jednou vydají dlouho nastřádaný náboj v jednom díle nesmrtelném a pak jen živoří plamínky a oharky velkého ohňostroje, aneb zhasnou záhy docela. K těm posledním patřil Jan Kollár.
Před Janem Kollárem bylo málo dobrých básní českých, ale bylo ještě míň básnických skutků. A to mu vždy zůstane, že „Slávy dcera“ přes všecko, co se jí s různých hledisk vytýkati může, je básnickým skutkem prvního řádu. Jest jím mohutnou obrazností svého původce, vřelostí citu a hojností i silou myšlének a na svou dobu i virtuosním ovládáním umělecké formy, jest jím konečně i svou stavbou, svou rozlohou, svými rozměry. Až do ní bylo věru málo takových básnických skutků na českém Parnasse. K prvním počítám velkolepý převod Miltonova Ztraceného ráje patriarchou Josefem Jungmannem roku 1811 vydaný. Je to ovšem jen překlad, ale po stránce jazykové je to více než zjevení. Můžeme klidně říci: od vydání tohoto překladu začíná nová doba v poesii české, nebo jím teprve vrácen jí byl dlouho ztracený jazyk v celé síle, ryzosti a bohatosti. Snad se dopustím kacířství, řeknu-li, že za druhý takový čin básnický pokládám báseň Miloty Zdirada Poláka, nazvanou „Vznešenost přírody“ a vydanou roku 1819. Stalo se módou v době poslední dívati se na Poláka úkosem a upírati mu docela i nadání básnické. Ale ptám se, kdo měl u nás odvahy, ne — té bylo u Vojt. Nejedlého i u Šeb. Hněvkovského zajisté dostatek — ale pravé síly básnické na velkou samostatnou skladbu, by třeba jen v genru popisném, v genru Kleista neb Thomsona, kolem roku 1817? Znám dobře slabizny skladby Polákovy, ale velkost koncepce a místy pravého básnického posvěcení upříti jí nelze. Nevím, kdo by se ze současných básníků před rokem 1819 mohl zmoci na úchvatnou apostrofu:
Mhou klenutý strope, odvážným ve blankytu rozpjat
obloukem! tobě pozdravení a radosti přináším usmání…
a celý ten plným tokem lyrickým se nesoucí vprovod básně. Vím, že po stránce jazyka skladba prošla dílnou Jungmannovou, ale to jí ceny neubírá. Jsou tam vedle některých hluchých škvárů a někdy toporně se nesoucích míst patrné partie vzácné krásy a opravdového básnického vzrušení, a já mám přímo za svou povinnost na tomto místě vzdáti hold neobyčejnému duchu, který v prvních červáncích našeho obrození měl smysl, vlohu i péro pro poesii v stylu opravdu velkém.
R. 1824 vyšlo první vydání „Slávy dcery“. Třetí to velký skutek básnický na mladém, sotva se zazelenavším Parnassu Českém. Je dobře si zapamatovati tato data: 1811, 1819, 1824. Tím bylo juž rozhodnuto, mohlo se juž říci: Ejhle česká poesie! Byla tu takřka přes noc — nebo ty mezery časové jsou nepatrné — byla tu jako Minerva z hlavy Jovišovy, skoro celá a take obrněna; z hlavy Jovišovy, ne — lépe řečeno, vytryskla z té nesmrtelné, jen na nějaký čas poměry nepříznivými ztlumené síly národní. Nejprve na arcidíle básnickém cizím a to na díle prvního řádu zkusila své perutě, svou moc k vzletu, a juž takřka v zápětí zazněla na poli lyriky popisné, vlastenecké a intimní; chyběla ještě struna epická — tu připjal nové lyře Fr. Lad. Čelakovský uveřejniv o pět let později, r. 1829, svůj mistrovský „Ohlas písní ruských“.
Kollároví stejně jako oběma jeho předchůdcům Josefu Jungmannovi a Milotu Zd. Polákovi patří vedle básnického jména především také titul předního pěstitele mluvy domácí. Byl to kus olbřímí práce provésti nepodajný a abych řekl ještě poloospalý jazyk, který sotva choditi uměl, dlouhou řadou básní ve formě tak složité a umělecké, jako je sonet. K monumentální práci Jungmamiova zmíněného převodu Miltonova Ztraceného ráje přibyl tu ještě rým v takovém neobvyklém českému uchu sdružení, a právě on to byl, který vedl básníka ještě hloub do bání jazykových, polozasutých a neznámých, než mohl to učiniti Jungmann prostým v překladu Ztraceného ráje pouze nerýmovaným veršem.
A ještě maličkost, ač i ta charakteristická. Nová česká poesie měla po stránce metrické dvě křídla, jedno důkladně sestrojené, ale olověné, které jí připjali Jungmann, Šafařík a Benedikti v „Prvotinách českého básnictví“ — časomíru totiž, druhé motýlí a ptačí, svou pružností pro budoucnost určené, které jí našel veliký slavista Dobrovský a jež po něm zkoušeli, větší ovšem vlastenci než básníci, Puchmajer, Nejedlý a Hněvkovský, — přízvuk. A Jan Kollár, rovněž jako Polák ve Vznešenosti přírody, jakoby to chtěl zkusiti na obojím, či lépe, jakoby chtěl dokázati, že umí lítat oběma, napsal prolog své skladby časomírou, a zase, jakoby byl přesvědčen, že pouze přízvuk má budoucnost, napsal většinu její — ostatní celou báseň veršem přízvučným spádu, trochaického.
Věc snad na oko nahodilá — ale ničeho není nahodilého v rozvoji takových věcí.
A taková je tedy „Slávy dcera“. Portálem, který je sám o sobě srouben v stylu staré Hellady, vcházíme v romantický park plný kiosků, besídek, zasmušilých jezer, osamělých strmících skalisk, partií lesních a lučních, v pravý kaleidoskop nálad, obrazů krajinářských s historickým pozadím a ovzduším, s perspektivami v minulost i budoucnost českou i slovanskou.
Prolog je stylem klassický, monumentální, lapidární, ční tu jako samostatná, velebně sklenutá architektura zcela pro sebe, projdete jím a vítá vás něco zcela jiného, něco romantického, skoro moderního — báseň v sonetech, které se k sobě pnou a pojí dost volně, jako zrna na růženci, a které místy činí dojem čerstvých momentních zápisků z denníku poetického turisty. Ovšem tento turista vidí vše s jednoho stanoviska a pod jedním úhlem — jeho láska k dívce a vlasti, resp. k Slovanstvu, jest jeho východiskem a cílem — ale vidí to zcela básnicky a vždy s hojnou dávkou vzpomínek na minulost. Naskytuje se samo myslícímu čtenáři a pozorovateli srovnání „Slávy dcery“ s jedním z největších děl moderní poesie vůbec, s Byronovým ChiIde-Haroldem. Ovšem obzory obou básníků i obou básní jsou jiné. Byron objímá celé lidstvo v jeho historii, Kollár třímá se jen Slovanstva na své pouti. Tam Rýn, Pyreneje, Benátky, Švýcary, Alpy, Róma—zde Sála, Labe, Vltava, Rýn, Dunaj — obzor a okruh ovšem valně užší, tam jiný aparát a jiná forma — ale jádro je totéž: reflexe a vzpomínky cestujícího básníka spjaté v cyklus rozjímavé a filosofující poesie s hlediska ryze subjektivního. Spojte sonety Kollárovy v strofy jednotné a jeho 14řádková jistě nezadá Byronově 9řádkové sloce. A uvažme dobu vzniku obou básní. První zpěv Childe-Harolda je z r. 1812, poslední je datován z roku 1818. Pochybuji, že cestopisné sonety Kolíárovy jsou z doby o víc pozdější. Rozdíl 5-6 roků na váhu nepadá. A tak můžeme říci, že v jistém směru šel tu tenkrát neznámý český básník těsně za stopou světového genia, že byl na svou dobu moderní v pravém slova smyslu, že „Slávy dcera“ v jistém měřítku je naším Childe-Haroldem, že jest také básní v své době moderního turisty, ovšem s trochu staromodním průvodem Mílka a věčně moderním, protože lidským průvodem nadšeného pro velkou minulost vlastence!
Žádáme-li právem od velkého díla básnického, aby ukazovalo mocnou obraznost svého původce, vřelý a žhoucí jeho cit, pestrost a bohatství a sílu myšlének ve formě co možná na dobu jeho dokonalé, ano přímo virtuosní, žádáme-li od takového díla, aby bylo pravým výrazem doby své a takřka výrazem duše národa svého, jistě nalézáme všecky tyto požadavky u „Slávy dcery“ splněny. Ne ovšem vždy stejně, ale do jisté míry vždy. Jedny víc, druhé méně, vždy dle individuality a temperamentu básníkova, ale vždy též do toho stupně dokonalosti, kterou můžeme žádati u poety, který byl zároveň zakladatelem, buditelem, křisítelem, u poety, kde zájem ryze umělecky byl křižován nejednou tendencí politickou a vlasteneckou. Přihlédněme blíže k dílu Kollárovu ve všech těchto zde naznačených směrech.
Jen mohutnost obraznosti neobyčejná mohla vyvolati velebný ten Předzpěv, který je pravou evokací celé minulosti Slovanů polabských. Mocným úderem jak na slova čaroděje otvírá se před vámi v prostotě jímavé celé dějiště velkých událostí:
Aj, zde leží zem ta před okem mým slzy ronícím,
někdy kolébka, nyní národa mého rakev.
A jdeme s básníkem po stopách velkých těchto dědů, z nichž:
„Jedni učíce chudou Evropu plachty i vesla
chystati a k bohatým přes moře vésti břehům.
Kov tu jíní ze hlubin skvoucí vykopávali rudných
více ku poctě bohům nežli ku zisku lidem.
Tam ti neúrodné rolníku ukázali rádlem,
by klas neslo zlatý, brázditi lůno země.
Lípy tito, svěcený Slávě strom, vedle pokojných
cest sadili, chládek by stlaly vůkol i čich,
muž syny města učil stavěti, v nich vésti kupectví,
a mláď svou učily stkávati plátno ženy.“
V desíti verších před námi plastický obraz čilého, jarého a bohatého národa.
O mohutné obraznosti Kollárově spjaté pří tom přísnou kázní formovou nad jiné skvělé dává svědectví sonet 120. zpěvu I. Jiný básník by ze sujetu toho byl vytvořil samostatnou episodu větších rozměrů, Kollár vtěsnal vše do 14 řádek plných skutečné plastiky:
Představme si scénu. Jsme v noci v ložnici básníkově. Tomu bdícímu se zjeví duch s holým mečem:
Ode Babigory v tomto rouše stínu
vlast mne s heslem státi ráčila,
slyš, by sokyní dél nebyla:
miluješ-li vlast svou více, čili Mínu?
A za ním kráčí druhý duch s lukem napřaženým:
A já tam z těch břehů, tobě známých, plynu,
tří dni šíp ten Lada ostřila,
mluv, neb chce, by jednou zkusila,
miluješ-li vlast svou více, čili Mínu?
Víme, jak dopadlo rozhodnutí básníkovo. Trochu sofisticky namítne mnohý:
Mlčím, váhám: rázem rukou v ňadra sáhnu;
srdce vyrvu, na dvě rozlomím,
na, řku, jednu vlasti půlím, druhou Míně.
Ale to nesmí nás klamati. Jistě již tenkrát vlast a Mína kryly se v nitru básníkově, byly to jen dvě jména pro jeden cit a pojem, byla to jen dvojí maska jednoho zjevu. V hloubi jeho duše byla především vlast, vypůjčila si v době básníkova rozpuku a květu krásnou tvář Miny, nic víc, odložila brzy masku, transfigurovala se takřka před zrakem naším; Mina se stala symbolem lásky k vlastitak dobře, jako Beatrice Dantova symbolem theologie v Božské komedii. I k tomu je třeba velké mohutnosti tvůrčí, aby takováto proměna bytosti živé v bytost abstraktní a allegorickou nebyla násilná, náhlá, nepřirozená. Nemyslím, že Kollár hned zprvu skládaje první znělky své pouze lásce jeho k Míně svědčící, měl na mysli vlast a Slovanstvo, psal zajisté jako každý pouze erotické básně, že byl zamilován, ale v jeho duchu bez jeho vědomí jistě juž se vždy pří slově Mína ozvala vlast, jinak by slití ono nemohlo býti provedeno tak hladce, tak, by se naň snadně přistoupiti mohlo. O velikých pak, abych tak řekl, tepech obrazností svědčí celá řada obrazů velkolepých a přímo grandiosních. Vizte hořící Moskvu:
Aj, jak pyšné tvůj se zlato vězný
Kreml, Moskvo svatá, blýskoce!
Jak stkví dávno se a vysoce
krásou města celý sever sněžný!
a ta hrdá odpověď Slávy, proč ten požár vznícen:
„Světlo slepcům rozžati jsem chtěla,
by už přece jednou viděli,
kdo jsem já a co jsou moje dětí!
A pak hned následující sonet velkého stylu:
Slavie! o Slavie! ty jméno
sladkých zvuků, hořkých památek!
Stačí dále ukázati ku provedení naznačené proměny Míny na vlast a Slovanstvo, lásky smyslné na lásku ideálnou v sonetech 87—89. končících metamorfosu tuto překrás ným na Goethovu „Píseň Mignoninu“ upomínajícím sonetem:
„Znáš-lí kraj ten, tu vlast Slávy věčné,
Ráj všech krás a duchů palouky
— — — — — — — — — — —
Znáš-li kraj ten, kde tma s horkem zajde,
bez trnů se růže červená,
a svou jilmu každý břečtan najde?
Tam, kde mutné vyschnou času řeky,
kde choť, sestra jedno znamená,
tam jsem tvá a ty můj po vše věky,“
Jak velkými rysy kreslen jest jako apokalyptické zjevení první díl sonetu 109.:
Aj, zde pode širým nebem tvojím,
Slávo! s podivem a s velebou,
jednou nade Tatrou stolebou,
druhou nohou nad Uralem stojím;
hvězdy plynou přede zrakem mojím
zem jak hrudu vidím pod sebou…
a v znělce hned následující mluví juž věštec hotový:
Co z nás Slávů bude za sto roků?
Cože bude z celé Evropy?
Slávský život, na vzdor potopy,
rozšíří svých všudy meze kroků:
Vědy slavským potekou též žlabem,
kroj, zvyk i zpěv lidu našeho
bude módným nad Seinou i Labem!
Ne bez dojmutí čteme právě po letech místa taková. Zda zastarala? Sotva: Aspoň zkušenosti dob posledních mluví víc a více v prospěch básníkův. Však i sklenutí slovanského Pekla a Nebe jeví se — nechť tyto partie juž ukazují osláblou ruku stárnoucího básníka — jednotlivosti pozorohodné a velkolepé. Rys pravé velikosti šlehne najednou i mezi umdlévajícími juž řádky, něco náhle obrovitého, opravdu velkolepého se objeví mezi divně znějícími slovy, v středu archaeologických i archaických podivnůstek. A ještě po letech drahných v zalkání nad smrtí Jungmannovou čteme tuto jistě velkolepou apostrofu:
Ó ty prachu; hodný, aby máter
Sláva mohylu ti skupila
z Krkonošů, Uralu a Tater;
ó ty duchu! jehož ctnostmi všude
sídla nebes tak se zlidnila,
že již jiným sotvy místa zbude!
Velkost, skutečnou velkost nemůže nikdo upříti tomuto rozmachu orlích věru křídel!
Vedle mocné obraznosti, která vlastně tvoří, se hlásí hned silný cit. Ve šťastném obou sdružení leží hlavní moc umění Kollárova. Že ty dva faktoři, obraznost a cit, si drží u něho rovnováhu, že se vzájemně doplňují, vyváží místy i jeden dosti citelný jeho nedostatek — myslím epické plastiky. Kollár je bližší hudebníkovi než malíři a sochaři v svém díle a stopujeme-li stále tuto cestu, ozývá se v něm stavitel nejslaběji. Těch velkých jako Dante, kdo, stáli příbuzní stejně všem uměnám, je ovšem po skrovnu ve všech literaturách. Byl to Schlosser, který ukázal k tomu, že první část Božské komedie (Peklo) je analogická k sochařství, druhá (Očistec) k malbě, třetí (Ráj) k hudbě a celek že ukazuje na velikého architekta. U Kollára převládá smysl hudební, jeho popisy nejsou nikdy široce rozvlněné, kreslí vše stručnými pouze údery štětce, ale jeho vřelý cit dělá z něho hudebníka. Nemyslím ani tak formálně na hudbu slova, jako spíš na vnitřní to vlnění, na tu skrytou hudbu duše, kterou nosí každý básník více méně v svém nitru. On vzbudí případné naladění ani ne tak volbou obrazu jako spíš jejich sledem nebo proti sobě postavením a city jeho splývají a rozcházejí se stejně jako vlny akkordu. Hned za vykresleným jako na rychle obrazem přichvátá osobní cit básníkův a vyslovuje sám, co v čtenáři zajisté by se též ozvalo:
Jak muselo v tom by studené být k národu srdce,
jenž by tu slz jak nad kostmi milenky nelil.
Cit silný, mužný propukává u něho s vehemencí neobyčejnou hlavně v sonetech zpěvu III. týkajících se povšechných zájmů a otázek slovanských. V erotice je vždy jaksi skonejšený, víc elegický, po ztrátě brzy se těšící. Lze snadno souditi z toho, že láska k Slovanstvu a vlasti byla vždy u něho přece jen pružinou hlavní a specielně láska k dívce cit podružný, sekundérní. Ustoupí pak také brzy láska k dívce lásce k Slovanstvu docela. Ale přes to jsou i v prvních částech „Slávy dcery“ pravé perly české erotiky. Zná je každý, nebudu jich uváděti doslova. Možná dost, že kdyby stály zvlášť zcela pro sebe bez partie sonetů vlasteneckých a didaktických, že by působily ještě ohnivěji a mohutněji; takhle jsou trochu stísněny a vypadají mdlejší, skoro Petrarkovsky chladnější než prorocké výlevy hněvu a rozhorlení v sonetech ostatních částí následujících. Bylo vysloveno jméno Petrarkovo. Že měl na Kollára vliv, vycítil juž bystrý Čelakovský v svém klassickém rozboru Slávy dcery. Mně zvlášť se zdá, že od Petrarky má Kollár někdy ono si pohrávání s myšlénkou erotickou a jakousi zálibu v konceptech a kudrlinkách, vlastnosti, které jinak odporují jeho přísnosti a vážné monumentálnosti. Nemyslím ani ono nahodilé setkání se s Minou v chrámu obdobné Petrarkově setkání se s Laurou, jako spíš podivně allegorisující a klassifikované tři věci, jež nutí básníka k smíchu s hněvem spojenému v sonetu 11. zpěvu I. Tak se mi zdá překrásný sonet 20.
Těžko říci ovšem, když se v krásy
zlaté na Tatrách den obléká…
ryze Kollárovský, mocnými rysy nakreslený a silným stupňováním k účinu pádnému postupující:
Pohled její! o mlč nyní, vtipe,
srdce mluv, jak jeden jediný
střely, světy, bohy do mne sype.
ale hned následující 21. s tou hádankou, „proč jsou slávské tváře okrouhlé“, vyzní suše jako Petrarkovsky přistřižená, třeba dost vtipná hříčka. Sem patří i anakreontický sonet 33., v němž zaříká básník včely, aby nepopíchaly jeho milenku, 36., kde různé bohyně skládají dohromady krásu jejího těla, 440. o lásce vtipně filosofující, svými antithesami duchaplný:
Chladný oheň, smutek radostný,
sladká hořkost je a radost smutná;
milá rána, trávenina chutná,
žalost smíšená, smích žalostný,
zdravá nemoc, katan milostný,
rozkošný hrob a smrt neukmtná.
To je ryze Petrarkovské. Jak proti těmto sonetům je v své jednoduchosti právě silou citovou mocný na příklad sonet 86.
Oči! oči! modré, milostivé,
o vy perly v kvetu rozvitém,
v nichž se zem i nebe s blankytem
jako v řece svítí zrcadlivé!
A jak zase až skoro titěrné detaily nakupil básník v sonetu 94., kde rozumuje, odkud vzal Mílek látku k slití ručky milenčiny; zde opět zaráží manýra ani ne víc Petrarkovská, nýbrž přímo arkadistů italských z doby Mariniho. Myslím, že tyto věcí byly velkému a v jádru seriosnímu duchu Kollárovu cizí a že zabloudily do erotické jeho poesie jen pod silným vlivem studia cizích vzorů, v jeho vlastní bytosti k nim rysů nenalézám.
Za to v sonetech zpěvů následujících není více takového drobem se citu v hříčky, zde jeden mocný akkord stíhá druhý, jsou to pravé věštecké hlasy nesoucí se z hlubin nitra tu rozb činěného, tu rozháraného, vždy silné ozvy jednotné individuality. U většiny se ku pouhým výlevům citovým druží v nich tony didaktické podávající v usedlých, lapidárních větách velké životní pravdy, jakousi filosofii básníkovu, rady, pokyny, povznesení, horování. Zřídka se octne básník v nich na samém prahu pouhé rétoriky neb suchého moralisování. Sem patří ony známé a hojné citované: Život jestí roven řece dravé (II. 8.), Pracuj každý s chutí usilovnou (II. 123.), Nepřipisuj svaté jméno vlasti (II. 124.), Slavie, o Slavie, ty jméno (II. 138.), Všecko máme, věřte, moji drazí (II. 140.), Slávové vy ducha nesvorného (II. 141.) a jiné a jiné, jež každý z paměti znal za doby studií a na nichž by věru měla býti odchována mládež česká, jako se na ódách Pariniho odchovává mládež italská.
V těchto sonetech se objevuje neobyčejná bohatost myšlenková, kterou vynikal Kollár nad všecky své současníky. A tato bohatost nebyla u něho jen plodem studií a vlastní, postupem let se kupící zkušenosti životní, nýbrž byla údělem jemu vrozeným, šla ruku v ruce s jeho obrazností a s jeho citem. Jak prof. Fr. Bílý ve své zajímavé studii „Jak Slávy dcera rostla“ ve Sborníku Kollárovském ukázal, šly tyto didaktické tony ruku v ruce s milostnými. Tak hned krásný sonet:
Blaze, kdo si jeden čistý, smělý
účel místo mnohých představí (III. 117.)
je hned z prvního vydání „Básní“ Kollárových, kdy ještě v jednotnou koncepci sceleny nebyly. Mohli bychom citovati i jiné na důkaz, že tato hojnost a bohatost myšlenková byla básnickému duchu Kollárovu vrozena a že nebyla dílem studia neb stářím se obyčejně dostavujícího rozumování. Bylyť mu zajisté velké myšlénky stejně vnukány jako velké obrazy a velké city, a v této trojici fantasie, citu a rozumu vidím nezvratný důkaz geniálnosti původce „Slávy dcery“. Jisto jest, že žádný básník nehodil do národa tolik myšlének před vystoupením Jana Kollára. Idylické, nevinné rýmování Puchmajerů a Hněvkovských bylo v jádru svém neobyčejně chudičké a jednostranné. Polák, jediný básnický duch před Kollárem, byl více malířská vloha, Čelakovský nebyl ještě vykrystalisován a také Palacký a Šafařík záhy umlkli obrátivše se k studiím ryze vědeckým, a tak můžeme směle říci, že jest Jan Kollár náš první básník reflektivní, myšlénkový. Jeho básně mají vždy jádro, jsou těžké až na některé hříčky, o nichž jsme soudu svého netajili. Takové stravě nebylí zvyklí v Čechách a bylo třeba zase toho zápalu pro ideje Kollárem hlásané a také třeba sdružení dvou druhých jeho stěžejních básnických mohutností obraznosti a citu, aby poesie jeho myšlenková mohla si raziti cestu nejen do srdcí, nýbrž i do myslících hlav tehdejších vrstev. A poesie, která není pouhým výlevem citovým v lahodné formě anebo hříčkou slovní a rýmovou, je právě poesie moderní. Poesií myšlenkovou čelili Parini a Foscolo v Itálii arkadickému klinkání, tou se zdvihl Byron nad ulízané sloky některých lakistů, tou přikryl Schiller chabé pokusy svých předchůdců: jeť tedy Kollár také prvním naším básníkem opravdu moderním; on učí mysliti svého čtenáře, neopájí jej pouze hudbou slova a rýmu, ale vlévá do srdce a myslí bohatou setbu zárodků myšlenkových, obraceje ducha k velkým cílům a snahám. Odtud chápeme potajný útok dobrého Hněvkovského, „že prý se sonety Kollárovy ani zpívati nedají“; odpověď na to by maně připomínati musila na slova, kterými odbyl hrdý Alfieri své nepřátele, vytýkající jeho verši tvrdost a nehudebnost, řka o vlastních slokách:
„non sou cautati
saran pensati“,
nejsou zpívané, ale bude přemýšleno o nich.
Zbývá nám promluviti o posledním požadavku, jejž klademe na pravé, vskutku velké dílo básnické, o tom, aby velké myšlénky a vřelé city byly též tlumočeny uhlazenou, ano virtuosnou formou zevnější. Více než při kterémkoliv z minulých požadavků zde musíme býti spravedliví vůči době, v které básník žil, vůči stadiu rozvoje jazykového, v němž tento právě tkvěl, ano i vůči celému stupni dokonalosti a vyspělosti, na kterém se poesie v jeho době ocitla. Jiné je stanovisko soudu absolutního, ale v případě tomto bylo by stanovisko to křivdou vůči básníkovi i vůči jeho době. Vzpomínáme-li na to málo, co bylo před Kollárem v ohledu formálním, budeme spravedliví i k formě jeho. Ukázal jsem to jinde, ve sborníku Kollárovském, výlučně o formě Kollárově a resumují zde své pozorování proto krátce. Kollár volil pro hlavní, základní část své skladby formu sonetu, formu, která v době jeho byla teprve v plénkách. Je to forma zajisté krásná, ale stejně těžká a komplikovaná. Žádá vytříbeného veršovce, ano mistra formy, má-li působiti plným a celým dojmem. Pro celý tvar a pochod básně Kollárovy hodí se ovšem výborně, jako se hodí Stance Spencerova pro Byronova Childe-Harolda a jako se hodí volná sloka Puškinova pro Eugena Oněgina. Ale nezapírejme si, že forma ta je zároveň poutem a že vyžaduje co největší různosti v ovládání svém, aby se nestala na dlouho monotonní. Pro části básně, které mají splývati v jedno a tvořiti celek zamýšlený a promyšlený, rozhodně není, k tomu =jest její sestra tercina daleko výhodnější. S těmito formálními věcmi má se to vždy jako se známým vejcem Kolumbovým; třeba, aby přišel genius a rozluštil je zázrakem. To se povedlo Dantovi. Znal také sonet, psal jich mnoho a překrásných, ale k své velebásni volil tercinu. Proč nevolil sonet, který tvoří podstatnou část jeho „Nového života“? To je právě tajemství genia. Nám je dnes lehce říci, forma terciny jest jako stvořena pro epopej visionářskou; Montimu bylo na př. hračkou jíti v stopách tohoto objevu, jak vidíme v nejedné jeho skladbě, ale udeřiti první na to pravé, toť onen Rhodus bájky. Kollár volil sonet pro svou putovní a reflektivní báseň zajisté s dobrým rozmyslem a trefně, ale proč právě volil sonet, který při všem chce býti pánem samostatným, každý pro sebe a těžko se spájí v řetěz, to je hádankou. Myslím, že ještě dřív, než na „Slávy dceru“ vůbec myslil, psal první ryze erotické básně a výlevy svého citu sonetem, i zde bude příklad a vliv Petrarkův rozhodující, později byl juž ve jhu a ve vleku této formy a k vůli žádoucí jednotě zevnější se jí přidržel, ačkoliv později, zvláště ve dvou posledních zpěvech, kde musil nahrazovati vzlet archaelogií a poesii výpočtem jmen a dát, jistě tato forma více mu překážela než mu pomáhala a jej nesla. Jedno však vždy dobré bylo při těchto básních, t. j. skutečná škola, jíž tu sotva vzkříšený jazyk prodělal. Mluva posud těžká a toporná musila se probírati několikerým jhem a spřežením rýmů, byla energií a silou vůle neobyčejnou takřka vlita jako tekutý bronz v kadlub čtyřzvuku a trojzvuku neústupného a jednotvárně skoro komandovaného. Ani změny rythmu trocheje v jamb, ani změny rýmu ženského v mužský si Kollár nedopřál, neúprosně provedl svůj sonet trochajský s ženskými východy v obkročných rýmech a s mužskými v středních až do konce. Chápeme to, chtěl míti aspoň zevnější jednotu své skladby a této obětoval místy i libozvuk i vkus. Provedl násilné trojzvuky a čtyřzvuky na svou dobu virtuosně. A co při tom padá na váhu, sáhl do pokladu jazykového rukou smělou, snad až někde příliš smělou. Ale i to je přirozené, v každém velkém tvůrci je vždy utajeno kus smělého novotáře a tvůrcem velkým bez odporu Kollár byl a logicky byl i novotářem. Mnoho se v jednotlivostech neujalo z jeho novot, ale celkový výtěžek jazykový jest ze „Slávy dcery“ na dobu svou překvapující. Toho „bujného oře“ mluvy naší, o kterém později tak krásně pěl Čelakovský, on skrotil rukou pevnou poháněje jej z lučin a pastvisk idylických svahů Tempe až k závratným výším Pindu i Sinaje. Že někdyv tomto letu se pod kopytem božského okřídlence odloupnul kus štěrku neb skaliska a prachem ztemil triumfálný let jeho, jest v té době jen přirozeno a pochopitelno. Sám velký Goethe v jazyku za doby jeho tak vyspělém nepřál valně sonetu, vymlouvaje se, že rád prý řeže z celého dřeva a při sonetu prý musí někdy též klížit, a také jeho žeň sonetů je malá. V Babelu poesie, který vytyčil Viktor Hugo, jsou sotva tři, čtyři sonety, v době, kdy romantikové a parnassísté od Gautiera až k Sully Prudhommovi si pohrávali se sonetem jako kejklíř s hady: a hle, u nás, na samém prahu poesie nové, vystoupí básník se skladbou čítající sonetů hned několik set. To jest něco, čemu říkáme „tour de force“, co vzbuzuje překvapení, úžas a úctu.
Ocitli jsme se u konce svého pozorování. Výsledek jest patrný. Básnické dílo Kollárovo jest v svém způsobu velké vůbec a pro nás zvlášť významné a památné. Obraznost, cit, myšlénka, celý kulturní názor a obzor ve formě na dobu svou virtuosní se tu spojují v celek hodný, aby vyplnil život celého poety a šlehl v život celého národa. A obé se stalo, jak víme. Básnické dílo Kollárovo sice juž své pravé poslání vykonalo, ale ukrytá v něm síla životní je tak veliká, že ono v nejkrásnějších partiích svých na pouhou raritu literárně historickou, na báseň antikvovanou ani sklesnouti nemůže. Chví se v něm srdce celého národa a toto jest nesmrtelné.