Jan Svatopluk Presl

Údaje o textu
Titulek: Jan Svatopluk Presl
Autor: Jan Svatopluk Procházka
Zdroj: PROCHÁZKA, Jan Svatopluk. Jan Svatopluk Presl. Praha : F. Topič, 1920.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Související: Autor:Jan Svatopluk Presl
České hlavy. Sbírka populárních životopisných monografií. Pořádá Jan Emler. Svazek 9.

Spartam, quam nactuses, orna.
Stůj kde stůj, vlast miluj.

„Beze stopy se nesl všechen pokrok lidstva ve vědách přírodních po půldruha sta let pyřes hlavy českého lidu, avšak Presl vzemknuv jej jedním rázem, postavil rozsáhlou, úplnou českou encyclopaedií přírodovědeckou před zraky udivených rodákův. Tím uvolnil dráhu českému duchu k oněm vysokým sférám, kdež národové čerpají svou sílu.[1]

Když se staroměstskému měšťanu, mistru počestného řemesla špendlíkářského, jehož rod přišel do Čech z Elsaska, tak jako Zeyrův, narodil syn, 4. září roku 1791, dožíval český národ svou nejtruchlejší periodu, nám tak krásně vylíčenou v „Temnu“, a počalo mu již svítati. Byla to doba, kdy myšlenkové napětí vyvolané francouzskou revolucí působilo již i na duchy našich vzdělanců, jichž myšlenková půda jistě že byla dobře připravena částečně josefinismem, částečně též modním tehdáž zednářstvím. — Praha byla tehdy městem, jež nebylo prosto všech snah kulturních a vědeckých a byla snad daleko méně provinciální než za padesát neb šedesát let potom. Než tyto proudy, jak se zdá, nepůsobily mnoho na tehdejší průměrné měšťanstvo, a z takovéto zámožné a jak říkáme dobré rodiny měšťanské pocházel i syn špendlíkářův, jemuž dáno jméno Jan Evang. Leopold. Měl dle tehdejšího zvyku býti dědicem řemesla svého otce. Ale hošík byl slabý a matka roz. Straková uprosila otce, snad za přímluvy strýce Janova, kněze P. Straky, aby ještě než zesílí, mohl navštěvovati nějaký čas gymnasium piaristské. Otec povolil, ale než muselo býti dále o budoucnosti synově rozhodnuto, zemřel r. 1804. Tak stalo se, že Presl dostudoval gymnasium s nejlepším prospěchem roku 1807. Málo toho víme z mládí našeho slavného přírodopisce. Pouze on sám o sobě praví, že často navštěvoval dílny, kde styk s řemeslnictvem připomínal mu přináležitost k národu, z něhož vzešel, ale obohacoval zároveň i bystrost jeho ducha poznatky, z nichž později mnohonásobně těžil. Víme dále, že ještě za dob gymnasijních navštěvoval přednášky, abychom tak řekli jakési extense, které bývaly pořádány hrabětem Canalem de Malabaila v zahradním pavíllonu jeho zahrady, nyní již bohužel zcela zastavěné, bývalé „Kanálky“. V „Kanálce“ tehda přednášíval botaniku ředitel této zahrady a přítel majitelův Frant. W. Schmidt. Je důležito věnovati mu zde vzpomínku, jako předchůdci Preslovu. Bylť on první, který počal soustavně zpracovávati českou květenu, která vycházela nákladem šlechetného hraběte Canala, známého i jako čelného svobodného zednáře své doby. Bohužel vydání této květeny nebylo ukončeno, neboť při čtvrtém svazku skonal její autor v mladém věku 32 let. Dva exempláře této Flory doprovodil Schmidt nádhernými, vlastní rukou kreslenými tabulemi; jeden z nich dosud nalézá se v universitní knihovně pražské. Na universitě počal Presl studovati lékařství, jedinou tehdá vědu, která mu umožnila věnovati se přírodním vědám, k nímž žhavou cítil náklonnost. Studia filosofická, jimiž musil projíti, než mohl se věnovati specialnímu lékařství, nepřinesla mu mnoho vznětů, vyjma snad přednášek slavného Bernarda Bolzana a šlechetného lidumila Aloise Klara, jinak filosofická fakulta v tehdejších dobách nevynikala zvláštními silami, ani muži, kteří až na prof. Jana Nejedlého, který vykládal češtinu, byli by se zvláště zasloužili o povznesení českého národa. Ale přece byl tu slavný botanik prof. J. Ch. Mikan, jehož přednášky rozněcovaly v Preslovi zájem pro vědy přírodní. Mladý přírodopisec vzal velmi vážně do ruky studium a sdíleje zájem svůj se svým o něco mladším bratrem Karlem, podnikal časté botanické exkurse, jichž kořist v kruhu stejně smýšlejících, starších přátel určovali a oceňovali a podařilo se jim objeviti dokonce rod trav, dosud neznámý, jež nazván později Coleanthus subtilis. Karel Bořivoj Presl, o něco mladší Jana Svatopluka, měl s ním stejný zájem a oba bratři si velmi dobře rozuměli. Již roku 1812 odvážili se podniku, tehda velmi nového a neobvyklého, totiž vydávati společně prodejný herbář sušených rostlin, a to skupiny tehda velmi málo známé, totiž nižších tajnosnubných. Herbář jejich vycházel pod jménem „Vegetabilia cryptogamica boemica exsicata“, ve svazcích po 2 zl. stříbra, ve lhůtách šestinedělních. Vyšlo 6 svazků, které vzbudily dosti zájmu ve vědě. Později, jak se zmíníme, pracovali spolu na květeně české, a pak setkali se ještě při zpracování materiálu po nešťastném Hänkeovi a když vydávali vědecký almanach „Deliciae Pragenses“. Jejích vědecké cesty se však čím dále tím více rozcházely, ježto Jan Svatopluk věnoval síly své výhradně vědě národní, Karel Bořivoj vědě mezinárodní a psal proto výhradně německy a latinsky. Ale nebyla to jen botanika, kterou Presl vášnivě pěstoval, konal i obsáhlé studie jazykové, takže ještě na universitě seznámil se s frančinou, angličinou i vlaštinou a počal se zabývati polštinou, ruštinou a později chorvátštinou, což ukazuje k jeho obrovskému talentu filologickému, který, jak později bude ukázáno, pomohl mu vykonati obrovské jeho životní dílo. I na universitě snadno pronikl, jistě dík svému velkému talentu přírodovědeckému i své píli, takže jíž roku 1816 dokonal svá studia lékařská se skvělým prospěchem (medicina byla tehdáž rozvržena na pět ročníků) a byl promován na doktora lékařství. Je zajímavo, že jeho dissertace „O druzích vavřínu v lékařství užívaných“ byla farmakologická, tedy opět ukazovala směr spíše vědecko-praktický, jímž se chtěl bráti. Vzdělání jeho na lékařské fakultě spočívalo v rukou výtečných sil, jež i mimo universitu pověst si získaly, jako prve již zmíněný Mikan, anatom a entomolog Ilg, chemik Freissmuth i anatom a fysiolog Rottenberger.

Presl, ač mlád, byl dobře kovaný ve vědách, neboť mohl se hned po doktorátě účastniti konkursu na vypsané místo professora technologie a přírodopisu pří filosofické fakultě ve Lvově. Ač při zkoušce skvěle obstál, nebylo mu toto místo na štěstí pro českou vědu a literaturu uděleno. — Za to stal se assistentem prof. F. X. Bergra, který přednášel zoologii a anatomii na pražské universí, a po jeho brzké smrti roku osmnáctého i jeho zatímním nástupcem. Ne však na dlouho, neboť byl jmenován za profesora všeobecného přírodopisu a technologie na lyceum do Olomouce. Nelíbilo se mu zde, a píše odtud Jungmannovi, „že město vězí docela v zapeklenění německém“. Ale přízeň osudu ho záhy odtud vysvobodila, neboť již na sklonku roku 1819 byl jmenován na místo po prof. Bergrovi, a tak roku následujícího shledáváme se s ním opět v Praze, na místě, k němuž se vždy nesly jeho tužby, a v kruhu přátel, jež mu byli drazí a kteří po něm toužili. — Není těžko uhodnouti, kdo byli tito přátelé. — „Tou dobou, co na západě Evropy, poblíž Atlantu nová doba historie se byla započala, co Laplace psal svou Mécanique céleste a Berthollet svou Statique chimique, praví se, že v Praze v jedné malé komůrce sedělo tré mladých Čechů, tesknících na úpadek svého národa i jeho osvěty, a jeden z nich prohodil: kdyby teď na nás spadl strop, bylo by veta po české literatuře. Jeden z těchto tří byl Josef Jungmann, jejž nazvali tichým geniem, jenž však ve skutečnosti byl granitová skála.“[2] A bylo jich skutečně jen hrstka, těch věrných, kteří si vybrali za dílo svého života učiniti z lidu národ. Mezi ně náležel i Presl, který jako ostatní z této družiny dal na jevo své smýšlení i svým jménem, přijav na popud Jos. Libosl. Zieglera za první jméno Jan vlastenecké jméno Svatopluk. On a Jungmann byli záhy nejlepšími přáteli i spolupracovníky a vysoce si vážili jeden druhého. Píšeť na příklad dr. J. B. Pichl[3] ve svých vlasteneckých vzpomínkách: Šel jsem jednou s Jungmannem okolo bytu Preslova, právě v čas, když vycházela „Česká Včela“; vzhlédnuv nahoru k oknům pravil mi J.: „Tam je ta pravá česká včela!“ Vedle Jungmanna a jeho bratra Antonína, profesora porodnictví na universitě (přednášel česky), byl členem tohoto malého kruhu vlastenců dále ještě vlastenecký hrabě dr. Bedř. Všemír Berchtold, Jan Evang. Purkyně, mladší bratr Preslův, později jeho nástupce na assistentuře Karel Bořivoj, později Palacký, Šafařík, kterého se jím podařilo dostati do Prahy, Karel Slavoj Amerling, v mnohém pokračovatel Preslův, a ještě jiní. — Z přespolních přátel zvláště Ant. Marek byl Preslovi drahým stejně jako Jungmannovi. — Byly to vzácné besedy, těchto vlastenců, jak na ně vzpomíná Purkyně pravě: nemluvilo se jinak než česky i o zapletenějších věcech vědeckých a přečasto se vyskytla příležitost k vytvoření českých názvů, někdy šťastně vyvedených, někdy dosti nejapně. Tu mírnil Josef Jangmann takové naše počínání, nahlédnuv do svých bohatých zásob slovnických, i často se našlo slůvko vhodné, dávno od našich předků potřebované. — Zde v těchto schůzkách rodily se plodné myšlenky, jichž ovoce vidíme v „Matici České“ a v „Kroku“. — Než však vylíčíme, jakou práci do nich vložil Presl, musíme promluviti o jeho celkovém vědeckém působení. Presl byl polyhistor, jeden z posledních, neboť jích doba tehda již přecházela. Byl polyhistor jako Alexandr v. Humboldt, jako Goethe neb hr. Kašpar ze Šternberka, zakladatel českého musea, — Ve své literární činnosti Presl jen málo místa věnoval lékařství. Anatomii člověka krátce probírá v Kroku, podávaje tu jakýsi úvod do antropologie. Na jiném místě v Kroku podává výtah Parisetova článku o moru a vedle toho vyšla z jeho péra znamenitá populární knížka o očkování, tak výborná, že byla i do němčiny přeložena a po venkově lidu zdarma rozdávána. Největší jeho zájem poutaly však dvě nauky, botanika a mineralogie. Botanika byla jeho stará láska, a již jako student se jí věnoval a první jeho práce byla Flora Čechica — Květena Česká, kterou vydali oba bratří r. 1819. Práce, v níž jim pomáhali přední botanici čeští i někteří vynikající z cizích, důležita je ze dvou hledísk. Předně, že jest to prvá úplná česká květena, po dvou nedokončených a také nedokonalých, Schmidtově a Pohlově, a po druhé, že tu po prvé musil si Presl, a to s úspěchem, vytvářeti novou terminologii českou. Uvádí sice již Pohl ve své flóře některá česká jména rostlin, ale jsou to jména buď prostonárodní, buď ze starých spisů pocházející. Presl však po prvé počal tu tvořiti terminologii moderní, na podkladě linejského systému binominálního, a to s výtečným zdarem. Již název Květena ve smyslu Flora byl volen tak šťastně, že se udržel. Ač Presl i tu v první řadě šetřil lidových neb starých knižních názvů českých,[4] přihlížel k tomu, aby nebyly neohrabané. Nebylo-li možno užíti vhodného názvu českého, poohlížel se v polštině neb ruštině i jihoslovanštině a pak teprve, nenalezl-li ani tam ničeho, tvořil sám. Tak místo českého terminu „panenská okurka“ zavedl pěkný ruský název „durman“. Abychom uvedli některé další příklady: čilimník i mochnu nalezl v ruštině, biku a hrachor vypůjčil si od Jihoslovanů, pro zárazu a vranovec (vraní oko, Paris quadrifolia) šel k Polákům. Sám vytvořil na př. bělozářku, bublinatku, lýkovec a tak pojednou tu byla výborná terminologie, ba i názvy tříd Linnéových byly šťastně přeloženy (dvoumužstvo, čtyřmocenstvo, jednobratrstvo, jednodomstvo atd.). Ale není nikdo prorokem ve své vlasti, a Preslové s počátku setkali se s tuhým odporem staromilců. Jedním z největších odpůrců byl Puchmayer, sám dobrý přírodopisec,[5] který v dopise ze dne 7. června 1820 píše mezi jiným o tom Dobrovskému: „Z obyčejných, každé kořínkové bábě známých jmen specifických nadělali jmen generických: „Bromus“ na př. jest mu „sveřep“. „Risum teneatis amici!“ — Bůh zachovej každého lexikografa od tohoto díla… Ti mladí lidé všechno ničí, na místě aby stavěli. Se živou řečí nelze přece toho učiniti, co Linné provedl v řečí mrtvé! A pak ta nově ukovaná přestrašná jména! Na věky věkův neprojdou uchem kořínkové báby, aby v její paměti se uchovala!“ Než dejme slovo jednomu z našich nejlepších znatelů života Preslova, Alexandru Bernardovi (Krok V. 104.), který velmi případně vyjádřil poměr mezí Puchmayerem a oběma Presly pravě: Věru nesnadno jest pochopiti, kterak Puchmayer, sám usilovav, aby přírodní vědy v češtině byly pěstovány, sám chtěl nová slova tvořiti, mohl Preslům vytýkati, jakoby „spisem tím barbarství učiněn počátek, kteréž vtírá se do jazyka našeho.“ Kdyby Preslové byli zůstali na tom stupni, jak Hájek, Veleslavín atd. a po nich Pohl rostliny česky jmenovali a jak i Puchmayer si myslil a představoval botanickou nomenclaturu, pak zajisté by byla vědecká nomenclatura česká uvízla v týchž místech, kde byla v 16. století a na počátku století 19., nežli Preslové ku své práci pokročili. Puchmayer zajisté představoval si nomenclaturu českou takto: „Bromus asper“ sluje lidu „žitnice“, „Bromus ucalimos“ slove „stoklasa“ „Bromus tectorum“ slove lidu „sveřep“. Těmito českými názvy byl by Puchmayer označil druhy, avšak rodová jména „Bromus“ byl by označil českým jménem. Preslové pokročili v před, učinivše jméno „sveřep“ jménem rodovým a k němu připojivše teprve jméno druhové. — A přec jak krásná a libozvučná je naše botanická terminologie proti německé, na příklad, kde je samý „—baum“, „—kraut“, „—klee“, „—gras“ atd. — A terminologie Preslů přece zvítězila. Co provedl Presl ve Floře naší, provedl za krátko v květeně exotické ve svém nádherném Rostlináři. Názvy cizích rostlin zde i ve Všeobecném rostlinopisu (viz doleji) utvořené, musíme respektovati, ač mnohé z nich nelze tak zcela bez námitky příjmouti. — Některé názvy tvořeny jsou s takovým zdarem, jako termíny pro naše domácí byliny, jiné jsou slabší, ale nemáme dosud lepších. Buďtež uvedeny některé příklady: Chrysobalanus je zlatoplod. Mimusops opíhled, Aegle oslizák, Punica granatum marhaník, Arimiatriloba muďoul, Diospyros tomel, Sorghum cirok, Angraecum větrobýl, Acacia kapinice etc. Rostlinář je skutečný pomník Preslův, dílo ohromně založené, že do dneška takového nemáme, což však bylo i příčinou, že na konec ztroskotalo. Zde pokročil Presl dále a vytváří prvé názvy morfologické a i tyto tak šťastně, že se uchovaly (prašník, tyčinky, květenství, jehněda etc.) i počíná tvořiti názvosloví chemické. Rostlinář totiž v prvém dílu (započatém r. 1820) pojednává o všeobecné botanice, a v dalším díle, doprovázeném překrásnými obrazy, které sám na kámen kreslil a jeho dvě svobodné sestry z části ručně kolorovaly, probírá rostliny systematicky, přidávaje pokud bylo třeba i výklady farmakologické, lékařské i technologické. Vydání díla bylo umožněno hr. Berchtoldem, který se ho obětavě ujal. — Dílo toto, ač vycházelo do roku 1845, nikdy nebylo dokončeno, a až později, roku 1846, vydal zkráceně dílo „Všeobecný rostlinopis[6] dvoudílný a k němu jako všeobecný úvod „Počátky rostlinosloví“ r. 1848, opět důležité tím,že znamenitě rozšířily českou botanickou terminologii. Ty byly též jeho labutí písní. — Chemii, kterou již před vydáním Rostlináře měl důkladně prostudovanou, vydal roku 1828 pod jménem Lučba či chemie zkusná.

Přesto že chemie po stránce vědecké nestála na výši doby, opomíjejíc tehdá již napsaných výzkumů Wöhlerových a Liebigových, přece je i ona důležitým základním kamenem vědy české, tak jako pozdější trojdílná Technologia či obšírné prostonárodní učení o řemeslech a umělostech z roku 1836—37. To co terminologicky provedl Presl v botanice a chemii, o to pokusil se alespoň částečně i v geologii. — Těžiště Preslovy chemie neleželo ani tak v dokonalém vědeckém propracování jako spíše v důkazu, že čeština hodí se ku projednávání kteréhokoli vědného oboru, jako kterýkoliv jiný jazyk. Tato tendence měla za následek, že Presl dopustil se zde několika krajností, že překládal zde vše, i chemické značky, což se ovšem neujalo. Za to česká pojmenování prvků zachovala se do dneška a jsou všeobecně v užívání. První díl chemie vyšel jako druhá část druhého dílu fyziky Vojt. Sedláčka v Praze roku 1828, a tištěn byl ještě švabachem. Druhý díl vyšel v úpravě daleko úhlednější roku 1835 o 318 stranách. — Roku 1834 vydal překlad slavného pojednání Cuvierova pod titulem „O převratech kůry zemní“, rozmoživ překlad o výklady ještě jiných autorů a připojiv životopis nejslavnějšího tehda palaeontologa. I terminy, jež zde utvořil, po většině zůstaly. K vydání jeho Geologie, která v rukopisu byla již hotova, bohužel nedošlo, a rukopis nepietností pozůstalých byl zničen,[7] tak jako jiné jeho rukopisy, mezi nimiž i zoologie, z níž na světlo světa vyšel pouze prvý díl Ssavectvo. I tu utvořil slova, do dneška v české vědě o zvířatech užívaná. Za to obětavostí soukromé společnosti „Stalců“ pravděpodobně na popud Amerlingův umožněno bylo vydání jeho Nerostopisu či Mineralogie, knihy, jež nebyla jen snůškou výtěžků práce cizích autorů, nýbrž obsahovala i mnoho poznatků vlastních, a jak to již V. Šafařík vyslovil, byla by mu, vydána jsouc v kterémkoli světovém jazyce, zajistila čestné místo mezi mineralogy světové pověsti. K dokreslení obrazu sluší se zmíniti ještě o „Kroku“ a „Časopise technologickém“. Krok vznikl z přání, aby dostalo se Čechům skutečného vědeckého sborníku, dříve než bude moci býti vydána skutečná encyklopaedie. Myšlenka pravděpodobně byla Purkyňova, ale redaktorem stal se Presl, roku 1821, kdy vydán první svazek. S horlivostí sobě vlastní vrhl se do práce a probíral ve svazcích, jež vycházely pro nedostatek účasti odběratelů a tím i finanční potíže velmi nepravidelně (až do roku 1840 13 svazků[8]), téměř všechny tehdá existující odbory přírodních věd a nevyhýbal se ani geografii ani hvězdářství a jak řečeno ani lékařství. Práce v „Kroku“ uložená je ohromná. „Krok“ přinášel zprvu články vědecké ze všech oborů i překlady z jazyků antických. Později čím dále tím více, zvláště když duchovědné statě nalezly útulek v „Musejníku“, zůstával vyhražen vědám přírodním. Z více než dvaceti statí, které Presl do „Kroku“ napsal, nejdůležitější jsou „Navržení soustavy živočichů, ale tříd, řádů a rodů“, a „Přírodopis nerostů“. — Dědictví „Kroku“ přejala Purkyňova „Živa“ a později Fričův „Vesmír“. — „Časopis technologický“ vykonal nedoceněné dílo pro osvícení tehdejšího našeho řemeslnictva a živnostnictva. Působením vlastenců, kteří ho na útraty „Jednoty pro povzbuzení průmyslu“ i zdarma po venkově rozdávali, pomáhal vychovávati zdatný řemeslnický a živnostnický dorost a jistě že mnoho pomáhal stavěti ony pevné základy, které nynějšímu našemu průmyslu pomáhají obstáti v konkurenci s cizinou. Preslovi vždy předem tanul na mysli zájem národa a povznesení Slovanstva. Vždyť praví na příklad v úvodě k nerostopisu svému: „Jistý spisovatel přiměřeně položil, že knihy se wydawagj pro zysk, z marnosti, z powinnosti, anebo k poučenj giných, gá geště přidáwám z lásky, která gest buď pouhá k předmětu, o němž se pjše, buď také spolu národ a gazyk obsahuge. Powinen gsem wyznati se, že mne toliko láska tak složená byla neymocnězšj pohnutkou k wydánj toho spisu.“ Neboť „jazyk je jediné dědictví, kteréž od našich praotců na nás přešlo. To vzdělávati, to rozmnožovati, to rozšiřovati jest povinnost svatá každého dědice, chce-li předků svých hoden býti. Toho hájiti, opatrovati, zastávati a obraňovati káže uctivost, kterou praotcům jsme dlužni.“ (O převratech kůry zemní.) „Tak toužením duševním po doskonalení snaží se oudem býti užitečným pronárodu mocného a hloubající zření v zašlost šerou a budoucnost vzdálenou nadechuje ho nádherností, že Slovanem jest!“ (Dedikace Rostlináře). Čeština nebyla Preslovi jazykem officielním, nýbrž jazykem potlačeného národa s velikou budoucností, který nutno k velkým činům vzbuditi. — Presl nepracoval pro zisk a uznání. Jeho knihy zůstávaly ležeti, co odbyl, odbyl usilovnou drobnou prací, zapomenutých nyní již vlastenců, ne „patriotů“, tichých venkovských farářů, úředníků a učitelů a mladých studentů nadšenců, jako byl tehda Karel Slavoj Amerling. — Presl byl i pěstitelem vzájemnosti československé, měl styky s Janem Hollým, přátelské svazky poutaly ho s Kollárem který věnoval mu znělku ve Slávy Dceři (IV. zpěv, Lethe 33. znělka) a jehož navštívil na své cestě do Uher, v Pešti a s nímž po Dunaji jel do Bratislavi k Ludevítu Štúrovi a kde uvítán byl slavnostně S. L. Mihalovičem. Mladý Slovák Bohúň pomáhal mu při zhotovování obrazů pro nerostopis. — Národ sice vyznamenal Presla vysláním do Sboru svatováclavského, volbou do prvé říšské rady za okres Novokdyňský ano i volbou do městského zastupitelstva pražského, vyznamenal ho přeslavným pohřbem, když nachladiv se na procházce po Letné na počátku dubna roku 1849, po krátké nemoci zemřel, ale muž, o němž právem mohlo býti řečeno „onť byl netoliko náš Jussieu a Cuvier, on byl také náš Hauy, náš Thénárd, náš D’Arcét, tento muž byl netoliko veliký polyhistor, veliký ve více než jednom rozsáhlém oboru, on byl také šlechetný a obětavý vlastenec. Moha originálními pracemi v jazycích světových získati jméno[9] světové, volil samochtě postaviti svíci svou pod kbelec, a sám se položil vespod co zapomenutý základní kámen.“[10] A tento muž byl záhy zapomenut tak, že hrob jeho (pochován byl na prvém oddělení druhého hřbitova olšanského ve hrobě č. 333, do něhož později pochován i někdo jiný) nikdy žádným památníkem nebyl ozdoben a nyní ani nevíme, kam dostaly se jeho pozemské pozůstatky, a jeho rukopisy, v nichž tolik pokladů bylo uloženo, jeho rukopisy dosud nevydané, i jeho korespondence, jež po jeho smrti prodány byly hokynáři. — —

Seznam spisů Jana Sv. PreslaEditovat

  1. Dissertatio inauguralis de generibus Lauri speciebus in officinis medicis usitatis. Pragae 1816.
  2. Flora Čechica, indikatis medicinalibus, oeconomicis technologicisque plantis. Květena česká s poznamenáním lékařských, hospodářských a řemeslných rostlin. Pragae in comissiis apud Calve 1819.
  3. O přirozenosti rostlin aneb Rostlinář, obsahující: jednání o živobytí rostlíném pro sebe a z ohledu jiných živoků atd. Vydán trudem Bedř. Všem. hraběte z Berchtoldu a Jana Sv. Presla. V Praze u K. Endersa 1820. Oddělení první.
  4. O přirozenosti rostlin aneb Rostlinář pro lékaře, hojiče, hospodáře, lesníky, umělce, řemeslníky a vychovatele, Vydáván Bedř, Všem. hr. Berchtoldem a Janem Sv. Preslem. V Praze 1821—35. 49 seš.
  5. Krok, veřejný spis všenaučný pro vzdělance národu československého. Vydáván přispíváním mnoha učených vlastenců od J. S. Presla. V Praze, k dostání u Kunze 1821—40. — 13 svazků po čtyřech dílech.
  6. Důležité slovo rodičům, duchovním a vrchnostem o blahočinnosti očkování chraničkami a odpověď na námitky proti němu dělané. V Praze 1821. (Též německy.)
  7. Deliaciae pragenses, historiam naturalem spectantes. Editue S. J. et C. B. Presl. Vol I. sumptibus Calve 1822.
  8. Lučba čili chemie zkusná, z nejlepších spisovatelů vybral a prostonárodně přednesl J. S. Presl. V Praze 1828 u Josefy Veterlové z Wíldenbrunnu.
  9. Cyperaceae et gramineae (v Reliquiae Hankaeanae) Pragae 1830.
  10. O povětroních (v časopisu Českého Musea 1833).
  11. Barona Cuviera rozprava o převratech kůry zemní a o proměnách v živočišstvu jimi způsobených. Podle 5. vyd, přeložil a rozmnožil J. S. Presl. V Praze 1834.
  12. Ssavectvo. Rukověť soustavná k poučení vlastnímu. V Praze 1834.
  13. Obšírné prostonárodní učení o řemeslech a umělostech, čili Technologia všeobecná a obzvláštní k poučení a prospěchu všelikých stavův sepsal dr. J. H. M. Poppe a přeložil i rozmnožil J. S. Presl. Nákladem Jednoty pro povzbuzení průmyslu v Čechách. V Praze 1836—37. 3 díly.
  14. Nerostopis či Mineralogia. Rukověť soustavná k poučení vlastnímu. Vydal J. S. Presl. V Praze 1837. Text a atlas.
  15. Časopis technologický Jednoty ku povzbuzení průmyslu v Čechách. Pod redakcí J. S. Presla. V Praze 1838—39.
  16. Mistr Curtis (Charakter). Květy roč. 1838 str. 335. (Jediný belletristický pokus Pr.)
  17. Všeobecný rostlinopis čili popsání rostlin etc. V Praze 1846. Spisů Musejních čís. XXIII. Novočeská bibliot. č. 7.
  18. Počátkové rostlinosloví. V Praze 1848. Spisů Musejních čís. XXIX. Novočeské bibliotéky č. 10. Text, atlas.

  1. Chodounský Živa I, 1891.
  2. V. Šafařík ve slavnostní řeči při prvním sjezdu českých lékařů a přírodozpytců.
  3. Pichl ve svých „Vlasteneckých vzpomínkách“ (Česká Včela III. 1878) uvádí některé milé detaily o J. S. Preslovi, kterého dobře osobně znával a k němuž býval i zván. Z nejzajímavějších vzpomínek je ona, kde líčí Presla jako universitního profesora. Píšeť mezi jiným: „Při školních zkouškách, které také jen ledabylo odbýval (přikládal on bezpochyby svým veřejným přednáškám zrovna tak málo důležitosti jako tehdejší školní zřízení studiím přírodovědeckým vůbec), býval na židy nejpřísnější. My mu to mnohdy zazlívali, on však se omlouval, že má k tomu spravedlivou příčinu, kterou i my uznáme, až jen v praktickém životě s nimi do styku přijdeme. Říkával, že by na ulici německy nepromluvil již jen proto, aby lidé nemyslili, že je žid, ježto byl židu velíce podoben. Vůbec co do zevnějšku tělesného máti příroda tohoto vřelého ctitele a pěstitele svého velmi skoupě vystrojila; bylť těla slabého, postavy nízké, hrbatý, ale to vše tak málo jej hnětlo, že často sám v důvěrné a veselé společnosti na tyto své tělesné nedostatky vtipy dělával, a jedině to prý ho bolelo, že nemohl vstoupiti do sboru našich městských granátníků.“
  4. Na př. Hájkových neb Černého.
  5. Puchmayer byl dobrým znatelem štěpařství a obíral se bylinářstvím. Do češtiny přeložil Sternbergovo dílo „Abhandlung über die Pflanzenkunde in Böhmen“ (o bylinářství v Čechách) a sbíral názvy bylin, stromů, hub atd. a zároveň studoval i terminologii Veleslavínova herbáře. Také v názvosloví českých ptáků se výborně vyznal a sám v jistém dopise Jos. Vojt. Sedláčkovi oznamuje, že jich již přes dvě stě sebral.
  6. Nákladem Matice české.
  7. Korespondence a literární pozůstalost byla po jeho smrti rozprodána na starý papír a tím úplně zničena (viz Čelakovský v Ottové Slovníku Naučném).
  8. vždy čtyři v jednom díle.
  9. Jako to učinil jeho bratr Karel, který psal německy.
  10. Šafařík v Chem. Listech.