Jan Hus (Král)/XI.

Jan Hus Josef Jiří Král
X.	XI.

Údaje o textu
Titulek:	XI.
Autor:	Josef Jiří Král
Zdroj:	KRÁL, Josef Jiří. Jan Hus. Chicago : Ústřední svaz sdružení svobodomyslných spolků pro oslavy Husovy, 1915. s. 57–60. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Jan Hus

Hus byl nejen pilným kazatelem, ale také spisovatelem. Dr. Václav Flajšhans ve spisu „Literární činnost Jana Husi“ (Praha, 1900) vypočítává 171 rukopis Husův, 74 spisy latinské, 1 německý a 36 českých; 4 české a 10 latinských ztracených. Za nejučenější spis Husův považuje se latinský „Super IV libros Sententiarum“, což je výklad čtyř knih sentencí Petra Lombarda. Dnes ovšem spisy Husovy mají už jenom cenu historickou, osvětlujíce názory čtrnáctého a patnáctého století, ale dnešnímu čtenáři nelze jich odporučovati. Hus ještě plně věřil v bibli. Církevní organizaci považoval za dílo lidské, beze kterého věřící by se dobře obešli, ale bible byla mu slovem božím. Uznával i některé církevní tradice, jako že Petr apoštoloval v Římě, ač z bible samé jest viděti, že Petr byl usazen v Babylonu. V tom arci Hus byl synem své doby. Nelze se tomu diviti, povážíme-li, že první kritická historie starého zákona vyšla teprve roku 1685 v Rotterdamu. Biblické kritiky za dob Husových vůbec nebylo. Nám ve dvacátém století bible je sbírka různých spisů, většinou anonymních, které v různých dobách sepsány byly různými lidmi — proto vidíme v bibli názory různých dob, ale jsou to názory lidí. Nic božského není ani v báchorkách, ani v mravoučných výkladech bible; je to všechno dílo lidské. Husovi a jeho době bible byla písmem svatým, bohem nadchnutým.

Hus však byl první, který ve věcech náboženství a mravnosti svědomí jednotlivcovo prohlásil za vůdce a za autoritu. Ne papež, ale svědomí člověka rozhoduje, čemu má věřit a co za dobré považovat. To jest Husova největší zásluha, že proti všemocné autoritě církevní zahájil boj o svobodu svědomí. Nám ve Spojených Státech svoboda svědomí jest něco, co se rozumí samo sebou. Zdá se nám, že odvěký boj rozumu proti autoritě jest už dobojován, že skončil rozhodným a trvalým vítězstvím svobody. Ve všech civilizovaných a pokrokových zemích svoboda slova, svoboda projevovati osobní názory, považuje se za základní zásadu zemské správy. Nejen to: svoboda taková považuje se i za měřítko osvěty; uznává se na příklad, že země jako Rusko nebo Španěly, kde projev mínění jest více nebo méně spoután, jsou méně civilizovány nežli země s větší svobodou. U nás i v jiných pokrokových zemích každému je svobodno kritizovati náboženské nauky, politické i společenské zřízení. Zdá se nám, že vítězství rozumu jest trvalé; že duchovní svoboda jest člověčenstvu zajištěna na vždy; že v budoucnosti povaleny budou i ty síly, které proti ní dosud pracují, a že svoboda tato ponenáhlu rozšíří se i do zemí, kde dosud jest neznáma. Ale máme-li právo domnívati se, že svoboda rozumu opravdu je zaručena na vždy?

Anglický myslitel, professor J. B. Bury, před nedávnem vydal v Londýně spis o dějinách volné myšlenky — History of Freedom of Thought — ve kterém vyslovuje obavu, že svoboda myšlení není dosud zajištěna úplně. Již staří Řekové a Římané dopracovali se úplné svobody bádání i projevu názorův, ale přivalila se síla zcela neočekávaná v podobě křesťanství, která lidskou mysl spoutala okovy, a člověk musil podstoupiti dlouhý a únavný boj, aby se znova domohl ztracené svobody. Boj ten začal Hus, pokračovala v něm reformace, a dokončily jej revoluce americká a francouzská. Ale co se stalo jednou, může se státi zase. „Této možnosti (že by nějaká nová síla vyřítila se z neznáma a vrhla svět na zad jako křesťanství) nelze popírati,“ praví prof. Bury, „ale některé věci činí ji pravdě nepodobnou — leč by evropská kultura smetena byla nějakou katastrofou.“ Tato slova napsána byla krátce před válkou, a válka již dává anglickému mysliteli za pravdu. Pověrčivost vzmáhá se v Rakousku i ve Francii, ba i svobodná Anglie zákonem omezila svobodu slova i tisku! Jisto jest, že přátelům svobody všude je třeba býti na stráži.

Nezapomínejme, že církev proti volné myšlence má jednu velikou výhodu. Volná myšlenka znamená přemýšlení a zodpovědnost; církev znamená pro věřícího úlevu, zbavuje ho nepříjemné mnohdy povinnosti myslit, zbavuje ho také zodpovědnosti, čímž se věřícímu umožňuje konati pravé divy sebezapření, konati veliké dobro — ale ovšem také veliké zlo. Tím více jest na nás svobodomyslných, abychom svobody hájili vždy a všude. Nestačí jenom býti svobodomyslným v theorii, což konečně nic nestojí, ale třeba jím býti také v denním životě. Zastati se dle možnosti každého, kdo jest jakýmkoli způsobem utiskován; žádati svobodu nejen pro sebe, ale pro každého jiného; chrániti každého před porobou ať hmotnou nebo duševní; pracovati o odstranění chudoby a z ní plynoucí závislosti a nesvobody; potírati všeliké privileje a třídní výsady; nemlčeti k vykořisťování slabých, neponižovati se před mocnými — takové jsou úkoly lidí svobodomyslných. Chceme žíti, slušně žíti již na tomto světě; pracujme tedy o to, aby slušný život zajištěn byl všem lidem. Budeme-li z Husova boje o svobodu čerpati posilu k takovým úkolům, oslavíme tím jubilejní Husův rok nejlépe.