Údaje o textu
Titulek: V.
Autor: Josef Jiří Král
Zdroj: KRÁL, Josef Jiří. Jan Hus. Chicago : Ústřední svaz sdružení svobodomyslných spolků pro oslavy Husovy, 1915. s. 23–28.
Online na Internet Archive
Licence: PD old 70
Související: Autor:Jan Hus

S opravnými snahami kazatelů Waldhausera i Miliče prvotně souhlasili jak Čechové tak i Němci. Ale časem došlo tu ke třídění duchů. Němci, obávajíce se o své privileje a hmotné výhody, ať na universitě, nebo v městské správě, ocitli se v táboře církevních zpátečníkův, a reformní hnutí vedeno výhradně Čechy. Není pochyby, že Němce na universitě silně popudilo také to, že nové universitní nadace zadávány českému „jazyku“, to jest, učencům českým, kteří ve správě universitní posud byli v menšině, majíce v ní pouze jeden hlas proti třem hlasům cizích jazyků: bavorského, saského a polského, kterýžto poslední ve skutečnosti byl representován hlavně Němci ze Slezska. A tak příčiny původně hospodářské a mocenské znenáhla daly reformnímu hnutí nátěr národnostní. Nesmíme ovšem zapomínati, že s Němci v odporu proti reformě za jedno byli také preláti a mnohoobročníci čeští.

K prvnímu důraznému projevu německé většiny na universitě proti opravným snahám došlo hned po Husově odstoupení s úřadu rektorského za jeho německého nástupce Harrasera. Podnět k němu zavdala oblíbenost, které se mezi českými mistry těšily (latinské) filosofické spisy anglického duchovního Johna Wiklifa, vrstevníka Miličova, které čeští studenti přinesli z Oxfordu do Čech. Wiklif svými reformními snahami a zejména svým vystoupením proti hrabivosti papežů byl upadl v nemilost církve, ale maje mocné ochránce ušel všelikému stíhání. Roku 1382, tři léta před jeho smrtí, dvacet čtyry články vyňaté z jeho spisů byly zatraceny koncilem svolaným do Londýna arcibiskupem z Canterbury. To dalo nepřátelům reformy v Praze vítanou záminku. Slezský Němec Huber vytáhl z Wiklifových spisů nových jedenadvacet článků, které s oněmi dříve již zatracenými dvaceti čtyřmi byly prohlédnuty Pražskou kapitulou a předloženy universitě. Rektor Harraser svolal shromáždění mistrů na 28. květen 1403, kde ony články čteny a posuzovány. Názory přítomných se rozcházely: mnozí vytýkali, že články ve výtahu mají jiný smysl nežli v souvislosti s ostatním textem. Mikuláš z Litomyšle řekl Huberovi do očí, že články vytáhl falešně, a Hus dodal: „Nedávno tomu, co upáleni jsou dva dobráci, Berchlin a Vlaška, za to, že byli falšovali šafrán: než mnohem spíše by měli býti upáleni ti, kdož knihy porušují a falšují.“ Štěpán Páleč i Stanislav ze Znojma, přátelé Husovi, byli ochotni dokázati, že žádný z těch čtyřiceti pěti článků není kacířský. Ale většina přece schválila stanovisko kapituly a přijala usnesení, že nikdo nemá článků těch veřejně ani potají vyznávati, ani rozšiřovati, chce-li zachovati poslušenství, jež universitě odpřisáhl, a neupadnouti v pokutu křivopřísežníka.

Vystoupení university proti Wiklifovým spisům na prosto se minulo účinkem. Bylo neupřímné: mistři němečtí chtěli tímto výpadem nepřímo udeřiti české reformní hnutí. Nemohlo jich přece býti tajno, že Wiklifovy spisy nebyly příčinou tohoto hnutí, k němuž podnět zavdala zkaženost církve, a že spisy ty měly v Čechách význam jen proto, že jasně vyslovovaly názory, kterých snad si čeští opraváři ještě nebyli dosti ujasnili. Jenom opravou církve, pronikavou opravou, reformní hnutí mohlo býti zastaveno, ale k opravě nedošlo, a proto hnutí se vzmáhalo na dále, a spisy Wiklifovy byly čteny jako dříve.

Nemohouce ničeho poříditi proti Husovi u arcibiskupa, nepřátelé reformy stěžovali si u papeže, že prý Wiklifovo kacířství rozmáhá se v Čechách. Dne 24. června 1405 papež Innocenc VII. poslal arcibiskupovi bullu, vybízeje ho, aby ty bludy vykořenil. Ale ani bulla nic nepomohla. Teprve rok po té, když Stanislav ze Znojma v Karolinu odvážil se čísti rozpravu o oltářní svátosti, hájící Wiklifovo učení, arcibiskup boje se, aby u papeže neupadl v nemilost, nařídil ohlašovati všemu lidu na kazatelnách, aby věřeno (!) bylo, že ve svátosti oltářní, jakmile kněz nad ní vysloví svou formuli, podstata chleba mění se v pravé tělo Kristovo, a podstata vína v pravou krev Kristovu; kdokoli by pak mluvil a věřil (!) jinak, pod trestem klatby měl býti oznámen arcibiskupovi, aby byl potrestán jako kacíř. Tedy: věřit měl každý ne podle svého svědomí, nýbrž podle rozkazu! Mnozí byli stíháni pro domnělé bludy.

Zatím chystal se v církvi nový pokus o nápravu. Od roku 1378 církev měla dvě hlavy, dva papeže, kteří na vzájem se proklínali k nemalému pohoršení věřících. Třicet let už ta ostuda trvala, když oba papežové, Řehoř XII. v Římě a Benedikt XIII. V Avignonu, byli sborem kardinálů vyzváni, aby se poděkovali. Oba dva odepřeli, a tu kardinálové obou papežů v červnu 1408 svolali všeobecný sněm do města Pisy v Italii na 25. den března 1409. Všechny krále a knížata, přede vším krále Václava, žádali, aby jim byli nápomocni v jejich snaze ukončiti velikou roztržku a napraviti církev v hlavě i v údech, prosíce, aby zachovávali přísnou neutralitu mezi oběma papeži, dokud by sněm nevydal konečného rozhodnutí. Král Václav byl ochoten pracovati s kardinály o reformě a vyslati na sněm své posly, bude-li uznán jako pravý císař římský, což mu bylo slíbeno. Čeští mistři na Pražské universitě s radostí uvítali tento pokus o nápravu církve, ale arcibiskup Zbyněk, preláti, mnohoobročníci a němečtí mistři lekali se už i pouhého pokusu o reformu. Proto opřeli se králově přání o zachování přísné neutrality a stáli k papeži Řehořovi. Tohoto odporu německých mistrů Čechové použili, aby na universitě podlomili nadvládu Němců. Jejich výklady a přímluvy dvořanů přiměly krále Václava, že dne 19. ledna 1409 vydal památný dekret Kutnohorský, kterým za nespravedlivé a svrchovaně neslušné prohlásil, aby německý „jazyk“ nemající domovských práv v zemi České měl míti v universitním jednání tři hlasy, a český národ, pravý dědic země, pouze jeden; pročež král nařizuje, že na příště český národ má míti tři hlasy ve všech poradách, soudech, zkouškách, volbách a jiných aktech a jednáních universitních, jako francouzský národ na universitě Pařížské a jiné národy na svých universitách.

Dekret byl čten 26. ledna na shromáždění všech čtyř národů. Němci, zvyklí nadvládě, zuřili a usnesli se raději se z Prahy vystěhovati, nežli smířiti se s novým stavem věcí. Vzdorovali a mařili zkoušky i volby, ale král Václav z vlastní moci jmenoval universitní úředníky, a tu Němci ku konci května v počtu několika tisíc odešli z Prahy. První volba rektora dle nového řádu konala se 15. října, a rektorem zvolen mistr Jan Hus, jehož přátelé byli se hlavně přičinili o vydáni dekretu Kutnohorského. Dobrovolný odchod panovačných Němců z Prahy byl později v Kostnici přičten za vinu Husovi, a někteří dějepisci do konce píší, že prý Němci byli z Prahy — vyhnáni!

Koncil v Pise byl zatím sesadil oba vzdorné papeže a v červnu zvolil nového, Alexandra V. Ale dosavadní papeži se úřadu nevzdali, a křesťanský katolický svět po šest let měl pak do konce papeže tři. V Čechách král Václav, úředníci i laikové trestali kněze, kteří vzdorovali, a teprve 2. září arcibiskup Zbyněk se poddal a nařídil kněžím své diecése, aby uznávali Alexandra V. Nového papeže udobřil si bohatými dary. Papež byl totiž 8. prosince 1409 vydal na arcibiskupa půhon, aby se osobně dostavil před papežský soud, ale poslové arcibiskupovi papeže „přemluvili“ tak, že 20. prosince Alexander vydal bullu, kterou půhon odvolává a arcibiskupovi ukládá, aby ustanovil komisi čtyř mistrů bohosloví a dvou doktorů církevního práva a dle dobrozdání komise zapověděl hlásati bludné články; aby zapověděl kázati v jakýchkoli místech mimo kathedrálu, kollegiátní, farní a klášterní kostely; aby si vyžádal spisy Wiklifovy od každého, kdo je má, a odstranil je s očí věřících, a aby trestal každého, kdo by se protivil provedení tohoto dekretu. Bullu tuto papež vydal na základě žalob proti Husovi podaných, a Hus také se hned odvolal k papeži, ježto prý papež byl falešně zpraven a v Čechách není kacířů. Arcibiskup na základě bully nastoupil cestu násilí, aby reformní hnutí udolal. Ale hnutí bylo již příliš silné. Milič a Matěj z Janova ještě se pokorně poddali, ale Hus již se nepoddal. A poněvadž papež Alexander V. zatím byl 3. května 1410 zemřel (byv dle všeho otráven kardinálem Balthazarem Cossou, jenž se stal jeho nástupcem jako Jan XXIII.), Hus odvolal se k novému papeži a nedbaje na zákaz kázal v Betlémské kapli dále. Za nepřítomnosti královy arcibiskup dal páliti spisy Wiklifovy, což vedlo k pouličním bouřím. Když pak arcibiskup odepřel podrobiti se králi Václavovi, který v papežově bulle viděl osobní urážku, a nechtěl dáti náhradu těm, jejichž knihy spálil, král zabavil mu statky, načež arcibiskup zapověděl v Praze bohoslužby, což vedlo k novým bouřím, za kterých arcibiskup zemřel na útěku do Uher v Prešpurku dne 28. září 1411. Nedlouho po té Hus vystoupil proti papeži samému.