Jak jsem padesát let žil a pracoval : paměti za prvních 50 let mého života 1874–1924/Předmluva

Předmluva. editovat

Co jsi, co jsi byl, co budeš, vždy pamatuj.
Jan Hus.

Mám právo psáti své paměti a je uveřejňovati? Budou tyto paměti tak cenné, aby jiní je s prospěchem mohli čísti? Nemají jen nejlepší lidé právo psáti své paměti? Jaké místo v národu a lidstvu zaujímám vlastně?

Nejsem velký, nejsem malý, prostě jsem a tím, že jsem, jsem již nutným článkem v řetězu vývojovém našeho věku. Jsem právě tak nahraditelným a právě tak nenahraditelným, jako každý jiný a proto mám stejné právo na život, jako ti ostatní. A k právu na život náleží také právo projevu, právo svého zvláštního stanoviska. S právem tím však jest spojena také povinnost povědět těm ostatním, jak se mi svět jeví, jak jsem svůj život do běhu světa včlenil a co jsem z tohoto svého života udělal.

Nikdo by nevěřil, jak je to těžké psáti kroniku svého života, nechceme-li při tom nikomu ublížiti. Rád bych, aby byla psána smírně a laskavě, aby šířila lásku a nikoli nenávist. Ale život není hračkou, ani zábavou a proto přes tuto moji dobrou vůli pronikne někde stesk, nebo něco jako žaloba. Prosím, aby čtenář byl ujištěn, že nebylo možno v zájmu pravdy jinak, a že, kde se to stalo, byla skutečnost mnohem smutnější, než jsem jí líčil a že mnoho žalu a hoře bylo protrpěno, než vyšlo z úst jediné slovo stesku. Účel takových statí jest přece jen ten, aby mohla býti učiněna náprava na takových místech, kde by pravděpodobně mohli nevinně trpěti také jiní. Rád bych, aby příhody života mého byly poučením lidem mladým, kteří je čísti budou.

Jest možno, že leckde jsem se mýlil. Jest možno, že lecos jsem viděl příliš černě a lecos jiného příliš růžově. Jest možno, že brýle mého poznávání byly leckde zkaleny mým osobním přáním, anebo mou osobní bolestí. Tomu jinak býti nemůže. Ale myslím, že by měli všichni inteligenti psáti takové životopisy, z nichž by bylo patrno, jak oni na svět se dívali. Teprve kdyby takovým materiálem disponovali dějepisci, byli by s to, líčiti život určité doby mnohem pravdivěji a skutečněji.

Na jednu nápadnou okolnost chci upozorniti. Mnohé věci, které se udály za mého života, ač se pokládají za věci eminentní důležitosti, nezanechaly v paměti mé stopy. Z toho jest patrno, jak události politické, jimž se přikládá při psaní dějin důležitost největší, nezanechávají na život současníků takových stop, jako by se snad mohlo očekávati. Zdá se, že i ta důležitost dějů politických, o nichž v dějinách se dočítáme, není tak veliká, jak se všeobecně za to má. Zdá se, že jsou tu ještě jiní činitelé, než činitelé političtí, kteří hrají v životě národů i lidí jednotlivých úlohu dosud nedoceněnou. Pro můj život soukromý bylo mnohem důležitější, jací byli profesoři, kteří mne učili, než kdo byl místodržitelem v Čechách, než kteří poslanci byli na říšské radě a kdo byl císařem rakouským. Ten život malých lidí, rolníků, řemeslníků, malých úředníků a učitelů, jejich přednosti a chyby vtiskly celému mému životu mnohem silnější pečeť, než tehdejší zřízení zemské a zákony, o něž jsme se nestarali, anebo jen velmi málo starali. Já bych ty zákony a ta zřízení všechna byl ochoten spíše pokládati za výsledek toho celého našeho drobného života, než za jeho určující příčinu.

Konečně jest tu ještě jeden důvod, pro který by každý z nás měl aspoň jednou za čas psáti paměti svého života.

Každý by měl občas skládati veřejné účty a k tomu se nejlépe hodí ukončení prvního půlstoletí životního. Všichni jsme se narodili s účtem otevřeným, na jehož jedné straně jest napsáno „Má dáti“ a na druhé „Dal“. Vše, co jsme svým narozením obdrželi, jest v rubrice první, jakož i vše se tam zapisuje co nám život náš poskytuje. Na stranu druhou píšeme my sami svými činy, co jsme naproti tomu světu dali. Tato strana druhá má býti větší, jestliže náš život k něčemu dobrému byl a nemusíme-li si sami říci, že jsme žili nadarmo. Pokouším se v následujících řádcích vyzpovídati se z toho, co jsem obdržel a co jsem za to dal.