Jakým spůsobem a pod kterými výminkami dostala se koruna Česká k rodu Habsburskému, a jaký bude právní poměr koruny této k říši Rakouské v případu tom, kdyby císařský rod Habsburský vymřel?

Údaje o textu
Titulek: Jakým spůsobem a pod kterými výminkami dostala se koruna Česká k rodu Habsburskému, a jaký bude právní poměr koruny této k říši Rakouské v případu tom, kdyby císařský rod Habsburský vymřel?[1]
Autor: Hugo Toman (jako Prokop Kletenský)
Zdroj: Posel z Prahy : Kalendář historický a politický na obyčejný rok 1863. Ročník druhý. Uspořádal Karel Sabina. Praha : I. L. Kober, 1862. S. 98–109.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Non regna regibus, sed reges regnis dantur.
(Ne království králům, ale králové královstvím dáni bývají.)

Čechové na volícím sněmě r. 1439 dle Eneáše Silvia.

I. editovat

Na jakých právních základech spočívalo volení králův českých a jakým spůsobem po dvakráte v různých dobách osedli králové z rodu Habsburgského trůn český?

Když dne 4. srpna r. 1306 poslední mužský potomek ze slavného rodu Přemyslovcův úkladnou zbraní Kunrata z Mühlhofu v Olomúci zahynul, vinil veřejný hlas v Čechách z nastrojené vraždy té německého krále Albrechta Habsburgského, jenž prý tím spůsobem doufal ve prospěch rodu svého opanovati bohatou korunu českou!

Nenadálé vyhasnutí mužského rodu královského uvedlo zemi českou v nebezpeč velikou: nebyloť zákona žádného, kdoby v případě takovém nastupovati měl na královském stolci a bouře tudíž o trůn vzniklé hrozily zničením i samostatnosti národa Českého.

Na sněmu o osazení trůnu držaném rozcházela se mínění jedněch proti druhým a každý stav hleděl zisku z nastávajícího volení krále, a kdož od koho více očekával pro sebe, tomu i stranil. Většina národu sice přála sobě, aby šetřilo se ohledu na pozůstalé dcery krále Václava II. i byla nakloněna Jindřichovi vévodovi Korutanskému, co manželu nejstarší z těchto dcer Anny. Však ani tehdáž nepřišlo na sněmu českém k pevnému svolení, když tato strana národní uvedla dvě mladší osiřelé Přemyslovny mezi sněmovníky, kdež oni na kolenou prosili, aby volením jiného než Jindřicha nevyháněli jich v podružství.

Mezi tím činil řečený král německý Albrecht důrazně nároky na korunu českou; pravilť, že vymřením po meči rodu Přemyslova prázdné jest léno říše Německé, a že on co král německý právo má je uděliti komukoli a uděluje tudíž synovi svému vévodovi rakouskému Rudolfovi. Když konečně ze dvou stran hrnula se vojska Německá do Čech, Albrechtovo od Chebu, Rudolfovo Rakouské od Moravy, dostala na sněmu Českém vrch strana Rakouská a smlouvou na to r. 1306 učiněnou povolán Rudolf Rakouský na trůn, když prv byl slíbil, že jednu z kněžen českých pojme za manželku a dary a milosti udělí stranníkům svým.

Skoupost však nového krále po otci zděděná i při dvoru jeho cizinství nezvyklé, neméně i nešetrnost proti dcerám Václavovým, jež Rudolf z hradu vyhostiti dal, „jako v podruží“, to vše vzbudilo utajenou doposud nechuť k Němci i odpor zjevný. Štěstí bylo, že již po roce oblehaje město odporné Horažďovice zemřel, zdáloť se, že smrtí svou zemi bouří domácích sprostil. Ale Albrecht, německý král, domáhal se domnělého práva svého opět pro druhého syna Fridricha a chystal se ke vpádu do Čech. V Čechách ale stranili jedni Němcům, obávajíce se bezpochyby války s celou říší německou, druzí opět jako před rokem Jindřichovi Korutanskému. Z rozhorčenosti stran a náruživosti obapolné počaly strany i vražditi se šeredně na sněmu českém. Pan Tobiáš z Bechyně hleděl shromáždění stavů nakloniti k domu rakouskému hlavně představováním velkého nebezpečí války od říše německé, ve které by Jindřich Korutanský byl slabou záštitou, i navrhoval tedy, aby byl Fridrich rakouský povolán na trůn, jemuž by kněžna Elška, z mladších dcer Václavových dána byla za manželku. Strana protirakouská však nechtěla o tom nic slyšeti. Pan Oldřich z Lichtenburka vykřikl na Bechyňského: „O Dobeši, jak dlouho chceš nám vnucovati za krále cizince a vrahy našich králů!“ Na to odpověděl pan Tobiáš s úštipkem, má-li král býti domácí, že by bylo nejmoudřeji, poslati do Stadic a z tamnějších sedláků některého dáti kněžně Elšce za manžela, i povolati jej na trůn jako za časů Libuše. Touto řečí dopálen, vytasil Oldřich z Lichtenburku meč a vrazil jej do Tobiáše ležícího po boku biskupovu a na blízce královny Alžběty; synovec pak jeho Hynek Krušina zabil tudíž ve shromáždění synovce Tobiášova, který se bezpochyby zdvihl ku pomstění smrti strýcovy. Shromáždění volalo: „Nechceme Rakušanů, než ke starému rodu králů našich chceme se navrátiti!“

I nastalo pak vraždění příznivců i stranníků rakouských po městě i mstění zavražděných ode strany druhé. Po takových krvavých výstupcích stalo se konečně zvolení Jindřicha Korutanského za krále dne 15. srpna 1307.

Opět počal král Albrecht domáhati se koruny české válkou a jako před rokem, tak i nyní vtrhla dvoje vojska do Čech; Albrecht z Frank a vévoda Rakouský Fridrich přes Moravu. Strhše se, jali pokoušeti se oba o město Horu Kutnou, jejíž bohaté doly stříbrné lákaly lakomé výbojníky cizé. Ale po marném několikanedělním obléhání, když všecky útoky hrdinsky odraženy jsou, dal se Albrecht nazpět, aby příštím rokem s větší mocí uskutečnil zámysly své. Však jeho vlastní synovec zavraždil jej ze msty a překazil tím i přípravy další k válce české činěné. Vévoda Fridrich pustil se sice s některou mocí do Čech, aby posádky rakouské zde onde v zemi rozložené a silně od Čechů tištěné vybavil i zjednal mír pro sebe co možná příznivý. Ve Znojmě sjel se osobně s Jindřichem Korutanským i mír učiněn toho spůsobu, aby vdově po králi Rudolfovi pokojné zjednáno bylo držení jejích měst věnných, začež ale Fridrich odřekl se nároků na trůn český za jistou náhradu peněžní.

To byl první pokus rodu Habsburgského osaditi mocí pod nespravedlivou záminkou právní královský stolec český. Pokus ten zmařen byl odporem i mocí národa a tím uhájeno jest starobylé právo svobodného volení panovníků i odraženo opětné nezákonné míchání se králů německých do vnitřních poměrů zemských.

Však i Jindřich Korutanský, jehož Čechové takovým úsilím i obětmi na trůn sobě dosadili, neměl naskrz vlohy panovničí. Rozmařilost, pravý opak předchůdce jeho, nestatečnost dokázaná v bouřích tehdáž mezi stavem panským a měšťanským (německým) vznikajících, přivolání na konec čeládky korutanské na pomoc i prostopášné řádění její připravilo jej o trůn, jenž nabídnut jest spolu s rukou mladší Přemyslovny Elšky Janovi, synu císaře Jindřicha VII., z rodu hrabat lucemburských. Bohatýrský Jan Lucemburk vtrhl do země, vyhnal Jindřicha a Korutany ze země a uvázal se v panství v Čechách. Rod jeho panoval až do roku 1437 zeměmi českými.

Dle starobylého práva slovanského volili sobě Čechové za starodávna knížata svá z rodu, jenž před jinými úcty a vážnosti požíval. Takový rod „knížecí“ byli v Čechách Přemyslovci. Z tohoto rodu volilo, byl-li stolec uprázdněný, shromáždění kmetů, lechů a vládyk kníže, jenž na znamení panství svého nastolen, to jest pozdvižen býval na stolec kamenný, který chován byl na posvátném Vyšehradě.

Však toto málo obmezené právo volební vzbuzovalo mezi nápadníky trůnu časté války, které často, ba obyčejně pomocí z Němec přivolanou teprv ututlány bývaly, aby v brzku opět vyšlehly k nenabytné škodě země české, k radosti zeměchtivých sousedů. I zasazovala se knížata česká o to, aby nějaký pevnější řád zaveden byl a posloupnost panovníkův poněkud určena byla. Tak kníže české Břetislav ustanovil svolením sněmu před smrtí svou r. 1055, aby vždy nejstarší z rodu Přemyslova volen býval. Než i zákon tento nemohl běh lidských vášní zastaviti a bouře o trůn tím krutější se opakovaly.

Teprv král Přemysl Otakar I. zavedl to dle zvyku německého, aby vždy prvorozený syn panujícího a to ve všech zemích českých nedílně nastupoval. Dalť syna svého jedenáctiletého Václava na sněmu r. 1216 voliti za krále, a řád tento tím snadněji zachoval se, když již nedlouho na to poslední větev postranní Přemyslovců vymřela v cizině a ve vyhnanství.

Volební právo ale starodávné nepominulo tím, ale trvalo třeba prvorozenci nastupovali; neboť jen přivolením sněmu a národa stal se prvorozenec králem. Nestal se tedy trůn český dědičným, ale zachováváním řádu toho uznal národ český, že prvorozenec má před jinými přednost volenu býti za krále, když národ sněmem zastoupený uznav jej za schopna trůnu volbou potvrzovací za krále a pána jej přijme.

Tímto spůsobem nebyl trůn český ani pouze dědičným aniž pouze volebným, ale obě zásady tyto doplňovaly se vzájemně, dokud bylo schopného k trůnu potomka mužského z rodu královského, českého. Vymřel-li mužský rod, nastala volba krále zcela svobodná, ačkoliv národ ne po právu jakéms, ale z úcty k památce rodu vymřelého, a z jakéhosi citu právního brával ohled na potomstvo ženské. Nejpřednější doklad toho, jak zde povědíno, jest zlatá bulla císaře římského Fridricha od r. 1212, v které poměry koruny české k říši německé urovnávají se. V listině této králi Přemyslu Otakarovi I. dané praví císař, „že pro zásluhy, které národ český od starodávna byl sobě vydobyl o říši římskou, vymaňuje jej ode vší právomocnosti dvoru římského a pozůstavuje toho jedině na tom, aby kdožkoli od stavův země české za krále vyvolen bude, od něho (císaře) neb nástupcův jeho vyžádal sobě regalie, to jest potvrzení svého za krále,“ což arciť bylo a zůstalo pouhou formalitou. Když pak prvorozenec Přemysla Otakara I. od stavův českých za krále volen byl a na císaři Fridrichovi potvrzení žádáno bylo, odpovídá Fridrich II. v potvrzovací listině té r. 1216 takto: „Přišedše ke mně poslové a vyslanci veškerého stavu panského a vládyckého (universitas magnatum et nobilium) žádali, že vůlí obecnou a přivolením krále Otakara vyvolili sobě za krále syna jeho prvorozeného a žádali, abych volbu tohoto Václava potvrdil.“

Nechceme tím nikterak říci, žeby byl měl Fridrich druhý co císař římský a král německý právo, změniti staré zvyky a práva země české, a žeby snad listinami danými, pokud se netýkají poměrů obou říší k sobě, ale vnitřních země české, byl práv takových původce. On jen ze své strany co císař přiznal se k právu tomu ode dávna stávajícímu a slíbil, že ani on aniž nástupcové jeho práva toho mocí neb jinakým spůsobem rušiti chtí. Neboť v Čechách v záležitostech vnitřních rozhodoval jedině český král a nikdo jiný, a ani tento neobmezeně, alebrž se svolením zákonnitých stavů, záležících z duchovenstva, panstva vyššího i nižšího a od konce XIII. století i měst na sněmu českém. Svolením na sněmech takových nabývali zákonové platnosti nepopíratelné v zemi a nikterak jinak. Tak požíval národ český od starodávna podílu ve vládě s panovníkem v zastoupení národa dle stavův ve středověku běžném.

Král Karel v druhém roce panování svého v Čechách na žádost stavů potvrdil co císař zlatou privilej Fridricha II. pojav ji v úplném znění jejím v potvrzovací list svůj (r. 1348). Mimo to ale jal se vysvětlovati tamtéž právo o volbě spůsobem následujícím: „Jeztližeby pak z rodu, kmene neb semene královského ani mužského ani ženského potomka nebylo, v tomto případě, aneb kdyby jakýmkoli jiným spůsobem řečené království prázdné bylo, aby volba krále českého prelatům, knížatům, pánům i vládykám řečeného království řádně dle práva i zákonnitě připadala.

Touto listinou chtí mnozí němečtí historikové dokazovati, že ní 1) starodávné právo stavův o potvrzovací volbě prvorozencův královských zrušeno a volba krále jedině v případu vymření rodu po meči a po přeslici stavům ponechána byla, a tudíž 2) také dědičná posloupnost ženská co platný zákon na věky prý ztvrzena. Tím spůsobem by moc stavovská zcela ticho a bez odporu všelikého o nejpřednější právo své oloupena byla.

Kdyby byl skutečně císař Karel ve smyslu, aby rodu svému navždycky nepopíratelné právo na trůn český ujistil, listinou tou mínil, neměl k měnění poměrů vnitřních co římský císař práva žádného, jakž nahoře o Fridrichovi II. podotknuto nápodobně, a bylby jednal přímo proti zlaté bulle Fridrichově, kterou na žádost stavů potvrzuje toutéž listinou vydanou. A kdyby co král byl nový zákon takové nadto důležitosti zaváděti chtěl platně, byloby naň muselo se státi svolení sněmovní, jaké že se nestalo, jisto jest. Pro takový nový zákon, který by král o své ujmě byl chtěl provésti, byl by se zdvihnouti musel odpor veliký, kdyby stavové čeští byli výkladu práva volebního tak rozuměli, jako jistí novověcí vykladači za to mají. Ale stavové čeští, jakž i dějepisem dokázáno, nikdy nerozuměli aniž vyrozumívati mohli výkladu tomuto, jakoby ním tak mimochodem, aniž by výslovná zmínka o tom učiněna byla, starobylé, věkem zasvěcené právo potvrzovací volby prvorozenců i vůbec dědiců královských zrušeno bylo, a to ještě ve formě protizákonní, totiž beze svolení sněmovního. Rozuměli ale výkladu tomu tím spůsobem, že v něm mluví se jedině o volbě zcela svobodné, po vymření rodu královského nastupující, kdež ohledu na dědice bráti se nemohlo a nemuselo. Zajisté i císař Karel tak rozuměl a výklad o právu volebním proto do své listiny přijmul, poněvadž chtěl při příležitosti potvrzení bully Fridricha II. vysloviti podobně jako tento, co právem neb obyčejem při volbě králův se bylo utvrdilo v právu českém. A to byl především obyčej po prvé po vymření rodu Přemyslova v Čechách zavedený, že národ český z šetrnosti k rodu po meči vymřelému vůli svou provedl, aby i na pozůstalé osiřelé potomstvo ženské při volbě krále ohled brán byl. Tím spůsobem i otec Karlův a s ním rod lucemburský na trůn český se dostal. Z pohnútky takové přidal výklad svůj k listině Fridricha II., věda že vyslovuje vůli, jakou národ český několikráte již byl osvědčil. Postrčil tudíž ve výkladu svém právo volby svobodné i rozšířil posavádní nároky dědicův královských i pro potomstvo ženské, nezmiňuje se při tom jako o věci známé a nepochybné o potvrzovací volbě všech dědiců královských před vstoupením jich na trůn.

Tudíž neobsahuje listina tato nijakého rušení starého práva, aniž ustanovení nových, jedině obyčej, jaký zachováván byl, vyslovený. Jinak nemohli bychom ani pochopiti, jakby stavové čeští při volbách králů svých, jako Jiříka z Poděbrad a Ferdinanda Rakouského, odvolávajíce se na právo své, voliti krále, byli mohli ukazovati a za důkaz bráti tu samou listinu, kterou novověcí někteří dějepiscové právě za nevývratný důkaz proti takovému právu a i v těchže případech berou? Klíč k této otázce jedině leží v tom, že ti poslední neznají aneb nechtí znáti práva naše, výkladu dějepisem i rozumem podanému místo nedadouce.

Za krále Karla vzaly taktéž smlouvy obapolné dědičné počátek svůj mezi rodem lucemburským na jedné a rodem Habsburgským (Rakouským) na druhé straně, které zavdaly během časův příčiny k mnohostrannému pohledávání o nástupnictví české se strany rodu Rakouského. Když za příčinou ukončení sporů dlouho trvalých mezi Karlem, králem českým a Rudolfem, vévodou rakouským sešli se oba tito panovníci r. 1364 v Brně, i učiněna smlouva obapolná toho znění, že v pádu vymření některého z dvou těchto rodů po meči i po přeslici všecky země a statky druhému rodu připadnouti mají, čeští i rakouští stavové požádáni jsou k této smlouvě dědičné přistoupiti. I přidalo šestnácte předních pánů českých jakož i města Pražská pečetí svých ke smlouvě této a i všecka ostatní města královská holdovala pro případ rodu Rakouskému. Podobně dělo se s druhé strany v Rakousích. Ve smlouvě pak i této vyhraženo bylo obapolně „aby země, jenž by k tomu neb onomu rodu se dostaly, při svých právích a svobodách, milostech a dobrých zvyklostech, jakž je od starodávna měly a mají, na věčné časy ponechány byly.

Že by stavové čeští, jenž přivěsili pečetě své ke smlouvě této, byli odřekli se práva volby jak svobodné tak potvrzovací, tomu odporuje již i vyhražení práv a svobod zemských zmíněné, a v těch nejen volba svobodná po vymření rodu, ale i volba potvrzovací při nastupujících dědicích obsažena jest. Karel mohl rodině Habsburgské jen takové nároky dědičné zapsati, jaké a pokud požíval jich rod jeho, že i prvorozenec musel se podvoliti volbě potvrzovací čili přijmutí od stavův oprávněných. Jinak byl by král Karel jednal proti zápisům a svobodám, které sám r. 1338 a 1355 zemi české byl dal a potvrdil, kterých i nahoře, pokud naši věc vyjasňují, šířeji uvedli jsme.

Císař Karel zajisté mohl u pohledu na své tehdáž květoucí syny doufati, že smlouva ta k prospěchu rodu jeho vydaří se, ač osud chtěl tomu jinak. Již r. 1437 vymřel císařem a králem českým a uherským Sigmundem rod Lucemburský po meči a stavové v Čechách jali se voliti nového krále. Tu přišli poslové od Albrechta vévody Rakouského, jenž měl jedinou dceru Sigmunda císaře za manželku, a žádali, aby jich pán přijat byl za krále v Čechách, odvolávajíce se na právo Albrechtovo k trůnu, vyplývající prý nejen ze spříznění s rodem Lucemburským, když Albrecht byl manžel dcery císaře Sigmunda, ale i ze smlouvy mezi oběma rody za časů císaře Karla učiněné. I vyvolila tudíž strana páně Oldřichova z Rosenberka, to jest strana katolická i mírných Husitů, Albrechta Rakouského za krále, strana pak pána Hynce z Pirkštejna i horlivců pro národnost a víru Táborskou povolala na trůn Kazimíra, bratra krále Polského Vladislava i zdvihla pomocí polskou odpor i válku v zemi proti Albrechtovi. Roku však 1439 zemřel již Albrecht na výpravě proti Turkům, nezanechav dědice, leda manželku svou, dceru krále a císaře Sigmunda v naději. Z té narodil se pak syn pohrobek, jemuž dáno jméno Ladislav. Země česká trvala odtud až do r. 1453 v bezkráloví, až toho roku čtrnáctileté pachole Ladislav na krále Českého v Praze korunován byl. Nadějný, mladý král tento zemřel, dříve než samostatně vládnouti počal, u prostřed příprav ke svatbě náhlou smrtí v Praze v paláci královském dne 23. listopadu r. 1457. Tak zemřel král potomkův arciť nezanechav a země osiřela poznovu.

Těmito dvěma králi, Albrechtem a Ladislavem, po druhé podařilo se rodu habsburgskému opanovati, ač jen na krátko, trůn český.

Když pak po smrti Ladislavově sešel se sněm volící a poslové knížat blízkých i dalekých nabízeli každý svého, sněm uváživ žádostí jejich i přesvědčiv se z listin z Karlova Týna přivezených o právu svém svobodně voliti krále, měl zajisté zato, že volením dvou králů z rodu Rakouského až do vymření přímého rodu královského dosti učinil smlouvám učiněným; když pak i nebylo vně země, kdožby důstojenství toho hodným se zdál: spojil se ve hlasu jednomyslném: „Živ buď Jiří, král Český!“ Vyvolen byl z národu i také vůlí národa svornou Jiřík Poděbradský z Kunštatu, jenž byl dokázal již povolání své co smířce i vládce v zemi spravedlivý. Národ, který bojovav o svobodu i správu v náboženství, sama sebe v nebezpeč uvedl, pohřbenu býti v barbarství tehdejšího světa, ubránil se konečně všemu světu a zajisté uvážil i pochopil, že nevedl nadarmo dlouholeté, krvavé války, aby na konec opět dal se v panství muže třeba cizince, neznajícího potřeby a tužby k novému věku probuzelého národa Českého. Svobodnou volbu tuto musel uznati i svět, jenž donucen byl k poznání, že ne jedině zněním pergaménů zastaralých, ale i potřebou a vůlí národa řízeny bývají osudy národův.

Pro zásluhy, které sobě byl král Jiří osvobozením Fridricha III. císaře z rukou pobouřené chátry vídeňské r. 1462 zjednal, navráceny jemu, králi českému, stoleté zápisy, které choval rod Habsburgský na trůn český. Pravíť o tom starý kronikář takto: „Jakož koruna (česká) zavázána byla odjinud krále nebrati, nežli z domu Rakouského, při kterémž zavázání mnohých pánův českých pečeti přivěšeny byly: král Jiří tu svobodu koruně zjednal, že jsou knížata Rakouská od toho práva upustili a věčně se toho odřekli. A císař Fridrich jako kníže Rakouské též učinil, a jako císař římský majestátem toho potvrdil, tak že o kohožby se koli Čechové svolili, ten má králem býti.“[2] Tak nejen skutkem ale i právně na ten čas konec učiněn všem možným nárokům Habsburgův na korunu českou. Král Jiří jednaje velikomyslně a nezištně, chtěl koruně české mocnou záštitu způsobiti povoláním králevice polského na trůn český, jakou nemohli synové jeho chrabrostí nahraditi, i obdržel toho na synech svých, že slíbili nečiniti na korunu českou nárokův nijakých a u přítomnosti králově, tudíž i přáním jeho na sněmu r. 1469 ustanoven jest svolením stavův králevic polský Vladislav za nástupce krále Jiřího. Staloť se svolení toto ve spůsobu právním takovém, jako když císař Karel IV. učiniv smlouvy s rodem Rakouským, dal je potvrditi stavy českými. Když na to r. 1471 zemřel slavný král Jiří, volen jest teprv na sněmu kutnohorském u přítomnosti všech tří stavův tentýž Vladislav, ačkoli někteří o Matyáše krále uherského byli usilovali. Tím spůsobem opět svobodnou volbou dostal se rod Jagailovců na trůn český; ale Čechové dlouho pohřešovali ducha Jiřího krále ve vládě země své.

Vladislav král chtěje pojistiti synovi svému teprv dvouletému království, v nichž panoval, domáhal se toho na stavích Uherských i Českých, aby nemluvně jeho Ludvíka za krále přijali i korunovali. V Čechách byla to věc neobyčejná a starý letopisec nedlouho před korunováním Ludvíka v Čechách praví o tom: „Král Ludvík nebylo mu roku korunován jest v Uhřích na království i měli Uhři dva krále živá, korunovaná! Kdo jest to kdy slýchal jak živ!“[3]

Korunování mělo přesný význam právní. Jakož král volený nebyvši ještě korunován neměl žádného práva panovnického v zemi, tak zdála se dvojice králův korunovaných v zemi věcí nemožnou po právu. A i stavové na sněmu k tomu cíli z jara r. 1509 položeném nebyli hned pohotovi učiniti dle vůle královy; až po některém odkládání sněmu přidali se k tomu stavové, když král uvolil se vydati od sebe list (revers), z něhož pro důležitost některé výtahy zde klademe: „My Vladislav etc. vyznáváme tímto listem vůbec, že pánové, rytíři i všecka obec království Českého nejjasnějšího knížete a pána Ludvíka, korunovaného krále uherského, syna našeho nejmilejšího z jich svobodné vůle, povinni k tomu nejsouce, za našeho živobytí za krále českého volili a korunovali.“ Dále připovídá Vladislav ve jménu syna svého, že kdyby (král Ludvík) zemi v jejich právích nenechal a zemi nečinil, což od starodávna králové (češští) povinni byli: stavové jej za krále míti povinni nejsou a t. d.[4]

Tak i tenkráte volba, které i prvorozenec králův podrobiti se musel, právně uznána a potvrzena jest. Než vyskytuje se od roku následujícího (1510) jakási vůle čili disposice krále Vladislava, která ale právně i co do formy listem soukromým se býti vidí, a to především proto, poněvadž nikdy nebyla ani stavům předložena aniž tudy přijata a proto závazkův pro zemi ani platnosti neměla a míti nemohla. Praví Vladislav, že dle svobod a práv království českého, kdyby mladý Ludvík, jenž „svobodnou volí stavův téhož království“ za krále přijat jest, zemříti měl bez dědiců, sestra jeho Anna dědičkou jest koruny české. A dodává mimo to, že nezasnoubí aniž zadá dcery té nikomu, bez rady řečeného království.

Vladislav odvolávaje se na zákony o posloupnosti někdy Karlem IV. vyslovené, podává v listu tomto dobrý doklad, že právům těmto dědičným v skutku tím spůsobem rozumí, jak nahoře jsme položili. Pravíť, že syn jeho prvorozený Ludvík „svobodnou volí stavův za krále přijat a volen byl“ a uznává i v této své domácí listině, že syn jeho co prvorozenec, ač nejbližší nároky na korunu právem dědičným míti musel, předce jen svobodnou volí stavův králem se stal. Jak by Vladislav mohl mysliti, žeby při dceři druhorozené volby stavovské zapotřebí nebylo, když nadto právo ženské posloupnosti nikdy svolením sněmovním, leda obyčejem přijato bylo? Jakby byl mohl doufati, žeby dcera jeho pro případ smrti bratrovy pouhým nárokem a to ještě pochybným, koruny české dosíci mohla? Nechtělť tudíž zajisté, aniž mohl listinou právně neplatnou něco jiného neb více povědíti, leč co v Čechách o posloupnosti zákonem a obyčejem za právo uznáno bylo. —

II. editovat

Jakým spůsobem a pod kterými výminkami dostala se [arcivévodou Ferdinandem r. 1526] koruna česká [trvale] k rodu Habsburgskému?

Císař Maximilian I. byl muž vlastností nevšedních a vynikal v Němcích řídkou vlastností, horlivostí i činností nemalou v předsevzetích velikých. Horlivost tato však bývala častěji větší, než věk, síly a měšec jeho. Tak u prostřed válek a pletich rozmanitých v Italii a Němcích zanášel se myšlénkou svou oblíbenou, překaziti aneb dokonce zničiti co den hrozivěji vzrůstající moc Tureckou v Evropě. I hleděl k tomu cíli vejíti ve spolky všeliké s knížaty okolními i především spřáteliti se s rodem Jagailovců polským, jenž v osobě Vladislava dvoje koruny držel: českou a uherskou, v osobě pak Sigmunda Vladislavova bratra království Polské. Vladislav byl od srdce dobrý ale slabý panovník, jenž nebyl s to postaviti se mocně bouřím, jež v obou královstvích v Čechách mezi stavy panským a městským, v Uhřích mezi šlechtou a potlačeným stavem sedlským vznikaly, i domýšlel se zajisté, že spřátelení s rodem císařským habsburgským jemu ne-li pomoci hmotné — tedy alespoň váhy a cti nové dodá. Na sněmovním poli u Pešti „rákoší“ umluven jednately od císaře vyslanými r. 1515 slavný sjezd panovníkův těchto zprvu do Prešpurka, pak do Vídně, kdež úmluvy o svatby mezi oběma rody dokončiti se měly.

I sjeli se v létě r. 1515 králové Vladislav český a uherský i Sigmund polský do Prešpurka, odkudž, když konečně císař Maximilian u velké slávě i lesku do Vídně přibyl, tamtéž se odebrali. Ve Vídni potvrzeny smlouvy na díle tajné i slavila se zasnoubení dvojí: císař Maximilian na místě některého z vnuků svých Ferdinanda nebo Karla s dcerou Annou Vladislava krále, sestrou tudíž mladého korunovaného krále českého Ludvíka. Tento opět s vnučkou císaře Maximiliana Marií. V tajných úmluvách u příležitosti této učiněných mezi panovníky znovu potvrzeny jsou prý smlouvy dědičné, jakých stávalo mezi rodem Rakouským a králi uherskými, a obnoveny ony, jaké uzavřeny byly někdy s císařem Karlem týkající se koruny české, ale zrušeny na to r. 1462, jak svrchu povědíno. Stalo-li se tak v skutku,[5] byly to věci tajné, které smluveny byly mezi panovníky samými a jen někteří z nejdůvěrnějších rádců potahováni k jednáním takovým. Byly to tedy smlouvy úplně rodinné a zavázati nemohly ničím ani korunu českou ani uherskou, neboť stavové obou zemí ani nedověděli se, v čem král Vladislav smluvil se s císařem. Stavům českým jen prostě ohlášeno jest, že dcera králova zasnoubena jest s císařem Maximilianem.

Smlouvy tím spůsobem učiněné mohly jedině platnými se zdáti panovníkům neobmezeným, jenž neznali obmezení vůle své žádného, zákonnitou vůlí národa vysloveného. Z takového hlediště naučili se patřiti tehdejší Habsburgové a Vladislav byl dosti sláb, než aby byl čeho namítal placeným rádcům svým a říci mohl: „Nejsem v zemích svých králem neobmezeným jako králové Španělští!“

Víme že stařičký král „Dobře“, jak jemu přezdívali, několikráte rozplakal se radostí, vida jaká sláva a čest stala se rodu jeho.

Smlouvami takovými dosáhli toho panovníci, že zjednali rodům svým alespoň záminky činiti pro případ nároky na koruny uprázdněné, ať si byly již platné nároky takové nebo nic. Věděliť již, že se v každé zemi nachází lidí oulisných a prodajných třeba ve vysokém postavení, jimž nejde tak o práva a svobody zemské, jako spíše o zisk osobní, jenž s nimi v případě takovém držeti budou. Takový byl rovněž účel smluv od r. 1515.

Král Vladislav zajisté ani neučinil zadost slibu svému, jaký byl r. 1510 položil disposici své, že „bez vědomí a rady tohoto království neprovdá dcerky své, poněvadž prý jest dědička trůnu po Ludvíkovi“, neboť svolaným stavům království českého na sněmu r. 1515 držaném[6] skrze knížete Karla z Minsterberka prostě „povědíti dal, kterak králové smluvili se s císařem Maximilianem a kněžna Anna jemu zasnoubena jest.“

Po čtyrech létech na to zemřel císař Maximilian a na císaře německého zvolen jest vnuk jeho španělský Karel příjmím V., jenž opět bratru svému, druhému vnuku Maximilianovu Ferdinandovi r. 1521 postoupil zemí Německo-rakouskýcb, načež Ferdinand dle úmluvy od r. 1515 slavil svatbu svou s Annou, dcerou Vladislava krále; a patnáctiletý král český a uherský Ludvík se sestrou arciknížete Ferdinanda Marií.

Na to však stalo se za nedlouho, že přitáhl sultán Soliman s přenáramnou mocí tureckou do země uherské. Mladý Ludvík, veden jsa svými rádci uherskými, proti radě zkušených bojovníků českých a dříve než srazil vojsko své s pomocnými voji z Čech i Sedmihrad, svedl bitvu krvavou a záhubnou u Muháče. Vojsko křesťanské na hlavu poraženo jest a devatenáctiletý král Ludvík zahynul žalostivě, utonuv s koněm svým v hlubokém bahně. To stalo se dne 29. srpna r. 1526. Tak osiřela nenadále oboje království české i uherské, neboť král, jsa mlád, potomkův žádných nezanechal.

Jakmile zpráva o nešťastném zhynutí krále do Čech se dostala, ihned nejvyšší purkrabí Zdeněk Lev z Rožmitala rozeslal listy do všech krajův království českého, aby všickni stavové hojně sešli se na sněm obecný ke dni 6. října uloženému, když dle zřízení zemského volení krále nastává; do toho času pak aby pokoj v zemi chován byl pod pokutou nálezův starodávných.

Nároky na obě osiřelé koruny činil Ferdinand, arcikníže Rakouské, bratr císaře Karla V. co manžel Anny, sestry nebožtíka krále Ludvíka.

Ferdinand, ačkoliv tehdáž v peněžité nouzi dosti citlivé se nalézal,[7] neobmeškal ničeho, což sloužiti mohlo především k dosažení koruny české. Několik dní již po smrti Ludvíkově vypravil posly své do Prahy, skrze něž jednal s předními osobami stavovskými. Nalezlo se pánů mnoho, jenž štědrými sliby jemu nakloniti se dali. Konečně odebral se Ferdinand z Vídně do Lince, aby po blízku byl hranic českých, kde jak se zdá, někteří ze stavů českých osobně nalézti se dali,[8] o přijetí jeho za krále a bezpochyby i v prospěch svůj osobní vyjednávajíce. Ano i bratru svému KarloviStaří letopisové čeští k r. 1515.V. do Španěl psal,[9] prose, aby jemu „poněvadž prý království české jest léno říše německé“, z moci své císařské poslal investituru na ně, čemuž sice Karel vyhověl, ale radil při tom, „aby opatrně listu toho ušil a dříve poučiti se dal o věci té, aby nemile přijata nebyla investitura taková od stavů českých, neboť praví mnozí, že království dotčené vybaveno jest z lenní moci německé“ a v případě takovém považoval ji jako nevydanou a t. d.[10] Poslové Ferdinandovi rovněž poznajíce stav věcí v Čechách prozřetelně ani nebyli by užili listiny této, kdyby i před volbou Ferdinanda byla došla.

Ucházeli se tehdáž o korunu českou mimo Ferdinanda oba bratři Vilém a Ludvík, knížata bavorská, Jan, kníže saské (luterán) ano i král polský Siffismund. Ferdinand žaluje několikráte v listech svých na „praktiky těch, jenž o koruny českou i uherskou ucházejí se, a možná prý, žeby překazili dobré právo, jaké on s chotí svou má na obě tyto království.“

Nezdáloť se, že snadno zvítězí Ferdinand nad soupeři svými, neboť šel o něm hlas zajisté nepříznivý po zemi. Byloť známo, že vychován byl ve Španělích a Nizozemsku v zásadách Ferdinanda katolického, původce onoho soudu, jenž pověstným se stal pode jménem inkvisicí, v zásadách dvoru španělského, jenž odjakživa v Čechách za nejkrutějšího nepřítele všeho hnutí nového v náboženství i spolu prvním hajitelem absolutistických snah ve vládě znám byl, — kdežto země koruny české byly tehdáž vyznání i smýšlení země nekatolické. Nad to spravována bývala země česká od starodávna, řekli bychom nyní ústavně, arciť dle tehdejších náhledů ve formách stavovských, tudíž nezvyklá spravovati se pouze vůlí neobmezenou panovníka. Při tom známa byla povaha Ferdinandova přísná a neustupná, z čehož soudnější poznati mohli, že panovník takový velké změny způsobiti může, třeba proti právu zemskému, moha se opírati o země své německo-rakouské i o nejmocnějšího panovníka časů tehdejších, bratra svého císaře Karla V. Znám byl i Ferdinand co původce krvavého soudu Novoměstského r. 1522.

Císař Maximilian ustanovil před smrtí svou dvojí prozatímní vládu (regiment) pro země německo-rakouské, což se zdálo stavům zemí těch býti proti zákonu. Neb měli stavové od starodávna právo, že v nepřítomnosti knížete neb mezi dosednutím nového, země spravovati mají. I učiněno jmenovitě ve Vídni vzbouření proti ustanoveným vladařům i vyhnáni jsou z města, načež stavové sami za sebe nové vladaře vyvolili, a ten stav trval až do uvázání se Ferdinanda r. 1521 v panství zemí jemu od cís. Karla V. postoupených. Noví stavovští vladařové ale drželi se stále v jakémsi hrozivém postavení proti Ferdinandovi, žádajíce na něm, aby staré vladaře pro některé jim pokládané viny potrestal. V Němcích zatím chystali novou válku proti Turkům, a Ferdinand v nepřítomnosti své dal držeti sněmy v zemích svých rakouských, žádaje k témuž účelu na stavích zemských novou berni. Jedině v Dolních Rakousích překáženo především stranou jistého Eicingera a Puchheima všemu jednání, dokud by dotčené žaloby proti starým regentům vyslyšány nebyly. Přijel proto nenadále Ferdinand do Nového Města za Vídní, a držel soud mezi stranami, kdež proti straně Eicingrovské rozhodnuto jest, i viněni jsou ze zpoury pro vypuzení Maximilianem usazených regentů, nakládání prý libovolné s důchody knížecími a t. d. Oni ale lehce vážili soudův těchto, načež Ferdinand popuzen dal mnohé odporující osoby zjímati. Osm jich, mezi nimi Eicinger a Puchheim, dal Ferdinand ihned stíti, jiné pak obzvláště z měšťanstva Vídeňského všelijak nad míru přísně ztrestati.

Tento „krvavý soud“ Novoměstský dal předvídati i „krvavý sněm“ držaný nápotom Ferdinandem r. 1547 na hradě Pražském. Ono kruté jednání Ferdinandovo vytýkajíce, soudili z toho na povahu Ferdinandovu mnozí páni čeští i odporovali neustupně, nechtějíce míti jej za krále.

Mezi tím časem, co ze všech stran nápadníci trůnu českého zjevně a tajně jednali ve prospěch svůj, sešlo se panstva i rytířstva hojně ku sněmu ke dni 6. října vypsanému, jednání pak pro opozdění některých teprv 8. započalo se.

Sněm zahájil nejvyšší purkrabí Zdeněk z Rožmitála napomínaje shromážděné, aby všech kyselostí i záští osobních mimo se pustili a svorně jednali nyní o to, což k dobrému obecnému by se vyříditi mělo.

Na to vystoupil Kazimír, markrabě braniborský a děkoval ve jménu ovdovělé královny Marie stavům za lásku králi žalostivě zhynulému prokázané, žádaje, aby taktéž ovdovělou královnu v tom, v čem spravedlnost svou má, neopouštěli. Později dostalo se Kazimírovi příznivé od stavův odpovědi, „žeby se k J. M. královně rádi služebně zachovali a věna, která J. M. v tomto království míti ráčí, rádi J. M. přejí a při tom zachovati chtějí, nač smlouva[11] mezi císařem Maximilianem s králem Vladislavem vztahuje, ačkoliv k té smlouvě stavové povoláni nebyvše, nesvolili.“

Na to předstoupili poslové knížete Ferdinanda a manželky jeho Anny. Tito okázavše listy své úvěrné i pozdravivše shromáždění mluvili, kterak jest došla zpráva žalostná, že J. M. král Ludvík J. M. arciknížete svak smrtí ze světa bídně sešel.

Když pak arcikněžna Anna k tomuto království jest dědičkou, a k němu podle smluv, které se staly s králem Vladislavem, přístup má nejbližší, země pak rakouské sousedí s Čechy, v obchodu a kupectví spojeny jsouce, při tom i arcikníže Ferdinand jest bratr císařův a s ním ve spojení a přátelství, což prý důležité jest pro zemi tu, která přijímá léno od říše římské, proto žádají poslové na zemi, aby J. M. arciknížete Ferdinanda i J. M. arcikněžnu za krále a pány přijali. I připovídali poslové dále na místě Ferdinandově, „že při řádu, právu, poctivosti a spravedlnosti všechny a každého obyvatele českého i s přivtělenými k témuž království zeměmi zachovávati, spravedlnosti a řády rozmnožovati, všecky nedostatky radou stavů království českého napravovati a všecko pilně před se vzíti chtějí, cožkoli by k užitku, poctivosti a k dobrému tohoto království bylo. Také i dluhy, pokudž by to soudem zemským uznáno bylo, bez obtížení země všelikterého zaplatiti a všem že milostivými pány býti ráčí.“

Stavové nesrovnávali se ve mnohých věcech podstatných s poselstvím tím. Byly to především právo dědičné, na které Ferdinand se odvolával, jakož což povědíno bylo o lenní moci říše německé, čemuž odporovali stavové odhodlaně. Po odstoupení tudíž poslův Ferdinandových strhla se ve sněmu debatta živá, až na návrh nejvyššího písaře pana Radoslava usnesli se na tom, aby výsady a práva království českého, jenž na Karlovu Týně uložené se nalézaly, přiveženy byly a dle listin těch bedlivě uváženo bylo, aby snad jinak koruna ve svých právech a svobodách zkrácena nebyla.

Nazejtří dne 9. října předstoupilo ve sněmu poselství od knížat Viléma a Ludvíka bavorského žádajíc, aby páni stavové jednoho z knížat těchto, který by se jim viděl schopnější, za krále svého vyvolili; „ten že zemské dluhy ve třech měsících zaplatiti, v tomto království dvorem svým býti, při jejich obyčejích, řádech a právích, svobodách a výsadách je zachovati, království rozmnožovati, bez obtížnosti země zámky zastavené vyplatiti, též jiné mnohé věci chvalitebné i užitečné spůsobiti chce.“

Obojím poselstvím slíbeno, že podání oboje uváživše odpověď svým časem dají slušnou.

Tak podávali se knížata bavorská i arcikníže rakouské Čechům za krále. Jan kníže saské tudíž ustoupil, bezpochyby pro velké peněžní oběti, jež se mu nezdálo nasaditi, a král polský Sigmund bezpochyby kochal se raději nadějí na korunu uherskou.

Když pak poslové na Karlův Týn vyslaní s listinami a spisy z archivu korunního se navrátili, a někteří ze stavu panského i rytířského vzati bedlivě přehlédli, a cožby se v nich o volbě krále našlo vybrali, pokračovalo se v jednání sněmovním dne 12. října, a toho dne četl nejvyšší purkrabí pan Lev listiny císařů Fridricha II. od r. 1212 i Karla IV. od r. 1348, znění nahoře položeného.

Stavové tudíž po zralém uvážení toho odmítli nároky arcikněžny Anny, jak nahoře již vyloženo velmi pochybné, i usnešením svým uznali za právo takto: „Poněvadž za krále Vladislava kněžna Anna jeho dcera a arciknížete rakouského manželka vybyta jest (věnem, jenž jí na korunních statcích českých svatební smlouvou od r. 1515 zapsáno bylo): tedy žádného více nápadu k tomuto království nemá. Král pak Ludvík po smrti krále Vladislava dle zápisů na to učiněných za krále českého přijatý, nižádného ani mužského ani ženského dědice nezanechav, umřel, nápadové pak všechny před sebe jdou a ne zpátkem; protož neuznává se, aby království české komu napadalo; ale stavové mohou svobodně voliti krále dle svobod a výsad tomuto království daných.

Taková odpověď dána tudíž poslům Ferdinandovým. Poslové jeho od této chvíle upustili ve jménu Ferdinandově veřejně od nárokův dědičných, uznavše za dobré s novou žádostí předstoupiti ve sněmě českém, v které nečiněno více zmínky o právech dědičných, ale prošeno sliby novými, aby Ferdinand za krále českého volen byl. Žádali-li dříve, aby Ferdinand za krále přijat byl, jako králové dědiční, prosili nyní jako poslové bavorští, jenž žádných práv dědičných nedokazovali, jedině aby volen byl, sliby jako tito štědré přednášejíce.[12] Jeví se rozdíl tudíž i ve formě žádosti Ferdinandovy podstatný a důležitý, i počalo jednání poslův rakouských na základě jiném. „Doslýcháme,“ praví tito při druhém svém slyšení dne 13. října mezi jiným, „že někteří na místě pánův svých k mnohým jiným a rozličným podáním přistupují, rovněž co by tu slavnou korunu kupovati a tržiti měli (naráží na podání poslův bavorských), proto jsme předce té naděje, že při osob rozbírání v zapomenutí žádném J. M. míti neráčíte. Jistě ta věc u nás jest velmi neznámá, aniž na tom arcikníže a arcikněžna J. M. jsou, aby takovým spůsobem do toho království vkročiti měli, zvláště znajíce V. M. potom také ctných pánův poctivosť, žebyste ani tomu místa dáti neráčili. Než V. Milostem oznámili jsme příbuznosť, lásku i tudíž prosbu Jich Milostí. Příbuznosť připomínali jsme V. M., že kněžna J. M. jedna dcera krále Vladislava a vlastní jediná sestra Ludvíka J. M. pozůstalá nepochybnou naději míti ráčí na V. M., že skrze nás učiněnou žádosť pána našeho J. M. arciknížeti před jinými korunu dáti ráčíte.“ Dále připovídali ve smyslu tom, „že co se dluhův z milosti (osobních) někdy krále Vladislava a Ludvíka slavných pamětí a též zemských dotýče, ty pokudž by to soudem zemským uznáno bylo zapraviti ráčí; že J. M. válek nižádných nechce míti, kterými by na poddané J. M. jaká obtížení přijíti mohla; že jest také J. M. toho úmyslu, byt svůj pokud možná v království držeti a osobně toho království spravovati; a kdyby do jiných svých zemí měl odejíti, že to státi se má s Vaší Milosti radou a povolením a netoliko v takovém odjezdu svém, ač i sice ustavičně rady a osoby hodné při sobě a dvoru svém míti a držeti ráčí. Taktéž že všemožným spůsobem Hory Kutné i jiné k stálému řádu a povýšení přivésti chce, jakož i o všem péči míti s Vašich Milostí radou, cožby tomuto království k dobrému, užitku, rozmnožení a podstatě sloužilo; neméně že obyvately při řádu, právu a svobodách a dobrých obyčejích zachovati míní.

Pakliby tedy k volení přišlo, žádáme hleděti laskavě k tomu, že netoliko podle příbuzenství ale i lásky žádného hodnějšího pána a krále tohoto království sobě voliti a vzíti nemůžete.

Když zejména výminku tam, kde o dluzích jest řeč, položenou „pokudžby to soudem zemským uznáno bylo“ stavové nemile přijali; poslové k spokojenosti stavův ji vymluviti všemožně se snažili, načež stavové s tím se spokojivše sněm odložili. Toho samého dne pak ještě usnešeno, aby zvoleno bylo z každého tří stavův: panského, vladyckého (rytířského) a městského 8 osob, jenž by sepsali a navrhli sněmu artikule, kterak a v čem království české má být opatřeno. Takových článků bylo 21 i čteny a vůbec svoleny jsou dne 15., 16. a 17. října. Na to když svolenými články těmi země opatřena byla, začalo se dne 20. října jednati o volení krále. Usnesli se dle starého obyčeje na tom, aby výbor ze sněmovníků nový o 24ti osobách vyvolen byl (z každého stavu po osmi), jenž by o krále nového, jakýby volen býti měl, se poradiv, sněmu jej navrhl. I zvoleni jsou k cíli takovému ze stavu panského: Zdeněk Lev z Rožmitála, nejvyšší purkrabí pražský, Jaroslav s Šellenberka, nejv. komorník, Zdislav Berka z Dubé, nejv. sudí, Adam z Hradce, nejv. kancléř, p. Jan z Vartemberka, Hanuš Pflug z Rabštejna, Krištof ze Švamberka a Jan ze Šternberka, purkrabě Karlštejnský.

Tito z rytířstva: Radslav z Šebířova, nejv. písař, Jan Litoborský z Chlumu, Jan Trčka z Lípy, Oppel z Fiktum, Linhart Markvart z Hrádku, Václav Amcha z Borovnice, Jan Boreň ze Lhoty, Jaroslav Brozanský z Vřesovic.

Tito z měst: Jan Pašek z Vratu, Sigmund Vaníček z Prahy (řezník), Duchek Přestický z Menšího Města pražského, Samuel Lavička z Hory Kutné, Mikuláš Černobejl z Žatce, Purkrábek z Plzně, Václav z Kouřimi a Mikuláš (slanař) z Tábora.

Než komissí tato zvolená, vidouc, žeby v případu, kdyby o jiného se svolili, nežli by snad všemu sněmu se zdálo, mohly všelijaké odklady i postrky nemilé z toho pojíti, žádala dne 22. října na sněmu, aby jim moc dána byla a slib, že, o kom se jednosvorně snesou, aby za krále volen byl, ten i od sněmu za krále zvolen býti má.

Možná také, že to bylo chytré nastrojení strany té, která ve zvolené komissi převahu přívrženců svých uhlídala. Sněm také dosti dlouho odpíral, nechtě nad sebou uznati moci takové, a každý jednotlivec chtěl míti přímého účastenství na volbě krále; „komissi uloženo jedině krále sněmu navrhnouti, nikoliv však skutečně voliti“, namítali mnozí. Konečně však předce povoleno tak, jak komisse zvolená sobě přála, „aby o kohožkoli z těchto tří osob: buď Ferdinanda arciknížete rakouského, neb Viléma Či Ludvíka knížat bavorských se svolí, ten za krále přijat býti má; poněvadž stavové veškeré údy komisse jakožto muže dobré byli zvolili, že jest do nich se nadíti, že k nim mají lásku a důvěru, že věrně, upřímně a právě věc svou obmýšleti a toliko na tu osobu zření své míti budou, která by tomuto království českému nejužitečnější byla, a aby tudíž dříve než budou voliti podle starobylého pořádku přísahu na to učinili.“

Před přísahou však jeden z vyvolených jistý Jindřich bakalář z Hory Kutny, poněvadž na závazku byl, vyvržen jest, aby snad ze zisku nestranil, i na místě jeho složil jmenovaný Lavička přísahu uloženou.

Volení díti se mělo jako za starodávna v kapli Svatováclavské na hradě pražském, a odloženo na zejtří den 23. října; když pak sešli se volenci v ustanovenou hodinu na onom místě posvátném, skládali přísahu na knihu mešní v rukou dekana Šimona Chrta z Plzně, jejíž znění bylo následovní: „Já N. N. přísahám Pánu Bohu, matce boží i všem svatým, že v jednání o volení krále českého z těchto tří osob: arciknížete rakouského Ferdinanda, J. M. a J. M. knížat bavorských Viléma a Ludvíka nebudu jinak raditi aniž koho z nich voliti z vůle a úmyslu svého, než upřímně, cožby bylo k chvále boží a obecnému dobrému této koruny české, v tom nic nehledě stranného ani pro přízeň, ani pro dary, ani pro kterýkoli užitek svůj, ani odpírati z hněvu, nepřízně neb kterékoliv nechuti, žádnému z nich k tomu hodnému, kterýžby byl nalezen spůsoby tak daleko, jakkoliv rozum můj mohl stačiti; a v těch věcech potřebných což bude mluveno i o volení krále jednáno, slibuji pod tou přísahou v tajnosti zachovati, žádnému toho nevynášeti, ani kterakkoliv zjevovati, žádné osobě ke škodě a ošklivení. Toho mi Bůh dopomahej a všickni svatí!“

I zavřeli se volenci v kapli svatého Václava a volili Ferdinanda arcikníže rakouské za krále českého. Vyhlášení veřejné pak odloženo do dne druhého. Ve středu dne 24. října vyhlásil purkrabě pražský pan Lev z Rožmitála ve veliké světnici přede vší obcí na hradě Pražském: „Arcikníže rakouský J. M. Ferdinandus, on jest král český.

A tu jest ode vší obce zpíváno „Svatý Václave“ načež do chrámu sv. Víta „Te deum“ zpívajíce odešli. „Po Praze stříleno z děl i radovali se a chválili Boha z toho, že již pána a krále mají.“

*

Již na zejtří dne 25. října dostalo se Ferdinandovi ve Vídni meškajícímu jistých zpráv o volbě pražské.

I dává toho dne radostnou zprávu tu sestře své Marii do Uher. „Dávám Vám věděti, že mne došly jisté zprávy od poslův mých, jenž meškají v Čechách, že Bohu se zlíbilo a vyvolen jsem byl za krále českého dne 23. t. m. jednosvorně, ač bylo odporův z mnohých stran drahně.“ —

Ten výraz „jednosvorně“ byl arciť, jak prostodušně Ferdinand vyznává, pouhou formou diplomatickou; neboť ačkoliv z osobností volencův soudilo se ve prospěch volby Ferdinandovy, byla mezi nimi i značná čásť těch, jenž usilovali o Viléma bavorského. Dá se souditi, že při volení tomto alespoň částečně strany rozděleny byly dle náboženství a národnosti.

Poměry ty zajímavě objasňuje současný, německy psaný list, který od někoho ze zněmčilého příbuzenstva hrabat Šlikův ze západních Čech psán byl abatyši od svaté Kláry tuším do Normberka.[13] Podáváme jej zde na díle v překladu: „Takéť musím Vám novinu psáti, že novou hlavu volenou máme v našem království, jež korunována bude o vánocích, jest to arcikníže Ferdinand rakouský, ačkoliv to (s ním) tak snadně nešlo a to všecko pro onen nevinný soud těch pánů a dobrých lidí, jenž se stal před několika lety (naráží na soud krvavý Novoměstský), až teprv, když všecken dluh i zástavy statkův toho království na se byl vzal, je zaplatiti a vybaviti, což zajisté velká bude a znamenitá summa, o jakou žádný německý kníže nemohl by se pokusiti. Bylo jich sice mnoho, což o to království stáli, psali a jednali s mnohou prácí a úsilím, mezi nimiž také kníže Vilém (bavorský). Diví mne velmi na to luteránské kníže Jana saského, že i on se k tomu měl. Myslím žeby Čechové, kdyby jej byli měli voliti, raději by byli ještě dlouho ostali bez krále. Ti ubozí Čechové! Co se namodlili a pilně naprosili po všech městech a vsech, nazpívali mší, nachodili s procesím i napostili, aby jim pán Bůh hodně dobrého panovníka a hajitele ráčil dáti. Dejž to Bůh! O já to ze srdce přeju těm pyšným pánům českým, že kníže Ferdinand jejich králem se stal; bezpochyby, že nedá s sebou tak jednati, jak chtí a jakž oběma posledním králům byli činili. Oni as k nim mluvili: „Ty jsi náš král, my ale jsme tvoji pánové!“ Často více si jich všímali poklonami shýbáním než samého krále, doufám, že to nyní tak nebude, nemohliť sobě lepšího vyvoliti a budou se jeho báti museti, neboť on zná jednati s důrazem (bot den nachtruck). Nyní posílají poselství ode všech tří stavův do Rakous a náš ujec (vetter) hrabě Albrecht Šlik má také jeden z těch poslů býti. Ferdinand jemu jest zvláštní milostí nakloněn, on také nemálo kolo postrkoval se stranou svou přátelskou, že to na Ferdinanda padlo. Dejž Bůh, aby mu toho (král) odčinil (dass er ims genissen las)!“

Tento list nepotřebuje výkladův, zřejmě z něho vysvitá ta škodolibosť německá a to vlastenectví jisté strany — pro zisk! Litovati jedině jest, že nehleděla většina pánův českých tak jasně do budoucnosti, jakož to znali odpůrcové jejich a závistníci. Překonati dali se zajisté sliby štědře činěnými a důvěřovali ve přísahy králův na práva a svobody zemské, jimž i Ferdinand podrobiti se musil dle obyčeje starodávného před korunovací.

Svobody zemské a práva větším dílem obsaženy byly ve článcích, v kterých ještě na tomto sněmě svolení stavův se stalo a jenž předloženy býti musely volenému králi, aby jich potvrdil, dříve než korunováním skutečně dosedne na trůn a obdrží tudíž práv v zemi panovničích.

Článkové tito svolení dne 15., 16. a 17. a nejznamenitější již po volbě dne 25. října na sněmu českém. I učiněno hned potom poselství k Ferdinandovi četné, jenž oznámiti jemu mělo volbu pražskou i předložiti výminky sněmem českým činěné k potvrzení. Byliť v poselství tom mužové především, jenž stranili Ferdinandovi, i připomínáme ty, o nichž to výslovně známo jest, že při volbě nejvíce se přičinili, jakož ze stavu panského pan Zdislav Berka z Dubé, Albrecht ze Šliku, Adam z Hradce, ze stavu rytířského nejvyšší písař zemský Radslav z Šebírova a z městského známý Jan Pašek z Vratu.

Dne 1. listopadu dojelo poselství české do Vídně i ohlašovalo Ferdinandovi, že on od stavův království českého nikoliv z povinnosti, ale ze svobodné vůle, z lásky a náklonnosti za krále českého zvolen jest. I předloženi jsou jemu artikulové svolení k potvrzení. Poznáme z těchto nejlépe, na jakých základech spočívalo svobodné zřízení zemské, řeklibychom ústava koruny české, a s jak pečlivou myslí uměli otcové naši vyhrazovati a hájiti, cožby bylo k prospěchu zemskému i zachování starobylých dobrých práv a obyčejův zemských.

Nejvážnější a nejdůležitější jsou výminky v osmi článcích sněmem dne 25. října svolených položeny i nalezneme, že měla země česká svobody před více než třemi sty lety takové, o které my nyní a mnozí jiní státové s úsilím stojíme a jich se domáháme, ač bohužel obyčejně bez výsledku!

Uznáno vůbec za právo:

1. Aby za živobytí krále žádný jiný volen aniž korunován byl, až teprv po smrti krále, když žádného voleného ani korunovaného krále není. Byťby pak i dědic byl tohoto království, nemá než po smrti krále korunován býti.

Také krále českého, byťby on řádně volen byl, nemáme korunovati, leč nám prvé přísahu učiní na mezích toho království, jestliže by v zemi nebyl; pakliby v Čechách byl, tehdy na hradě pražském má tak učiniti. Pakliby který král český chtěl nás k tomu vésti, neb nutiti, abychom za živobytí jeho jiného krále českého volili neb korunovali, nemáme JM. ničím povinni býti, než což bychom v tom předsevzali, z toho nás nebude moci přes přísahu svou a přes tento nález žádný král český ani žádný jiný viniti a v tom máme sobě také podstatni býti.

2. Aby přísahy, které králové čeští činívali a činiti mají českému království, buď volení neb dědicové, buď na mezích království českého aneb na hradě pražském při korunování, aby slovo od slova ve dsky zemské vepsány byly pro budoucí pamět i také proto, aby žádných o to mezi králem českým a stavy království českého rozdílův (rozepří) nebývalo.

3. Aby dříve žádný král volený neb dědic korunován nebyl, leč nám přiřkne práva, privileje a svobody naše podle obyčeje a zvyklostí v tomto království zachovati a potvrditi.

4. Aby král svoboden byl a bez závazků stran věcí, kteréž království tomuto přísluší. Byl-li by budoucí král někomu v takové věci zavázán, tož takoví závazkové a úpisy mají neplatnými býti. Pakli by z toho odpor byl, má se to zřízeným v tomto království soudem zemským rozeznati.

5. Král nemá desk zemských[14] ve svou moc bráti, aniž v ně mimo svobody tohoto království vkračovati t. j. nových zákonův bez svolení sněmovního ani činiti aniž starých vymazávati o své vůli, leda připuštěním sněmu zákonnitého.

Taktéž nemá za živobytí (roz. těch, jenž úřad drží) o úřad zemský prošeno býti a král JM. nemá moci žádnému úřad bráti bez spravedlivého rozeznání úřadníků a soudců zemských i jiných rad království českého: než jestli žeby kdo provinil a naň při tom úřadu jaká nehodnosť neb nedostatek seznán byl, takovému úřad vzíti se může a on trestán býti dle provinění svého.

6. Aby žádný ven z země k soudu potahován nebyl mimo soudy zřízené tohoto království v nižádnou věc ani od krále aniž od koho jiného.

7. Jestližeby kdožkoli mimo řád práva chtěl naše práva, svobody rušiti a kaziti, v tom máme všichni vedle sebe státi a sebe neopouštěti a toho netrpěti, než v tom ve všem a pod těmi pokutami, jak jest která uložená, se zachovati.

8. Jakož v Čechách za časů předešlých se dálo, že jeden s druhým jsouce v půhonech (soudu) půtky na se činívali, jedni druhé vraždili, ranili a zjímali i na poctivostech sobě dotýkali: pakliby se kdo toho dopustil, má před králem JM. na soudu zemském slyšán i souzen býti a kdyby krále v zemi nebylo, aby před soudem zemským souzen byl podle provinění svého.

Z jiných 21ti článků, které jednaly o nejbližších potřebách zemských a rovněž Ferdinandovi předloženy jsou, vyjímáme zde jmenovitě takové, jenž zření měly k závazkům krále trvajícím.

Článek druhý: Král, kterýžkoli volen bude, se svým dvorem v tomto království býti má, a pakli mu to kdy zvláštní potřeba kázala, aby do jiných zemí nebo do země své odešel, tedy to království s radou sněmu obecního jednomu neb více obyvatelům království českého k opatrování poručiti má a žádnému jinému.

Článek třetí: JM. královská nižádných jiných rad užívati nemá ve věcech tohoto království a což jemu přísluší než Čechův a obyvatelův království tohoto.

Článek čtvrtý: Co se týče služeb při dvoru krále, při tom mají stavové, jakž od starodávna bylo, zachováni býti.

Článek pátý: Král budoucí ani potomní králové čeští nemají dávati, rozkazovati ani dopouštěti majestátův ani potvrzení do království českého a do zemí jemu přislušících, též ani do říše, což v ní k české koruně přísluší, od jinud, leč z kanceláře království českého pod pečetí krále českého, tak jakž spravedlivě býti má.

článek šestý: Ouřadové v království českém a v zemích tomuto království přivtělených, kteří spravedlivě příslušejí a náležejí od starodávna obyvatelům království českého, na ty král ani budoucí králové čeští nemají saditi ani jich dávati žádnému jinému, než Čechu rozenému podle svobod toho království a zvláště v Slezích a obojích zemích Lužických.

Článek sedmý: Co se týče zaplacení dluhů zemských a vyplacení některých zámků a zboží královských, ty všechny mají od JM. krále zaplaceny a vyplaceny býti bez prodlévání a obtížení země.

Článek osmý: Co se týče dluhů za krále Vladislava i Ludvíka za služby a z milosti daných a zapsaných, v tom po uvážení s radami tohoto království JM. královská dle spravedlnosti zadost učiniti má.

Článek devátý: Aby král stranám pod jednou a pod obojí žádných útisků nečinil, aniž činiti dopouštěl, a poněvadž co do víry v zemích okolních, k tomuto království přivtělených, rozdílové jsou, má se král přičiniti při císaři a králích křesťanských, aby takoví rozdílové skrze řádné sjití k srovnání křesťanskému i k nápravě přivedeni býti mohli.

Následující článkové jednají o kázni kněžské, o úctě, jaká ode všech oběma vyznáním zachovati se má a jakby se všelikým neřestem, zvláště pití hanebnému staviti mělo. Jiní opět o řádu, jaký po úmrtí krále a při volbě krále nového nejvyšší purkrabí zachovati má atd.

Těmito články podány jsou základy starobylé ústavy naší, která vinou osudu nepříznivého spolu s národem pohřbena jest. Podobná zřízení měla i v středověku země Anglická i vyvinula se z nich během časův nynější svobodná i vším světem co vzor prohlášená ústava anglická. U nás však násilím přerušeno vyvinování státního práva českého, až zůstal z něho jen stín a z ústavy naší jen některá forma k službě a posměchu těch, jenž radovali se z pádu jejího! —

V Čechách psal se sice král z boží milosti, panoval ale z vůle národa i vázán byl přísahami na právo a svobodu učiněnými. Teprv přísahou učiněnou a korunováním nabývá práv panovničích.

Moc zákonodárná jedině pomocí a zvolením zákonnitých, tehdáž arciť dle stavů oprávněných zástupců národa provozuje se. Povolování daní a vojsk (nejpřednější právo zástupců národa ve všech nynějších skutečně ústavních státech) jen sněmem díti se mohlo, jakož vůbec žádné zákony mimo povolení stavův vynášeny neb stavovány býti nemohly, v takovém pádu žádné platnosti nemajíce.

Ve správě úplná autonomie (samospráva) zemí koruny české panuje. Veškeré zákony a nařízení jedině kancelářem českým v Praze pro všecky země koruně české příslušící vydávány a prohlašovány býti mohou; král pak sám ve věcech koruny této jedině rádcův z těchto zemí vzatých užívati má.

Úřadníci zemští nemohou býti zsazeni i odpovídají v pádu provinění neb nedostatku jakéhož jedině soudům zemským stávajícím.

Taktéž jsou poddaní podrobeni jedině soudům domácím oprávněným, i na výrok těchto jedině trestáni býti mohou. Poslušnost poddaných v mezích zákona žádá se, i odpor zákonitý dovolený jest v pádu rušení ústavy neb zákona od kohožkoliv.

Setření i vyhovění slušné oběma uznaným v koruně vyznáním náboženským, bez utiskování jakéhokoliv pro víru zákonem jest.

Takové byly výminky, kterým král český z vůle národa přijatý podrobiti i práv býti musel, výminky, pod kterými dostala se koruna česká rodu habsburgskému. I jednali poslové čeští ve Vídni o přijetí článků těchto a potvrzení jich dokládajíce, že mocněji panovati bude, když právo průchod míti a on dle práva a zákonu říditi i zemi spravovati bude, než kdyby velkými vojáky moc svou držeti měl. Učinil tudíž Ferdinand dle vůle země české a dal od sebe odpověď takovou, že potvrzuje články sněmem svolené a dskami zapsané, připovídá, že i zápisy na to vydá, kterak království chce při právech, svobodách i obyčejích starodávných zachovati, že dluhy zemské zapraví, jakž skrze posly své byl oznámil, že všem zadost učiní, což články zapsanými na něm se žádá, a kdyby v tom ještě jaký nedostatek nalezen býti měl, že vše učiní, „aby to jemu jen na rozum nechali.“

Na další žádost poslů, aby s příjezdem svým do království neprodléval, slíbil Ferdinand, že po svatých třech králích roku příštího z Vídně do království českého na cestu se vydá.

Dříve však než tento příjezd se stal, odeslal do Čech slíbené troje zápisy obsahu následujícího: První, jenž vydán byl ve Vídni dne 13. prosince r. 1526 zní takto: „Oznamujeme všem, kdož tento list čísti budou, že nás pánové, rytíři a města, i všecka obec království českého ze své svobodné a dobré vůle podle svobod toho království vyvolili za krále českého. A jakž jsme od poslů stavovských dostatečně vyrozuměli, že svrchupsaní stavové i všecka obec království českého ne z nějaké povinnosti, ale jak výše psáno jest, ze svobodné a z dobré vůle toho učinili, za krále nás vyvolivše. Na potvrzení toho svou pečeť, jakové až potud užíváme co arcikníže rakouské, k tomu listu jsme přivěsili.“

V jiných listech to samé datum nesoucích slibuje Ferdinand, že hájiti chce korunu českou proti nárokům nepravým, jež stavové uherští na některé země koruně české přivtělenó činí, pokudž by prý od krále českého jistá summa položena nebyla. „A kdyby kdo mocí o ty věci pokoušeti se chtěl, my království české neopustíme, ale jemu napomáhati budeme, jak na nás krále českého sluší.“

V třetí konečně listině od 15. prosince taktéž pod pečetí svou obšírněji práva všecka, svobody i zvyky dobré a obyčeje potvrzuje.

Zejmena slibuje, že o kompaktata basilejská a o víru přičiniti se chce, aby (kompaktata) opět ve platnost vešla a potvrzena byla; aby též takový arcibiskup pražský na osiřelé od válek husitských křeslo se dostal, jenž by kompaktat těch se držel a dle nich jednal; že všecky svobody, práva tomuto království ode všech králů předešlých daná i všeliké starobylé dobré obyčeje a zvyky zachovati a hájiti chce;

hrad Karlův Týn s jeho klenoty korunními i desky zemské nikomu mimo vůli a radu stavů svěřovati nebude.

„Také slibujeme,“ praví, „že když panství skutečné království českého nastupovati budeme, při tom chceme se řádův a obyčejův starých držeti, že žádné cizince ani kněžského ani světského stavu na úřady tohoto království saditi nechceme; a v tom v zemích království českému přivtělených, jakož za Karla IV. a jiných králův českých bylo, chceme se zachovati.“

„Také slibujeme, že žádných pozemkův, měst, hradův, neb jiných statkův jakýchkoli nižádným způsobem koruně české nechceme odciziti, ale spíše což odcizeno jest, opět k ní přivésti a spojiti.

„Také slibujem, že mincí českou nijak zlehčiti neb lehčeji raziti nechceme.“

„Také slibujeme, že všecko což králové čeští stavům, jednotlivým osobám na statcích korunních, buď církevních neb světských dali a zapsali, je v držení i požívání toho nechati chceme, což by nebylo proti darům z milosti, jež král Vladislav všem stavům tohoto království učinil.“

„Také slibujeme, že všecky stavy při jich právech, svobodách, zvyklostech šetřiti chceme, což kterému stavu náleží.“

Dáno ve Vídni dne 15. prosince léta Páně 1526.

Potom Ferdinand arcikníže jeda do země na pomezí českém a moravském nedaleko Jíhlavi přísahu a povinnost králi náležitou stavům království českého učinil a zde od osob ze všech tří stavů hojně vyslaných na místě vší země za krále a pána přijat jest. Přísaha, kterou složil, zní: „Přísahám pánu Bohu a matce boží i všem svatým, že pánům, rytířům, Pražanům i městům a vší obci království českého chceme a máme v kostele arcibiskupském u sv. Víta na hradě pražském při korunování našem na království české přísahu tu učiniti, která nám vydána bude, že je máme při jejich řádech, právích, svobodách a spravedlnostech, jakož při tom všem, kterak ta přísaha v sobě obsahovati bude, kterouž učiniti máme a povinni jsme zachovati. Tak nám Bůh pomáhej a všickni svatí.“

Na to v měsíci únoru léta 1527 Ferdinand arcikníže i s manželkou svou Annou v chrámu Svatovítském na hradě pražském slavně za krále a pány království českého korunováni byli.

Na hranicích českomoravských až podnes stojí starobylý kámen na památku této přísahy královské. Čteme na něm posud v latině slova tato:

Na věčnou pamět Ferdinand I. římský císař, uherský a český král, arcikníže rakouské, markrabě moravský na krále byv volen, českému království na tomto místě dne 30. ledna léta Páně 1527 přísahu jest učinil.

Památka práv i svobod naší koruny české během věkův mnohým vyšla z paměti, jenž by je byli měli hájiti a zachovávati. Národ sám usnul a dlouho neptal se po právu svém. Němé písmo a tvrdý kámen zachoval nám je lépe, než těkavá mysl lidská před zapomenutím, abychom probudivše se vštípili je opět v mysl svou, tužili ducha svého k boji o nevyhnutelné právo své a svobodu, jež nám kleslým pod tímže práporem osudem z rukou krvavých byla vyrvána.

III. editovat

Jaký bude právní poměr této koruny k říši rakouské v případu tom, kdyby císařský rod habsburgský vymřel?

Svazek zemí, jenž my nyní jmenujeme Rakouskem, povstal takovým spůsobem, že sobě mimo korunu českou také koruna uherská (ač zprvu s odporem velikým) vyvolila za krále svého Ferdinanda arciknížete rakouského, jenž vládl dědičně v zemích tak nazvaných nyní německo-rakouských, to jest v obou Horních i Dolních Rakousích, ve Štýrsku, Korutanech, Tyrolech, Krajině, některých zemích Švábských a t. d.

Od roků 1526 a 1527 země tyto, jež hlavně tvoří nynější Rakousko, zůstaly vždy pod jedinou hlavou panovničí, která panovala v české koruně co král, v uherské též co král, v zemích německo-rakouských co arcikníže, hrabě a t. d. a to zprvu z příčiny té, že sobě Uhři i Čechové volili tu samou osobu z rodu habsburgského za krále, která dle zákonu prvorozenství dědičně panovala v zemích německo-rakouských. Později proto, že rod habsburgský v jednotlivých zemích dobyl toho dílem násilím dílem smlouvou na stavech zemských, že tito přijali rod habsburgský za dědičný na trůnech svých i slíbili nikoho jiného na trůn nepřijmouti, leč prvorozence z rodu habsburgského.

V Čechách stala se tato změna císařem a králem Ferdinandem II. po nešťastné bitvě bělohorské po roce 1620 přiznáním se stavův k dědičnosti z násilného přinucení. Neboť poroučí Ferdinand v „obnoveném řádu zemském“ r. 1627 stavům předloženým, jenž bez námitek arciť přijat býti musel, „pod pokutou ztracení cti, hrdla a statku, kdožby proti tomu jednali, že stavům a obyvatelům tohoto království volba krále žádného nepřísluší, leč by z rodu královského (rozuměj habsburgského) žádného dědice po meči ani po přeslici nebylo aniž očekávati se dalo; aneb jen tenkráte voliti smějí, kdyby trůn český královský tím spůsobem uprázdněn byl, žeby poslední dědic neb dědička práva svého se vzdala aneb kdyby tento neb tato pro nedostatek rozumu zcela ke královské vládě neschopná byla, a od něho neb od ní ani na živě žádného dědice nestávalo neb nadíti se více nedalo.“

Tento nový zákon o posloupnosti uvedl Ferdinand hned za živobytí svého ve skutek, nedav vykonati od stavův volbu potvrzovací, jakou dříve stavové od starodávna i při skutečných dědicích královských provozovali, kterou naznačeno bývalo, že i dědičný král z dobré vůle národa za krále přijat bývá: dav syna svého prostě na království české korunovati. Přísaha pak při korunování na práva koruny české (arciť v té spůsobě, jak od Ferdinanda II. skráceny a porušeny byly) zachována jest i nyní i nastoupila na místo volby a schválení sněmovního co jediná, předce však nutná výminka nastoupení krále pouze dědičného.

I skládali tuto přísahu všickni králové čeští (až na velmi řídké výminky) až po dnešní den: „že chtí stavy království českého při jich svobodách a právech zachovati a koruně české ničeho neodciziti.

Tuto přísahu až na Josefa I., Josefa II. a Františka Josefa I. všickni králové čeští při korunovací své složili.

U prvního nestalo se to proto, poněvadž pro veliké bouře a války zahraničné i vnitřní po čas krátkého jeho panování (1703—1711) ke korunování nepřišlo.

U druhého, poněvadž chtěl ze všech zemí jedinou a to německou říši, a ze zemí jednotlivých korun pouhých provincií nadělati i nehleděl tudíž ani práv korunních ani národních, ba i schůzky stavův neb stavovských výborův zapovídaje.

Konečně u Františka Josefa, nyní panujícího krále, poněvadž toho rádcové jeho a především za časů bachovských za dobré neuznali.

Svobody i práva země i koruny české skrácena jsou arciť násilím. Když po roce 1620 vlastenecká šlechta česká a moravská náboženskými edikty pod záminkou víry vyhnána a tudíž přes 30.000 rodin jedině z české země se vystěhovalo, obyvatelstvo pak pozůstalé vojskem zastrašeno a Jesuity na víru katolickou převedeno bylo, když nebylo nikoho v zemích koruny české, kdoby rušení práv byl odpírati mohl: tehdáž noví řádové zemští na sněmích zemí koruny české arciť bez odporu přijati jsou. Takovým řádem zemským „obnoveným“, jenž na sněmě českém r. 1627 přijat býti musel, potlačeno právo české Ono nezaniklo sice, neb mocí a násilím žádné právo platnosti své neztrácí, ale potlačeno a potlačováno bylo do půl třetího století.

Ferdinand II. zničil především moc zákonodárnou sněmů, kterouž stavové na sněmích prv o zákonech rozhodovali, a přenesl moc tuto na osobu krále,[15] i vše co s touto mocí souvisí.

Nikdo nesměl opovažovati se mimo svolení královské sněm zemský neb krajský rozpisovati neb držeti,[16] a na sněmích nic jiného v poradu bráti, než předlohy královské.

Předůležité právo však ponecháno sněmům zemským a totiž povolování daní. „Nechceme“ praví Ferdinand II. v restitučním listu svém „kontribuciones čili daně žádati jiným spůsobem od našich poslušných (!) stavů dle článku v našem zemském řádu a nad to, co sami povolí, jim nechceme žádných daní ukládati.“

Článek řečený řádu zemského[17] zní: kontribuce čili daně J. M. královská chce na sněmích zemských a nejinak než proti obyčejným listům přiznávacím (reversům) od stavů požadovati.

Toto právo země koruny české zhynulo jedině netečností a servilností stavův, a když konečně na sněmu posledním stavovském r. 1847 zpomněli sobě někteří v čas tehdejší bídy v zemi na právo své i odvážili se nepovoliti jakousi přirážku k daním i nevydati listův přiznávacích od sebe: vláda tehdáž pověstného Mettrnicha vypsala tyto daně po prvé bez svolení stavovského a mimo nemilostí některých a nosův těm daných, jenž opovážili se po stoletém hrobovém tichu hájiti práva svá i zemská, neměl odpor tento jiných následkův.

Ačkoliv z těchto upomínek vidíme, že práva koruny od časů Ferdinandových jiným spůsobem opět zkracována jsou a rušena, předce postavení koruny české, rovněž i uherské a t. d. k ostatním zemím rakouským nijakým právním poměrem změněno nebylo. Tento poměr zakládá se na tom, že dědičný král český jest spolu dědičným králem uherským a panovníkem zemí německo-rakouských a tudíž záleží jedině na osobě a jmenuje se proto osobním neb personálním a spojení to zemí rakouských jest osobní taktéž nebo personální, a tento poměr právní trvá až podnes. Za upomínku a jen doklad zevnitřní považujeme, že až do r. 1848 trval ve Vídni „český dvorní kancelář“ pro záležitosti zemí koruny české, a až do toho samého roku udržovaly se celní hranice mezi korunou uherskou a ostatními zeměmi rakouskými. Jedině Němci, jenž by rádi Rakousko ze samých německých cihel z gruntu na nových základech postavili a rádi práva zemí a národností by upřeli, a z nich opět jen někteří centralisté tvrdí, že právní poměr zemí rakouských k sobě na společném panovníku spočívající proměněn jest ve spojení, které nazývají reálným, řeklibychom věcným a to prý dle práva tak nazvané sankce pragmatické.

Když Karel VI. císař německý, král uherský, český, arcikníže rakouské, nemaje potomstva mužského obával se, aby země, nad nimiž panoval, jmenovitě Uhry po smrti jeho svého práva neužili, když tam o dědičnosti po přeslici ani řeči nebylo, ano i v Čechách právo to vždycky ještě pochybné bylo (neboť za Ferdinanda II. jenom z přinucení přijato bylo a mocí potud udržováno jest), umínil ustaviti zákon nový, pro všecky země rakouské stejně platný, aby nejen ženskému potomstvu svému dědičnost zjednal, ale i země posud v rodu Habsburgském po meči dědičné i pod jedinou hlavou panovničí zůstaly dokud rod Habsburgský i po přeslici nevymře.

V zemích německorakouských již dle zákonů Ferd. I. a II. prvorozený měl vždy panovati nerozdílně, aby ono dělení mezi členy jedné rodiny, jaké moc rozptylovati muselo, zamezeno bylo. Tyto zákony chtěl tudíž Karel VI. na všecky země, v kterých co poslední potomek mužský rodu svého panoval, rozšířené míti. Svolal tudíž dne 19. dubna r. 1713 své tajné rady i oznámil jim úmysl svůj, „že všecka pozůstalá království dědičná a země JM. připadlá vesměs při Jeho manželských mužských dědicích dle práva prvorozenství, pokud jakých bude, nerozdílně zůstati mají, po vymření pak jich mužského kmene na manželsky zůstavené dcery vždy dle pořádku a práva prvorozenství týmž spůsobem nerozdílně připadati a dále v nedostatku anebo po vymření všech od JM. pocházejících manželských potomků jak mužského tak ženského pohlaví toto právo dědičné všech království a zemí na pozůstalé po JM. bratrovi Josefovi paní dcery a jich manželské potomky opět týmž spůsobem podle práva prvorozenství připadati má.“ Tuto vůli císaře a krále Karla VI. dvorský rada Schik sepsal a svou pečetí potvrdil. Tato listina, jak a pokud tímto sepsána byla, jest základní instrument pragmatické sankce. Dle této vyhotovena jest pak listina, která r. 1724 v rakouském Nizozemsku vyhlášena jest. Toto vyjádření císařské vznešeno na stavy k sněmu svolané jednotlivých zemí, jenž dali od sebe zvláštní listiny svolovací, jimiž právo toto o posloupnosti po meči i po přeslici takto zřízené přijímají. Tak učinily všecky země koruny české a svolovací listina od sněmu českého vydána jest dne 16. října r. 1720.

Tímto byla posloupnost rodu Habsburgského po mečí i po přeslici v koruně české, jakož i v jiných zemích Rakouských zákonně a platně ujištěna.

Výrazem „nerozlučně“ vyrozumívati musíme, jak skutkem ve věci samé leží, že nemají ani koruny ani jednotlivé země korun prvnímu oprávněnému dědici odcizovány býti, aniž jaké dělení mezi dědici rodu habsburgského místa míti, ale všecky země celkem prvorozenci ať po meči neb v případě i po přeslici ať připadávají.

Tím však poměr, jaký právně až dosud mezi korunou českou a ostatním Rakouskem stával (totiž spojení, které se zakládalo jedině na společném panovníku všech těchto zemí), nikterak rušen nebyl. Důkaz nejpřednější, jiných opomíjíce, proti mínění těch, jenž jakousi zvláštní unii čili spojení věčné ve výrazu „nerozlučně“ vyhledávají, jakoby tím slovíčkem práva jednotlivých korun byla klesla a země všecky pod žezlem rakouským jsoucí od toho času jen jakési kraje býti měli, jest ten, že Karel VI. uznávaje práva všech korun stavům všech království a zemí zákon ten k přijmutí a potvrzení předložil, uznávaje i potřebu toho, má-li zákon jeho platnosti míti. Potřebu ale zákona takového uznal Karel VI. teprv tehdáž, když blízko bylo tomu (jakož se pak i stalo), že rod jeho po meči vymříti by mohl a země jeho potomstvu po přeslici nebylo-li uznáno, dle práv některých korun bylyby mohli odejmuty býti. Z toho jasno viděti, že byl zákon ten vydán a ztvrzen jedině ve prospěch rodu panujícího, nikoliv však pro jakousi změnu poměrů a práv jednotlivých zemí a korun mezi sebou.

Byl to čin panovníka moudrého, aby země jeho i na dále pod jedním panovníkem zůstavše, váhy své a moci za hranicemi nepozbyly.

Karel VI. uznal právo koruny české i tím, že on korunovati se dal na krále českého a složil přísahu obyčejnou již po vydání sankce pragmatické, rovněž i nastupující dcera jeho Marie Teresie.

Pragmatická sankce spočívá také na základě smluv panovníka s národy, i z těchto smluv béře nynější rod habsburgsko-lotrinský právo své dědičné ke korunám a zemím, které o právo to se smluvily.

Právně nezměněno také od těch dob až do nynějška ničehož, ani mezi panovníkem a zeměmi aniž mezi zeměmi i korunami mezi sebou v poměru tomto. Když pak r. 1804 císař František titul císaře rakouského přijal, stalo se to výslovně tím spůsobem, že nemá tím ničehož v právním stavu jednotlivých zemí změněno býti, alebrž jen za náhradu císařství německého, jehož stín již r. 1792 se rozpadl a jehož titul císař František r. 1806 byl složil,[18] titul ten přijat jest.

Ačkoliv právně nezměněno nic podstatného od časův Ferdinanda II.; předce hleděli mocnářové, kdykoliv se jim příležitost k tomu udala, správu zemskou, která dříve úplně spočívala na samosprávě jednotlivých zemí, soustřediti. Tak pomalu odstrčeni stavové, jenž dříve cele správu zemskou vedli, a tato přešla vždy více a více do rukou úředníků zeměpanských, neb jak se nyní říká rádo „císařských“. Samospráva obcí svobodných ztenčena byla dílem již za Ferdinanda I., jenž dosavadní odvolání měst královských ve přích k obci pražské přenesl na zvláštní samostatný král. soud appelační na hradě pražském usazený. Vedle stavovského purkrabí pražského, hlavy země, postaven byl císařem Ferdinandem II. místodržící královský, jemuž správa zemská vždy více připadala. A samosprávu král. měst zoužil ještě více Ferd. II., jenž ustanovil po městech hejtmany své z rytířstva zvrhlého je bera, a rychtáře, bez nichž žádný hnouti se nemohl.

Kancelář dvorní česká, skrze kterou všecky spisy zemí korunních se týkající šly, přenešena r. 1624 do Vídně. Za času Marie Theresie zřízeno gubernium a úřady krajské s krajskými hejtmany císařskými atd.

Tak znenáhla dovedli toho panovníci, že staré zřízení zemské stavovské a samospráva obcí vždy více mizela, a vláda ústřední čili centralistická tím hlouběji se zakořeňovala. Mimo tyto více znenáhlé proměny pokoušeli se někteří panovníci o náhlé zcentralisování celého Rakouska, avšak dvakráte již bez prospěchu.

O to zasadil se před jinými mocně císař Josef II., jenž unešen jsa snahou věku svého, umenšil tím zásluh jiných, jakých sobě o svobodu novověkou, rovnost stavů a náboženství byl dobyl.

Po smrti jeho však téměř všecko vrátilo se do starých kolejí. Ano nástupce jeho Leopold II. přislíbil nové zřízení čili ústavu zemím svým; František ale syn jeho slibů otcem daných nesplnil.

Tak měly se věci až do let našich, když nový život všeobecným ruchem světovým do forem pozůstalých stavovských vraceti se zdál. Zárodky vsak tohoto ruchu přerušeny mladistvou ale planou svobodou r. 1848. Za ministerstva Bachova od r. 1851 podruhé a nejúsilněji bořili se pozůstatky práv dějepisných a národních, a všemi prostředky toho nejhnusnějšího absolutismu pracovalo se o zničení starých práv a národností. Doby ty žijí pevně v naší paměti. Jakož pak desítileté vlády Josefinské nebylo s to zničiti což bylo našeho, tak i absolutismus a centralisace bachovská klesla, aby dávný slib ústavy a to na základech dějepisných práv našich ve skutek uveden byl. Stalo se to diplomem od 20. října r. 1860. Diplomem tím uznána jsou práva naše dějepisná a za základ béře se ona sankce pragmatická, jakož jsme o ní nahoře promluvili.

Kdyby tudíž rod habsburgský vymříti měl docela a tudíž pragmatické sankci za dost učiněno: sluší zákonitým zástupcům koruny české navrátiti se k zákonu slavné paměti císaře Karla IV. r. 1348 vyslovenému, jaký i v zřízení zemské obnovené od r. 1627 přijat jest Ferdinandem II. a smlouvou „pragmatickou sankcí“ zvanou ale v doslovném smyslu svém s rodem habsburgsko-lotrinským smluven jest. Zákon tento rovněž obsažen jest ve právech koruny české, na něž přísahali naši králové čeští a posléze dosud žijící Ferdinand co král český toho jména pátý, v právech, které náš nynější zeměpán slibem dne 20. října r. 1860 daným uznal jest.

Zníť pak zákon tento ve smysl ten, ze po vymření rodu královského po meči i po přeslici stavové tudíž zákonnití zástupcové koruny české právo mají voliti svobodně krále svého. V případu řečeném mají zástupcové zákonnití koruny české právo užíti svobodně zákona tohoto. Bylyliby v případu takovém poměry, jaké nyní panují v soustátí evropském, nebude zajisté národ český proti tomu, aby se zbudovalo Rakousko nové na základě smluv, jak se stalo r. 1526 a 1720, ale Rakousko takové, které dovede mocným štítem býti práv zemí a národů vně i u vnitř a dovede tak blahobyt spojených národů obecný založiti. Mohou arci přijít časové, že v případě vymření rodu habsburgského nebude možná zástupcům koruny české užíti svobodně práv svých, což Bůh nedej!

Ale dokud úmluvou jinou svobodnou proměněni neb zrušeni nebudou zákonové tito, nemůže právní platnost jejich od nikoho a nikdy upírána býti.


  1. Počátkem listopadu r. 1861 vypsána byla cena 100 zl. r. č. — mimo honorár — pro kalendář „Posel z Prahy“ na rok 1863 za nejlepší co do věci a do slohu pojednání prostonárodní o otázce: „Jakým spůsobem, kdy a pod kterými výminkami dostala se koruna Česká k rodu Habsburgskému a jaký bude právní poměr této koruny k říši rakouské v případě tom, kdyby císařský rod Habsburgský vymříti měl.“ — Zaslán byl však Článek toliko jeden, kterýž požádaným soudcům p. p. Erbenovi, Palackému a Riegrovi se předložil. Úsudek p. p. soudcův zněl o článku tomto celkem dosti příznivě, avšak uznáno předce, že dotčena historická úvaha pro patrné nedostatky a obzvláště pro obejití novějších historických pramenů a náhledů není tak spůsobena, aby vypsané ceny se jí dostati mělo, jelikož se na články cenou poctěné, vždy měřítko vyšší dovednosti klásti musí. Pro jinaké však dobré stránky zaslané úvahy se vidělo nížepsanému ji do kalendáře tohoto přijmouti a, ačkoliv u vypsání ceny o podobném upotřebení zmínky se nedělo, poctíti ji accessitem 50 zl. r. č. Z podstatných příčin žádal pan spisovatel zatajení pravého jména svého. — Cena však 100 zlatých r. č. se uchovala na novou cennou otázku pro budoucí ročník Posla z Prahy, a bude otázka tato brzkým veřejným vyzváním ohlášena. I. L. Kober.
  2. Veleslavína, kronyky dvě r. 1585: „O svobodách, jež král Jiří koruně české dobyl“; pag. 295.
  3. Starší letopisové čeští k roku 1508.
  4. List tento patrně překlad z českého originálu nalézá se v Goldastu i v Londorpia „Ursachen des deutschen kriegs“ pag. 186, ač bez dátum a zajisté pod mylným nápisem: „Brief Wladislai seinem Sohn Ludvici gegeben“.
  5. Cuspiniani diarium etc.
  6. Staří letopisové čeští k r. 1515.
  7. Anton Geway: „Urkunden und Aktenstücke etc.“ Wien, 1840. L 1. (Lief. 5.) List Ferdinandův Karlovi V. do Španěl. Dat. 22. září 1526.
  8. Ib. Inst. Ferd. D. Linz, 17. Sept. 1526.
  9. Ib. List Ferd. Dat. 22. září 1526.
  10. Ib. Odpověď na list předešlý. D. Granada 29. Nov. 1526.
  11. Roz. svatební, jaková se nalézá v Goldastu a jinde.
  12. Přijetím krále slulo ono přiznání se stavův na sněmích zemských ke králi, jenž platné měl nároky dědičné (což my nazvali jsme někdy volbou potvrzovací), i mělo význam právní jako volba (viz revers krále Vladislava ke stavům, na místě syna svého), a slulo přijetím pro rozdíl volby svobodné, která se dála, když nebylo dědicův oprávněných.
  13. Archiv für Kunde österr. Geschichtsquellen Bd. 11: „Böhmische Briefe“ von Höfler.
  14. Dskami zemskými (zprvu vlastně archivem pozemků) všecko držení pozemností svobodných ujištěno bylo, i chovány desky tyto zemské u velké vážnosti a přísně vedeny jsou. Do desk kladli se posléze také nálezové sněmovní a nabývali tím platnosti trvalé a pro celou zemi, čímž staly se desky jako zákoníkem veřejným. R. 1545 vyhlášeny nad to také za archiv zemský, nálezem sněmovním, kamž odtud všecky privileje zemské a majestáty vkládány byly.
  15. Obnov. zřízení zemské § A. 8.
  16. Tamže. A. 4.
  17. A. 5.
  18. Císař František byl by rád přijmul titul císaře uherského, čemuž ale Uhři povoliti nechtěli, a když několik komitátů uherských zrovna počalo se ohražovati proti možným právním následkům, jenž by snad z titulu toho mohly vzniknouti, vzal tudíž František za základ titulu svého knížectví rakouské.