J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její/Sněhová královna/Příběh první. O zrcadle a jeho střepinách

Údaje o textu
Titulek: Sněhová královna
Příběh první. O zrcadle a jeho střepinách
Autor: Hans Christian Andersen
Zdroj: J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její. Praha: Mikuláš a Knapp, 1874. s. 123–124.
Licence: PD old 70
Překlad: Bedřich Peška a/nebo Josef Mikuláš Boleslavský
Licence překlad: PD old 70
Související: Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena/Královna sněhu/Povídka prvá o zrcadle a jeho střepech – Koberův překlad

Pilně poslouchejte — začínám povídati! Až povídka bude u konce, budeme věděti více než nyní víme, neboť máme co činiti se zlým čarodějem, s nejhorším ze všech čarodějův, s osobným Satanášem. Jednoho dne byl nad obyčej veselé mysli, neboť byl zhotovil zrcadlo takové, v němž co krásného a dobrého jest, kdykoliv se v něm spatřovalo, téměř v pouhé nic se rozplývalo, ale všecka ničemnost a zloba spatřovala se v něm mnohem jasněji, ukazujíc se v podobě mnohem ošklivější. Nejkrásnější krajiny vyhlížely v něm jako povařené zeleniny, a z lidí nejhodnějších bývali protivní anebo bez života stávali hlavou dolů; tváře jejich byly tak hrozně zohyzděné, že nebylo lze jich poznati, a měl-li kdo malou pihu na tváři, vyhlížela piha v zrcadle tak veliká, že mu nos, oči i uši zakrývala. Ďábel jsa nad míru potěšen z díla svého, zvolal: „Výborně! To se mi povedlo! — Kdykoliv která hlava na něco dobrého pomyslila, šklebilo se zrcadlo tak ohyzdně, že čaroděj k svému zlomyslnému dílu se zasmál. Kdož do jeho čarodějnické školy, kterouž ďábel skutečně měl, chodili, vypravovali všudy a všudy, že se stal zázrak, dokládajíce, že lze teprv nyní viděti a poznati pravé podoby světa a lidstva. I běhali se zrcadlem po všech krajinách a konečně nebylo ani jediné země, ani jediného člověka, jenž nebyl zpotvořen tímto zrcadlem. Naposledy chtěli s čarodějným zrcadlem i do nebe, aby sobě z andělův a z Pána Boha šašky dělali. Čím výše se s ním dostávali, tím hrozněji šklebilo se zrcadlo, tak že je ani udržeti nemohli, a posléze zrcadlo tak silně se otřáslo, že jim z rukou se vymklo, na zem padlo a na sto tisíc a tisíc kouskův se rozbilo a ještě mnohem větší neštěstí udělalo. Některé střepiny z něho nebyly větší než zrnko pískové, a světem sem tam lítaly; komu do oka vpadly, ten je z oka vyndati nemohl a vídal všecko naopak anebo jen to, co na věci špatného bylo; neboť i nejmenší střepinka nepozbyla čarodějné moci, jež v celém zrcadle bývávala. Mnohému vpadla střepina i do srdce, kteréž ihned hrůzou se naplňovalo a tak umrtvilo, že z něho byl kus ledu. Některé střepiny zrcadla čarodějného byli tak veliké, že lidé z nich tabule do oken dělali. Ale takovým oknem nesměl se nikdo dívati na své známé a přátely. Z některých střepin byly udělány brejle a tu teprv bývala podívaná, kdykoliv někdo takovým sklíčkem se díval, aby dobře viděl a spravedlivě soudil. Ďábel dal se tomu všemu do tak hrozného smíchu, že smíchy pukl a z něho vyletělo ještě několik skleněných střepin, které sem tam v povětří lítaly. A nyní uvidíme, co se dále dělo.