Hordubal/Kniha první, kap. XXIII.
| Hordubal Karel Čapek | ||
| Kniha první, kap. XXII. | Kniha první, kap. XXIII. | Kniha první, kap. XXIV. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kniha první, kap. XXIII. |
| Autor: | Karel Čapek |
| Zdroj: | ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 23. vyd. Hordubala. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF) |
| Vydáno: | ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985 |
| Licence: |  PD old 70 |
Časně zrána, než se kdo probudil, má Juraj dědinu za sebou a míří do hor. K Míšovi. A co tam? Ale jen tak, promluvit s člověkem. Je ještě mlha, hor nevidět. Juraje trochu mrazí, ale už ho nepíchá v hrudi; jenom se špatně dýchá, to asi ta mlha. Stoupá hore, co bývalo pole Hordubalových, a musí se zastavit, aby vydechl; Pjosa už má zoráno – prý samý kámen, a vida, i Pjosovi stojí pole za tu robotu. Hordubal těžce dýchá a stoupá do vrchů. Mlhy se zvedly a převalily se přes hřebeny lesů; jen maličko ještě, a bude podzim. Hordubal stoupá a tiskne ruku k boku; inu, píchá to, ale teď už je to jedno, nahoru nebo dolů. A nejsou to mlhy, mraky jsou to, tady už je cítit po čichu, jak jsou napity vodou. Pozor na hlavu, abys do nich nenarazil. A teď se to převalilo přes kopec, a už jsi v nich; na tři kroky nevidíš a jen šlapeš, protlačuješ se hustou mlhou, nevíš, kde jsi. A Hordubal sípavě oddechuje a těžce, pomalu stoupá do oblak.
Počalo sychravě pršet. Nahoře na polonině si Míša přehodil přes hlavu pytel a práskaje bičem, hajza hó, shání voly k salaši. Ani nepoznáš, zvíře-li to, keř nebo balvan; ale moudré psisko je Čuvaj, sám oběhne stádo a žene voly, jen zvonění je slyšet z mlhy.
Míša sedí na prahu koliby a zírá do mlhy; páry na chvíli prořídnou a je vidět, jak se k sobě tisknou voli; pak se vše zase zaklopí parami a jen dešť šelestí. Kolik může být hodin? Jistě k polednímu. A tu vyskočí Čuvaj, větří do mlhy a slabě vrčí.
Z mlhy se vynořuje stín člověka. “Jsi tady, Mí3o?” volá chraptivý hlas.
“Jsem.”
“Chvála Bohu!”
Je to Hordubal, promoklý na kost, a jektá zuby; z klobouku mu teče voda stružkou jako z okapu.
“Co ty tu v dešti?” zlobí se Míša.
“Ráno… nepršelo…,” sípe Juraj. “Taková jasná noc byla… A dobře, že pr3í, je třeba vláhy.”
Míša zamyšleně mrká. “Počkej, rozdělám oheň.”
Hordubal sedí v seně a zírá do ohýnku; dříví praská a dýmá, Juraje zalévá teplo, to Míša mu ještě přehodil pytel přes záda; uf, až je horko člověku, horko, jako tam dole v majně. Juraj jektá zuby a hladí mokrého Čuvaje, který mu smrdí po boku; i co, sám páchnu jako zmoklý pes. “Míšo,” drkotá Juraj, “a co je to, ten srub v lese?”
Míša vaří v kotýlku vodu a hází do ní nějaké bylinky. “Já vím, není ti dobře,” brouká. “A co běháš v dešti, hlupáku?”
“To byla v majně štola,” povídá překotně Juraj, “tam pořád kapala voda, pořád: Tak – tak – tak, jako když tikají hodiny. A – víš-li pak, Herpákové se narodilo děcko, Polana se byla podívat. – A nikde žádná robota, Míšo, prý už není třeba lidí.”
“A přece se rodí noví,” bručí Míša.
“Musí se rodit!” drtí Juraj. “To je proto, že jsou ženské. Ty nejsi ženat, ty nic nevíš, ty nic nevíš – Co ty máš co mluvit, když nemáš ženu? Á, brachu, na všecko se musí myslet. Třeba aby tam napsali – za její lásku a věrnost manželskou. Jinak Bůh ví, jaké řeči by lidé vedli. A škoda, o tři tisíce dolarů mne okradli; mohla být jako zemanka, řekni? Řekni, Míšo?”
“Nu, pravda,” mumlá Míša a dmychá do ohně.
“Tak vidíš; a pak se řekne hlupák. Závidí mně, že mám takovou ženu, co nosí hlavu hore jako kočárový kůň. Takové máš lidi: chtějí člověku ublížit. A zatím byla jen u sousedy, podívat se na děcko. Samé mrzké řeči, Míšo. Řekni jim, že sám jsem ji viděl vycházet od sousedy.”
Míša kývá vážně hlavou. “Povím, všecko povím.”
Juraj si oddychl. “Proto jdu za tebou, víš? Ty nemáš ženu, ty nemáš proč se mstít. Oni – ani by nevěřili; ale ty jim to dosvědčíš, Míšo. To dá rozum, že musela vzít čeledína, když je hospodář pryč; ale zamykala se na půdě, petlice jako hrom, sám jsem to viděl. A takový Gerič bude něco povídat! Prý osm let a tak. Řekni, kdo ji zná líp – Gerič, nebo já? Jen ramenem hnula, a prs byl pod košilí. A ten tam dole, ten u potoka, to byl synek z Lehoty, já ho viděl, přišel od Lehoty. A lidé – hned klepy.”
Míša potřásá hlavou. “Na, vypij toto, to je zdravé.”
Juraj srká horký odvar a zírá do ohně. “Máš to tu pěkné, Míšo. A řekni jim to, na tebe dají, ty prý jsi vědoucí. Že to byla hodná a věrná žena –” Kouř štípe do očí, Juraji tekou slzy; nějak mu špičatě trčí nos. “Jen já, jen já vím, jaká je! Ech, Míšo, hned bych šel zase do Ameriky, a peníze pro ni –”
“Jen to vypij rázem,” nutí Míša, “zahřeje tě to!”
Hordubalovi vyvstal na čele bohatý pot, je mu slabo a blaze. “Já bych toho mohl povídat o Americe, Míšo,” povídá. “Mnoho jsem už zapomněl, ale počkej, vyvzpomenu si –”
Míša tiše přikládá na oheň; Hordubal rychle oddychuje a brebentí ze spánku. Venku ustává dešť, jen ze smrků za kolibou padají těžké krůpěje; ale mlhy se valí dál. Chvílemi zabučí vůl, a Čuvaj se jde podívat, je-li stádo v pořádku.
Míša cítí něco v zádech, jsou to oči Hordubalovy; Juraj už chvíli nespí a hledí zapadlýma očima.
“Míšo,” chraptí, “a co, smí si člověk sám vzít život?”
“Co?”
“Smí-li si člověk život vzít?”
“Nač to?”
“Aby ušel myšlenkám. Jsou takové myšlenky, Míšo, které – do tebe nepatří. Myslíš si… dejme tomu…, že zalhala, že nebyla u sousedy… “Jurajovi se jaksi zkřivila ústa. “Míšo,” zachroptěl, “jak se toho mám zbavit?”
Míša zahloubaně mrká. “A, těžká věc. Mysli až do konce.”
“A co, když na konci je… jenom konec? Může si pak člověk sám udělat konec?”
“Není třeba,” praví Míša pomalu. “Nač to? I tak umřeš.”
“A – brzo?”
“Když to chceš vědět, – brzo.”
Míša se zvedl a jde z koliby ven. “A spi teď,” obrací se ve dveřích a mizí – jako v oblacích.
Hordubal se pokouší vstát. Chvála Bohu, už je líp, jen hlava se nějak motá a tělo takové divné, plihé, jako by bylo jen z hadrů.
Juraj se potácí ven, do mlhy; vidět není, jen slyšet zvonění stád, tisíce volů se pasou v oblacích a bimbají zvonci. Juraj jde, jde, a neví vlastně kam; vždyť se mám vrátit domů, myslí si, a proto musí jít. Jenže neví, jde-li hore či dolů; snad dolů, protože – jako by padal; snad pořád někam nahoru, protože jde s námahou a těžko dýchá. A, to je jedno, jen domů. A Juraj Hordubal se ponořuje do oblak.