H. C. Andersena Povídky a báchorky/Nestála za nic!

Údaje o textu
Titulek: Nestála za nic!
Autor: Hans Christian Andersen
Původní titulek: „Hun duede ikke“
Zdroj: H. C. Andersena Povídky a báchorky. Praha: I. L. Kober, 1863. s. 35–40.
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Mikuláš Boleslavský
Licence překlad: PD old 70

Vyložen z otevřeného okna pozoroval pan měšťanosta na blízkém stromě ptačí hnízdo a měl tak své myšlénky; na sobě tenkou košili s krajkami, zlatou jehlicí v náprsníku, a velmi hladce oholen: vlastnoruční to byla práce, a přece do tváře se říznul, avšak přilípnul na tuto nepatrnou ránu kousek novin.

„Slyšíš, ty chlapče!“ zvolal z okna.

A ten chlapec nebyl nikdo jiný, nežli syn chudé pradleny; šel právě okolo domu pana měšťanosty, a vida tohoto v okně, sejmul uctivě čapku s hlavy; stínítko bylo u ní zlomeno, byla totiž k tomu zřízena, aby se mohla stočit a do kapsy schovat. V chudobném, avšak čistém a velmi dobře záplaty ozdobeném šatu, těžké dřevěnky na nohou, stál tu hošík, poníženě jako před králem.

„Tys hodný chlapec,“ pravil pan měšťanosta „a k tomu zdvořilý. Tvá matka máchá prádlo tam dole u řeky a tu jí musíš přinést, co máš zde v kapse. Je to zlá věc s tvou matkou! Mnoho-li máš tam?“

„Půl čtvrtky,“ odpověděl hošík uleknutě s polovičným hlasem.

„A dnes ráno dostala také tolik,“ mluvil pán v okně.

„Nikoli, to bylo včera,“ pravil hoch.

„Dvě čtvrtky jsou půlka, a dvě půle celý žejdlík! — Ona nestojí za nic! Smutná to věc s takovými lidmi! — Řekni tvé matce, žeby se měla styděti; jenom ať z tebe není opilec: ale z tebe již bude ochlasta! Ubohé dítě, jenom už jdi!“

A chlapec šel dále; čepici držel v ruce a vítr pohrával s jeho rusými vlasy, takže v kotoučích stály do výšky. Zahnul se okolo rohu do úzké uličky, která vedla k řece, kde stála matka ve vodě, a těžkým cepem prádlo mlátila. Voda silně proudila, neboť stavidla u mlýna byla vytažena a vlny bylyby zajisté ženu na kameně stojící porazily, kdyby se nebyla opřela.

„Hnedle byla bych již utonula,“ pravila; „dobře že přicházíš, neboť mám zapotřebí, silám svým k pomoci přispěti! Jak studeno ve vodě, a již šest hodin zde stojím. Máš něco pro mne?“

A chlapec vytáhl láhev a matka ji nasadila k ústům a učinila doušek.

„Ach, jak dobře to činí, jak to zahřívá! Zrovna tak, jako teplé jídlo, a není tak drahé! Napij se, synáčku! Tys nějak bledý, je ti zima v tom lehkém šatě? Inu ovšem, vždyť je podzimek. Hu! jak ta voda studená! Jen abych se nerozstonala! Snad mě Bůh zachrání. Ještě jeden doušek, a pak se napij také, ale jenom kapku, nesmíš se tomu navyknout, ubohé, dobré dítě mé!“

A vyšla kolem lávky, na které chlapec stál a postavila se na zem; voda tekla z rohožky, kterou měla kolem sebe uvázanou a tekla i ze sukně.

„Pracuji a mořím se, že mi krev z nehtů stříká; ale ráda to činím, jen když tebe poctivě uživím, dítě milované!“

V tom okamžení přistoupila k ní stařena, chudobná to postava, chromá na jednu nohu, s velikou, cizou kudrlinkou nad slepým okem vysící; oko mělo býti touto zakryto, ale tím bylo ještě více patrnější. Byla to přítelkyně pradleny, „chromá Marta s kudrlinkou“ říkali jí sousedé.

„Ubohá, jak pracuješ a ve vodě zimou křehneš! ty máš toho jistě potřebí, abys trochu se zahřála, a přec hubují zlí lidé pro těch několik kapek, které vypiješ! —“ A netrvalo to ani několik minut, a celá řeč měšťanosty byla sdělena pradleně, neboť Marta všecko slyšela, a to ji mrzelo, že on na takový spůsob k dítěti o jeho vlastní matce a o těch několika kapkách mluvil, které ona vypije, a zvláště dnes, kde měšťanosta dával kvas s vínem v plných láhvích! — „A dobrá vína, silná vína! trochu přes žízeň hostů všech. Ale to není žádné pití — ti stojí za něco, ale ty nestojíš za nic!“

„Tak on mluvil s tebou dítě?“ řekla pradlena a její rty se třásly. „Ty máš matku, která za nic nestojí! Snad má pravdu; ale mému dítěti nemá to říkati! Ach, z toho domu mnoho na mne přišlo!“

„Vy jste tam sloužila, ještě když rodiče měšťanosty byly na živu a dům ten obývali. Tomu je už hezkých let! Od toho času mnoho solí již se snědlo a z toho jest žízeň!“ A Marta se usmívala. „Měšťanosta dává dnes velikou hostinu, a hostům mělo se to již odříci, avšak bylo již pozdě, a jídlo bylo již také hotovo. Povídal mi to podomek. Před chvíli přišlo psaní, že mladší bratr v Kodani umřel.“

„Umřel!“ zkřikla pradlena a zbledla co mrtvola.

„Aj!“ pravila Marta. „Proč si to beřete tak k srdci? Nu, vy jej znáte ještě z té doby, když jste v domě sloužila.“

„On mrtev? byl to hodný, srdečný člověk! Pán nenajde jemu rovného!“ A slze kanuly jí po bledé tváři. — „O můj Bože, jak se všecko se mnou točí — snad že jsem láhev vyprázdnila — to nemohu snésti — cítím, že mi zle!“ Podepřela se o zábradlí.

„Bože! vy jste nemocna,“ pravila druhá žena. „Hleďte, aby vám to přešlo! — Ne, vy jste skutečně nemocna! Nejlépe bude, když vás domů dovedu.“

„Ale mé prádlo —“

„Toho se již ujmu — pojďte, podejte mi ruku; chlapec může zde zůstati a dá zatím pozor; já hned se vrátím a ostatek vyperu — vždyť je to maličkost!“

A nohy klesaly pod pradlenou.

„Dlouho jsem stála v studené vodě; od rána jsem ještě ani v ústech neměla! Zimnici mám v celém těle. O Ježíši, přispěj mi, abych se domu dostala! Mé ubohé dítě!“ Plakala. I chlapec dal se do pláče, a brzy seděl samoten u řeky u mokrého prádla.

Obě ženy kráčely zatím zvolna dále do uličky kolem rohu, okolo domu měšťanostova, a zrovna u tohoto klesla ubohá pradlena na dláždění. I obstoupilo ji mnoho lidí; chromá Marta vběhla do domu, volajíc o pomoc. Měšťanosta a jeho hosté přistoupili k oknům.

„To je pradlena!“ pravil; „trochu přes žízeň se napila; ona nestojí za nic. Škoda toho chlapce hezkého, jakého má. Toho mám opravdu rád, matka ale nestojí za nic.“

A pradlena se opět trochu zotavila a byla vedena do svého bídného příbytku, kdežto ji na lůžko položili. Dobrá Marta uvařila žejdlík teplého piva s máslem a cukrem; tento lék, myslila, jest nejlepší, pak odešla k řece, prala velmi bídně, ale dobře to mínila; vytáhla vlastně jenom mokré prádlo z vody a položila do nůše.

Večer seděla Marta v chudobné jizbě u pradleny. Několik kousků smažených zemčat a pěkný kousek uzeniny darovala jí kuchařka pana měšťanosty pro nemocnou; Marta a hošík učinily sobě dobrý den, kdežto nemocná spokojila se vůní, ta prý jest lahodnější, pravila.

A chlapec byl položen do lůžka, do toho samého, kde matka ležela; ale jeho místo bylo na příč u nohou, a přikrýval se starou pokrývkou, která z modrých a červených soukených ostřižků sešita byla.

Nemocné pradleně bylo trochu lépe; teplé pivo ji posilnilo a vůně vzácného jídla jí udělala dobře.

„Díky tobě, drahá duše!“ pravila k Martě. „Budu ti všecko vypravovat, až chlapec usne; mně se zdá, že již spí. Jak krásně a sladce vyhlíží, když se zavřenými očmi zde leží! On neví jak s matkou jeho to stojí; dej Bože! aby se to nikdy také nedověděl!“

A po malé přestávce, když Marta přišoupla stolici svou blíže k posteli, mluvila dále:

„Sloužila jsem u tajného rady, u rodičů nynějšího měšťanosty; bylo to tehdáž, když mladší syn, študent ještě, přišel domů; tenkrát byla jsem mladé ohnivé děvče, avšak poctivé, to mohu před Bohem říci! Študent byl veselý a dobré mysli, milování hodný a šlechetný — každá krůpěj jeho krve byla rozšafná a dobrota sama; lepšího člověka nebylo na světě. On byl domácím synem, já jenom služkou, ale my se měli rádi, avšak počestně! Políbení není žádný hřích, když se dva opravdu milují. A on to řekl své matce, ta byla jeho Bohem na světě! A ona byla tak moudrá, tak milostná! — On odjel, a svůj zlatý prsten dal mně na prst; a když byl z domu, zavolala mne paní k sobě. Vážně a přece laskavě přišla mi naproti, a mluvila, jakoby Bůh sám byl se mnou mluvil; představila mi mezeru, jaká jest mezi ním a mnou v každém ohledu. — „On vidí jen, žes hezká, ale krása brzy zmizí! Ty nejsi tak vychována jako on; vy nejste sobě rovni duchem a v tom záleží neštěstí. Já ctím chudou dívku“ — pravila — „u Boha snad přednější místo zaujímá nežli mnohá bohatá; avšak zde na zemi musíme se chránit, do jiného koleje přijít, kdo chce ku předu se dostat, sice vůz se převrhne a vás oba zničí! Vím dobře, že hodný muž, poctivý řemeslník, o tebe se ucházel, myslím tím Filipa, rukavičkáře; on je vdovec, nemá žádných dítek, a stojí si dobře: rozmysli si to sobě!“ — každé slovo, které mluvila, jako ostrý nůž mne bodalo, ale paní ta měla pravdu, a to tížilo mé srdce! Políbila jsem jí ruku a plakala hořce, a ještě více hořkých slzí jsem prolévala, když jsem byla ve své komůrce a vrhla sebou na lůžko. Byla to smutná noc, která následovala, a Bůh jenom ví, co jsem přetrpěla, a jak jsem se srdcem svým zápasila. V neděli nato šla jsem ke stolu Páně, aby mi rozum osvítil. Byl to můj osud: když jsem vyšla z kostela, přicházel mi Filip naproti. Nyní nezbylo mi více žádné pochybnosti v mysli; my se k sobě hodili, jak ve stavu tak i v okolnostech, on byl i zámožným mužem; já tedy přistoupila k němu a chopila jej za ruku, řkouc: „Myslíš jistě na mne?“ — „Ano, vždy a na věky!“ řekl on. — „Chceš vzíti sobě dívku, která tebe ctí a sobě váží, avšak nemiluje — to však může ještě přijít!“ — „Ono to přijde!“ pravil na to on a podali jsme si na to ruce. Šla jsem domů k paní; zlatý prsten, jejž mi syn její dal, nosila jsem na srdci, nikdy ve dne jenom v noci měla jsem jej na prstě, když jsem šla spát. Políbila jsem prsten, že mi rty krvácely, a pak jsem jej odevzdala své paní a řekla jsem jí, že mé a Filipovy ohlášky budou příští neděle. Ona mě obejmula a políbila — ona neřekla, že za nic nestojím! Tenkráte snad jsem byla také hodnější, ačkoliv bída tohoto světa mne nebyla ještě navštívila. A tak byla svatba z provoda; a v prvním roce šlo nám dobře, měly jsme tovaryše a jednoho učeníka a tys, Marto, sloužila u nás.“

„Oh, vy jste byla hodná a dobrá hospodyně!“ pravila Marta; „nikdy nezapomenu, jak jste byla dobrotivá i váš muž.“

„Ano to byla krásná léta tenkráte, když jsi byla u nás! Dítek jsme neměli žádných ještě. — Študenta jsem nikdy neviděla, — a přece já jej viděla, ale on mne nespatřil; bylo to při pohřbu jeho matky. Viděla jsem jej u hrobu státi, byl bledý a velmi zarmoucený, avšak to bylo pro matku; později, když otec zemřel, byl v cizích zemích a nikdy se více nevrátil. On nikdy se neoženil, to dobře vím; byl z něho advokát, není-li pravda? — na mě zapoměl, a kdyby mne byl také viděl, zajisté by mne nebyl poznal, jak ošklivá jsem byla. A to jest také dobře!“

A vypravovala dále o smutných dobách, když neštěstí se zrovna na ně valilo se všech stran. Měli pět set tolarů, a poněvadž byl zrovna v ulici dům za dvě stě na prodej, a byloby se to vyplatilo, tento sbourati a nový vystavěti, tedy jej koupili. Zedník a tesař učinili oučet, a nová stavba bylaby na tisíc a dvacet tolarů přišla. Úvěrek měl Filip, peníze se vypůjčil v hlavním městě, avšak — plavec, který měl peníze přinésti, zmizel a peníze s ním.

„V ten čas porodila jsem chlapce, který tuto spí. Můj muž upadl do těžké, zdlouhavé nemoce, tři čtvrti léta musila jsem jej hlídati. Šlo s námi všecko nazpět, my se dlužili a dlužili; o všecko, co jsme měli, jsme přišli a otec nám umřel. Já pracovala, nuzovala se, vše jsem vynakládala, a to pro moje dítě! Schody jsem myla, prádlo čistila, tenké i hrubé, ale neměla jsem se lépe mít — jest to vůle boží! Avšak on mne již k sobě vezme, a neopustí dítě mé!“

A usnula.

K ránu cítila se dosti posilněnou, jak myslila, aby mohla po své práci opět jíti. Šla a vstoupila opět do studené vody; tu se jí zmocnilo třesení, mdloba; křečovitě máchala rukama do povětří, učinila krok a klesla k zemi. Hlava ležela na suché zemi, ale nohy měla ve vodě; dřevěnky, v každém trochu slámy, které měla na nohou, plavaly po vodě. Tak nalezla ji Marta, když jí trochu kávy přinesla.

Měšťanosta poslal zatím k ní posla, „aby hned k němu přišla, že jí má něco říci.“ Bylo však již pozdě! Lazebník byl přivolán, aby jí pustil žilou; pradlena byla mrtva.

„Ona se do smrti upila!“ pravil měšťanosta.

V dopisu, který zprávu o úmrtí bratra přinesl, byl obsah poslední jeho vůle obsažen, a dle této bylo odkázáno šest set tolarů vdově po rukavičkáři, která někdy u jeho rodičů sloužila. Dle nejlepšího náhledu měly ty peníze „ve větších aneb menších částkách jí aneb dítěti vyplaceny býti.“

„To jest taková hloupost mezi mým bratrem a tou ženou,“ pravil pan měšťanosta. „Dobře, že jí více není. Ten hoch dostane teď všecko, a já jej u hodných lidí zaopatřím; může z něho dobrý řemeslník býti!“ — A v tato slova vložil Bůh své požehnání.

A měšťanosta dal si zavolat hocha, slíbil mu, že se ho ujme, a k tomu doložil, jak dobře se stalo, že matka umřela, že nestála za nic!

Na hřbitov byla odnešena, na hřbitov chudých. Marta posypala hrob pískem a zasadila na něm růžový keř; chlapec stál u ní.

„Má dobrá matička!“ pravil, a slze tekly z očí jeho. „Je to pravda, že nestála za nic?“

„Ano, ona stála za mnoho!“ pravila stará služka a pohlídla k nebesům. „Vím to již mnoho let, a poslední noci se to potvrdilo. Pravím ti, ona stála za mnoho, a Bůh v nebesích to také praví, třeba svět by řekl: nestála za nic!“