Hálek po padesáti letech
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Hálek po padesáti letech |
Autor: | Jindřich Vodák |
Zdroj: | VODÁK, Jindřich. Cestou. Praha : Melantrich, 1946. s. 163–168. Moravská zemská knihovna v Brně |
Vydáno: | České slovo 8. X 1924 |
Licence: | PD old 70 |
Související: | Autor:Vítězslav Hálek |
O Vítězslavu Hálkovi k padesátému výročí jeho smrti bylo tu řečeno několik slov již minulého týdne, když se upozorňovalo na nové vydání jeho spisů (u Fr. Borového), a k tomu tedy ještě malý dodatek. Proti Hálkovi bylo vždycky dost těch, kdož ho nechtěli příliš uznávat, nebo kdo všelijak obmezovali jeho hodnotu. „Večerní písně“ nenadchly valně ani sama jeho přítele a druha Nerudy, jenž vycházel z mladoněmeckého stanoviska, že tato osobní erotika básnických námluv dávno se přežila a že dnes chceme od básníka, aby k nám promlouval jen o něčem všeobecně důležitém a významném. Odpůrcem hálkoviny a Májovců byl nezbytně Jakub Malý, pro nějž neměla pravého národního rázu, vzdalujíc se domácích vzorů, a Hálek musil dokazovat, že básnictví české nemá toho ještě v sobě tolik, aby mohlo čerpat jediné ze sebe: „Básnictví není obmezeno prostorou místa ani prostorou času, nemá rozdílu mezi národy a zeměmi, hledá lidi a vše jedno, kde je najde.“ Na klasické sbírce Hálkově „V přírodě“ našel Durdík mnoho dobrých vlastností, ale těmi se tak nezabýval jako kazy a vadami, triviálnostmi, nevhodnostmi a nemírným kupením obrazů, porušováním rytmu, filosofickou povrchností. A tak stíhaly Hálka nespokojené výtky a námitky. Jan Ev. Kosina potrhal v „Olympických hovorech“ důkladně jeho básně lyricko-epické, Leandr Čech v rozsáhlé studii o Hálkově schillerovštině a shakespearovštině značně ještě zesílil všechny dosavadní pochybnosti o jeho dramatické tvorbě. Na konec přišel klidný, řízný Machar, aby vyložil, jaká byl Hálek při všech svých některých cenných výtvorech malá duše, zrozená tak pro pěkné občanské manželství s Dorotkou Horáčkovou, dcerou ze zámožné advokátské rodiny, pro veselé a volné procházky po idylických stráních Závisti, pro lehké, hravé veršíky a krotké povídky o zamilovaných venkovských dvojicích, pro úlohu čilé literární autority v pražské společnosti. Macharova kritika rozpoutala polemiky, hněvy, nepřátelské různice, podnes však zůstalo celkem na jeho pojetí, i když mladší znalci objevovali všelicos příznivějšího.
Je proto otázka, jak se na Hálka máme dívat dnes, padesát let po jeho smrti. Že by Hálek byl mrtvou veličinou, nebude tvrdit nikdo, ani ten, kdo jeho veršů dobře nesnese, a bylo by to vyvráceno tím, že právě z Hálka, ačkoli jeho literární vrstevnictvo dávno vymřelo, koluje stále tolik citátů, svědčících, že nepřestává být čten. „Ten není rekem největším, kdo udeřen zas udeří, však velký ten, kdo oklamán a přec se nezpronevěří.“ „Nekamenujte proroky, neb pěvci jsou jak ptáci; kdo hodí po něm kamenem, k těm víc se nenavrací.“ „Jen zevšednět mi nedej, bože, v tu píď, již měřils mi svou láskou, to raděj smrt, smrt desaterou, než býti hrobem s lidskou maskou.“ „Lásko! věčně stejná ve své kráse, věčně různá ve svém hnutí! Jedny vedeš přímo k věčné spáse, jiné ku věčnému zahynutí.“ „Volnosti! Národů ty zlaté věno, šlapána člověkem až k ustrnutí.“ — Dlouho a dlouho bylo by lze uvádět verše, jež zdají se být hned při svém vzniku vědomě řazeny tak, aby mohly být při každé příležitosti pronášeny a vlastně deklamovány jako výzva, jako připomínka, jako vysvětlení nebo jako vzletné zahorování. Není to dojista málo být básníkem, jenž vyslovuje obecné city, myšlenky, vzněty tak, že lidé chtějí milovat, jásat, vítat jaro, oslavovat svobodu jeho verši. Hálkův veteránský „Frajtr Kalina“ z „Balad a romancí“ je udělán podle Bérangera a zrovna také o Bérangerovi bylo říkáno, jakou byl malou duší; ale Bérangerem přesto nemohl být každý, nýbrž jenom někdo, kdo žil v úzkém duševním styku se svým prostředím, kdo se uměl se zvláštní souzvučností zapalovat jeho láskami a odpory, kdo nalézal slova, věty, tep veršů tak, aby vystihoval obyčejnou jejich potřebu a obyčejný niterný vzruch. Průměrná bytost básnického okolí stačí jen až do určité výše a míry a Hálek měl pro tu průměrnou výši a míru smysl, měl ji v sobě, pohyboval se v ní, nevybočoval z její meze. Psal své „Večerní písně“ pro Dorotku Horáčkovou, aby jí je mohl na lístcích přinášet a dávat číst, a jistě, když je psal, myslil na to, aby byly v jejím duchu a způsobu, aby ji mohly okouzlovat a dojímat, aby jí byly co nejbližší svým vyslovením.
Takto stojí před námi Hálek ani ne jako básník, nýbrž hlavně jako nadaný, povolaný spisovatel, který už před Vrchlickým začínal ono spisovatelství kladoucí důraz na svou literární dovednost. Ve fejtonistických svazcích Hálkových sebraných spisů, v oddílu „Literatura“ jsou také články o literárním trhu, o laciných knihách, o české (existenční) otázce spisovatelské a zde všude Hálek, žák t. zv. Mladého Německa, Börnů, Heinů, Leubů, vystupuje už jako literární profesionál, jenž, odmítnuv theologii a profesuru, vyvolil si výlučnou dráhu spisovatelskou pro rozvití a využití talentu cítícího schopnost ke všemu, co spadá v literární obor. V „Komediantu“, význačném románu herce, který jde k divadlu proti vůli venkovských rodičů jako Hálek k literatuře, strhne Jaromír Sušil v Hamletovi obecenstvo k jásotu a potlesku prý na doklad, že náhlovičtí hoši měli pravdu volajíce: „Ten to umí!“ A to volání znělo v Hálkově sluchu, on chtěl být tím, jenž „to umí“, on byl už jako Vrchlický unášen přívalem bohatého stylistického nadání, jež v něm plným proudem tryskalo a dychtilo se produkovat ve všech možných literárních útvarech. Byl by se mohl obmezit na heinovsko-rückertovskou milostnou a přírodní lyriku, ve které tak vynikal, na polorealistické, někdy velmi moderní balady, romance, „pohádky“, ve kterých uměl napnout postavami, scénami, švihem a důvtipem veršů, ale to mu bylo málo, on si troufal dovést a udělat víc, zmoci svou lehkou, podivuhodnou, překypující obratností jakýkoli literární úkol, jejž si předsevzal. Jeho lyricko-epické básně, „Alfred“, „Goar“, „Mejrima a Husejn“, „Černý prapor“, „Dědicové Bílé hory“, ať jsou napodobeny po komkoli, po Máchovi, Byronovi, Polácích, mohou se zdát chudé, nejasné a naivní v ději nebo banální v pojetí, ale musejí překvapovat rozmachem veršového umění, proudnou hojností vyjadřovací vlohy a chuti, hlasatelskou a deklamační výmluvností, která se ke všemu dovede efektně a pozdviženě rozpovídat. „Buď vítána, ty hrázi přelíbezná!“ provolá Hálek a už se to řití jako širý vodopád slavných vět: vy staré lbi! vy šedí velikáni! vy němí mluvčí! vy zdroje půvabu a krásy žasné! Nebo: „ta píseň domovská!“ provolá Hálek a zas by na celé stránky dovedl nadšeně rozpřádat, čemu všemu se podobá a co všechno v sobě zahrnuje. „Dědicové Bílé hory“ zvábili Hálka jen tím, že v nich mohlo znít a hlaholit tolik zvučných hlasů a tak rozličným způsobem, mezi nimi i udavač, šarlatán, genius, jesuita páter Lamormain, sbor pohanských pěvců, blanické vojsko. Ještě více zračí se dychtivá artistická vášeň Hálkova v jeho tragediích. Básnil římského Sergia Catilinu s Ciceronem i ruského hamletovského Careviče Alexeje se státnickým Petrem Velikým i srbského krále Vukašina s Lazarem a Markem — všechny historické kolority by byl chtěl zkusit, a nechť se o jeho dramatech soudí cokoli, tvořivá podnikavost je v nich veliká a ještě větší řečnická síla, která se vzdouvá do nekonečných odstavců na všechna themata.
Označení dá se samo sebou: verbalism a verbalistou mohl být Hálek dávno nazván, žádostivým efektu i v drobné lyrice a v těch baladách, romancích, pohádkách. Ale musíme mít na mysli, že v letech padesátých, šedesátých, sedmdesátých byl ten verbalism u nás osvobozujícím rozvázáním jazyka dlouho spoutaného, zjevením a prvním zkoušením básnických možností, k nimž se řeč rozpiala zároveň s uvolňováním a nadějemi politickými. Verbalism a artism Hálkův měl proti pozdějšímu výhodu své teplé, měkké, vznětlivé, cítící mladosti, svou jarní víru, svou radost novosti a byl vyvažován svým vyhledáváním přírody a jejího vnukání, svým vyposloucháváním její moudrosti a rad. Hálek byl asi tak jako povídka „Pod dutým stromem“: s jedné strany Krista, jež z venkovské zpěvačky vyspěla na zářnou divadelní umělkyni oslňující svým výcvikem, a s druhé strany pořád ještě ten houslista Veník, jenž hraje, jak mu rozteskněné srdce povelí: „Hrál a napodobil všecky ptáky, kterých tu již nebylo.“ Kdo by se rád nepohroužil v jeho hudbu!