Golem (překlad Prusík)/Den
| Golem (překlad Prusík) Gustav Meyrink | ||
| Spánek | Den | I |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Den |
| Autor: | Gustav Meyrink |
| Zdroj: | MEYRINK, Gustav. Golem |
| Vydáno: | Praha, 1917 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Bořivoj Prusík |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Index stran | |
Pojednou stál jsem v ponurém dvoře a viděl jsem načervenalým obloukem vrat naproti — na druhé straně úzké, špinavé ulice — židovského vetešníka, opřeného o klenutí krámku, jehož zdi byly ověšeny starým železným haraburdím, rozbitým náčiním, zrezavělými cihličkami a bruslemi, a různými jinými odumřelými věcmi.
A tento obraz měl mučivě jednotvárný ráz, jenž charakterisuje všechny ony dojmy, jež den co den, tak a tak často, jako podomní obchodník překročují práh našeho vnímání; proto také nevyvolal u mne ani zvědavosti ani překvapení.
Byl jsem si toho vědom, že jsem už dlouhou dobu v tomto okolí doma.
I tento pocit nezanechal ve mně žádného hlubšího dojmu přes to, že byl v odporu k tomu, co jsem před krátkou dobou ještě vnímal a jak jsem se sem dostal.
Slyšel jsem patrně, nebo snad jsem někdy četl o podivném srovnání kamene ke kusu tuku a tento nápad se mi pojednou vtíral do hlavy, když jsem po vyšlapaných schodech stoupal k své komůrce a když mi mimochodem napadlo, jak špekovitě vyhlížejí kamenné stupně schodů.
V tom jsem slyšel kroky na schodech nade mnou a když jsem došel ke svým dveřím, viděl jsem, že to byla čtrnáctiletá, rudovlasá Rosina vetešníka Aarona Wassertruma.
Musel jsem jíti těsně kolem ní a ona stála zády k brlení schodů a nahýbala se smyslně zpět.
Špinavýma rukama držela se železné tyče schodiště a tu jsem viděl, jak její bledé, nahé lokty svítily v matném polotemnu schodů.
Vyhnul jsem se jejímu zraku.
Hnusil se mi její vtíravý úsměv a ten voskový obličej houpacího koně.
Má asi houbovité, bílé maso, jako onen axolotl, jejž jsem před chvíli viděl u ptáčníka v nádržce se salamandry — cítil jsem.
Řasy rudovlasých jsou mi protivny jako řasy králíka.
A otevřel jsem dveře a práskl jimi rychle za sebou.
Ze svého okna mohl jsem viděti vetešníka Aarona Wassertruma, jak stojí před svým krámkem.
Opíral se o dveře tmavého klenutí a uštipoval si klíštkami nehty.
Byla-li rudovlasá Rosina jeho dcerou, nebo jeho neteří? On jí nebyl naprosto podoben.
Mezi obličeji židů, jež den jak den se vynořují v Hampejzské ulici, dovedu zřetelně určiti různé kmeny, jež se stejně nedají blízkým příbuzenstvím jednotlivců setříti, jako se nesmísí olej s vodou. Zde nelze říci: ti tam jsou bratři, nebo otec a syn.
Ten náleží k onomu kmeni, onen zas k jinému, to je vše, co lze vyčísti z tahů obličeje.
Což by dokazovalo, i kdyby Rosina byla podobna vetešníkovi!
Tyto kmeny chovají k sobě navzájem tajný odpor a hnus, jenž dokonce proráží i závory úzké příbuznosti krevní, ale ony dovedou ho udržeti v tajnosti před zevním světem, jako nebezpečné tajemství, jež třeba bděle zachovávati.
Ani jediný neprojeví tento hnus a v tomto souhlasném jednání podobají se nenávisti plným slepcům, kteří chytají se za lano, prosycené špínou: ten oběma pěstma, onen jen s odporem jedním prstem, všichni však posedlí pověrečným strachem, že propadnou najisto záhubě, jakmile se vzdají společné opory a oddělí se od druhých.
Rosina je z onoho kmene, jehož rudovlasý typ je ještě odpudivější než typ druhých. Jehož muži jsou úzkoprsí a mají dlouhé, slepičí krky s vystávajícím ohryzkem.
Vše na nich zdá se býti pihovaté a po celý život úpí pod horoucími mukami, tito muži, — a bojují tajně proti svým vášním nepřetržitý, bezvýsledný boj, mučeni jsouce věčnou, protivnou úzkostí o své zdraví.
Nebylo mi jasno, jak jsem mohl Rosinu vůbec považovati za příbuznou vetešníka Wassertruma.
Nikdy jsem ji přece neviděl v blízkosti starého, nikdy jsem nepozoroval, že by druh byl volal druha.
Také byla skoro neustále na našem dvoře, nebo se krčila v tmavých zákoutích a chodbách našeho domu.
Všichni moji spoluobyvatelé jistě ji považují za blízkou příbuznou, nebo aspoň za svěřenku vetešníkovu a přece jsem přesvědčen, že žádný z nich nemá důvodů pro podobnou domněnku.
Chtěl jsem zapuditi myšlenky na Rosinu a díval jsem se se svého pokojíka dolů, do Hampejzské ulice.
Jako by byl Aaron Wassertrum pocítil můj pohled, obrátil náhle svůj obličej ke mně vzhůru.
Svůj ztrnulý, strašný obličej s kulatýma, rybíma očima a s odstávajícím horním rtem, rozpoltěným, jako zaječí pysk.
Připadal mi jako lidský pavouk, jenž cítí nejjemnější dotknutí se jeho sítě, byť se i tvářil zcela lhostejným a nevšímavým.
A z čeho asi žije? Nač myslí a co je jeho cílem!
Nevěděl jsem to.
Na zdích jeho krámku visí nezměnitelně den ze dne, rok od roku tytéž mrtvé, bezcenné věci.
Se zavřenýma očima mohl bych je nakresliti: zde promačknutá plechová trubka bez klapek, zežloutlý obraz na papír malovaný, s vojáky tak podivně sestavenými. Pak guirlanda zrezavělých ostruh na plesnivějícím koženém řemeni a jiné napolo shnilé haraburdí.
A vpředu na podlaze, hustě vedle sebe, takže nikdo nemohl překročiti práh krámečku, nahromaděna řada kulatých železných plátů s plotny.
Všech těchto věcí neubývalo, nepřibývalo a zůstal-li tu a tam skutečně někdo z mimojdoucích před krámkem státi a ptal-li se po ceně toho či onoho, tu býval vetešník zachvácen prudkým hněvem.
Způsobem, úžas budícím, zvedl pak svůj svislý zaječí pysk a vychrlil podrážděně cosi nesrozumitelného chroptivým a překotným basem — takže kupci zašla chuť dále se ptáti a zastrašen šel raději dále svou cestou.
Pohled Aarona Wassertruma sklouzl bleskurychle s mých očí a spočinul teď s napjatým zájmem na holé zdi vedlejšího domu, jež přiléhala k mému domu.
Co tam asi vidí?
Vedlejší dům přece je do Hampejzské ulice obrácen zadní stěnou a jeho okna vedou do dvora! Jen jedno jediné je obráceno na ulici.
Zdálo se, že do místností, jež sousedí a jsou položeny ve stejné výši s mým pokojíkem — myslím, že patří k nějakému křivolakému atelieru — vešel právě někdo, neboť skrze zeď jsem náhle slyšel mluviti mužský a ženský hlas.
Ale to přece nemohl vetešník zdola zpozorovati!
Před mými dveřmi se někdo pohyboval; uhodl jsem: je to stále ještě Rosina, jež stojí venku v přítmí, čekajíc v smyslné touze, že snad ji přece k sobě zavolám.
A dole, o půl patra níže, číhá zďobaný výrostek Lojza na schodech se zatajeným dechem, otevru-li své dveře a já až nahoru cítím takřka dech jeho nenávisti a jeho zpěněné žárlivosti.
On se bojí přijíti blíže a býti Rosinou zpozorován. On ví, že je na ní závislý, jako hladový vlk na svém hlídači, a přece by nejraději vyskočil a beze smyslů popustil uzdu svému vzteku! — — —
Posadil jsem se k svému pracovnímu stolku a vyndal jsem své pincetty a rydla.
Než práce se mi nedařila, má ruka nebyla dosti klidnou, abych mohl opravovati ony jemné japonské rytiny.
Trudný, ponurý život, jenž tíží tento dům, nepopřává mé mysli klidu; stále a stále vynořují se v ní staré obrazy.
Lojza a jeho dvojenec Jaromír jsou přece jen asi o rok starší Rosiny.
Pamatuji se už jen stěží na jejich otce, jenž se zaměstnával pečením hostií; teď zdá se mi, že se o ně stará nějaká babice.
Nevěděl jsem pouze, která je to z oněch mnohých, jež bydlí v domě skryty, jako žáby ve svém útulku.
Stará se o oba kluky, to jest: popřává jim kout k přespání; za to však musí jí odváděti, co kde příležitostně ukradnou, nebo vyžebrají.
Dává-li jim také jísti? Asi sotva, neboť přicházívá domů vždy až pozdě večer.
Je prý umyvačkou mrtvol.
Lojzu, Jaromíra a Rosinu jsem vídal ještě jako děti, jak si bezstarostně hrávali ve třech na dvoře.
Tomu je už však dávno.
Teď slídí Lojza celý den po rudovlasé židovičce.
Časem ji dlouho marně hledá, a když ji už nikde nemůže najíti, tu plíží se k mým dveřím a čeká se zkřiveným obličejem, že snad sem tajně přijde.
Tu, sedím-li u své práce, vidím ho v duchu, jak venku číhá v klikaté chodbě, jak poslouchá, maje hlavu na vyhublém krku kupředu nataženu.
A mnohdy bývá hluboké ticho náhle přerušeno pekelným rámusem.
Jaromír, hluchoněmý výrostek, jehož veškera mysl je plna neustálé, šílené touhy po Rosině, bloudí jako divé zvíře po domě a jeho neartikulované štěkavé vytí, jež ve chvílích žárlivosti a podezření takřka smyslů zbaven ze sebe vyráží, zní tak děsivě, že až krev v žilách stydne.
V slepé zuřivosti hledá oba, domnívaje se, že jsou někde pohromadě, skryti v některém z tisíce špinavých zákoutí a jsa neustále bičován myšlenkou, že musí býti svému bratru neustále v patách, aby se s Rosinou nestalo nic, o čem by nevěděl.
Tušil jsem, že právě tato neustávající muka mrzákova jsou draždidlem, jež ženou Rosinu k tomu, splétati se zas a zas s jeho bratrem.
Kdykoliv její náklonnost a poddajnost ochabuje, tu vždy vymýšlí si Lojza nové a nové ohavnosti, aby Rosininu smyslnost na novo vznítil.
Tu dávají se zdánlivě nebo skutečně hluchoněmým dopadnouti a vylákají zuřivce záludně za sebou do tmavých chodeb, kde nastrojí zlomyslné pasti z rezavých obručí, jež vyletí do výše, šlápneme-li na ně, nebo z železných hrábí, obrácených špičkami nahoru, pasti, do nichž Jaromír bez milosti padá a krvavě se zraňuje.
Čas od času vymýšlí si Rosina na vlastní vrub něco pekelného, jen aby jeho muka na nejvyšší míru napjala.
Pak rázem změní své chování k Jaromírovi a tváří se, jako by náhle na něm nalézala zalíbení.
Se svou věčně smějící se tváří sděluje chvatně mrzáku věci, jež ho rozčilují až k šílenství; vymyslila si k tomu mluvu znamení, zdající se tajemnou a polosrozumitelnou, mluvu, jež hluchoněmého bez pomoci zaplétá do nevypletitelné sítě nejistoty a sžírajících nadějí.
Viděl jsem ho jednou státi před ní na dvoře, a ona mluvila s tak prudkými pohyby rtů a s tak vášnivou gestikulací, že se mi zdálo, že se každé chvíle v divokém vzrušení shroutí.
Po tváři tekl mu pot z nadlidského úsilí, pochopiti smysl úmyslně tak nejasného, chvatného sdělení.
A celý příští den číhal pak v horečném očekávání na tmavých schodech jiného, polozbořeného domu, jenž stojí v pokračování úzké, špinavé Hampejzské ulice, až zmeškal čas, na rozích vyžebrati si pár krejcarů.
A když pozdě večer polomrtvý hladem a rozčilením chtěl domů, našel dveře mateřskou ošetřovatelkou dávno zavřené.
Veselý ženský smích zalétal skrze zdi ke mně z přiléhajícího atelieru.
Smích! — V těchto domech radostný smích? V celém ghettu není nikoho, kdo by se mohl radostně smáti.
Tu mi napadlo, že mi před několika dny starý loutkář Cvak svěřil, že si od něho za drahé peníze mladý, vznešený pán najal atelier, patrně, aby mohl s vyvolenou svého srdce se v něm nerušeně scházeti.
A že každé noci, aby nikdo nic nepozoroval, byl po kouskách drahocenný nábytek nového nájemníka nahoru dopravován.
Dobromyslný staroch si radostí mnul ruce, když mi to vyprávěl, a dětinsky se těšil z toho, jak zručně to vše navlékl: ze všech obyvatelů domu nikdo neměl tušení o romantickém tom párku.
Do atelieru je prý možno nenápadně se dostati třemi domy. — Dokonce prý padacími dveřmi je tam přístup!
Ano, když se vypáčí železné dveře na půdu, a to je prý s oné strany velice lehko, tu prý lze kolem mé komůrky dospěti ke schodům našeho domu a použíti jich pak co východu…
Zase zní radostný smích sem ke mně a v mé mysli vynořují se nejasné vzpomínky na luxusní obydlí a na šlechtickou dámu, k níž jsem byl často volán, abych provedl malé opravy na drahých starožitnostech.
Pojednou slyším vedle pronikavý výkřik. Uděšeně poslouchám.
Železné dveře na půdu prudce rachotí, v nejbližší chvíli vrazí do mého pokojíka nějaká dáma.
S rozpuštěným vlasem, bledá jako stěna, se zlatitou brokátovou látkou přehozenou přes nahá ramena.
„Mistře Pernathe, ukryjte mne, — pro Boha živého! — neptejte se, ukryjte mne zde!“
Dříve než jsem mohl odpověděti, byly dveře mé komůrky opět otevřeny a hned zase prudce přiraženy.
Jedinou vteřinu zašklebil se obličej vetešníka Aarona Wassertruma, jako ohyzdná maska ve dveřích mého pokojíka.
Okrouhlá, svítící skvrna vystupuje přede mnou a opět rozeznávám v záři úplňku nohy svého lůžka.
Ještě tíží mne spánek jak těžký, vlnatý plášť a jméno Pernath zlatými písmeny vyvstává v mé vzpomínce.
Kde jen jsem četl toto jméno?
Athanasius Pernath?
Myslím, myslím, že před dávnou, dávnou dobou jsem si kdysi kdesi vyměnil klobouk a divil jsem se, že mi tak dobře sedí, když přece právě já mám tak podivnou formu hlavy?
A podíval jsem se dovnitř klobouku — tehdy — a, ano, ano, tam to stálo zlatými písmenami na bílé podšívce:
Chránil jsem se toho klobouku a bál se ho, sám nevím proč.Athanasius Pernath.
A tu jako šíp sletí na mne ten hlas, jejž jsem už zapomněl a jenž vždy na mně chtěl věděti, kde je ten kámen, jenž se podobá kusu tuku.
Rychle si kreslím v duchu ostrý, sladce usměvavý profil rudovlasé Rosiny a skutečně podaří se mi tím způsobem vyhnouti se šípu, jenž se hned ztrácí v temnotě.
Ano, obličej Rosinin! To je přece silnější, než tupě blábolící hlas; a zvlášť teď, kdy zase hned budu schován ve svém pokojíku v Hampejzské ulici, teď mohu býti docela klidný.
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.
- ↑ Ilustrace není součástí českého vydání.