Giuseppe Moro/Část první

Giuseppe Moro Viktor Dyk
	Část první	Část druhá

Údaje o textu
Titulek:	Část první
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	DYK, Viktor. Pět básnických knih. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003, s. 41–54. Národní knihovna České republiky
ISBN:	80-7106-548-X
Licence:	PD old 70

1

Já, Giuseppe Moro, Janovan,
vyprávím, co slyšel jsem a viděl.
Věřícího slovům víry přiděl.
Slyšeli jsme štěkat Oceán

jako psa, jenž vidí zloděje,
kolem oken domu jak se plíží.
Strhnouti chce řetěz, jenž ho tíží.
Lomcuje jím. Všechno marné je.

Pietro jen kynul pravicí
mořských vln těch hrozivému vzmetu.
Niccolo, jak zřel by Fiamettu,
Oceánu prones zdravici.

Já, Giuseppe Moro, mlčel jsem
o stožár se němě opíraje.
Tušil jsem, že hloubka hltavá je.
– Já, Giuseppe Moro, spatřil zem. – –

2

Plachty dmou se, plujem z přístavu.
Loď je lehká, lehká srdce naše.
Nehledíme zbaběle a plaše,
necítíme v údech únavu.

Vítr žene. A my voláme
pozdrav těm, kdož na břehu dlí klidní:
Neznámí a přehlížení, bídní
odkryjeme světy neznámé!

Pozdrav všem, kdož z pobřeží nám kynou!
Pozdrav všemu, co dnes ztratíme!
Do Janova až se vrátíme,
nestaneme v studu před otčinou.

3

Rukoudáním jsmeť si slíbili,
svoji čest jsme dali za zástavu,
že se nevrátíme do přístavu,
dřív než bychom slávy dobyli.

Nezleká nás živel zavilý.
Zůstanem, ať cokoliv se stane.
My tři mladí a tři Janované
rukoudáním jsme si slíbili!

Kdyby bratr mrtev, bez síly
padl v seči s osudem svým tuhé,
promluví ten, který přežil druhé.
Rukoudáním jsme to slíbili!

Skrytému vstříc šli jsme osudu.
Na svých druhů silné svaly hledě,
na osmáhlé tváře jako z mědě,
říkal jsem si: Já to nebudu!

4

Třeba toužil duch, je tělo chabé.
Nejslabší jsem z naší trojice.
Mohu také snem svým opít se,
skutečnost však říká: Ustup, rabe!

Sladce umí mluvit Niccolo,
Pietro má přízvuk hrdé síly.
Koktám já, kde oni hovořili.
Mluvím váhavě a napolo.

S nimi jdu, jak muška za světlem.
Připálím si křídla, dobře cítím.
Třeba mladým platil bych však žitím,
přihřeju se při snu rozkvetlém.

5

Chvíle přišly, smrti příšeru
kdy jsme zřeli civěti tak z blízka.
Vrhne bouře loď nám na skaliska?
Octli jsme se v hloubi kráteru?

Cítím, že je marný všechen vzdor.
Na trámu lpím, zavíraje oči.
Zdá se mi, že celá loď se točí,
vlny výše dosahují hor.

V údolí jsem mezi nimi skryt.
Tajemství dna tajemstvím mi není.
Poslední to, myslím, okamžení.
Křižuji se, klesám.
                          A pak klid.

6

Záhadně se Janov kolíbá.
Jasné nebe, perspektivy jasné.
Jasná touha, jež se chví a žasne.
Bezvětří. A loď se nehýbá.

Nepohne se z jediného bodu.
Čekáme. Klid je tak hrobový.
Nepohne se ani plachtoví.
Jenom žralok brázdí slanou vodu.

Jenom žralok brázdí slanou vodu.
Připomínka, hrozba, výstraha?
Bouří neumdlela odvaha,
na jednom však hrozno stanout bodu.

7

Ale v den, kdy se zas hnula loď,
vášnivá nás touha v dálku hnala.
Jak by mladá žena zavolala
z oken v květu usmívavé: „Pojď.“

Sváteční se vítr dotkl skrání,
sváteční nám vítr čechral vlas.
Oko vlhlo. Chvěl se mladý hlas.
Objali se mladí Janovani.

Věřili jsme: Země nedaleká.
Cítili jsme: Loď k ní pospíchá.
A v nás chvěl se zmatek ženicha,
na nevěstu krásnou který čeká.

Řekli jsme si: Zítra, zítra již!
Nemůže lhát radost mého nitra.
Srdce naše volá jasně: Zítra!
– – – – – – – – –
Kromě moře nic dnes neuzříš.

8

Kolikrát vál vítr do skrání,
kolikrát nám srdce zachvělo se,
jako květ se chvěje v ranní rose.
Jaká byla muka čekání!

Kolikrát jsme mohli v dálce zřít
malý bod, jenž znamenal nám zemi.
Nad mrtvými jak nám nadějemi
těžko bylo rakev uzavřít!

Mohu mluvit v chvíli zmírání,
odevzdán kdy do vůle jsem Boha:
život svůj dnes znovu žíti moha
nevzdal bych se muk svých čekání!

9

Pouze hvězdy směr nám cesty děly.
Marny mapy, marný rozměr plánů.
Marný slavný dopis velkochánu.
Neporadí ani Toscanelli.

Přibývá řas, které lodi brání.
Konec cesty? Všeho? Těžko chápat.
Plujem na západojihozápad.
Přes loď letěli dva pelikáni.

10

Onoho dne píseň zmlkala
nejbujnějších námořníků na rtu.
Nevíš, jestli štěstí nebo zmar tu.
Mořská žena na nás volala.

Bílé její tělo nad vodou
zahalily zpola dlouhé vlasy.
Na lehounké sedla mořské řasy,
zpívala nám s divnou lahodou:

„Námořníku, běda! Kudy jdeš,
utonulo tisíc druhů jiných.
Střez se vln těch moře, zrádně siných.
Námořníku, běda! Zahyneš!“

„Námořníku, běda! Vypučí
marně květy na janovském břehu.
Marně hledáš cizokrajnou něhu.
Hledáš-li, pojď v moje náručí!“

„Krásné ženy budou plakati,“
třetí byla píseň mořské ženy.
„Do kostela půjdou uslzeny.
Ze tří jeden jen se navrátí.“

„Ze tří jeden,“ žena pěla tu,
zamrsknuvši ocasem svým rybím.
„Kdo jde, tomu novou zemi slíbím.
Kdo se vrátí, boj se návratu!“

11

Přišla noc a my jsme všichni bděli.
Na sen nikdo nepomyslil hrubě.
Bloudili jsme tiše po palubě.
Se svou bázní jsme se procházeli.

Přišla noc a Mléčná dráha svítí.
Po palubě chodili jsme tiše.
Pietro mnil v důvěřivé pýše:
„Oba zemrou, já však budu žíti!“

Niccolo však hleděl na nás v trudu.
Lítost jeho ochromila radost.
Ale z očí děla silná mladost:
„Oba zemrou, já však žíti budu!“

Já, Giuseppe Moro, v závrati
ptát se chtěl, kde marno bylo ptát se:
„Mám já doufat, nebo spíše bát se?“
Ze tří jeden jen se navrátí!

12

Těla naše ať si shltne moře,
jeho ryby nechť se o ně dělí.
Neustanem, kde jsme jednou chtěli.
Neustanem, třeba kyne hoře.

Chceme zem, o které vám se nezdá,
nový kraj a nový vzduch a půdu.
Zříme v nebe: nemůže být v bludu,
koho v dálku zavolala hvězda.

Důvěru my máme mezi všemi,
po zklamání tolikerém víru!
Vesmír najdeme my ve všem míru,
v tomto moři objevíme zemi!

13

Tak jsme sobě přísahali temně,
plavčíka hlas v plachtoví kdy jásal,
plavčíka, jenž zajíkavě hlásal
opojivé, velké slovo „Země!“

Námořníci skupili se v sboru
hledajíce v naznačeném směru.
Užaslí jsme stáli v ranním šeru,
žvatlajíce „Země… Na obzoru…“

Jako k tanci ulétala loď.
Naklonění, bychom dříve zřeli,
starý pocit svůj jsme opět měli:
Úsměv ženy volal z dálky: „Pojď!“

„Pojď a vem!“ ta sličná žena děla.
Upoutáni jejím obrazem,
usměvavou viděli jsme zem.
My ji ranou uvítali z děla.

14

Měsíce tři, jaký krátký čas!
Měsíce tři, kdy je všechno nové!
Noci krásné, krásnější jich dnové.
Měsíce tři opojily nás.

V pralesy jsme vešli zasněné.
Vyděšené zraky smělých plavců
zřely couvat smečky divných dravců,
chvít se ptáky nikdy nezřené.

Podivné jsme zřeli byliny,
vůně zvláštní, silné, omamivé.
Rozkoše, jichž neznali jsme dříve,
lidi jiné jiné otčiny!

Měsíce tři, jaký krátký čas!
Jiný bůh tu jinou zemi stvořil,
jiný lid se jinak jemu kořil.
Měsíce tři opojily nás!

15

Divný v nitru odehrál se děj.
Opustivše zemi svojich otců,
uprostřed těch rudých domorodců
změnili jsme mrav a obyčej.

Jako dravci šli jsme v lesů šero.
Starý Bůh nás nezná v tomto kraji.
Neplatí zde zákon na Sinaji,
není pro nás dáno Desatero.

Činit zlé nás vnitřní požár nutí.
Domorodců dráždí důvěra.
Se smrtí nás rozněcuje hra.
Kdož dřív byli dobří, teď jsou krutí.

Plamen, zkázu šířili jsme vůkol
v neznámém a novém národu,
vražednému zhouby pochodu
říkajíce zpyšněle: Náš úkol!

16

Na hor témě stouply naše nohy,
hleděli jsme lačně v šírý kraj.
Adama a Evy byl to ráj?
Ne už lidmi, my jsme byli bohy!

Domorodec zíral přeubohý
na cizince, který zkázu nes.
Na místo ho přikovával děs.
Ne už lidmi, my jsme byli bohy.

Novou zem jsme našli, všichni dí.
Máme, čeho lidská touha žádá.
Nad žitím i smrtí naše vláda.
Máme vše, však svět to nevidí.

17

Každý chová svoji myšlenku,
je-li sám, tož jí se rozehřívá.
Každý sen svůj úzkostlivě skrývá,
žárlivec jak skrývá milenku.

Zvláštní každý pro sebe má žití.
Cizí oči kraj ten nezhlédnou.
Myšlenka však roste: pojednou
přerostla nás, že ji nelze skrýti.

18

Za večera my tři z Janova
sešli jsme se na pobřeží bledí.
Zraky naše do daleka hledí,
tam, kde asi břehy domova.

Nad pýchy jsme stáli propastí,
ďáblů v ní se zakmitaly rohy.
Nestačí nám, že jsme tuto bohy.
Chceme býti ctěni od vlasti.

Chcem, by domov poznal slávu synů.
O zemi, již jsme tu odkryli
nezlekáni, hrdi, zmužilí,
chceme zpraviti svou domovinu.

19

Nutno říci, že nás varoval
nějaký hlas před zlou jízdou domů.
Není možno žíti světu tomu?
K čemu hledat nebezpečnou dal?

Bránili se mnozí námořníci.
Moře trámů nemá, lepší zem.
Není líp žít v opojení svém?
Satan pomoh. Dali sobě říci.

Nestačilo hrdým štěstí ticha,
nestačilo hrdé vědomí.
Všichni musí vědět jako my.
Varoval hlas. Zvítězila pýcha.

20

Sbohem, země! Přišlí zdaleka
přinesli jsme dravost rasy cizí,
do tvé krásy vnikli cudní, ryzí
s věčnou zvědavostí člověka!

Sbohem, země, jež jsi tolik dala!
Sbohem, sne, jenž přestal býti snem,
pohádko, jež náhle řekla: „Jsem,“
touho, která jsi nás zavolala!

Sbohem, země čarovná a nová!
Třeba strhnout s tebe čistý háv.
Třeba tebou potěšit dav.
Třeba dát zprávu do Janova!

21

Já, Giuseppe Moro, Janovan,
se syny jenž Tribola se sbratřil,
vyprávím, co poznal jsem, co spatřil.
– – Slyšeli jsme štěkat Oceán

jako psa, jenž vida zloděje
zboží nésti z domu nakradené,
na svůj těžký řetěz zapomene.
Lomcuje jím. Všechno marné je.

Pietra řev moře nezmate.
Hledí na ně klidně, kterak běsní.
„Zem jsem viděl, o níž doma nesní.
Marně štěkalo jsi tenkráte!“

Niccolo též setřás srdce tíž.
„Připíjím ti, broukavé ty moře,
za štěstí a za triumf a hoře!“
Přes palubu metl moři číš.

Já, Giuseppe Moro, mlčel jsem
vzpomínaje písně mořské ženy.
Číše padla vína v mořské pěny.
– – Já, Giuseppe Moro, spatřil zem!