Fr. L. Rieger
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Fr. L. Rieger |
| Autor: | Hugo Traub |
| Zdroj: | TRAUB, Hugo. Fr. L. Rieger. Praha : F. Topič, [1923]. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:František Ladislav Rieger |
| České hlavy. Sbírka populárních životopisných monografií. Pořádá Jan Emler. Svazek 26. | |
My od svého požadavku spravedlivého ustoupiti nemůžeme, my na něm státi musíme až do smrti a za námi přijdou jiní, kteří rovnou horlivostí a oddaností a odhodlaností budou zastávati to, co je naše poctivé právo. (Rieger, 1880.) |
Rázovitý kraj podkrkonošský dal národu českému Františka Ladislava Riegra. Narodil se v Semilech jako druhorozené dítě zámožného mlynáře (10. prosince 1818), jenž pojal za ženu dívku značně mladší sebe; stala se mu oddanou družkou i pomocnicí a dětem nejlepší matkou. Známe-li vliv rodičů na živého a čilého chlapce, bylo by možno užíti o duševních disposicích zděděných krásných slov Goethových, která znějí ve volném překladě: „Po otci mám postavu i pojímání života, po matce veselost a řečnost.“ V útlém věku přišel už z domova ke kaplanu Huškovi do nedalekého Vysokého a přilnul k učiteli tělem duší; láska i oddanost byla arciť vzájemná a potrvala až do smrti. Snad už tímto vlivem lze vysvětliti vroucí vyznání Riegrovo, které mu zůstalo. Otec si přál míti z jediného chlapce mlynáře, aby výnosná živnost se nedostala do cizích rukou, matka však způsobila, že její miláček se dostal na nejbližší střední školu do Jičína. Město nebylo zvlášť veliké, ale značně ovšem větší Semil a hlučné svými trhy, obchodem i živnostmi. Mladý student, nespokojiv se školou, tehdy ovšem úplně německou, hledal a našel rozšíření vědomostí u starších přátel, stykem s některými profesory a horlivou četbou knih i časopisů, jichž bylo arciť ještě poskrovnu, pokud šlo o věci české. Uvědomiv si za pobytu jičínského, jakého je vlastně původu, přilnul k národu svému, opomíjenému a zanedbávanému, láskou dvojnásobnou; tím více pak, když mohl přímluvou matčinou pokračovati ve studiích v hlavním městě. Tak přišel Rieger r. 1833 po prvé do Prahy a setrval v ní až do smrti, takže se mu stala druhým rodištěm. Z těch, kdož naň působili na gymnasiu obzvláště, vzpomněl s vděkem i uznáním především Jos. Jungmanna, promluviv při kladení základního kamene k pomníku tomuto buditeli (1873) a při odhalení pomníku (1878) slova zvláště hřejivá, jímavá a povznášející. Jako tolik mladých studentů před ním i po něm též Rieger se pokoušel o básnictví, vstoupiv tak už v 16 letech mezi spisovatele české, třebaže se na škole česky vůbec nevyučovalo. Ukončiv střední školu musil přece na čas přerušiti studie a věnovati se zaměstnání mlynářskému, jemuž se také naučil, i když nemohl potlačiti v sobě záliby a touhy. Ale pak si vybojoval matčiným zejména přičiněním, že směl pokračovati na školách.
Vstup na právnickou fakultu znamená jistý mezník v životě Riegrově, i když rok studií vysokoškolských ztrávil ve Vídni, kde obohatil všestranně vědomosti své věcmi v Praze nepoznanými i nevídanými a navázal styk s jihoslovanskými studenty. Ale tato leta neomezil se výhradně na studium samo, aby byl hotov co nejdříve a mohl vstoupiti do úřadu. Štěstím jeho byly příznivé poměry rodinné, jak toho vzpomněl po letech sám řka, že děkuje Bohu, že se nemusil pachtiti po výdělku a mohl se věnovati národu, t. j. „cele tomu jedinému úkolu, který byl skutečně úkolem celého mého života“. Už za vídeňského pobytu se zanítil pro různé literární a politické plány, kdy se uvažovalo mezi několika nadšenci a vlastimily o podvrácení Metternichova absolutismu, vše dusícího, a o plné probuzení národa. Proto se oddal mladý právník se zápalem sobě vlastním, jenž je nejryzejší vlastností povahy jeho, práci veřejné, která se směla tehdy projeviti jediné v činnosti buditelské. Jakou událostí byl roku 1841 první skutečně český ples, kde se mluvilo především Riegrovým působením po celý večer výhradně po česku, to nynější pokolení nedovede ani pochopiti. Vzpomínaje toho pravil kdysi Rieger: „Skutečnost ta byla vážným a významným, ba takřka revolučním momentem v dějích našeho probuzení národního; byloť ono skutkem, kterýmž proražena konečně brána dávno zakletá, aby mohla národnost česká vyjíti na svobodný vzduch veřejnosti.“ V té době se udál příběh, který dal životu Riegrovu jiný směr způsobiv, že se nemohl stati advokátem ani úředníkem státním. Octl se totiž v těžkém podezření — dnes víme, že odůvodněném —, že pomáhal polskému agitátorovi v dopravě revolučních knih do Polska; ačkoli se šťastně vyprostil z rukou soudních, „skvrna“ na něm ulpěla.
Porozuměv, čeho je především třeba probouzejícímu se národu, chopil se mladý jurista práce pro zřízení českého divadla, v němž viděl hlavní a nejpůsobivější prostředek uvědomovací. Povzbuzen osobním stykem s Tylem, takže neznal nad divadlo lásky větší, dal podnět k zakročení o divadelní privilej u šlechty a spolupůsobil k zřízení akciového spolku na vydržování divadla. Přes všechno úsilí jeho uvázla věc ve Vídni. V téže době pomáhal Rieger při založení Měšťanské Besedy v Praze (1846), kterýžto spolek znamenal podstatný pokrok ve vývoji života národního; měl sdružovati měšťanstvo českého původu, vystupující dotud výhradně skoro po německu. Nemenšího bylo významu, že vstoupiv s přáteli do německé dotud Jednoty ku povzbuzení průmyslu v Čechách usiloval neohroženě a houževnatě o to, aby zjednal platnost češtině v pravidelných schůzkách spolkových. Tato působnost řečnická byla Riegrovi též znamenitou školou a výbornou průpravou k potomní působnosti parlamentární. Mnohostrannou činností veřejnou se arciť zdržel ve studiích, k čemuž se přidružil ještě vážný neduh plicní. Prohlášen byv za doktora (1847) po disputaci tehdy obvyklé, při níž bylo užito po prvé českého jazyka, odebral se na cesty na zotavenou.
Zatím co se léčil a kochal přírodními i uměleckými krásami italskými, dostala se i do Metternichova Rakouska ozvěna nové (únorové) a úspěšné revoluce francouzské. Přičiněním Palackého a působením Havlíčkovým v „Pražských Novinách“ nebyl národ český nepřipraven, když se směl neočekávaně účastniti správy svých věcí. Do té doby se politicky u nás nežilo; jediným mluvčím a představitelem politického národa předbřeznového byly sněmy stavovské, skládající se výhradně ze šlechty a vyššího duchovenstva, neboť několik zástupců král. měst bylo naprosto bez vlivu. České hnutí březnové, projevivší se směle (11. března) schůzí v Lázních svatováclavských, dovolávalo se v duchu hesel z veliké revoluce francouzské zrovnoprávnění pro občany i sedláky, dotud robotující, ale také rovnoprávnosti národní a starodávného spojení zemí koruny české; v tom se projevil zřejmě požadavek státoprávní. Sotvaže Rieger zvěděl v Italii o událostech ve vlasti, vyvrcholených v pádu všemohoucího Metternicha, neváhal vrátiti se rychle domů, aby pomáhal budovati stát na nových základech. Přibyv do Vídně v pravý okamžik byl platným činitelem při sestavení odpovědi panovníkovy k žádostí české, a dříve než stanul opět v Praze, byl zvolen do Národního výboru, čímž se octl rázem v popředí české politiky, aby tu setrval ve skutečnosti až do smrti. V tomto sboru, jenž se učinil jediným a důstojným představitelem země české, kdy nebylo sněmu, Rieger se uplatnil tak, že byl zakrátko přes své mládí jedním z nejprvnějších a nejvlivnějších. Nejpádnější odpovědí k německému parlamentu ve Frankfurtě byl Slovanský sjezd v Praze, v jehož přípravném výboru Rieger zasedal a platně působil. Ale jednání se nemohl účastniti, pověřen byv (s hr. Nosticem) od zemského správce choulostivým posláním diplomatickým ke dvoru do tyrolského Inomostí. Měl působiti na potvrzení osmičlenné vládní rady, do které byl též povolán hr. Thunem, jenž nechtěl míti nic společného s bezmocnou vládou vídeňskou za nepřítomnosti dvora. Ukázalo se však záhy, že sbor ten byl mrtvě narozeným dítětem, čili „na jalovo zrozeným“, jak jej nazval později Rieger sám. I když jednání u dvora se nesetkalo s úspěchem, přece se Rieger už v tomto zakročení osvědčil diplomatem rozeným.
Vrátiv se z Tyrol do Prahy za poměrů valně změněných byl vyžádaným prostředkovatelem mezi roztrpčeným lidem pražským a nenáviděným Windischgrätzem v bouřích svatodušních; Windischgrätz však znemožnil zpupností svou jakékoliv narovnání. Účastnil-li se Rieger příprav pro volby do ústavodárného sněmu českého, není divu, že byl mezi zvolenými též on. Když pak sešlo s tohoto shromáždění pro krvavé události v Praze, odebral se Rieger s druhými deputovanými do říšského shromáždění rakouského ve Vídni, vyvolen jsa dokonce pěti okresy a přijav mandát za rodný kraj. Byl-li Palacký dosavadní vědeckou prací i věkem přirozeným vůdcem a duší českého a nakonec i slovanského poselstva, byl o dvacet roků mladší Rieger doslova jeho ústy a ústy nejvýmluvnějšími, nejpohotovějšími i nejobratnějšími. Kolik řečí, namnoze bez přípravy a ještě k tomu jazykem, kterým se naučil vládnouti jako mateřštinou, pronesl za prvního rakouského sněmování vídeňsko-kroměřížského — a nebylo jich málo, jak ukazuje souborné vydání jejich —, tolik vykonal činů. Z nich nejokřídlenější je dvouhodinová řeč (10. ledna 1849), jíž se zastával § 1. zákl. práv, že „všechna moc vychází z lidu“. V duchu doby zamítal výsady náboženské i nadpráva šlechtická, usiluje o zrušení šlechty, odstranění trestu smrti i zavedení svobody náboženské. Opustiv s Palackým půdu historického práva zastával se federativního uspořádání soustátí habsburského, aby se pak stotožnil s revolučním přímo návrhem Palackého na přetvoření říše ve skupiny národní. A jako Palacký doznal po letech největší omyl svůj, jímž byla celá politika jeho r. 1848, tak učinil i Rieger, vysvětluje názory své tehdejší z prostředí a doby, kdy „celý svět byl vyzdvižen z veřejí“. Pozdě nahlédl i důvěřivý Rieger, jak si vláda zahrávala s Čechy i se svobodou, rozehnavši (1849) za příhodné chvíle nepohodlný parlament kroměřížský, čímž se počal opět bezohledný a germanisující absolutismus vydání Bachova na dobu skoro desíti let. Rieger opustil vlast, aby se vzdělal a zdokonalil na pokročilém západě, v Paříži a v Londýně, kde se zabral především, aniž zanedbával politického vzdělání nebo záliby pro umění, do národního hospodářství; pomýšlel při tom na dráhu akademického učitele. Připravil důkladnou práci, která mu zajistila vynikající jméno v tomto u nás tehdy téměř neznámém odvětví. Předložil ji — a později vydal též tiskem — sboru právnické fakulty v Praze, ale byl odmítnut z důvodů politicko-národních. Vláda vídeňská se bála jeho vlivu na mládež studující. Bylo-li pro věc národní štěstím, že se nezdařil ani tento pokus Riegrův o povolání vysokoškolského učitele, bylo velikou újmou pro národohospodářskou vědu, že se jí nemohl oddati plně, jak si přál.
Rieger se vrátil počátkem r. 1851 z touhy po domově do vlasti zakřiknuté a zdeptané čirým už absolutismem, odsouzen jako druzí vlastenci k mlčení, v době za živa pohřbených podle Nerudy. Ale nesklonil rukou nečinně v klín, věnuje se literatuře (básnictví i překladatelství) a vědecké i národní práci, jak ukazuje působení zejména v Jednotě průmyslové a ve Sboru pro zřízení českého divadla. Doba let padesátých minulého věku jest nad míru významná pro všechen život Riegrův, ale i všecek národ: Pojav za choť ušlechtilou dceru Palackého (1853) vstoupil Rieger v nejužší příbuzenský svazek s tímto mužem, s nímž pojilo ho přátelství od let. A odtud počínaje doplňovali se oba mužové a působili na sebe tak, že je mnohdy nesnadno říci, čí je vlastně počin, jednoho nebo druhého, po případě obou zároveň. Uplatňoval-li původně Palacký jako starší a zkušenější vliv na Riegra, nezůstal naopak tento svým bystrozrakem a rozhledem politickým bez vzájemného působení na tchána, svého „otcovského přítele“. Bylo to spojení osobně nejšťastnější a pro národ nejblahodárnější. Energický Rieger, stav se sňatkem majitelem velkostatku, nespokojil se hospodařením, ačkoli měl zájem o to a rozuměl věci, nýbrž uskutečnil za nemožnosti jiného podnikání pro národ aspoň dávné přání Palackého: uvedl v život první Naučný slovník nákladem Kobrovým, Byla to práce veliká a nad jiné záslužná, od níž si Rieger — vrchní redaktor i spolupracovník tak obsáhlého díla — sliboval netoliko prohloubení všeobecného vzdělání, nýbrž i nutné posílení a uvědomění národní. A nemýlil se v tom. Zůstáváť Slovník ten, svou dobou velmi cenný a hodnotný, navždy spojen s jménem Riegrovým, jenž dal podniku tomu krásné heslo do vínku, že „v práci a vědění je naše spasení!“
Pád Bachův, uspíšený porážkou císařských u Solferina jako Magenty (1859), způsobil, že musila se Vídeň vrátiti na cesty ústavnosti. V duchu usnesení t. zv. rozmnožené říš. rady jest vydán Gołuchovského diplom (v říjnu 1860), který přijali skromní národové slovanští s povděkem, jen když připouštěl zřízení, srovnávající se „s rozličností naších království a zemí“. Čechové viděli v něm upřílišeně uznání svého historického práva. Bylo-li velikou vymožeností, že mohli opět vydávati po dlouhé době nezávislé listy své — tak počaly rokem 1861 vycházeti „Nár. Listy“, jichž krásný program, který byl zároveň programem všenárodním, pochází z pera Riegrova —, bylo tím nepříjemnějším vystřízlivěním z přeceňovaného diplomu oktroyovaná ústava Schmerlingova (z února 1861). V duchu německého centralismu stavěla diplom vzhůru nohama, zajišťujíc ve všem všudy převahu Němcům. Že však Čechové se nedali tím odstrašiti, vykonavše první volby do zastupitelstev obecních a potom do sněmu, třebaže měl umělou většinu německou, bylo hlavní zásluhou Riegrovou. Aby vystoupení na sněmě bylo působivější a Čechové nebyli zcela upozaděni, učinil dohodu s konservativní neboli historickou šlechtou. Byl to krok prozíravý, třebaže bylo Riegrovi častěji vytýkáno, jakoby se tím byla politika česká ocitla v závislosti šlechtické. I on jako všichni ostatní politikové naši zastával tehdy názor, opustiv myšlenky z let 1848/49, že je třeba národ doceliti zejména vrstvou nejvlivnější hmotně i mravně, jako tomu bylo u Poláků, Němců nebo Maďarů. Že se Rieger nevyhýbal práci, ačkoli byl vždy přítelem správné dělby práce v zájmu věci, viděti z toho, že se stal mezi prvními členem sboru obec. starších a že byl vyslán hned též do zem. výboru, jenž pořádal složité záležitosti zemské po dobu nezasedání sněmu; jeho působnost byla tím větší a odpovědnější, že i tam rozhodovala německá většina.
Jakmile byly vykonány sněmem volby do nově zřízeného parlamentu ve Vídni (t. zv. říšská rada), nemohl chyběti mezi zvolenými Rieger, ačkoli s počátku se stavěl proti volbám. A byl hlavou i vůdcem poselstva českého ve Vídni, když Palacký byl povolán do panské sněmovny. Čechové se dopustili pravda těžké chyby po druhé, vstoupivše do rakouského sněmu v naději, že se dostaví též ostatní národové, zejména uherští, ale ti setrvali vlivem Maďarů v odporu. Podporován druhy stejně odhodlanými Rieger bránil národa slovem i skutkem; poznav však záhy, že marny jsou všechny pokusy o nápravu vůči nepřátelské vládě i nenávistné většině německé, usiloval o společný odchod z parlamentu. Nebylo jeho vinou, že se jednání protáhlo a že Čechové, odešedše konečně (1863), neučinili tak jednotně ani způsobem dosti rozhodným. Tak byl zahájen trpný odpor Čechův a Rieger získal více času, aby se mohl věnovati, abych tak řekl, drobné práci národní.
Když vystřídal Schmerlinga Belcredi (1865), oddávali se Čechové naději, že nadejde návrat k říjnovému diplomu. S radostí uvítali zastavení únorové ústavy, vidouce v tom počátek uskutečnění myšlenky federalistické a zamítnutí dualismu, po kterém volali Maďaři. Rieger se dovolával práva sebeurčení národů, ukazuje právem k tomu, že „bez dobrovolného spolupůsobení a bez dobrovolné svobodné podpory národů svých říše nadlouho obstáti nemůže“. Také on věřil, že Rakousko je „nevyhnutelnou potřebou národů svých“, kteří by se jinak neubránili útokům sousedních „kolosů“, Německa a Ruska. Do toho přišla 1866 válka s Pruskem, která způsobila rozbití německého buntu a vyloučení Habsburků z něho. Rieger byl na místě a včas, aby kul železo, dokud bylo žhavé. Dovedl sjednati dorozumění mezi Slovany, jejíchž jménem vypracoval plán na přetvoření soustátí habsburského v duchu federalistickém, jak si přáli všichni Neněmci; tento návrh je první skutečný program federalistického Rakouska. Ale přišel Beust, přijatý za ministra zahraničního, jenž způsobil, že se Belcredi zakrátko poděkoval a on sám zaujal jeho místo. Tak se stal skutkem obávaný dualismus přes varovné hlasy a výstrahy zejména Riegrovy. Zklamáni a oblouzeni, zbaveni byvše ještě přirozené většiny na sněmě českém i moravském, nemohli Čechové dobře jednati jinak, než že setrvali na nastoupené cestě a rozšířili trpný odpor, platící dotud říš. radě, i na zemský sněm, zcela v duchu Riegrova hesla: „Nedejme se!“ Čechové, vedeni Riegrem a Palackým, sáhli k prostředku nejkrajnějšímu za jednotného názoru všeho národa, a toto hledisko dovedl Rieger zdůvodniti způsobem sobe vlastním a to slovy (mistrnými řečmi) i skutky (z jeho pera pochází protest poslanecký). A jestliže nenávistná vláda zahájila bezohledný postup proti „nepovolným“ Čechům, nedali se ani oni, ačkoli byl boj jejich až příliš nerovný.
Čechové se dovedli chopiti každé příležitosti, aby se vzpružili a posilnili do zápasu s Vídní. Stalo se tak zvláště o moskevské pouti (1867), kde především na četných slavnostech a banketech zejména Rieger velebil nadšenými slovy myšlenku vzájemnosti slovanské, o převezení korunovačních klenotů z Vídně do Prahy, nebo o položení základního kamene k Nár. divadlu (1868). Odpovědí k dualismu a jednostrannému „vyrovnání“ rakousko-uherskému byla deklarace z Riegrova pera (1868), za kterou se postavili svorně oba sněmové čeští — ve Slezsku se slovanská většina nedostala vůbec k slovu na sněmě téměř úplně německém —, a jež byla plamenným odporem přehlíženého národa. Rieger dovedl zainteresovati též cizinu pro věc českého národa, nejen na Rusi, nýbrž i ve Francii, ukázav správně k tomu, že je v samém zájmu jejím, aby Slované nabyli většího vlivu na vládu vídeňskou. On dokazoval první, že otázka česká jest otázkou evropskou. Jednomyslným trpným odporem, který se „občanská“ vláda snažila marně lámati pronásledováním všeho druhu, zejména zabavováním novin a žalářováním redaktorů, dosáhli Čechové aspoň toho, že ministerstvo Potockého (1870) se pokusilo o jakés takés dorozumění s Prahou. Ačkoli Rieger odmítl jménem národa vyhověti požadavkům vlády, pokud šlo především o obeslání neuznávané říš. rady, nastoupil po Potockém „vyrovnávací“ kabinet Hohenwartův (1871), Tento rozumný Němec uznal, že je třeba v zájmu zachování říše a dynastie habsburské, aby se vyšlo Čechům do jisté míry vstříc, jako zase čeští mluvčí v čele s Riegrem osvědčili největší míru povolnosti. Byl smluven program a jeho stěžejné body, jak je známe z t. ř. fundamentálních článků, které jsou spolu dílem Riegrovým a jimiž byla tlumočena „pravidla k srovnání státoprávních poměrů království Českého“. Jestli kdy, tedy právě tehdy pronesl Rieger řeči, které jsou z nejvýznamnějších českých řečí vůbec, jakož připadla mu v tomto vleklém jednání úloha hlavní a nejzodpovědnější. A přece ani z tohoto pokusu o dorozumění nebylo nic vinou různých činitelů domácích i zahraničních. Čechové pak po věrolomném jednání dvora nemohli než vrátiti se k trpnému odporu na celé čáře a zároveň k deklaraci, které už byli ochotni se zříci. Historie se opakovala. Nová vláda centralistická (Auersperka ml.) si počínala, možno-li, ještě bezohledněji vůči Čechům než „občanské“ ministerstvo. Zabavovala a zastavovala noviny, žalářovala novináře i vydavatele jejich, a neslýchaným podvodem dosaženo opět německé většiny na sněmích českých, aby byla jimi obeslána říš. rada zcela po přání Vídně. K tomu pak zavedl Auersperk přímé volby do parlamentu (1873), čímž trpný odpor český utrpěl ránu smrtelnou, byla-li říšská rada odtud nezávislou na sněmích a jejich většině náhodné.
Od počátku obnovené ústavnosti se objevovaly rozdíly v nazírání mezi politiky českými (zejména v poměru na šlechtu a Řím), jak tomu bylo ostatně již r. 1848. Zájem národa dovedl však stále překonávati stranické rozdíly, až r. 1873 nastala roztržka, již se Rieger marně snažil zažehnati, nabádaje k svornosti a jednotě v národě, ohroženém více než kdy jindy. Obě strany — strana Riegrova neboli národní a nově ustavená strana svobodomyslná — se obviňovaly navzájem z porušení jednoty národní, užívajíce proti sobě prostředků nejnevybranějších, kterých nezůstaly ušetřeny ani instituce všenárodní (jako divadlo), ba ani život rodinný. Posléze přičiněním Riegrovým dosaženo dohody (1878) a obě strany utvořily společný státoprávní klub na sněmě. Bylo velikým sebezapřením právě pro Riegra, musil-li se zříci cesty, po které kráčel tak dlouho a důsledně, a jestliže vstoupil v čele českých poslanců sjednocených do sněmu (1878), podrobiv se jako poslušný voják zájmům a prospěchu národa. Nemohlo do roka býti jinak, než že následoval též vstup Čechů do říš. rady, jak si přál nespokojený národ, nevida úspěchu z dosavadní politiky trpné a těše se, že nastolením vlády Taaffovy nastanou „lepší“ časy.
Vstoupiv do vídeňského parlamentu neopomněl Rieger zdůrazniti české stanovisko státoprávním ohrazením, že Čechové neuznávají této půdy ani ústavy prosincové (z r. 1867). Tím nastala nová doba Riegrova života, plná nejtěžších bojů a vyčerpávajících zápasů za lepší bytí jeho národa. Postavení jeho bylo tím svízelnější, že se záhy dostavil boj na dvě fronty, ve Vídni a doma (proti straně svobodomyslné). Rieger jako poctivý politik konal svou povinnost vůči vládě v čele českého klubu poslaneckého a slovanské pravice, o kterou se Taaffe opíral proti německé levici, ale jejíchž přání dbal jen potud, pokud chtěl a nakolik souhlasil dvůr, který neměl Slovanů nikdy v lásce. Ačkoli byli Čechové oporou vlády, bylo jim zápasiti o každou píď půdy, o každou střední školu s ministerstvem, které zjevně nebo tajně stranilo Němcům. Ale podceňovati se nesmějí vymožeností i úspěchy především Riegrovy politiky, třebas i „drobečkové“, jak ji nazval sám; při tom bylo českému poselstvu v čele s Riegrem spolknouti nejednu hořkou pilulku a odhlasovati návrhy hodně nepopulární. Řekl-li Rieger, že politika je vědou kompromisu a že se nemá dělati nikdy citem, nýbrž rozumem, byl toho celkem pamětliv sám. Proto upozornil netrpělivou veřejnost na to, že nezasvěcený nemá tušení a nemůže tedy oceniti práci, neví-li, čemu všemu bylo zabráněno a co vše bylo zmařeno; tedy nejen to, o čem bylo lze se dočísti v novinách, jako na př. úsilí o uzákonění německého státního jazyka. Když opustili zpupní Němci český sněm, octnuvše se konečně v přirozené menšině, vláda se snažila, aby jim položila zlatý most. Tak došlo r. 1890 na pověstné punktace vídeňské (jednání česko-německé), ve kterých se dal vládou i Němci oklamati bezelstný Rieger, jenž tolikráte předtím usiloval upřímně a horlivě o dohodu s Němci v zájmu společné vlasti, krásné země české. Snad soudil též, že v budoucnosti nacionalismus německý se ještě posílí a vystupňuje, a neměl nepravdu. Není pochybnosti o tom, že Riegrova snaha byla nejryzejší a nejvlastenečtější, jako je pravda, že Čechové musili pracovati pod vysokým tlakem shora, takže bylo Němcům přiznáno téměř zněmčené uzavřené území, a že vláda prováděla již dělení království Českého zcela po přání a vůli Němců. Pod dojmem této politiky se konaly volby do říš. rady, jež smetly Riegrovu stranu i s vůdcem nadobro (1891).
R. 1848 byl Rieger vyvolen jako mladý muž celkem neznámý dokonce několika okresy, po více než 50letém vytrvalém a nezištném působení pro národ na místě nejodpovědnějším nedovedl obhájiti mandátu ani jediného. Ale zásluhy jeho byly tak veliké a toho druhu, že mohl snésti — a Rieger to skutečně dovedl — neporozumění i zneuznání, které mohlo býti arciť jen dočasné. Tím přestala jeho činnost v parlamentě jako na radnici i v Matici školské (kde se vzdal), ale nepřestal se proto Rieger nadále obírati veřejnými záležitostmi, jak ukazují četné projevy v čele strany, byť i smrtelně zasažené, nebo řeči a práce ve sněmě. Přestala-li i tato působnost po vypršení mandátu (1895), zůstal přes vysoký věk vůdcem strany — a nejen podle jména — až do smrti. Ba vliv i význam jeho v národě, třebaže už nebyl mluvčím jeho v zákonodárném sboru ani doma ani ve Vídni — členství Riegrovo v panské sněmovně (od 1897), kde se necítil doma a byl osamocen, nepřichází tu vůbec v úvahu —, spíše vzrůstal a stoupal, jak dosvědčila okázalá všenárodní oslava jeho osmdesátky (1898). Teprve jakoby si národ uvědomil, čím se byl provinil na muži tak zasloužilém, holdoval mu spontánně, a byl-li už dříve Rieger ochotným rádcem politiků strany vítězné, pomáhal nezištně i obětavě tím více potom. Je hodno podivu, že Rieger nebyl nikdy větším než právě v době, kdy mu lid vzal vedení politiky z rukou. Jestliže druhou láskou jeho byl zájem o divadlo, který v něm neutuchl ani za největší vřavy politické, a jenž nebyl jen rázu, abych tak řekl, platonického, jak dokazují libreta operní, která pomáhal pracovati prvorozené dceři své, stal se mu časem pravou vášní. Rieger nebyl pouze pravidelným návštěvníkem divadla, nebyl obyčejným divadelním nadšencem. Sledoval vývoj Nár. divadla otcovsky od samých počátků jako jednatel a předseda Sboru i jako intendant, od něho vyšla vlastně myšlenka pro druhou scénu v Praze jako nezbytný doplněk Národního, pomáhal snaživým jednotlivcům k divadlu, podporoval slovem i skutkem úsilí o důstojnou scénu v Brně, zajímaje se o ni do posledního okamžiku života. Dne 3. února 1903 usnul na věky nečekaje ještě smrti, které se nenadál. Od pohřbu Palackého neviděla Praha tak skvělého pohřbu, jako když všecek národ bez rozdílu stran a stavu kladl do lůna země na posvátném Vyšehradě tělesnou schránku Riegrovu. A zasloužil si toho už svou vášnivou, „ba fanatickou láskou“, jak ukázal přečetnými činy a nikoli naposled ušlechtilou závětí, která je nejkrásnějším a trvalým odkazem národu i důkazem nejnezištnějšího vlastenectví. I jíní odkázali peníze ve prospěch národních účelů, a třeba i více, ale Rieger pamatoval v testamentě též na odměny za ušlechtilé skutky, což bylo do té doby u nás neznámo.
Nebylo v národě českém počinu jakéhokoliv druhu od r. 1848 a zejména od trvalého uvolnění politického (1861), ve kterém by Riegrovi nepřipadla účast hlavní a rozhodující. Že stál Rieger v čele české politiky více než 60 let, jsa jejím mluvčím nejvýmluvnějším, aby uskutečňoval program druhého otce a tchána svého, vysvětlují jeho kromobyčejné schopnosti všeho druhu. Bylť k politice vůbec a k vedení zvláště přímo předurčen bohatými vědomostmi všestrannými, příznivými poměry majetkovými, zvláštní vnímavostí a bystrostí ducha — o tom poučují též roztroušené jeho články v novinách —, nikdy nevypovídající pamětí, jedinečným darem řečnickým a nikoli naposled svým všeobecně poutajícím zevnějškem i vystoupením. Byla-li mu někdy na škodu přemíra temperamentu, dovedl jí vyvážiti houževnatostí a příznačným optmismem. Rieger byl vzorný manžel i otec, jako člověk skromný, laskavý, prostý, snášelivý nábožensky i národnostně, neznal závisti a byl dalek ješitnosti, ctižádostiv jen pro věc národa — kolikráte se jen mohl státi ministrem, kdyby byl chtěl —, milovník pravdy, vyznačuje se někdy až drsnou upřímností horských lidí, s nimiž se příroda nemazlí, nepřítel klamu i v politice. Státoprávnímu programu se nezpronevěřil nikdy, i když volil cestu, která se mu zdála schůdnější k dosažení cíle; proto hleděl získati šlechtu pro národ, proto neváhal dělat na konec politiku vládní. Rieger byl opravdovým přítelem lidu, z něhož vyšel, i když nemohl už dobře rozuměti požadavku dělnictva po všeobecném hlasovacím právu, nechtěje vůbec znáti třídní čili stavovskou politiku. Nesrovnával-li se v názorech na církev, šlechtu i dělnictvo se stranou svobodomyslnou, přece odmítal od sebe všeliká obvinění a nařčení z klerikalismu. Byl smýšlení konservativního, ale neuzavíral se, jak děl nad rakví dlouholetý spolupracovník jeho, žádné oprávněné myšlence pokrokové. Nežil nadarmo a připravoval poctivě obnovu svobody politické samostatnosti státní, jsa svého času skutečným vůdcem národa a tribunem lidu v nejušlechtilejším slova smyslu.