Formulovat a konstituovat československé státní zájmy v oblasti vojenství


Hlavní politická správa Československé lidové armády K čj.: 0500/ 46 - 1959

Příloha IV

Memorandum

Formulovat a konstituovat československé státní zájmy v oblasti vojenství

Návrh akčního programu Čs. lidové armády klade s mimořádnou naléhavostí otázku tvorby státní vojenské doktríny ČSSR. Východiskem pro tvorbu doktríny jsou, podle našeho názoru státní zájmy ČSSR v oblasti vojenství, jež však dosud nebyly formulovány a konstituovány.

Signatáři tohoto memoranda, vědečtí pracovníci čs. ozbrojených sil, chtějí přispět k vědeckému zkoumání a stanovení těchto státních zájmů.

Vyjadřují své stanovisko ke stavu naší vojenská doktríny a vojenské politiky v bodech 1. a 2. V bodech 3. a 4. koncipují postup teoretického rozpracování podkladů pro tvorbu doktrinálních závěrů. V 5. bodu pak zdůvodňují nezbytnost vědeckých metod při řešení této problematiky.

Zasílají Vám toto memorandum jakožto poklad k výměně názoru. Tento dialog považují za nezbytné východisko pro rozvinutí samostatné vědeckovýzkumné práce.


Praha, květen 1968


1.

Politická a vojenská doktrínaEditovat

1.1. Politická doktrína socialistického státu je primárně ovlivněna volbou širších cílů v mezinárodním společenství, formulací vztahu k různým faktorům a hnutím representujícím společenský pokrok.

Princip socialistického internacionalismu je organicky spjat s národní odpovědností státního suveréna. Optimální řešení tohoto vztahu je tím, závažnější a tím obtížnější, čím menší je fysická síla, kterou stát disponuje. Kritériem správnosti volby nemůže být jedině „národní zájem“, který nelze v čisté podobě ani vypreparovat, a to ani zájem vlastního státu, ani zájem vedoucího státu koalice. Hlavním kriteriem je zájem společenského pohybu, jehož jsou státní suveréni součástí, konkrétně zájem evropského socialismu, jeho dynamického rozvoje. Pouhá obrana dosaženého podporuje stagnaci a degeneraci, mylná volba ofenzivní strategie působí destruktivně na celospolečenský progresivní pohyb.

1.2. Vojenská politika jako souhrn činností v oblasti vojenství realizuje vojenské zájmy a potřeby, určitou zvolenou politickou a jí odpovídající vojenskou strategií. Vzhledem k objektivní výrazné přítomnosti národního zájmu můžeme státní vojenskou doktrínu označit za souhrnnou formulaci vojenských zájmů a potřeb státu.

Doktrína je závazným teoretickým s ideologickým východiskem pro formulování vojenské politiky a přijímání konkrétních dílčích opatření, jakož i pro jednaní s aliančními partnery. Vzniká jako určitý kompromis mezi objektivními, maximálními požadavky s reálnými zdroji, mezi dynamikou vývoje poznatků vojenské vědy a společenských věd, vývoje techniky a nutnosti disponovat vždy, v určité fázi vývoje vojenství, efektivním obranným systémem.


1.3. Formulováni státní vojenské doktríny státu má silný zpětný vliv na celkovou politickou doktrínu a strategii. Ovlivňuje ve význačné míře reálné možnosti státu, jeho působení nevojenskými prostředky v mezinárodním prostředí. Rezignace na formulování vlastní vojenské doktríny je rezignaci na vlastní odpovědnost, jak v národním, tak mezinárodním kontextu, tak kapitulací před živelností, je odpolitizováním vojenského myšlení a tedy zdrojem ochromeni armády. Je základním zdrojem krize armádního organizmu, protože jej vytrhává z vlastní sociální struktury společnosti. Je porušením výměny látek mezi armádou .a společností. Zbavuje armádu jejího smyslu pro národní společenství, jestliže nedochází k ustavičné konfrontaci a cíli tohoto národního socialistického společenství.


2.

Minulost, současnost a budoucnost vojenské politiky ČSSR.Editovat

2.1. Základy současného branného systému ČSSR byly položeny na počátku padesátých let, v době, kdy odpovědná politická místa socialistických zemí předpokládala, že dojde k brzkému vojenskému střetnutí v Evropě. Byla to strategie vycházející z hesel obrany proti imperialistické agresi, současně však možností přechodu do strategického útoku k dosažení úplná hegemonie SSSR v Evropě. K otevřenému přehodnocení možností této koaliční strategie za současného stavu raketo-jaderného potenciálu nedošlo.

2.2. Československý armádní organismus budovaný s urychlením a za mimořádného vynaložení sil se stal reálnou strategickou silou v době, kdy se politická a vojenská situace v Evropě zásadně změnila. Ačkoliv po roce 1553 konstatujeme zmírnění mezinárodního napětí, ačkoliv po roce 1556 razíme novou linii strategická povahy, linii mírového soužití, nedochází k formulování vlastní vojenské doktríny ČSSR a k reformě armádního organismu. Alianční vztahy se dále upevňují s odvoláním na hrozbu německé agrese. Ve skutečnosti hrozba německá agrese hraje stále více roli dodatečného vnějšího faktoru, který mé upevňovat soudržnost socialistického společenství. Vojenský faktor má kompenzovat nedostatečnou kooperaci ekonomickou a nerozvinutost jiných vazeb mezi socialistickými zeměmi poté, když původní představa o universálním modelu ekonomickém a politickém musela být revidována.

2.3. V politické oblasti trvá nejasno o pravděpodobných tendencích vývoje progresivního hnutí, jehož jsme součástí. Převažuje tendence přidržovat se překonaných představ, které se staly součástí ideologické bilance v socialistických zemích. Převažuje tendence ovlivňovat všechny části hnutí bez ohledu na to, že v důsledku sociálně-ekonomického vývoje se rozdíly mezi jejich potřebami prudce zvětšují.

Svými akcemi v roce 1961 jsme dávali najevo, že jsme připraveni nést každé risiko v globální politice, aniž bychom se ucházeli o politickou spoluodpovědnost za přijímaná rozhodnutí a postupy. V roce 1956 a 1961 jsme svým přístupem. dávali najevo, že nerozumíme ani evropské situaci a že se řídíme nikoliv věcnou analýzou, nýbrž politicko-ideogickými klišé. ( Proto překvapení v roce 1956 Maďarskem a neadekvátní reakce v roce 1961 ).

2.4. Naše vojenské politika se neopírá o analýzu skutečných potřeb a zájmů našeho národního a státního společenství. Neopírá se o vlastní vojenskou doktrínu. Odpovídala spíše zájmům bývalého sektářského vedení strany, které straně znemožňovalo uskutečňovat skutečnou politiku, t. j. harmonizovat zájmy různých vrstev a zájmy národní a internacionální ve prospěch socialismu. Vývoj armádního organismu byl zbaven racionálních kriterií a současně neměl ani institucionální oponenturu. Vojenská politika byla hledání optima mezi vlastními zdroji a požadavky aliance. Byla tedy bezprincipiální a musela zakládat rozpory a krizové stavy v armádním organismu.

Dvacetiletý deformovaný vývoj se nutně projevil i v připraveností kádrů; v jejich schopnosti-, respektive neschopnosti reagovat na úkoly, které vyplývají z nutnosti překonat deformace. Teoretické zaostání v oblasti vojenské vědy a čs. vojenské doktríny je průvodním jevem a výsledkem uplynulých dvaceti let a velkou brzdou překonání předchozích omylů.


2.5 Vojenská politika ČSSR bude i nadále vycházet ze spojeneckého postoje k ostatním partnerům Varšavské smlouvy, především ze spojenectví se SSSR. Současně však bude politikou státního suveréna, vnášející vlastní stanoviska do formování společných stanovisek aliance. Progresivní koncepce a upevňování Varšavské smlouvy má jen jeden smysl: Zvýšení vnější bezpečnosti státní aliance právě proto, aby se otevřely cesty k progresivnímu vývoji socialistických zemí i zemí západní Evropy. Naše vojenská politika se nebude zříkat globálních rizik, ovšem může je uvažovat jen jako partner a nikoliv jako oběť vývoje, na který nemá vliv.

Ve své podstatě a základní orientaci bude evropskou bezpečnostní politikou, politikou podporující proces -- mezinárodního napětí - Evropě, celoevropské spolupráce, evropských progresivních sil. Zdůrazníme ji jako instrument širší politiky. Nesmí být účelem sama o sobě. Vojenská politika, které potřebuje konstruovat, nebo hypertrofizovat nebezpečí protivníka, slouží konservativním tendencím v socialismu i kapitalismu. Zdánlivě bezprostředně může „upevňovat“ socialismus, ve svých důsledcích jej však oslabuje.


2.6. Vojenská politika ČSSR musí vycházet z vědecké analýzy celé škály možných válečných situací v Evropě, formulovat vzhledem k těmto možným situacím své suverénní zájmy a potřeby, posuzovat v rámci koalice své vojenské možnosti v jednotlivých situacích a tento postup opírat o vědecky propracované, vlastní doktrinální závěry politické i vojensko-strategické.


3.

Situace války-míru v současnostiEditovat

3.1. Naivně realistický pohled praktika analyzuje vztahy mezi státními suverény buď v rovině války, nebo v rovině míru. Ve skutečnosti existuje celá škála situaci, pro něž je společným obecným. znakem existence prostředků ozbrojeného násilí, situací které se odlišují způsoby používání těchto prostředků. V důsledku podstatných přeměn sociálně-politických a vědecko-technické revoluce ve vojenské je tato škála situací podstatně složitější a různorodější, nejen vůči situaci před druhou světovou válkou, ale především vzhledem k situaci v začátku padesátých let.

Ovšem právě v tomto období – na počátku grandiosních přeměn sociálně-politických a vědeckotechnických se naše vojenská politika a vojenská doktrína konstruují převzetím sovětského modelu, jakožto obecně platného modelu socialistického vojenství.


3.2. Uvedená škála možných situací může být ve skutečnosti vyjádřena takto:

  • Situace absolutní války (s jejími variantami ).
  • Situace omezených válek (několik typů omezených válek).
  • Situace mezi válkou a mírem. Situace která vzniká legalizováním původně dočasného příměří v dlouhodobý status quo, kdy protivníci spolu neválčí, současně však nedošlo k uzavření mírových smluv.
  • Situace potenciální války, t.j. nepřímého používáni prostředků
  • ozbrojeného násilí, jakožto argumentu v zahraniční politice,
  • Situace míru mezi potenciálními protivníky.
  • Situace míru mezi spojeneckými suverénními státy.
  • Situace míru mezi neutrály.
  • Situace absolutního míru, realizovaná. všeobecným a úplným odzbrojením.

Tento popis je logické schéma konkrétních situací, jež jsou pochopitelně kombinací nových možných situací, v níž jednotliví státní suveréni a vojenské koalice uskutečňují svou zahraniční a vojenskou politiku.


3.3. Stereotypní představa o třídním boji, dělící subjekty na přátelské a nepřátelské, redukovala také podstatné politické odlišnosti mezi státními suverény na základní třídní antagonismus, a to se škodlivými důsledky v naší vlastní politické strategii a taktice. Ve skutečnosti se leninský požadavek konkrétní analýzy konkrétní situace vynucuje diferencovat mezi zahraničními partnery podle faktických rozdílností. Minimální typologie ty však měla brát v úvahu:

  • Spojence faktické a spojence potencionální
  • Neutrály
  • Protivníky potenciální
  • Protivníky faktické
  • Válečná nepřátele.

Formulovat státní zájmy a potřeby ČSSR v oblasti vojenství si nezbytně vyžaduje vycházet z různých variant situace, zbavit se nereálných představ a nebezpečného zjednodušováni.


4.

Možná formulace vojenských zájmů a potřeb ČSSR vzhledem k situaci války-míru v současné Evropě.Editovat

Formulovat a konstituovat v doktríně státní vojenské zájmy a potřeby ČSSR vyžaduje předem věcně analyzovat jednotlivé situace války - míru především v Evropě. Vzhledem k nim pak formulovat naše vlastní vojenské zájmy a potřeby. Odtud posléze vyjít k praktickým opatřením, pro něž doktrína poskytuje výchozí normy a regulativy. Uvedeme ve stručném nástinu možný postup, alespoň pro několik hlavních situací.

4.1. Situace absolutní války v Evropě.

Vzhledem k nakupení raketojaderných potenciálů, v obou hlavních vojenských koalicích znamená případný vznik této války v Evropě katastrofální důsledky pro většinu evropských účastníků. Současně vzhledem k trvalému předstihu útočných prostředků pro zasazeni hromadných raketojaderných úderů před obrannými prostředky, jakož i naší nevýhodné geografické poloze, nelze podstatně omezit ničivost prvých nepřátelských úderů vůči našemu teritoriu na míru, jež by umožňovala zachování naši národní a státní existence. Otevřeně je třeba říci, že vznik a vedeni globální raketojaderné války na evropském válčišti by znamenal národní likvidaci a zánik státní suverenity, především válčících států v dotyku, včetně ČSSR. Neúčelnost takové války, jakožto prostředku řešení evropských sporů, stvrzená vývojem t.zv. berlínské krize. v roce 1961, neznamená pochopitelně nemožnost jejího vzniku.

Vzhledem k této situaci, považujeme za vhodné formulovat vojenské zájmy a potřeby ČSSR jakožto zájmy a potřeby primární, existencionální důležitosti.

  • Zabránit vedení raketojaderné války na teritoriu ČSSR je základní existencionální potřeba pro celou naši společnost.
  • ČSSR má strategický zájem aktivně přispívat k snižování reality možnosti absolutní války v Evropě.

Z doktrinálního konstituování základní potřeby a zájmů vzhledem k možné absolutní válce pak vyplývá i zahraničně-politická strategie usilující o přijetí opatření, omezující možnosti raketojaderného napadení ČSSR, jako na příklad: přijeti smlouvy o nešíření raketojaderných zbraní; vytvoření bezatomového pásma ve střední Evropě, dodatečná garance statu quo v Evropě atd.

4.2. Situace omezené války v Evropě. Analýza možností této válečné situace v Evropě vyjde zřejmě z konstatování rostoucího nebezpečí takové války a růstu jejího strategickopolitického významu. Současně s konstituováním nepotřebnosti omezené války jakožto prostředku vlastní zahraniční politiky ČSSR, a s konstatováním zájmu ji vyloučit jako prostředek řešení evropských sporů, budeme vycházet z nutnosti vést válku v případě napadení co nejrozhodněji tak. abychom omezovali její ničivé účinky na vlastním teritoriu a vůči vlastnímu obyvatelstvu. Z formulováni a konstituování uvedených zájmů a potřeb ČSSR pak vyplynou výchozí směry praktických opatření:

  • Příprava ozbrojených sil ČSSR v rámci Varšavské smlouvy a příprava celého branného systému ČSSR pro variantu napadení omezenými prostředky nepřítele s cílem odrazit toto napadaní, porazit protivníka a přimět jej k řešení sporu pokojnými prostředky.
  • Snižování reality možnosti této války vzájemnými přijímanými vojenskými a politickými akty, praktická opatření ve vlastní politice mírového soužití usilující o vyloučení ozbrojeného násilí jakožto prostředku k řešení sporu.

4.3. Situace mezi válkou s mírem v Evropě. Tato situace trvá v důsledku neuzavření mírové smlouvy s Německem, v důsledku existence velmocenského statutu Berlína na území NDR. Odtud vyplývá možnost náhlého zostřeni situace a vzniku ostré vojensko-politické krize. Taková krize by měla v současná totiž katastrofální důsledky pro naši ekonomiku, obdobně jako tomu bylo v roce 1961 a 1962. (Berlín,Karibská krise). To by podstatně zhoršilo naši napjatou ekonomickou a mělo by to negativní důsledky pro současný a budoucí progresivní politický vývoj ČSSR. Z této charakteristiky vyplývá i přístup k formulování zájmů a potřeb ČSSR:

  • Potřeba přispět k zabránění takové vojenskopolitické krise jakožto primární potřeba strategické politické důležitosti současnosti.
  • Zájem na snižování možnosti přechodu od situace neválky k situaci omezené války při řešení německé otázky, jakožto klíčové politické otázky současné Evropy.

Z tohoto pak vyplývají praktická opatřeni jak v oblasti vojensko-politické, tak v oblasti zahraničně politické, především aktivní politika ve Varšavské smlouvě při postupném omezovaní této situace neválky a aktivní zahraniční politika při normalizování vztahu mezi ČSSR a NSR.

4.4. Situace potenciální války v Evropě. Jde o nepřímá používání potence ozbrojeného násilí jakožto prostředku zahraniční politiky, stručně formulovaná jakožto politika deterrentu, praktikovaná především jadernými velmocemi.. Tohoto deterrentu nemůže ČSSR používat vůči západním velmocem. Realizace tohoto deterrentu je deklarativní a politicky neúčinná i vůči ostatním potenciálním i faktickým protivníkům tehdy, není-li podložena praktickými opatřeními vojensko-strategickými jakož i vůči těm potenciálním protivníkům, kteří jsou od nás geograficky vzdáleni. Současně konstatujeme používání tohoto deterrentu vůči ČSSR ze strany některých potenciálních protivníků, což nás nutí k obdobným protiopatřením. Z této charakteristiky vyplývá formulace potřeb a zájmů ČSSR:

  • Dočasná potřeba používat táto potenciální funkce ozbrojeného násilí vůči tomu protivníku, který používá vůči nám.
  • Nezájem na jejím používání v případě ekvivalentní reciprocity tj. zájem na jejím vyloučeni z prostředků zahraniční politiky.

Možná praktická opatření za této situace směřují k uzavírání mezinárodně právních dohod s potenciálními protivníky o zřeknutí se používáni hrozby násilí ve vzájemných vztazích. To je prakticky reálné jak ve vztazích ČSSR-Rakousko, tak ve vztazích ČSSR-Francie a i ve vztazích ČSSR-NSR.

4.5. Situace míru mezi potenciálními protivníky v Evropě.

Tato situace existuje v Evropě mezi. Potenciálními protivníky, kteří prakticky nemají vůči sobě protichůdných zahraničně politických zájmů a nepoužívají vůči sobě deterrentu. Zájem a potřeba ČSSR, vzhledem k této situaci je zájem o právní kodifikování situace míru s těmito potenciálními protivníky a jakož i zájem rozšiřovat počty těchto partnerů ČSSR. Praktická opatření směřují k uzavíráni smluv o neútočení s těmito partnery, k uzavírání dohod o omezeni vojenských potenciálů, o vyřazení určitých zbraní se své výzbroje atd. Tak může přispívat ke snižování napětí mezi potenciálními protivníky, možností dalšího vývoje směrem k válce rozšiřování situace k míru v Evropě vzájemným postupným neutralizacím určitých prostředků ozbrojeného násilí atd.

4.6. I v možných dalších situacích míru v Evropě, jež jsme v úvodu vyjmenovali, se na celkových státních zájmech a potřebách ČSSR podílí vojenské zájmy a potřeby. Ovšem čím blíže k situaci míru, tím se tento podíl snižuje. V situaci absolutního míru je pak likvidována materiálně technická základna války a tím i báze pro nezbytnost formulací a konstituování vojenských zájmů a potřeb.

Vzhledem k zahraničně politickým vojenským realitám v nichž současně ČSSR žije, jde však především o formulováni a konstituování vojenských zájmů a potřeb ze situací, jež jsme rozvedli v bodech 4.2. až 4.5.

Nyní nám jde o to, jaký přístup zvolit a jakých postupů se naopak vyvarovat máme-li na mysli zvědečtení celého postupu při formulování a konstituování čs. vojenské doktríny.

5.

Systémový přístup a využití moderních výzkumných metod.Editovat

Z hlediska konstituování čs. vojenské doktríny je nejnebezpečnější a nejzranitelnější jedno-hlediskový přístup metodou prosté logiky a tradičními metodami práce.

Absolutizování varianty všeobecné války v Evropě s hromadným nasazením jaderných zbrani, je z hlediska čs. svébytnosti protismyslné, poněvadž v této variantě je vysoce pravděpodobná fysická likvidace ČSSR, bez ohledu na výši výdajů a prostředků na výstavbu ozbrojených sil, a to dokonce i bez ohledu na konečný výsledek války.


5.2. Pro každou z variant 4.2., 4-3.,4.4.,4.5. je možno odvodit systémovým přístupem a s využitím moderních výzkumných metod průběh vztahů mezi materiálními, finančními a kádrovými náklady státu na armádu ( za předpokladu dokonalosti a racionality výstavby systému armády ) na jedné straně a mezi mírou rizika ve směru fysického zničení státu, ztráty suverenity a možnosti dalšího rozvoje socialismu, případně válečné úhrozy vůbec na straně druhé. V podstatě jde o dosažení pragmatické stability v systému obrany státu a výstavby armády, odvozené z politických potřeb a ve vztahu k zahraniční politice s dvojjediným cílem: odvrátit válku zvýšením rizika potenciálního protivníka, zachovat existenci suverenity ČSSR a touto cestou realizovat přínos ČSSR koalici ve smyslu plnění internacionální povinnosti. Řízení rozvoje armády jen na základě prosté logiky, empirie a historických analogii, případně jen v koaličním zájmu, bez ohledu na vlastni suverénní zájmy, je ve svém konečném efektu nevhodné a proti zájmům koalice. Proto považujeme, vedle vyrovnání vlastních i koaličních zájmů, jako základního východiska vojenské doktríny za nezbytné využití systémového přístupu s využitím všech dostupných nepřímých kriterii a metod vědeckého předvídání, včetně modelových principů. Touto cestou přezkoumat skutečný stav bojeschopnosti armády v různých variantách z hlediska dynamiky politických potřeb a ekonomických možností státu. Jde při tom především o problémy politické a doktrinální v konfrontaci s realitou, nikoliv o problémy takticko-operační a organisační. Ve využití systémového přístupu při výstavbě armády i v operačních zámyslech, vidíme novou kvalitu, která může zvýšit skutečnou efektivnost našich ozbrojených sil proti současnému stavu.

5.3. V nejobecnější poloze vidíme dvojí možnou cestu v základních metodách a přístupech k řízení rozvoje armády:

  • Cestu od daných limitujících rektorů kádrových, technických a finančních, které dává společnost na armádu k ukázání rizika dosažení příznivého politického cíle v různých variantách evropského vývoje naznačených v předcházející kapitole. Rozhodnutí o únosnosti výsledná míry rizika přísluší potom vrcholnému politickému orgánu státu. .
  • Cestu od přípustné míry rizika, stanovené politickým vedením státu, k nezbytným nárokům ne uvolnění nutných kádrových, technických a finančních prostředků v různých variantách evropského vývoje.

Při využití kterákoliv z těchto cest, jde o vypracování suboptimálních modelů výstavby armády pro jednotlivé varianty, zabezpečující plnění úkolů obrany v podstatě bez ohledu na dosavadní stavbu reálného systému. Z konfrontace přijatého korelovaného modelu se skutečností a zdroji odvodit pak konkrétní opatření pro řízení rozvoje armády a jejích prvků. Celý naznačený postup by neměl smysl v případě kdybychom pokračovali v nesystémovém rezortním způsobu výstavby armády a nemohli politickému vedení dokázat, že uvolňované prostředky kádrové, finanční i technické využíváme s maximálním efektem a že vytváříme skutečně bojeschopnou armádu pro různé varianty vývoje v Evropě a nikoliv armádu, jejíž jednotlivé složky jsou schopny na přehlídkách a při ukázkových cvičeních probíhajících podle scénáře, dokumentovat svoji zdánlivou bojeschopnost.


5.4. Ve strategii se stále výrazněji projevuje přelom ve směru přechodu od frontálního ničení všech prvků systému protivníka k rozrušení jeho systému zničením vybraného prvku, jehož vyřazení vede ke zhroucení branného systému protivníka jako celku. Tento přechod je možno dokumentovat jako teoreticky optimální, avšak v některých případech ( arabsko-izraelská válka) se projevil i prakticky. Jeho racionální využití při řízení výstavby armády i v rozvoji naší strategie a stavby operačních plánů, může vést nejenom k podstatným úsporám v nákladech prostředků na armádu, a ke skutečnému zvýšení efektivnosti našeho branného systému i při event. relativním snížením nákladů ( avšak vědecky odvozeném a odůvodněném), může pomoci snížit důsledky exponenciálního růstu cen nových typů. bojové a řídicí techniky, ale zejména může vést k odpovědnému přesvědčení velení armády i politického vedeni státu o optimální činnosti a odpovědnosti vůči státu i vůči koalici.

5.5. Naznačenou cestu i metody konstituování čs. vojenské doktríny je ovšem možno realizovat jedině kvalitativně novým přístupem k využití vědeckého potenciálů našeho státu, jako rozhodující složky její realizace. Ve využití vědy, jako motorické síly, schopné používat metod práce, nedostupných pracovníkům operativy nejen z hlediska způsobu myšlení, ale i z hlediska času a využití prostředků a jako protiváhy ( iniciativní a oponentní ) vůči operativě a arbitráži ve velení armády a v politickém vedení státu vidíme základní předpoklad pro dosažení nové kvality jak při konstituování čs. vojenské doktríny, tak i při řízení rozvoje armády při její realizaci.

Signatáři memoranda:Editovat

Prof. Ing. V. Mencl, DrSc

Dr. Ing. V. Melichar, CSc

Dr. M. Beránek

Doc. Dr. O. Mikšík, CSc

Dr. J. Břeh

Ing. Zd. Novák CSc

Dr. J.Cvrček, CSc

Dr. M. Purkrábek, CSc

Doc. Dr. V. Gardavský, CSc

Doc. Ing. V. Řehák, CSc

Dr. A. Goněc, CSc

Dr. V. Sláma

Doc. Dr. Hoffman, CSc

Dr. Ing. J. Stuchlík

Doc. Dr. J. Javůrek, CSc

Dr. J. Šumavský, CSc

Dr. J. Komoň, CSc

Dr. B. Švarc CSc

Dr. J. Koutek CSc

Dr. V. Tecl

Dr. J. Lapáček

Dr. J. Věžník

Dr. J. Maday, CSc

Ing. J. Vinter, CSc

Dr. M. Marvan, CSc

Dr. J. Zahradníček, CSc

Doc. Ing. V. Maryška, CSc

Ing. M. Ždímal

Doc. Dr. L. Matyska

Dr. J. Dědek