Elegie (Orten)/Druhá

Elegie Jiří Orten
První	Druhá	Třetí

Údaje o textu
Titulek:	Druhá
Autor:	Jiří Orten
Zdroj:	ORTEN, Jiří. Dílo Jiřího Ortena : Poesie. Praha : Václav Petr, 1947. s. 265–267. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Vraťte se, věci, jež jste pomáhaly
nésti kříž dne, visící mezi ňadry
královny noci, noci krvelačné.
Těžítka moje, vraťte se mi zase.
Těžké je nemít vás, vy určité a pevné,
těžké je volat vás a nezranit si hrdlo.

Kam prcháš, řeko, když ti náhle břehy
do moře vběhnou? Zda se ještě držíš
za ruce s ústím, které lákalo tě
zemříti v šířce? Zda tvé kapky mluví
svou rodnou řečí v cizině té strašné,
zda řeknou „bratře“ proudu studenému,
jenž studí víc, než úžlabiny v horách?
Ó, vrať se, řeko, obzore můj milý,
hle, země pláče, neboť ztratila tě,
tvůj pramen vyschl, koryto tvé vyschlo,
jen ústíš, ústíš, zmíráš, nejsi, řeko!

Proč věříš mlze, skálo, víro moje?
Mlha tě svléká, nevěř tomu rouchu!
Kdejaké hnízdo je už vypleněno,
kdejaký lupič na vrchol se vloudil
a vztyčil prapor poplivaný smrtí;
bičují hole do tvých sladkých boků,
vidím již gejsír, který marně tryská,
vražedné ruce po tobě se plazí
a rdousí tě a zardousí tě brzo.
Plačící lidé stojí na úpatí
a nevěří té zkáze. Já jí věřím, skálo!

Těžítka moje, vraťte se mi zase.
Navrať se, strome, vrať se, oboro má,
navrať se, zvěři, trpící a mírná,
příteli, vrať se, nechoď po té cestě,
jež vede slepě k vylhanému nebi
důvěřivé a nevědomé děti,
a ony vzdorné, které poslouchaly
jenom své srdce, jenom matku svoji,
zazdívá zdí a hořem po nich střílí,
navrať se, bratře, pohleď, trpce proudí
krev ze žil do žil, tebe, tebe hledá,
tebou chce proudit jak mateřské mléko,
navrať se, otče, muži spravedlivý,
mým snům se navrať, ty, jenž snům jen žiješ.
Těžítka moje, vraťte se mi zase.
Jsem tolik lehký, teď, co ztratil jsem vás,
že malý vánek zemi odnáší mě,
že stačí povzdech, abych rozptýlil se
do nepozemské, nenebeské hudby,
že stačí pohyb kdesi za zrcadlem
a nejsem, padám, rozplývám se zcela.

Tak asi Bůh, jenž pod sebou má všecko,
krom svého Boha. nelítostně hyne
pod tlakem prostor, jež se oddálily,
bolesti, vrať se, říká, vrať se, lásko,
a tehdy počíná se jeho nářek
a máme jaro, jenom na chviličku.
Věčný je okamžik a my jsme z okamžiků.
Věčný je Bůh a my jsme z jeho kapes
ztracené věci, navraťte se, říká,
pod stůl se shýbá, kam se zakutálel,
myslí si smutně, klíč k dívčímu srdci?
Neboť Bůh touží, slavme jeho touhu,
k ložnici kráčí, která osiřela,
a také sám se do podušek klade,
nemá však slz. A my musíme plakat.
Milenky jeho nejsou jenom hvězdy.
Milenka jeho jsi i ty, ó země,
já stydím se, nevím, jak jmenovat tě,
říkám jen Krásná, Hluboká a Pevná,
to je však málo. Chtěl bych čísti verše,
jež napsal anděl kdysi v podvečeru
na tvoji mladost: na tvá sladká ohbí.
Opěval dobře? Vrať se, vrať se, země!

Hle, tady jste, široce přivolány,
jen co se dotknu, jen co nadechnu se
a nebudete. Děkuji vám, věci,
i za to dík, i za to mějte vděčnost.

A ty, co tížíš jenom oddálením,
neukážeš se? Nejsi z této hmoty?
Kdo stvořil tě? Kdo, kromě mne, tě stvořil?
Ach, vím, že Bůh. Leč ten tě nemiloval
tak jako já.
                  Nač jitřit! Mlčme nyní.
Ať věta lásky, rozlomena v půli,
je jako les, jejž přes noc vykáceli,
a ráno zvěř, když přišla ke studánce,
shořela světlem, jehož bylo příliš,
ať věta lásky za úděl všech mýtin
má aspoň větev, jednu, jedinou jen —
a větev ta ať jedenkráte vzkvete.