Dva bratří, aneb český jazyk moje škoda/1. Něco o mých rodičích — pak o mně

Dva bratří, aneb český jazyk moje škoda Josef Kajetán Tyl
	1. Něco o mých rodičích — pak o mně	2. Neumím německy a poroučím se

Údaje o textu
Titulek:	1. Něco o mých rodičích — pak o mně
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek pátý. Praha : I. L. Kober, 1870. s. 3–11. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Můj otec byl… ale ne! to není dobrý začátek. Těmi slovy začíná sto jiných povídaček smutných i veselých, smyšlených i pravdivých; laskavý čtenář mohl by na první pohled mysliti, že má čísti něco známého — tatam byla by zvědavosť, a práce moje padla by třeba pod stůl.

Tu zlou myšlénku musím tedy hned na počátku vypravování svého vyvrátiti. Vůbec na tom ani tuze mnoho nezáleží, kdo můj otec byl; možno také, že to nikoho nepřekvapí; dále také možno, že bedlivý čtenář v pásmu následujících příhod zde onde známou tvář, známou podobu potká, že známá slova zaslechne: o to všecko nebudu se hádati. Jedno ale vím — a to mohu hned na počátku slíbiti — že jste nečetli posud žádnou povídku, kteráž by byla z téhož pramene povstala.

Z téhož pramene? — dobře mi, laskavý čtenáři, rozuměj! Tím pramenem nevyrozumívám sebe, svůj důvtip, svou obratnosť atd.: ale myslím všechny ty rozmanité příčiny, pro kteréžto řada dnů mých tak klikatě vypadla, a kteréž bych mohl jedním slovem češtinou nazvati.

Ano, ano, milý čtenáři! div se jak div… ta zpropadená… ta milá, drahá… ta prožluklá čeština byla po celý život mým pronásledovníkem, to jest: ona zřídila a vyměřila, zarazila a zvrátila vždycky moje cesty — a na mou věru!… kdybych ji neměl tak rád, kdyby mi ta čarodějnice nebyla tak hluboko do kořenů srdce zarostla — slovem: kdybych mohl, já bych ji byl už dávno vyhodil. Člověk nemá s tou nešťastnicí nic jiného, nežli samé opletání, samé mrzutosti!

Já mohu říci: Čeština byla mým osudem. Tím, co, nyní jsem, neučinili mě ani otec, ani matka, k tomu nepřispěli ani učitelové nebo dobrodinci… nic, nic nerozhodlo nade mnou tak platně, jako čeština! Proto jsem to musel hned na začátku pověděti. To se nepřihodí každý den.

Jednomu plete se do cesty ženská zástěrka — mně se pletla čeština; druhému podrazí nohy plný měšec — mně je podrazila čeština; třetímu — ale k čemu vypočítávati všelijaké nehody, ježto se mohou na poctivého chlapíka vyhrnouti, právě když se nejlíp rozběhne? O těch je každého dne slyšeti, a v každém románu, v každé novele se jich jenjen hemží. Do těch mi nic není. Moje nehody zakládaly se na jediné češtině — a v tom ohledu, naději se, bude míti moje vypravování něco zvláštního.

Velebena budiž ta osudná čeština! Snad mi pomůže alespoň ku zvláštnosti — k originálnosti netroufám si říci. Pak bych jí arci také ledaco prominul.

Nyní mohu již pokojněji začíti…

Můj otec byl kramář, moje matka kramářka. Víte, co to znamená? Víte, kde jsem byl domovem? kde moje kolébka stála? kde jsem se sousedovými děťmi hrával? kde jsem na křesťanské cvičení chodil? — Bolnomyslně se usmíváte, jako byste to nevěděli; já to nevím také. Po jasné obloze táhnou se někdy lehounké, jasné obláčky — říkáme jim beránky, a podoba jich mění se hravě skoro každý okamžik. Něco podobného děje se na mé paměti. Tu hrají a poletují také jakési obláčky — jsou to zpomínky z mých nejútlejších let, nemajíce pevné a stálé podoby. Jenom některé výjevy z oněch časů stojí přede mnou tak živě, jakoby se nyní dály. I pokusím se, abych je nakreslil.

Život kramářský náleží k velikému rodu světoběžnictví, aneb trochu básničtěji řečeno: je větvička cikánského života. Jednou pere slunce, že je člověk jako v kotli; podruhé hvízdá mráz, že je tělo učiněný rampouch; tu je po kolena prachu, tam jsou po krk závěje; dnes prší jen se leje, zítra tluče hrom; ale kramář se musí jen pořád za svým trakařem — pořád za svou truhlicí strkati; dobře ještě, vleče-li se po předu hodný pes a vyplazuje jazyk. Tu si může utrmácený pán alespoň pokřikovat — může klít — může si žluč vylívat. Vzadu tíhne kramářka s děckem u prsou, dvouleté sedí v nůši na zádech, a vejrostka vede za ruku. Rozkošný to život — plný svobody! Žádná cesta není dosti příkrá, žádná brána dosti zavřena; oni vejdou všude — oni se dřou všude. Každá jehla, každá kudla, každá šňůrka skleněných korálů, každá pentle — každý kousek v té prkenné poloboudě, kterouž krámem nazývají — všecko je omýváno potokem horkého potu — je nošeno v mozolovitých rukou a na zedřených nohou.

Otce vidím ještě, že bych ho mohl vymalovat — muž prostřední postavy, silných kostí, širokých ramenou, jakoby byl pro trakař a jeho popruhy stvořen. Mnoho masa na sobě neměl, to by se nebylo ani s jeho živností, ani s prudkostí krve jeho srovnalo. Tváře byly do hněda opáleny — od uší do prostřed nich běžely tmavé, husté licousy; blysknavé oči byly pravé zrcadlo prudkých vášní, ježto v prsou jeho bydlely. Byl náruživý karbaník — a když se Štěstěna od něho odvracela, chápal se kořalky — této blahodějné hubitelky všech žalostí! Běda pak nám — totiž matce a mně — když jsme se dobře na pozoru neměli! Obyčejně jsem ale musel já svá záda nastaviti, až se na nich zlost jeho vydováděla. Matčina obrana mi mnoho neprospívala.

Jakoby stál ještě přede mnou — v té krátké tmavomodré kazajce, s červeným šátkem na krku, s květovanou vestou, v černých kožených kalhotách a ve vysokých německých botách! V ústech měl celý den ulmačku s ohnutým troubelem — a ta byla můj barometr.

Když okolo poklůpku jen slabé mráčky zahrávaly, z huby se ale šedé kotouče válely jako o posvícení ze selského komína: pak bylo na obloze tatíkově velmi jasno, sluníčko svítilo a hvězdičky se kmitaly. Pak tropil zamilované žerty a pouštěl dusivé chomáče matce nebo mně do tváří; my to museli ovšem trpěti; ale když se někdy v proudu své rozkoše zapomněl a jiného si za terč svého udícího vtipu vybral: pak z toho povstaly mnohdy mrzuté šarvátky.

Jindy neucházelo prolamovaným poklůpkem ani obláčku; ale z otcových úst to běželo jako dech silného měchu. Tu bylo jisto, že otci něco proti srsti přejelo, a začal-li při tom ze strany na stranu očima točiti: již jsem viděl, že něco hledá, do čeho by mohl hromem udeřit, a tu jsem se obyčejně klidil z cesty.

Ještě jindy nevyklouzlo mu z úst ani obláčku; za to ale hnalo se to z ulmačky tak šedočerně, jako na trhových obrazech soptivé vrchy slavného jmena, Vesuv nebo Etnu, malují. Temný dým šel vzhůru jako ze stříkačky a kolem sršely jiskry jako z kovadliny; pak bylo ale také jisto, že hrom uhodí.

Ostatně byl můj otec řádný kramář; po cestách se dřel a tahal s trakařem, na trzích svolával a pobízel kupce, smlouval se i zaklínal — a kdo mu jednou do rukou padl, neodešel jistě od krámu na prázdno.

Přitom byl — co se pamatuji — přející a míval radosť, když mohla matka řádnou mísu na stůl postavit. Nestaloť se to arci každý den; neboť z většího dílu trávili jsme poledne v šírém poli pod hruškou nebo vedle cesty v příkopě, a večery nám utekly v pokoutních městských hospodách. Když jsme ale takhle druhý den po trhu někam na venek, buďto do řádné krčmy nebo k hodné selce padli: pak nastaly hody! — pak tu byly knedlíky se zelím, kus masa, dva, tři džbány piva — a tatík nám dýmal do tváří.

O jiných jeho vlastnostech nemohu nyní zvláště mluviti; ty se bohdá mezi dalším vypravováním samy dosti patrně objeví. Poněvadž by se ale také přihoditi mohlo, že by se mi obraz jeho cele nezdařil — tak že by ho čtenář někdy s jinou podobou pomíchal — kladu zde k úplnému dolíčení jeho bytosti ještě jmeno jeho a pravím, že se jmenoval Matěj Kolínek.

Moje matka… odpusťte, zde si musím povzdychnout! — Co je to matka? — Slyšel a četl jsem o tom v pozdějších letech arci mnoho tak pěkného, že se mi srdce divosladkou bolestí rozehřálo, a já z toho někdy jako děcko zaplakal; kdybych byl měl ale v děckém věku na otázku: Co je matka? odpověděti: byl bych musel říci, že je to žena, kteráž mi dává jíst a pít, která mě časem umývá a česá, někdy před návštěvou otcovského karabáče ochraňuje — a někdy… Otče náš a Zdrávas modliti se učí.

Madla Kolínková — jakž obyčejně jiné kramářky matku mou nazývaly — byla nevelké, drobné postavy a dle všeho, co jsem o ní sem tam zaslechl, roztomilá osoba. Otec také na ni držel, a měl to rád, když si mohla novo strakatou sukni, nebo červený šátek okolo hlavy zjednati. Ten jí slušel nejlépe, a já pozoroval nejednou, že se mnohý kupec u našeho krámu zastavil, jen aby si hezkou modrookou kramářku v černém manšestrovém kabátku prohlídnul.

Jinak byla více tichá nežli mluvná, a když nešlo otci něco pod vousy, říkal jí, že by se lépe někam na poušť hodila. Ostatně se dobře spolu snášeli — pokud jsem tomu tehdáž rozuměl; nevadili se, nebili se — to jest: matka nikdy nezačínala, jakož jsem to u jiných kramářek vídával: proto ale předce časem něco jazykem i pěstí — slízla. Já myslil, že to patří k pořádku — že jsou to nevyhnutelné rozmanitosti lidského, zvláště manželského života.

Ke mně chovala se matka, že si nesmím postesknouti. O tom sice už nevím, že by mě byla kdy tak hejčkala a hubičkovala — že by mě byla svým zlatým cikánětem nazývala, jakož jsem to častěji u jiných matek spatřoval a slýchal: za to ale musím také vyznati, že jsem ouhrnkem o mnoho míň štilců, pohlavků a facek doptal, nežli nejmilejší mazáčkové jiných kramářek. Jenom otec mi časem nahradil, co matka v tomto ohledu snad zmeškala.

Co se konečně mé vlastní osoby týče, já byl kluk, kterýž rostl jako houba v lese, jako boží obilíčko na poli. Do tří, do čtyř let jsem se vozil na otcově trakaři — poslednější časy toho věku musel jsem již arci také zkoušky dělat, jak bych asi na vlastních nohou život vesti dovedl, a do pátého roku nebylo již v celém království českém silnice, kterou bych nebyl pěšky přeměřil. Okolo šestého roku hodili mi křížem na prsa široké popruhy, a já musel před trakařem cachat vedle psa — alespoň když to šlo do vrchu. Jinde tomu nechtěla matka ještě dovolit, a tato stránka mého vychování zavdala často rodičům příčinu k velikému dišputu. Já se nemohl nikdy dovědět, držel-li se můj otec u vychovávání pravidel Salzmannových či Pestalozziho, aneb měl-li svou vlastní methodu.

Za oněch časů uměl jsem již také olověné prstýnky, dřevěné píšťalky a krejcarové obrázky prodávat; pak jsem hrál na drnkačku, učil se dělat kotrmelce a chodit po rukou — a pak jsem měl veliké přátelství s naším Turkem.

Mnohý nebude vědět, co toto poslední vyznamenává. Tolik snad arci vyrozumí, že je řeč o přátelství se psem; a co toto přátelství u lidské duše, jako já byl, obsahuje, co v něm leží: to nevyrozumí.

Jen si všickni osud kramářského dítěte, jako já byl, dobře představte!

Žádný domov, žádné soudruhy; matka mě nehejčká, matka mě nemiliskuje, já neslyším žádné pohádky, leda co si světem prohnaní soudruhové po krčmách povídají, kterýmž ale na štěstí dobře nerozumím; se žádným si nehraji; žádného… ale což budu poušť mládí svého široce popisovati? Já měl jenom našeho velikého, zažloutlého Turka s krátkou srstí. S tím jsem hrál, s tím dováděl, s tím jsem sdílel jídlo, s tím jsem hovořil. Moje nejmilejší hodiny bývaly večer, když jsme dorazili na štaci, otec ke kartám přisedl a matka se po večeři sháněla. Tu jsem si zalezl do kouta k Turkovi, kterýž hlídaje u trakaře ležel. Tu jsem si k němu sedl na podlahu, škrábal ho za ušima a na krku, a dával mu kůrky, které jsem byl u oběda schválně pro něho schoval; pak jsem se ho ptal, jak se má? pověděl jsem mu, jak se já mám — a milý Turek otvíral oči, otvíral hubu, lízal mi ruce a tváře, anebo se převalil na hřbet a chtěl, abych ho šimral po břiše.

V tomto stavu dočkal jsem se asi sedmého roku. Byl ze mne kluk zdravých, ale hezky opálených tváří, hravých očí, dosti veselých nápadů.

Srdce nebylo zkaženo — tak si alespoň myslím; dílem to byla šťastná přirozenost, kteráž mi z divného proudu nebezpečných let bez úrazu pomohla; dílem snad i přísnosť otcova, kteráž mi s jinými děťmi obcovati nedovolila, ačkoli jsem příčinu tohoto zákazu nikdy pochopiti nemohl.

Můj oblek… Či je pravda, co záleží na obleku kramářského kluka? Bude dosti, když řeknu: Byl trochu správnější, nežli rozedrané nohavice a kazajky jiných kvítků mého druhu; — na to moje matka držela. Sukno bylo, co se obyčejné měří na věrtele; barva temnošedivá anebo jak se v handlu říká: fefráková. Na svátky a zvláštní případnosti měl jsem ale také tmavomodrou kazajku a černé pantalony. Já však na parádu tuze nedbal, protože jsem v tom musel chodit jako na drátkách. To, to — abych se byl v těch šatech s Turkem poválel!

Způsob živnosti naší tomu nepřipouštěl, abych se byl mohl někde do školního cvičení dostati. My zůstali sotva den, dva dni na místě. Otec také o cvičení tuze nedbal; jediná matka se v tom ohledu někdy se mnou obírala — to jest koupila mi lístek a učila mě písmena jmenovat. Také mi ukládala, čemu se mám na něm učiti; ale já hleděl mezi tím časem raději na červeného kohouta nad písmeny. Ten se mi zdál býti důležitějším. Jak pyšně si tam vyšlapoval! — a přitom jaký to dobrý tovaryš! Moje štěbetání, moje pohádky poslouchal, ani nemrknul. To byl můj druhý věrný kamarád. Já znal na něm každý puntíček — a to nemůže každý o svém kamarádu říci. Za to ale podržel jsem hrozně málo písmen v paměti. Jáť nemohl také nijak pochopiti, jak by se mohly ty rozličné čárky a nebo o, b nebo c jmenovat, ježto jedno jako pěkné, druhé jako přitlačené kolečko, jiné jako udice, třetí jako půl háčku a tak dále vypadalo. Matka měla se mnou shovění; buďto se mi zasmála anebo řekla, že jsem trulant, a bylo po lekci.

Za to jsem měl spíše jiných vědomostí. Znal jsem veliké množství dědin, vesnic, městeček i větších měst se všemi báchorkami, kteréž byly o nich v lidské pověsti; uměl jsem jmenovat všechno stromoví, polní byliny a ptactvo; předpovídat, podle větru nebo oblak povětrnosť, rozeznat na první pohled dobrou hospodu od špatné — a odbyt ledajaký kousek zboží.